Každý, kdo má v Čechách co dělat s muzikou, ať už jako její provozovatel nebo jen posluchač, rozumí pod tímto poněkud málo uctivým slovem Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby, kantora, který učiteloval, skládal a provozoval hudbu na přelomu 18. a 19. století v Rožmitále pod Třemšínem.

Dovoluji si tvrdit, že je to vůbec nejprovozovanější česká skladba, ne-li vůbec, pak určitě v posledních dvaceti letech – samozřejmě díky amatérským souborům. Sám autor by si jistě nedovedl představit, jakou popularitu toto jeho dílo po téměř dvou stech letech získá, že se vlastně stane symbolem českých Vánoc. A ani si jí sám asi moc nepovažoval, v jeho denících je suchý záznam, že napsal pět nových mší, mezi nimi jednu českou. Dodejme, že mší na český text, určených k provozování ve vánočním čase, napsal několik, ale žádná nedošla takové popularity, jako zmíněná Rybovka s úvodním veršem „Hej mistře, vstaň bystře!“

Všechny tyto skladby byly určené pro provozování místními silami na kůru kostela ve Starém Rožmitále; ale i dnešní sboristé mi dají jistě za pravdu, že musel mít pan rožmitálský regenschori ty své zpěváky dobře vycvičené, aby se se ctí zhostili nároků těchto skladeb.

Tak jako my máme svou Rybovku, mají i jinde své oblíbené vánoční skladby. Od kolegů z německých sborů jsem často slýchal vyprávět, jak se po létě sejdou a diskutují o tom, jestli budou na Vánoce zpívat Bachovo Vánoční oratorium (jako obvykle), anebo něco jiného. Asi tak, jako u nás debatujeme, jestli zase Rybovku, nebo něco jiného…

My i oni máme z čeho „něčeho jiného“ vybírat, ale žádná jiná skladba u nás nepřivede na koncerty kolem Vánoc tolik posluchačů, jako klasická Rybovka. Posluchačů, kteří možná jinak za celý rok nepřijdou do kostela, i těch, kteří by přísahali, že klasickou hudbu vlastně nemohou vystát. A v Anglii, jak jsem slyšel, je to stejné s Haendelovým Mesiášem…

Zajímavé ovšem je, že se množí provedení „naší“ Rybovky v sousedním Německu i Rakousku. Jednak ji občas zpívají i německé amatérské sbory, což je jistě hlavně díky výbornému překladu Helmuta Fritsche v Herclově vydání klavírního výtahu, s touto skladbou vyjíždějí české soubory v adventním čase do německých měst. Skladba tam zdomácněla pod německým názvem Böhmische Hirtenmesse a nikoli Tschechische Weihnachtsmesse, jak bychom byli čekali. I náš sbor, letos již posedmé, dával Rybovku na začátku adventu v části města Postupim, která se jmenuje Babelsberg, ale do roku 1937 se jmenovala Nowawes a původně tam bydleli od 18. století čeští tkalci a jiní přistěhovalci z Čech (a snad i muzikanti z rodu Bendů i jiní, kteří působili v pruské královské kapele). Skladba je tam přijímána stejně srdečně a spontánně jako u nás.

Ještě o jednu příhodu bych se rád podělil. Koncem šedesátých let se začala Rybovka v Praze častěji hrát a zpívat, ale tenkrát bylo nutno získat ke koncertování v kostele povolení úřadů, což nebylo zdaleka samozřejmé. Vysokoškolský umělecký soubor měl určitá privilegia a Rybovku začal provozovat před Vánocemi pravidelně.

Návštěvy byly obrovské, byla to i jakási forma tiché demonstrace, ovšem s krásnou hudbou. Při jednom provedení v malostranském kostele sv. Mikuláše bylo přítomno jistě několik tisíc posluchačů. Jenomže účinkující zpěváci a instrumentalisté udělali tu chybu, že se šli mezi zkouškou a koncertem občerstvit a ohřát do blízkých malostranských hospod – ale pak se nemohli skrze davy návštěvníků do kostela protlačit.

Jedním z nich byl i tehdejší sólista, známý a milovaný tenorista Národního divadla Beno Blachut. Rád zpívával i s amatéry, často říkal, že to rád dělá „pro větší slávu Boží“. Jenže tenkrát začínala být situace pře začátkem koncertu dost kritická. Mistr, jak známo, nebyl nejvyšší postavy, a tak se v davu zcela ztratil a nemohl se dostat dovnitř.

Na jeho výzvy „Pusťte mě dovnitř, já tam zpívám“ nikdo nereagoval, tak nakonec vykřikl mocným hlasem „Pusťte mne dovnitř, já jsem Beno Blachut!“, a někdo opáčil: „Nepouštějte ho tam, to by moh´ říct každej!“ Celý ten mnohohlavý dav se rozesmál, Mistra pustili dovnitř, koncert mohl začít.

Vojtěch Vančura

(zaslal Lapil)