„A tak maminka svázala Honzovi raneček s buchtami, udělala mu křížek na čelo a Honza se vydal do světa na zkušenou.“ Právě tak začíná spousta českých pohádek a nebyly to jen pohádky. Naše kotlinka nebývala vždycky uzavřená, mladí byli skutečně posílání do světa, aby se naučili jazyky a okoukli, jak se věci dělají jinde.

V drsných časech bez sociální sítě měly zkušenosti a znalosti, které dokázaly přinést konkurenční výhodu, cenu zlata. Nebo přežití. Aspoň u těch moudřejších, kteří byli ochotni se učit.

Když jsem tuhle probírala se sousedkou, jak se má její synek, toho času se potulující a vydělávající si na živobytí na Novém Zélandu, tak mě najednou trklo, že naši mladí se vlastně už zase vydávají na zkušenou a moc mě to potěšilo. Jen z našeho koutu vesnice byli místní studenti dlouhodobě v Holandsku, Portugalsku, Norsku a USA. A zatím se vracejí domů, s hlavou plnou nejen nových zážitků, ale i s novou perspektivou, s jakou se dívají na svoji rodnou zem.

Po letech života v totalitní kleci, kdy ti, kdo odešli, odcházeli navždy, se tento koloběh sbírání zkušeností vlastně zastavil. A vzduch v naší kotlince ztratil na svěžesti a kapku zkostnatěl. Cizí způsoby, postoje a zvyky postupně přestaly být zajímavé či dokonce inspirativní, převládl odstup a nedůvěra. Navíc se zcela ztratila původně přirozená dvoujazyčnost našich předků.

Je skvělé, že se k tomu zase vracíme. Je přirozené a zdravé žít vrostlý do svého kraje, žít lokálně. Ale mysl by takové hranice akceptovat neměla. Právě proto, že jsme lidé, schopni přemýšlení, máme představivost a touhu poznávat. Ne každý chce nebo  může jen tak vyjet několik měsíců nebo let do zahraničí, ale s internetem po ruce, vybaveni chutí poznávat a s google překladačem v pohotovosti nejsme nikdo mentálním vězněm zamčeným na  vlastním dvorku. Tedy pokud jím nechceme být.

A tak vám s přicházejícím jarem přeju, abyste každý den aspoň na chvíli zdvihli hlavy nad úmornou denní rutinu a pustili svoje myšlenky na svobodu.