Když se začátkem loňského roku objevila ve spřáteleném potápěčském klubu nabídka jet se potápět na Maledivy, usoudila jsem, že to pro mne z různých důvodů není. Ale začalo to ve mě hlodat: teplé moře… korálové ostrovy… jednou v životě… letí se z Prahy. Bude to na lodi, potápěčské safari, takže žádné velké tahání výstroje. A jede i moje kamarádka a buddy (potápěčský parťák) Katka.

A tak nakonec jednu listopadovou sobotu stojím před odletovou halou ruzyňského letíště, na vozíku potápěčský bágl a na zádech batoh do kabiny. Na takovýchto výpravách má člověk většinou vlastní výstroj a na místě si půjčuje jen lahev a zátěžová olova. Bágl má nějakých 24 kg (letíme s Emirates Airlines, takže žádný problém, ještě mám 6 kg rezervy) a batoh sice požadované rozměry kabinového zavazadla má, ale váhu do 7 kg určitě ne.

Dva foťáky, podvodní pouzdro na jeden z nich, všechny baterie – nesmí do hlavního zavazadla kvůli možnému zkratu, automatika – to je to, čím se pod vodou dýchá, potápěčský počítač, ale to jsou jen takové trochu větší hodinky a řada drobností + nějaké oblečení. Snad to projde. Naštěstí je teplo, stačí mikina a na nohou sandály. Ovšem s ponožkami 🙂

Bágl si nechávám ještě zabalit do fólie. Sice do bočních kapes na ploutve dávám jen oblečení a vše důležité je v hlavním prostoru, ale přece jenom, zapínání je jen na zipy… Místo zámečků používám elektrikářské stahovací pásky, těch zipů je pět. Vlastně šest, ještě je zadní kapsa skrývající popruhy – bágl se dá nosit i jako batoh. Tuhle kapsu už nezamykám, naopak skrývá malé nůžky, kterými se pak ty pásky přestřihnou 🙂

Scházíme se s ostatními a přesouváme se k odbavení. Tam je lidí! Bodejť by ne, letíme airbusem 330, přímá linka Praha Dubaj. (Moc jsem toho nenalítala – prsty na rukou by mi stačily a do takhle velikého letadla jsem se dostala poprvé.) Mám místo u okýnka – sice u křídla, ale ven vidím. Slunce už je docela nízko, když se letadlo zvedá od země. Za chvíli jsme nad mraky.

Čeká nás 6 hodin letu. Dostali jsme deku, polštářek a sluchátka. Dostáváme občerstvení, venku už je tma. Všechna sedadla mají v opěradlech sedalel před sebou zabudované malé obrazovky a pod nimi ovládání. Dala by se poslouchat hudba nebo sledovat film, ale já sleduji průběh letu. Při startu se daly ještě sledovat kamery – jedna koukala dolů a druhá dopředu.

Průběh letu na obrazovce je v podstatě animovaný film – mapa, na které se pohybuje letadýlko – to jsme my. To je prokládané tabulkou, jak vysoko letíme, jak rychle, jaký je vítr, jaká je venku teplota – jsou to skutečné aktuální údaje z pilotní kabiny. Mám pro to jediný výraz: fascinující. Tabulka naskakuje v angličtině a vzápětí v arabštině a potom zase mapy – větší měřítko, pak zase menší… baví mne to. Pokouším se obrazovku s mapou vyfotografovat.

Už jsme nad Perským zálivem. Asi 100 km před Dubají letadlo začíná snižovat rychlost a klesat. Pod námi se objevují první světla, přepínám obrazovku na kameru na podvozku – světel přibývá, letíme nad obydlenými končinami. Letadlo se otřáslo – máme vysunutý podvozek a za chvíli jsme už na zemi.

Docela trvá, než se všichni dostaneme ven – letadlo bylo plné. Procházíme „chobotem“ do tranzitu – je to obrovské, ale docela přehledné. Za necelé 3 hodiny letíme dál, do Male. Kupuji si balenou vodu a vytahuji svačinu. Je půl jedné ráno dubajského času, posouvám si hodinky o 3 hodiny dopředu. Asi za hodinu se scházíme u příslušného gatu (jak se to vlastně říká česky – brána?) a po etapách začíná nastupování – 1. třída, pak bussines, pak my – economy classs. Čekala jsem nějaké menší letadlo, ale je to Airbus 777 a zase je plný. Je půl čtvrté ráno, snažím se spát. Jen co usnu, budí nás na jídlo. Tentokrát sedím v prostřední řadě, ani nemám u sebe foťák, což mne pak bude mrzet. Mezitím se rozednívá a mapa na obrazovce ukazuje letadýlko uprostřed Indického oceánu.

Věděla jsem z Google Map, že hlavní město Malediv Male je na jednom ostrově – zabírá ho celý – a letiště je na druhém. Končí moře a začíná přistávací dráha, kamera na podvozku ukazuje moře a kamera vpředu tu blížící se přistávací dráhu… pilot se trefil přesně na značku. Tak tuhle fotku nemám. Je půl deváté ráno maledivského času, posouvám si hodinky o další hodinu.

Tentokrát jsou k východům z letadla přistavěné schůdky. Vystupujeme do horka a prudkého slunce. V letištní hale vyplňujeme přihlašovací lístky, vyzvedáme si zavazadla, procházíme pasovou kontrolou a do pasů dostáváme víza.

Venku nás čeká zástupce cestovní kanceláře a odvádí nás po dlouhatánském, po celé délce krytém chodníku k lodi. Ale tohle ještě není ta, na které budeme bydlet. Tohle je donghi, menší loď, ze které se budeme potápět. Na lavicích kolem dokola už máme připravené potápěčské lahve.

Nastupujeme, posádka nám nakládá zavazadla a po chvilce odplouváme k naší lodi Ari Queen. Lovím první fotky – v dálce je vidět Male, různé lodě, míjíme malý maják. Voda na mělčinách je tyrkysová, přesně taková, jako na prospektech pro turisty. Za chvíli jsme u Ari Queen, sundáváme si boty a bosi vstupujeme na palubu. Rozdělují se kabiny, máme s Katkou hned první dole v podpalubí. Časem se ukázalo, že to nebyla až zas tak veliká výhra, je tam docela dost slyšet generátor.

V podpalubí je většina kabin, včetně těch pro posádku. Na hlavní palubě jsou dvě, velká jídelna a kout s pohovkami. Na horní palubě jsou taky 2 kabiny, bar, kryté posezení se stolky a křesly, na zadní nekryté části jsou plastová lehátka a křesílka se stolky. Dá se ještě vylézt nahoru na střechu – „sun deck“, částečně krytý plachtou. Dole na zádi je plošina se schůdky do vody. Na plošině je také velký barel se sladkou vodou, tady budeme oplachovat pouzdra s foťáky, potápěčské počítače a další techniku.

Kabina má vlastní koupelnu s toaletou a kupodivu i minišatnu, to nebývá zvykem. Samozřejmostí je i klimatizace. Vybalujeme bágly a potápěčskou výstroj (neopren, jacket- neboli vyvažovací vesta, zátěžové kapsy, automatika, ploutve, botičky, bóje + reel (cívka se šňůrou), rukavice, maska, šnorchl, zátěžový opasek) si nosíme do připravených plastových přepravek – posádka nám je později přemístí na donghi.

Ari Queen už opustila kotviště a pluje k místu prvního ponoru, lokalita Faru Bairu. Mezitím je oběd – všechna jídla dostáváme formou švédského stolu, k obědu a večeři jsou vždy dva druhy rýže, kousky ryb a kuřat – jsme v muslimské zemi – různé zeleninové směsi, omáčky a ovoce – meloun, ananas, papaja.

Kuchař umí. K snídani je výběr také – míchaná vajíčka, párky, něco jako palačinky, tousty, máslo, zavařeniny, džus, káva, čaj, ovoce… Po ponorech máme k dispozici čaj, kávu a nějaké sušenky. Také dostáváme balenou vodu – 1,5 litru na den, ale není problém si koupit další.

Po obědě si chystáme na donghi potápěčskou výstroj – každý máme svou přepravku pod jednou lahví. Navlékám jacket na lahev, utahuji popruhy, vracím „celek“ zpátky na lavici a jdu si vybrat zátěžová olova. Zkušenost praví, že to bude 9 kg, ale olova jsou jen kilová. Nakonec nacházím i dvě menší, tak snad mám těch 9 kg. Po kile dávám do přídavných kapes na popruhu na lahvi a zbytek dělím do dvou zátěžových kapes na jacketu. Montuji automatiku, otvírám ventil na lahvi a kontroluji, zda vše funguje, jak má. Ještě drobnosti, bóji do kapsy a karabinou přichytit hadici s manometrem k jacketu.

Jsme na North Male Atollu a vyrážíme na první – zkušební – ponor. Zjišťuji, že atol není výraz pro ostrov s lagunou, ale pro celý systém těchto ostrovů (Maledivy jich mají 19 a v nich celkem 1196 ostrovů (jak praví Google).

Soukáme se do neoprenů, botiček, počítač na zápěstí, rukavice, masku, lahev na záda, ještě ploutve, automatiku do pusy a na povel skáčeme do vody (lze buďto z přídě, nebo z boku – je tam k tomuto účelu mezera v zábradlí, v této mezeře jsou později schůdky k vylezení).

Jsme rozděleni do tří skupin, s Katkou jsme ve skupině s dalšími dvěma dvojicemi a s místním divemastrem Mohamedem. Kontrola na hladině, vypouštíme vzduch z jacketů a noříme se do hlubin (povoleno maximálně 30m). Klesáme k reefu – útesu s korály a rybkami. Viditelnost nic moc, přesto v dáli vidím mantu a rejnoka. Voda má 27°C, ani jsem si nebrala kuklu. Plaveme kolem útesu, čas utíká a ponor pomalu končí. Protože se držíme pohromadě, jedinou bóji vypouští Mohamed.

V 5ti metrech musíme vydržet 3 minuty – bezpečnostní zastávka – potřebujeme vydýchat dusík z těla… Zjišťuji, že s prázdnou lahví mám málo zátěže, budu muset přidat na 10 kg. Vynořujeme se na hladinu, je pod mrakem a vítá nás duha. Foťák nemám, tak se alespoň dívám. Taky koukáme, kde máme donghi. Podle bóje nás vidí a pluje pro nás.

Vylézání je klasika, sundat ploutve, podat nahoru a vylézt. Na palubě si neprozřetelně svlékám neopren, ručník nemám a za chvilku je mi zima. Ale ne taková, abych se soukala do neoprenu zpátky. Než dorazíme zpátky na Ari Queen, je skoro šero – jsme jen kousek nad rovníkem – slunce zapadá po šesté. Veškerá výstroj zůstává na donghi, na loď si bereme jen foťáky, potápěčské počítače a já i masku. Honem osprchovat, obléknout a lodní zvon hlásí, že je večeře.

Po večeři je posezení na horní palubě a podrobnější seznámení s plány: první ponor vždy před snídaní, budíček 6:30, čaj, káva, sušenky, 7:00 breefing, což je seznámení s lokalitou, kde se budeme potápět. Maluje se plánek na tabuli, kde bude loď, kde je jaká stěna či útes, v jaké hloubce… a jaké jsou proudy. Ty se mění, takže vždy existuje plán „A „ a plán „B“ a teprve na místě se to upřesní.

Z proudů mám respekt – vlastně jsem je zatím moc nezažila. Stačí si představit metr krychlový vody – 1 tuna a kolik jich kolem mne je – jedinec nemá šanci. Ranní vstávání není moje hobby, ráno nefunguji a v téhle nefunkčnosti budu muset zvládat kontaktní čočky, které normálně nepoužívám.

Pondělí 15. 11. 2010: ranní ponor na Lankan Beyru – Manta reef – nic moc – mantu jsme viděli jednu, na konci ponoru. Na začátku byl dost proud, budu si muset zvyknout… Mám foťák, ale viditelnost je bídná – ve vodě je hodně planktonu. Hned na začátku ponoru jsme potkali malého žraloka bělocípého, pak napoleona, langustu pod kamenem… zase společný výstup s Mohamedem, donghi posbírala všechny potápěče a jedeme k Ari Queen. Snídaně, odplouváme na South Male Atoll. Je pod mrakem, poprchává.

Druhý ponor Guhli Thila – velký proud, byli jsme dost hluboko – 28 metrů, takže ani ne po půl hodině mám v lahvi 50 barů – musím nahoru. Ukazuji Mohamedovi, kolik mám v lahvi, jeho gesto je jednoznačné: držet se ve dvojici a nahoru. Jdeme s Katkou nahoru, při výstupu ještě potkáváme na útesu puntíkatou murénu. Pak už jsme jen v prázdném modru.

V 8mi metrech vypouští Katka bóji, vystoupáme předepsanou rychlostí (méně než 9m/min) do 5ti metrů a držíme bezpečnostní zastávku. Po třech minutách můžeme na hladinu. Kupodivu je donghi nedaleko. Stejně máme drobný průšvih – plavaly jsme nad reef a správně jsme měly plavat od něj, na volné moře. Protože poblíž reefu jsou větší proudy…

Třetí ponor je stále na South Male Atoll, lokalita Los Fushi Kandu. Krásný útes, plný ryb, zéva, lilijice, pruhované ryby zvané pyžamáci… Čtyřhvězdičkový ponor. Nahoru jdeme s Katkou zase samy, tentokrát je bóje na mně – nic moc… teoreticky vím, ale praxe chybí.

Bóje je válcovitá – průměr cca 15-20cm, délka cca 1 m. Zářivě barevná – mám červenou. Dole má závažíčko, které ji po nafouknutí udržuje ve svislém stavu. Je spojená s cca 10- 20m šňůrky, obvykle na cívce. Já mám místo cívky jen samotnou šňůru smotanou po tkalcovsku. Šňůra končí karabinou připnutou na přezce jacketu.

Takže vyndat bóji z kapsy, roztřepat, malounko nafouknout – přistrčím ji k automatice ve chvíli, kdy vydechuji. Vycvaknout karabinu, připravit šňůru, aby se mohla volně rozmotávat, bóji znovu k automatice a čtyři důkladné rychlé výdechy… letí nahoru a neměla by mne strhnout ssebou… Bóji na hladině posádka donghi a také případných dalších lodí vidí a ví, že jsou pod ní nebo u ní potapěči.

Už na donghi cestou k Ari Queen potkáváme manty – honem šnorchl, masku a ploutve a k nim… Jsou veliké a nádherné. Zezhora tmavé a zespodu bílé – obrovská živá křídla. Zatím jsem je znala jen z fotek. Jsou to příbuzné žraloků, ale vypadají úplně jinak a živí se planktonem. Dvě projely těsně pode mnou, málem se mne dotkly…

Ari Queen kotví poblíž ostrůvku, potápěčských lodí je tu víc. Ostrůvek má stožár s anténami, zapínám mobil… Ano, je tu signál. Posílám SMS přes čtvrt zeměkoule 🙂

Později zjišťuji, že antény jsou na všech ostrovech a ostrůvcích s turistickými resorty. Myslím, že jsme skoro pořád byli v dosahu signálu.

Úterý 16. 11. 2010: konečně slunce. První ponor na Gurandhoo Kandu – South Male Atoll. Je velký proud, zmatkuji a padám dolů, aniž bych koukala po ostatních. Až tlak v uších mne upozornil, že je něco špatně. Ano, jsem v 38 metrech… Stoupám zpátky vzhůru k ostatním, proudem se necháváme nést kolem útesu. V dálce jsou vidět malí žraloci.

Výlet do hlubin mne stál dost vzduchu, po půl hodině jsem na 50ti barech a musíme s Katkou nahoru. Propracováváme techniku vypouštění bóje – jedna se stará o foťáky, drží druhou – buddyho – za ventil lahve a udržuje hloubku cca 8 metrů. Druhá se stará o bóji.

Druhý ponor na Kanduma Thila – South Male Atoll. Opět driftový ponor, jsem ráda, že mám rukavice. Mohu se přidržet útesu, pokud mne proud moc táhne před ostatní, nebo pokud chci něco fotit. Pod útesem je spousta velkých ryb, vidíme žraloky, velkou sibu… nádhera.

Po tomhle ponoru opouštíme South Male Atoll a jedeme na jih, celkem 4 hodiny. Jediná chvíle, kdy je kolem nás jen pustý Indický oceán. Stále je oblačno, ale už převládá modrá barva.

Připlouváme na South Ari Atoll. Potápíme se na lokalitě Olhi Lolhi. Do vody jdeme pozdě, čas zanoření 17:20. Nejsme moc hluboko a tak vydržíme pod vodou třičtvrtě hodiny. Lokalita je krásná korálová věž, veliké nepoškozené korály, sposta ryb, skoro žádný proud… jenže je málo světla. Na hladinu se dostáváme skoro za tmy. Tady by byl super ponor dopoledne.

Na Ari Queen rychle osprchovat a zájemci se mohou svézt člunem na blízký ostrov a navštívit domorodou vesnici – a obchůdky. Jdeme po hlavní – písčité ulici, po stranách jsou nízké domky, v některých obchody. Většina už má zavřeno. Nakoukneme do jednoho otevřeného – suvenýry pro turisty. Hledám nějaké tričko, když se mi líbí obrázek, nemají správnou velikost.

Nakonec si kupuji alespoň magnet na ledničku – ze dřeva vyřezanou malou mantu. Dávno je tma, svítí veřejné osvětlení, po uklici chodí spíš muži a jen tu a tam zahalená žena, někdy s dětmi. Na konci ulice je cosi jako park, chystá se tam nějaká slavnost, že by svadba? Máme málo času, musíme zpátky ke člunu a na loď, na večeři. Potkáváme další slavnostně oblečenou ženu s malou, slavnostně oblečenou holčičkou.

Středa 17. 11. 2010: ranní ponor je super – lokalita Don Thila, South Ari Atoll – dvě korálové věže, obeplouváme tu menší. Vracíme se na Ari Queen, snídáme. Plujeme stále k jihu, po pravé ruce máme dlouhatánský ostrov. Je na něm několik jeřábů – očividně se tu staví přistávací dráha pro letadla, vypadá to, že i pro velká letadla. Řídící věž už stojí. Mezi ostrovy jezdí samozřejmě lodě, ale hlavně létají hydroplány, vidíme je každou chvíli.

Na mělčině na konci ostrova by měl být velrybí žralok (…živí se planktonem). S velrybákem se obvykle nepotápí, s velrybákem se šnorchlí. Hledáme ho nejdřív s Ari Queen, sedíme připraveni s ploutvemi na nohou na dolní zadní palubě, slunce pálí… Přesedáme do donghi a konečně! Opatrně skáčeme do vody, hodně z nás s fotaparáty v rukou. Už ho vidíme, je tam! Za ním!

Nic si z nás nedělá, pomalu plave sem a tam, zatímco naše ploutve se jen míhají. Viditelnost nic moc – Snažím se o fotku, pokud možno bez cizích ploutví, motá se nás kolem něj opravdu hodně. Vůbec mne nenapadá zkusit natočit video. Je krásný, černobíle skvrnitý – černá převládá, s širokánskou tlamou. Nějak musí ten plankton cedit 🙂 Odhaduji jeho délku na 5-6 metrů.

Chtěla bych fotku zepředu, ale nedaří se mi ho předehnat… přitom on jen tak zlehounka hýbe ocasní ploutví… Když jsme ho přestali bavit, pohnul ocasem trochu víc a zmizel. Plaveme k donghi, vylézáme z vody, posádka nám nabízí na osvěžení kousky kokosu. Po chvíli se žralok objevil znovu, takže zase ploutve, masku, šnorchl a foťák. Tentokrát poněkud zaostávám, velrybák mezitím udělal kolečko a když konečně hupsnu do vody, jsem skoro u něj.

Chvilku mám super podívanou, plave přímo proti mně s otevřenou tlamou. Otáčí se, plavu za ním, ale už moc nestíhám. A mám málo místa na kartě… Po chvíli se vracím na donghi. Jsou docela vlny, to mi nedělá dobře. Vrací se i ostatní a měl by následovat ponor. Představa, že se v tomhle houpání musím nasoukat do neoprenu, mne děsí.

Ponor vzdávám, nejsem jediná. Sedám si na podlahu co nejvíc ke středu, opírám se zády o bednu s kompresorem a snažím se trochu pít vodu a ujídat kousky kokosu. Asi je to taky únava – v bazénu uplavu kilometr za cca 35 minut, tady to byla hodina, takže klidně 1,5 kilometru svižným tempem. Dobře, že jsem na ten ponor nešla. Jenže pak Katka vyhlásí tenhle ponor na Holiday Beyru za nejhezčí z celé výpravy…

Odpoledne se ještě potápíme na Mamigili Beiru, reef s korály, velmi špatná viditelnost, přesto vidíme v dáli mantu a rejnoka. Večer jdu zkusit spát na palubu, v kajutě na horní posteli je kravál od generátoru…

Na levoboku fouká, na pravoboku je ten generátor… Nakonec po uzavření baru spím pod střechou na horní palubě. Dobře jsem udělala, v noci pršelo. Jen mi v triku s dlouhým rukávem bylo skoro horko.

Čtvrtek 18. 11. 2010: ranní ponor na Kudara Thila, South Ari atoll.  Ještě na donghi mi vyklouzlo pouzdro s foťákem z ruky… ten se v pouzdru posunul a nešel zapnout. (Pouzdro má tlačítka a páčky (ty na ovládání koleček), vše těsněné přes silikonové „o“ kroužky a jdou ovládat veškeré funkce fotoaparátu, stejně jako na souši). V tomhle slaném a mokrém prostředí nelze pouzdro otevírat, takže fototechnika zůstává na lodi.

Není to poprvé, když to vypadá na opravdu silný proud, foťák zůstává na donghi také. Dole jsou gorgónie – druh korálů – spousta žlutých rybek, velká placatá ryba. Dopoledne Bulhalahi Faru, korálová zahrada na písčitém svahu. Krásná veliká plata talířovitých korálů, ale mezi nimi několikametrové pusté mezery – stopy po tsunami v roce 2004.

Na jednom z těch velikých korálů jsem našla mušličku – porleťovou ušeň. Je jiná, než ty, které nacházím v Chorvatsku a kterým domorodci říkají Petrovo ucho.

Hned po druhém ponoru je oběd a pak výlet na ostrůvek, kde budeme večeřet. Těšila jsem se na vykoupání a a šnorchlení na mělčině, ale bylo tam tak mělko, že ani nešlo pořádně plavat. Mušličky v písku jsem taky skoro žádné nenašla a na závěr – už na lodi – jsem zjistila, že foťák č.2 měl nějakou depresi – mám jednu! fotku. V ostrém slunci nebylo na displeji vůbec nic vidět, takže kontrola žádná…

Odpoledne ponor na Digga Thila, další krásná korálová zahrada.

Večer tedy večeře na ostrůvku – trochu atrakce pro turisty – posádka z lodi převezla skládací stoly a židle, ubrusy a nádobí a samozřejmě jídlo. To dotvářeli na mistě – grilovali ryby a kuřecí stehna. K tomu brambory, rýže, zelenina, saláty, ovoce…

Brzy vyšel měsíc – byly dva dny do úplňku. Ostrůvek je malý, písčitá pláž kolem dokola a porostlý palmami. Po jídle někteří jen tak seděli, případně popíjeli (dalo se koupit pivo i víno) a jiní se, včetně mne, v měsíčním svitu brodili teplou mělkou vodou. Snažila jsem si zapamatovat tu krásu, světlý písek, stopa měsíce v moři, tu a tam světélkující plankton a taky rejnok, který připlaval až na mělčinu.

Pátek 19. 11. 2010: dnes bude noční ponor, takže vyspáváme a do vody jdeme až dopoledne: Miyaru Thila – South Ari Atoll, v podstatě korálová věž. Na vrcholu má plato v hloubce 6-8 metrů pod hladinou. Spousta ryb i mini rybek, dole rejnok, žraloci bělocípí, klauni v sasankách.

Přes poledne už Ari Queen míří na sever.

Po obědě Maaya Thila, North Ari Atoll. Zase věž, nahoře na platu zářivě modré rybky. Na hraně akvárium, spousta ryb, klauni všech barev, za hranou žraloci, rejnok pod útesem… a nakonec želva.

Na stejnou lokalitu jdeme i večer. Kromě foťáku beru i baterku, další světýlko mám na lahvi. Spouštíme se po kotevním laně a budeme jen na vrcholu té korálové věže, v cca 10ti metrech. Potkáváme rejnoka, želvu, za hranou plata jsou malí žraloci – myslím, že většího než 2 metry jsme neviděli ani jednou. Vidíme spoustu všelijakých ryb. Na loď se vracíme po laně, na bezpečnostní zastávce čekáme v obrovském množství pidirybek – osvětleny baterkami vypadají nádherně.

Večeříme až po ponoru (byl spíš večerní než noční). Vychutnáváme si obsah plných talířů, když do jídelny vejde jeden člen posádky a říká, ža za lodí jsou manty… Běžíme na záď a opravdu, jsou tam. Dvě, noří se z hlubin a zase do nich odplouvají, rotují, točí se bílými břichy nahoru i s doprovázejícími lodivody. Honem dojíst večeři, plavky, masku a šnorchl a k nim. Jsou tam pořád, světlo z lodi láká plankton.

Zkoušíme je fotit, natočit, moc to nejde, je málo světla. Nakonec jsem ve vodě s nimi sama, ležím na hladině a koukám pod sebe. Teď je tam jen jedna, ta menší – ale víc než dvoumetrová, jen s jedním lodivodem. Vždy na chvilku zmizí a zase se objeví, provádí kolem mne veletoče, dokonce se mne dotkla. Později se objevila i ta větší, snad čtyřmetrová se čtyřmi lodivody. Fascinující podívaná, vůbec se mi z vody nechce.

Sedíme pak dlouho do noci na horní palubě a manty jsou za lodí stále, dokonce připlavaly další dvě a nakonec se tam točily čtyři.

Sobota 20. 11. 2010: ráno Kan Thila, bude velký proud, nechávám foťák na lodi. Cestou dolů jsme viděli modře světélkující plankton. Proud opravdu byl, posouvali jsme se po platu a museli se přidržovat skalních výčnělků. Divadlo za hranou útesu stálo zato: malá želva, spousta ryb, malí žraloci. Jak je proud, je hodně planktonu, malých rybek i velkých ryb. Při výstupu jsme viděli dole 11 mant…

Po obědě poslední ponor, už na dohled od Male.

Stejně jako na začátku lokalita Lankan Beyru. Zase proud a tedy bez foťáku. Na rozloučenou jsme viděli 2 želvy, velkého kanice a napoleona, zvláštní světlefialový měkký korál i mantu. Jdeme po dvojicích nahoru, vypouštím úspěšně bóji a za chvíli už jsme na hladině. Jsme poblíž ostrůvku, donghi je daleko a i ostatní bóje jsou rozptýlené ve velikém prostoru – proud nás rozházel. Jsou docela vlny, ležíme na zádech a necháváme se houpat než na nás dojde řada s vyzvednutím. Poslední okamžiky v Indickém oceánu…

Konečně jede donghi i pro nás, balím bóji a lezeme na palubu. Na donghi definitivně odstrojit lahev, vrátit olova, a všechny své věci poskládat do bedny. Posádka nám bedny časem přenese na Ari Queen, dokonce opláchne věci sladkou vodou a dá sušit.

Později na Ari Qeen dohledávám svoji výstroj a jakžtakž suché věci snáším do kabiny. Velký bágl bych chtěla mít do večera sbalený. Stejně budu muset ráno vstát o chvíli dřív a dobalit zbytek.

Poslední večerní posezení na horní palubě. Měsíc se blíží k úplňku, vlastně jsme kvůli němu neviděli pořádně hvězdy.

Neděle 21. 11. 2010:

Budíček, snídaně, ještě společná fotka nahoře na sundecku. Je pod mrakem, ale stále teplo. Celou dobu jsme měli kolem 28 °C, teplota vody byla dost podobná. Poprvé mi při potápění nebyla zima ani na konci ponoru, nepotřebovala jsem kuklu ani neoprenové ponožky :-).

Ari Queen musíme opustit v půl deváté. Naše zavazadla už jsou na donghi, loučíme se s posádkou, přestupujeme na donghi a Ari Queen se začíná vzdalovat…

Přistáváme u „letištního“ ostrova a loučíme se se zbytkem posádky.

Letíme až večer, skoro o půlnoci a tak máme objednaný „denní“ pobyt v hotelu. V ceně je úschovna zavazadel, celodenní pobyt u hotelového bazénu, cesta hotelovým člunem do Male a zpátky a ještě nějaké nápoje. Procházím se parčíkem u hotelu a lovím fotky všelijaké exotické květeny. Před polednem jedeme do Male. Město je plné lidí, spousta jich jezdí na motorkách a aut je taky dost. Procházíme parkem, ve větvích obrovského stromu visí kaloňi. Couráme se docela frekventovanými uličkami, na střeše protějšího domu vidím velikánskou satelitní anténu, otočenou přímo nahoru do oblohy. Nakukujeme do obchodů, dáváme si něco k jídlu. Nacházíme a procházíme tržiště a díváme se na všelijaké exotické plody, je to ovoce? zelenina? Procházíme i rybárnou, nic proti rybě na talíři, ale živé se mi líbí víc. Je dusno, po dvou hodinách toho máme dost a ani nečekáme na hotelový člun, jedeme lodní MHD za 1 USD zpátky do hotelu. Zbytek dne trávime u bazénu, večeříme a před desátou nás malý autobus veze k letišti. Na přepravu zavazadel mají malý náklaďáček :-).

Letištní hala je plná, řadíme se do front k odbavení. V tranzitu ještě koupit láhev s vodou, okouknout obchůdky a pomalu se jde do letadla, zase veliký boeing, zase sedíme s Katkou v prostřední řadě. Po půlnoci startujeme, zase obrazovka v opěradle, přední kamera, dolní kamera, světýlka…. a animace letu. Dostáváme noční večeři a pokoušíme se spát.

Pondělí 22. 11. 2010: Po čtvrté ráno přistáváme v Dubaji. Tentokrát tu budeme čekat 6 hodin a tak v ceně letenky máme i snídani, ale snídaňová restaurace otevírá až v sedm. Nakládáme příruční zavazadla na vozík – rozměr zavazadel odpovídá, ale váhu mají málem dvojnásobnou. Hledáme klidné misto s lehátky nebo křesly, je jich tu dost.

Katka chce spát, poutáme kabinové batohy za popruhy k vozíku a lehátku a já budu zkoumat letištní halu, zjistím, kde je snídaňová restaurace a prozkoumám některé místní obchody – otevřeno mají všechny 🙂 Nemohu si to nechat ujít, kdoví, jestli se sem ještě někdy dostanu.

Hala je dlouhá snad kilometr, obchody, restaurace, kafetérie, zeleň s jezírky včetně rybiček. Začíná se rozednívat. Kupuji datle v dárkovém balení, místo pecek mají oloupané mandle. Blíží se sedmá, jdu vzbudit Katku a jdeme na snídani. Ovšem stejný nápad měla spousta dalších lidí, takže fronta jako blbec, čekáme snad půl hodiny.

Konečně jsme se po kontrole letenek dostaly dovnitř. Kupodivu uvnitř žádný nával není, nacházíme volný stolek a na střídačku si přinášíme jídlo – je to formou švédského stolu. Já kávu, croisant a míchaná vajíčka. Pak si jdu ještě pro jogurt, palačinku, vodu a další kafe – mají malé hrnečky. V klidu snídáme snad hodinu.

Je skoro devět a jsme zpátky v hale.

Venku svítí slunce, jsou vidět všelijaká letadla, zkouším ulovit pár fotek. Znovu si připomínám, že cestování je leckdy čekání. V deset už začíná odbavování našeho letadla. Zase airbus 330 a posledních 6 hodin letu před námi. Zase sleduji na monitoru mapky a letadélko, Perský záliv, Turecko, Bulharsko… Brno a začínáme klesat. V Praze je 5 hodin odpoledne, 8°C a poprchává.

Ještě mám den dovolené, vybalit a opláchnout výstroj, stáhnout fotky do počítače a další den do práce. Cesta snů skončila, za pár dní je první adventní neděle a Indický oceán zůstal kdesi daleko.

Ale stejně bych se k němu chtěla ještě někdy vrátit.

Fotky jsou tady:

http://jagri.rajce.idnes.cz/

Maledivy I

Maledivy II

Maledivy III