V lednu, s odchodem naší poslední kníračí fenky Klér z Likarty, nastalo v našem životě neskutečné prázdno. Po třicet let dusal vždy nějaký pes po schodech nahoru a dolů, štěkal na každé zazvonění, funěl nám ze zadního sedadla v autě na zátylky, každá dovolená a výlet se konal v doprovodu psa. Jenomže!

Třicet let je hodně zkušeností a radostí se psem a silný návyk na psí společnost, ale také uběhly roky našeho života a my s manželem zestárli! Už za života Klérky jsem dost vážně a nepříjemně onemocněla a poznala jsem na vlastním těle, co to je, být nemocný a pohybově omezený (před tím jsem byla zdravá jako ryba až na pár úrazů, které jsem si přivodila většinou na koních, nebo na kole).

Takže jak léta ubíhala a Klérka stárla, bojovala jsem sama se sebou a stále dokola přemýšlela a rozebírala, zda ještě pořídit dalšího psa „na stará kolena“, jestli to stejné plemeno, které nás doprovázelo celých třicet let, nebo nějaké jiné, menší, gaučovější. Do obříků bychom s manželem vůbec nemohli jít, protože nemáme nikoho, kdo by nám pomáhal, kdyby bylo potřeba psa nějakou dobu třeba ukládat do auta a z auta, při dočasné imobilitě psa. Moje drahá polovička je o třináct let starší a rozhodnutí výběru psa nechával jenom a jenom na mně.

Klérka ze všech našich tří kníraček prožila dlouhý (15 let a něco) krásný a aktivní život a jsem ráda, že jsme jí ho s manželem mohli umožnit. Jsem k ní citově vázaná i kvůli tomu, že zažila ještě mého tatínka, který ji kdysi dávno jako štěňátko hlídal. Těsně před svou smrtí v nemocnici se nikdy nezapomněl na ni zeptat, jak se jí daří. Zažila ještě manželovu maminku, která odešla v krásném věku 94 let a nosila jí vždy něco nazub, když k nám přišla na návštěvu. Jezdila na všechny naše výlety s mou maminkou, když po smrti tatínka zůstala sama. Jsem přes ni spojená se svými drahými, kteří už nejsou mezi námi.

Ještě loňské léto jsme spolu trávily na každodenních vycházkách k lesu a zpět, jenomže v letních vedrech se její stav nenadále zhoršil a já jsem si stále více uvědomovala nutnost vyřešit problém jakého dalšího psa. Ta chvíle, kdy naše společná cesta už skončí, se blížila. Rozebírala jsem tuhle situaci s mnoha Zvířetnicemi, ale každá měla na celou věc svůj názor a já děkuji za to, že jsem si názory mohla dát dohromady a popřemýšlet o problému.

Poslední měsíce když jsem Klérku denně nosila po schodech nahoru a dolů, protože kvůli páteři už schody nezvládala a náš dům je bohužel schodový, byla jsem přesvědčená, že nejlepší by byla čivava 🙂 , ale chyběl by mi přece jenom pohyb po lese, čivava by zapadla do první vymleté díry a rozježděné cesty od obřích traktorů ekologických lesáků by pro ni byly jako kaňon řeky Colorado.

Minulý rok jsem byla na „čumendu“ na Intercanis v Brně, abych se mrkla jak to vypadá s chovem kníračů střeďáků, začala jsem pilně chodit na webovky klubu kníračů a sledovala, jak které chovné stanice postupují v chovatelství. Třicet let spolužití s fousatými zlatíčky se přece jenom podepsalo na mém dalším rozhodování (fousy jsou můj osud, i to mé dvounohé zlatíčko je fousaté 🙂 ). Takže když jsme zůstali s manželem sami, měla jsem už rozmyšlenou i chovnou stanici, která se mi chovatelskou filozofií zalíbila.

Jenomže, během dalšího měsíce můj život udělal kotrmelec a já jsem se náhle ocitla uprostřed velkých starostí o maminku, u které zřejmě došlo k malým mozkovým mrtvicím, a její stav myšlení se náhle prudce zhoršil. Podle MRI mozku byla diagnostikována Alzheimrova demence a ta nabrala v prvních měsících roku na síle. Z maminky se stal stoprocentní ležák, s odmítáním potravy a tekutin a se všemi možnými zdravotními problémy, které se v takových případech na pacienta nabalují.

Musela jsem zapomenout na „starosti“ se štěnětem (vrh, o který jsem měla zájem se narodil začátkem března) a všechnu svou energii jsem věnovala pro maminku. Nakonec se mi podařil sehnat skvělý domov seniorů, zaměřený právě na tyto případy, je v nádherném prostředí podhůří Vysočiny, obklopený lesy a hlavně – po pěti týdnech je vidět, jak maminka jde nahoru fyzicky, a troufnu si tvrdit, že i psychicky. Mezi tím jsem musela zlikvidovat státní byt, kde maminka bydlela (byly to strašné okamžiky na mou psychiku, když jsem likvidovala padesát let života maminky), rozdělit věci na vyhození, na uchování, nevěděla jsem zpočátku, co maminka bude v Domově potřebovat. Fůra problémů a starostí a rozhodování pro jednoho člověka.

Štěně zůstávalo u paní chovatelky a den jeho odebrání jsme posouvali po týdnech, jak se mě a manželovi dařilo likvidovat byt a předat klíče a jak si maminka zvykala v novém domově, kam jsem za ní denně jezdila.

Poprvé jsem naše štěně viděla jednu neděli v polovině června v hřebčíně Karlen, kde jsme si s paní chovatelkou daly sraz, ale stále jsem si ji nemohla odvézt domů! Naštěstí chovatelka je velmi příjemná a vstřícná mladá žena, která se o ni pečlivě starala, chodila na vycházky, stýkala se z rozmanitou smečkou psů, vyrůstala s osmnáctiměsíčním chlapečkem, dala ji základní povely na přivolání a chůzi na vodítku.

Volala na ni už jménem, na kterém jsme se domluvily. Takže to nebylo vyděšené rostoucí štěně, vytažené z kotce. Díky za práci, kterou do pejsky vložila! Ještě ve svém původním doma prodělala veškerá očkování, odčervení, byl ji vystaven mezinárodní pas, byla tetovaná. Domluvily jsme se, že čipování a jiná speciální očkování (např.tetanus) si už zajistím já.

Dne 1. července jsme konečně jeli pro takřka už čtyřměsíční Iowu, fenku středního knírače pepř a sůl, ocáskatou (ocásek si točí do kolečka, zatím do jedné otočky, ale pilně pracuje už na druhém kolečku 🙂 ), s krásnou tvrdou srstí. Je z výborného spojení, ale já hlavně doufám, že bude zdravá, prožije s námi plnohodnotný život a my s ní. Říkáme jí Ajvinka a konečně mi začaly starosti takové ty radostné a normální.

Musím říct, že stres, který jsem poslední rok prožívala, ze mne opadává pomalu, ani Ajvi jej ze mne nedokázala rychle setřást, právě naopak. Zodpovědnost, se kterou jsem vždy přistupovala k psovi nebo kočce, které jsem připoutala k našim životům, se snad s věkem ještě prohloubila, ale stejně je to takový radostnější čas. Dokonce mi klesl i krevní tlak a můj lékař konstatoval, že štěně má na moje zdraví dobrý vliv!  🙂

I když počasí pro naše vycházky moc nepřeje, je neustále přes 30°a velmi, velmi sucho, přesto chodíme ven brzy ráno a někdy, pokud to teplota dovolí i navečer, takže už zase nosím sebou piškoty a opět mám kapsu plnou piškotových drobků.

Jak se sžila naše kočko-psí-člověčí smečka, to bude v dalším pokračování.

Fotografie z prvních dnů u nás doma jsou tady: http://dig.rajce.idnes.cz/Iowa