Když jsem to předloni vymyslela… že už jste tohle jednou četli? Jenom zčásti. Tentokrát vám napíšu, jak absolutní lama ke štěstí přišla.

Pro ty, kdo neznají ajťácký slang – „lama“ je počítačový uživatel obecný tupý. Lama svůj domácí i pracovní počítač používá jako lepší psací stroj. Lama kdysi absolvovala školení, kde se dozvěděla, že „enter“ je taková ta zahnutá šipka a že na výzvu „zadejte heslo“ nemá napsat slovo „heslo“. Od doby dávného školení se lama metodou pokusů a omylů naučila, jak funguje textový editor a tabulkový procesor (když lama tvoří několikamiliónový rozpočet o několika stech položkách, tak se holt do těch tabulek musí ponořit).

Lama nadšeně absorbovala vznik internetových fotogalerií a naučila se jejich primitivní základy. Tímto bych chtěla poděkovat týmu vývojářů galerie rajče, protože jejich návody k použití jsou takřka blbovzdorné. Blbovzdorné rajče se ukázalo být i docela funkčním nástrojem k uspořádání malé, téměř soukromé dobročinné aukce. A už nám to funguje třetím rokem.

Každoročně se něco naučíme – jak dražit, abychom získali kýžený předmět (jako z učebnice nám to v prvním ročníku ukázala Janička JoVásková). Vyšší level téhož umění letos předvedla JarkaF (její trik neprozradím). Předpokládám, že v příštím ročníku k vlastnictví kýženého předmětu již nepovede pragmatický trik, ale exaktní postup. Ale pořád budete muset přihodit víc, než soupeř.

Naučili jsme se i trochu chytračit – předstíráme nezájem o ten super polštář, co nutně musíme mít – dokud nám ovšem nerupnou nervy. Někdy se v zájmu co nejvyššího výnosu aukce uchylujeme ke kaskadérským kouskům. Přihazujeme na předmět, který sice vlastnit nechceme, ale když ho někdo chce, tak ať za něj pořádně zaplatí. No jo, ale kde je soupeřův finanční limit? Monitory jsou poprskané adrenalinem, ale především nás to baví! Už vůbec nemluvím o tom, jak do aukce vstupuje zvířetnická zvěř. To by člověk nečekal, co všechno v zápalu boje těm zviřátkům táhne hlavou.

Ještě vloni jsem se při rozhodování o postupu aukce musela orientovat podle času zobrazení, který byl deklarován v zápisu „právě teď“ – „před minutou“. Letos už bylo možno pouhým přidržením kursoru zjistit čas ve vteřinách, případně skutečnost ověřit ve zdrojovém kódu. Ačkoliv je naše aukce stále jen hra, rozhodování o vítězi je maximálně spravedlivé. A jestli se příští rok dva šikulkové (dvě šikulky) ta šikulka a ten šikulka trefí do poslední vteřiny se stejným příhozem? Chystám dodatek k pravidlům, který bude vycházet z principů některých skutečných aukčních modelů.

Zvláštní poděkování patří Jendovi, který dokázal můj lamí počítač uvést do stavu slučitelného s vedením aukce. Jak to udělal, to se mě neptejte, ale hezky jsme si u toho kafe popovídali 🙂

Zatím jsem psala o technických a psychologických aspektech aukce. A kde je srdceryvný popis toho, jak jsem mámila z přispěvatelů jejich výrobky? Letos není. Všichni, kdo slíbili do aukce něco vyrobit, to vyrobili a v termínu buď dodali, nebo nafotili. Asi jsem vážně dobrá Renata, ech, co to melu, všichni jste skvělí!

RenataE

…a nedělej na mě Renatu! aneb Jak vznikají úsloví

Letošní ZU se vyznačovalo zejména laskavou shovívavostí a nekonečnou trpělivostí šicího týmu. O strastech s hledáním vhodného příjemce jsem už psala, teď je načase vyzdvihnout slunné povahy zvířetnických piškbab.

Ušijeme kapsář, něco jako obrovský adventní kalendář, ale ne v jednom kuse. Bude se skládat z pěti dílů a každý ten díl bude znamenat jedno roční období a ten pátý díl bude střecha, protože roční období budou tvořit takový domeček. Takhle nějak jsem to napsala a děvčata nejenže pochopila, co vlastně mám na mysli, ale začala každá přemýšlet, jak se s tím popasuje.

Další varianta ZU vznikla naštěstí dřív, než piškbaby stačily na domeček poshánět látky – měly to být přehozy pro vozíčkáře. Děvčata zahodila své původní myšlenky i náčrty a začala vymýšlet, jak splnit zadání: jedna deka jakože spíš klučičí a jedna jako spíš holčičí, v praktickém pracím provedení, a aby to bylo veselé.

Nakonec ani z tohoto plánu nebylo nic a vlastně úplně na poslední chvíli nás spasila Dalmi, která našla příjemce ZU 2011 v hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. Zvířetnické piškbaby opět ani okem nemrkly a ušily dohromady patnáct krásných a osobitých polštářků-mazlíků pro klienty hospicu.

Jak už jsem předeslala, piškbaby jsou zlaté a je na ně vždycky spolehnutí; ačkoli jsme každá ještě šila do aukce něco sama za sebe, polštářky se u mě začaly scházet ještě před daným termínem. Jen v jednom případě jsem si troufla se zeptat na stav polštářků Dalmi, která zrovna v té době jezdila pracovně sem tam po republice i do zahraničí.

Dostalo se mi lakonického napomenutí: Nedělej Renatu! 🙂 Chvilku jsem přemýšlela, co předcházelo nedávnému setkání obou dam v Dalmatinově, kdy si jedna od druhé osobně přebírala věci do aukce, chicht, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Co mi je po tom! Já vím své:

Dělat Renatu pro mě znamená, že věci jsou v pořádku a dotažené a vše se děje efektivně. To je něco podobného, jako dělat Zanu. Nebo jako dělat Bubu, Dalmatin, Matyldu a Ri.

Děvčata, děkuju vám. A taky děkuju všem Zvířetníkům, kteří pomohli ZU pro hospic vykoupit, i těm, kteří si zahráli tipovací soutěž. A pevně věřím, že napřesrok se bude ZU těšit stejnému zájmu jako letos.

Vave

Jak se nezúčastnit aukce

To takhle jedna dělá Renatu, druhý šijou, až se jim kouří od jehel a třetí… nedělá nic. Teda ona ta třetí vysmahla v řádném termínu aukční předmět (tentokrát kolem toho ani nebyly moc nervy), ale pak si na zahájení aukce odjela na víkend pryč a hned potom naběhla k zubodravci, nepříteli lidstva, zubnímu chirurgovi – ne, pan doktor je docela hodný člověk, jenom ty konce…

Vzhledem k tomu, že tu zatracenou osmičku mi v dásni nejdřív rozkuchal a pak ji po kouskách tahal ven, měla jsem pár následujících dní dost vysoké teploty a přes opuchlou tvář sotva viděla na monitor. Sice jsem se zkusila zapojit do dražby, ale ten pravý elán v tom nebyl.

A pak aukce skončila a nastalo rozdílení vydražených věcí v oblíbené Pivovarské hospodě v Uhříněvsi. Tak tam jsem taky nebyla.

No, ale hlídání účtu, to mi nikdo nevezme. Aspoň něco jsem si užila 🙂

Samozřejmě proti loňsku se nic nezměnilo – mírný zmatek k těmhle akcím prostě patří. Stejně jako to, že občas se platícím vloudí chybka do sčítání a já pak marně přemýšlím, jestli opravdu tam ta stovka chybí, nebo už jsem se zbláznila, resp. proč mi zrovna tahle osoba upřela dvě koruny 🙂

Zúčastnila se spousta lidí, ať už přímo dražby, nebo upisování na předměty zvláštního určení. Další poslali peníze, které ani předem neavizovali. Přišel i kouzelník… eee, náš Anonymní dárce 🙂 A tak se i přes krizi, zuřící všude kolem nás (a ona to zase taková legrace není) vybralo víc než loni.

Pár čísel:

V prvním aukčním roce 2009 jsme vybrali celkem 18 465,- Kč.

V roce 2010 to bylo 29 093,- Kč (dražba: 9 976,- Kč, ZU deky:14 400,- Kč a mimo záznam: 4 717,- Kč).

Letos: zaplaceno 35 028,- Kč. Tentokrát to bylo 13 420 za předměty zvláštního určení, 9 000 nebylo předem hlášeno a ten zbytek se nejspíš sešel v aukci samotné (trochu špatně se to počítá, když většina lidí částky zaokrouhluje – copak vím, k čemu to zaokrouhlení mám počítat 🙂

Zana