V zimě nechodíme do Jizerek. V hlubokém sněhu se špatně turistuje, trasy pro pěšáky se v zimě neudržují a na běžky s námi nemůže Beta (na trasy magistrály nesmí psi a trasy magistrály jsou úplně všude…) a tak se musí hledat náhradní výletění.

Když před rokem nastaly velké mrazy a zamrzlo Máchovo jezero i ostatní rybníky kolem, tak jsme si vyrazili tím směrem zabruslit. A na Břehyňském rybníku to byla paráda – byli jsme tam úplně sami, led jako naleštěné zrcadlo, sluníčko, výhled na Bezděz.

Na rozdíl od synovce s neteří Beta nadšená z bruslení nebyla. Sice jsme ji na led dostali, ale když jí potřetí ujela prdelka, tak nejprve na ledu ulehla do pozice chcíplého lachtana… a po chvilce se naštvaně zvedla a odkráčela na břeh do rákosí. A své stanoviště neopustila. A ne a ne a ne.

Dobrá nálada se jí vrátila, když jsme dali brusle do auta a vyrazili na blízký Králův stolec. Protože lítání po lesních cestách a šplhání po pískovcových skalách je mnohem větší psina.

V autě cestou na výlet jsme vedli debatu o jednom „ííí“ – byl o tom jakýsi pořad v rozhlase (jak by se zjednodušila čeština, kdyby zmizelo ypsilon). No a u Králova stolce byla cedulka – že zde spočinul Král vlasti…, a až do Liberce těm postpuberťákům (a mé polovičce) vydržela odborná rozprava, jak si ten Karel za mlada pořídil Vlastu a jak se o tom nesmělo mluvit a tak otec Vlasty byl raději předělán na Otce vlasti… Když se dnes podívám na mapu Máchova kraje… automaticky oči zaletí na nápis Králův stolec a hned vím, kde že ten Karel spočinul a stal se otcem Vlasty…

Tato bohatá diskuze zatlačila do pozadí další lingvistický otazník. A to, proč se tamní přírodní rezervace jmenuje Břehyně – Pecopala?? Tedy proč Břehyně, to nám jasné bylo. Ale Pecopala upadla na nějaký čas do zapomnění.

Na jaře i v létě jsme občas do Máchova kraje zabloudili. Prochodili jsme všechny cesty kolem Hradčanských rybníků, kolem Hamru na Jezeře a již dřív jsme dobyli Ralsko či průrvu Ploučnice. Ale Jizerky měly v turistické sezóně přednost.

Letos k nám zima dorazila poměrně pozdě. Ještě celý prosinec jsme výletili za humny – podhůří Jizerek bylo schůdné. V lednu jsme už museli trochu dál – střídali jsme Český ráj a Máchův kraj. Začátek února přinesl mrazy. A to mrazy veliké… zase dokonale zamrzly velké vodní plochy. Měli jsem sice doma návštěvu, ale to nevadí. Dostali za úkol přivézt si brusle a vyrazili jsme.

Bylo mi jasné, že týrat Betu na ledě nemá cenu. Já bych si nezabruslila, ona by stávkovala a nechtěla jsem riskovat, že se blbě smekne a ještě si ublíží. Takže dohoda zněla – nejprve alespoň hodinový výlet, a pak dáme psa do auta a půjdeme si zabruslit. Pro jistotu jsem Betě zabalila ještě jednu deku, protože mrazy byly veliké, tak aby v autě neprostydla.

Autem jsme dojeli až ke kempu Borný. Na pláž Borný. A vyrazili jsme na kopec – Borný :o) To je čedičový vrchol (446 mnm) nad jezerem, ze kterého je krásný výhled na Mácháč. Tedy nemusí se kvůli tomu lézt až nahoru (nejhezčí výhled je z terasy dost daleko od vrcholu)… ale vrcholek jsme si pochopitelně neodpustili. Bylo asi mínus deset stupňů, na vrcholku dost foukalo, ale Kosatice se tvářila, že jí zima rozhodně nevadí.

Měla teplé uši i pupík, tak jsem to neřešila. Po návratu k autu jsem ji odložila na pelíšek do kufru, přikryla jí dekou (stejně ji hned sešlapala pod sebe) a šli jsme si zabruslit. To byla parádní třičtvrtěhodinka. Dost lidí, ale obrovský ledový prostor. Objeli jsme oba ostrůvky, a i když mráz byl docela silný (i já jsem měla rukavice!!) , tak nám zima nebyla. A Yarýs stál na sluníčku a tak Betce zima nebyla určitě, protože slůňo auto docela příjemně vytopilo.

Druhý den byla neděle – a tak hned ráno vstát, mráz nemráz zabalit brusle a opět vyrazit. Tentokrát jsme zastavili o kousek blíž – v Břehyni. Tam žádné turistické cesty nevedou, ale vydali jsme se na Mlýnský vrch hned nad rybníkem. Mlýnský vrch (389 mnm) není čedičový (jako většina místních výrazných homolí v jinak pískovcovém kraji), ale těžil se tam znělec. Stopy těžby jsou jasně patrné, jinak je na kopci úžasný „prales“ starých dubů a buků. Sluníčko svítilo, mráz nebyl až tak strašný, prostě výlet jak má být.

Po návratu na hráz rybníka jsem odložili vyběhanou Kosatici do Yardy a šli bruslit. Děvenka si to ale trošku vylepšila. Přestože nikdy sedadla nepřelejzá, tak tentokrát jsme ji objevili tvrdě spinkající na zadním sedadle. Ani se jí vstávat nechtělo, že prý bychom mohli ještě chvilku sportovat…

Všude kolem byly cedule s označením Národní přírodní rezervace Břehyně – Pecopala. A podivné slovo Pecopala znovu ožilo. Já se domnívala, jestli to třeba není nějaké to latinské označení vzácného vodního plevele (Břehyně je velmi zajímavá florou i faunou), švagrovka sázela na „indiánské“ slovo z dob nějaké té staré trempské osady, kterých po okolí bývalo povícero…

Chyba lávky. Hned po návratu jsem začala googlit. A on prosím je to prastarý místní název zcela nevysvětlitelného původu. Navíc není jasné, kde ta Pecopala vlastně je a co to je. Z různých pramenů se dočtete, že Pecopala je výrazný čedičový vrchol (na některých mapách je tak označován, na jiných se jmenuje Pec), nebo je Pecopala pískovcové údolí mezi Hradčany a Břehyní, nebo že je Pecopala pískovcové pohoří s roklemi a propastmi… To všechno je Pecopala…

Uplynul týden. Mrazy nepolevily. Spíš naopak. Já měla jet do Prahy zvířetnit, ale možnost si ještě jednou pořádně zabruslit byla lákavá. A tak jsme ráno zabalili brusle, Betu a vyrazili do Prahy přes co?? No přes Pecopalu. Plán byl jasný – zaparkujeme u hájenky se jménem Trojzubec, zdoláme čedičový vrcholek Pecopaly (451 mnm) a přes Mlýnskou rokli seběhnem k Břehyni a kolem Bílého kamene dojdeme k modré naučné stezce od Strážova a vrátíme se k Trojzubci.

Plán byl dobrý. Měl jedinou vadu. Když jsme opouštěli auto na parkovišti, teploměr ukazoval mínus sedmnáct. A my máme psa hladkosrstého, zvyklého spinkat celou noc v posteli pod peřinou :o) Ale Kosatice opět prokázala, že je odolný severský psík. Ani jednou namrzlou tlapku nepřizvedla, ani na chvilku jí uši nevychladly… prostě když je výlet a může se lítat a čmuchat a čenichat… tak je to príma.

Pecopala byla úžasná. Krásný bukový prastarý les na čedičovém pahorku. Vrcholové skalisko vypadalo, jako by ho někdo vystavěl. Klid, námraza, jiskřivý poprašek sněhu, ostré paprsky sluníčka. Nikde nikdo, žádná známka života ve vymrzlém lese. Prostě jedno z těch zázračných míst, které člověk navštíví a které se mu zapíše na vždy do paměti.

Popojeli jsme na Břehyni – sice se ještě bruslit dalo, ale sníh, který den předtím napadl, ho výrazně zhoršil. Beta opět přelezla na zakázaná zadní sedadla, že se jí tam spinká líp… Cestou do Prahy jsme viděli několik zajímavých zřícenin, kopců, údolí… Je mi jasné, že jsme tam nebyli naposled. A na Břehyni a na Pecopalu se taky určitě ještě vydáme. Třeba na jaře, až budou rašit buky…