Tak jsem po dlóóóóuhé době našel svůj notes a vidím, že jsem si už hodně dlouho nic nezapsal. Ne, že by se nic nedělo, ale v rachotu všedních dní pes nějak nestíhá večer ještě rekapitulovat zážitky, ale teď teda musím. A začnu zeširoka.

Jako každé léto nám páníci opatřili spoustu nových zedníků na hraní. Byli tu skoro každý den. Někdy dokonce, i když páník odjel do práce. Přijeli, sami si otevřeli bránu a zacouvali velkým autem do dvora. My jsme neutíkali, aby nás nezavřeli venku. Někdy bourali, někdy kopali nebo stavěli a já se díval vždycky zblízka, co dělají. Když dělali beton, přeskočil jsem každou zábranu, abych se mohl podívat, co to pod něj schovali. Zůstávaly za mnou hluboké stopy a někde jsem i hrabal. Ke konci se naučili stavět ploty z pletiva a tam už jsem nelezl. Panička nemá ráda, když bourám ploty.

Gwenda se specializovala na žebrání. Myslím, že paničce by se to nelíbilo, ale Gwenda říkala, že když se nedívá, že to vlastně nevadí. To proto, že jsme asistenční psi. Pozná se to podle toho, že všem pomáháme. Například zedníkům sníst svačinu.

asistenční pes stavební

Jednou svačit zapomněli. Pořád pracovali a klobásku nechali v dodávce. Otevřené. Gwenda tam vlezla a podala sáček s klobáskou ven. Takový kus klobásy od nich obvykle nedostaneme.

Ale pomáháme i páníkům. Když zjara sázeli papriky na záhonky, zkoušel jsem, jestli je dobře zasadili. Většinu ale měli špatně, protože šly snadno vyndat. Tak je museli sázet znova. Tedy aspoň ty, které nebyly překousnuté.

Normálně s paničkou zahradničí Bonďa. To proto, že ona není pes asistenční, ale hlídací. Jen stojí za paničkou a hlídá, jestli panička pracuje správně. A vydrží to celý den.

To já pomáhám. Páník vykopal uschlý stromek. Nevím, jak mohl uschnout, když jsem ho každý den zalil, ale stalo se. Páník zasypal díru po stromku hlínou. Tak jsem tu díru vyhrabal znovu. Páník zase přivezl kolečko s hlínou a znovu ji zasypal. Dal tam dlaždici, aby hlína nekoukala. Do oběda jsem dlaždici podkopal a večer jsem měl pěkný tunel. Díval sem se jak páník díru znovu zasypává, jenže taková hlína vůbec nedrží, ta se vlastně hrabe sama. Další den večer páníci vysypali pichlavý stromek z květináče a zakopali do čerstvé díry. Možná nejsem jen asistenční pes, možná jsem dokonce zahradní architekt!

tažní psi

Letošní léto páníci odjeli na dovolenou a my jsme se stali vodícími psy. To bylo tak. Aby králíci nezvlčeli, než se páníci vrátí, přijela je hlídat teta s Dušánkem a Dájou. To jsou děti. Doma žádné pejsky nemají, tak jezdí k nám. Jíme spolu sušenky a hrajeme fotbal s velkým balónem. A chodíme na vycházky. Oba, já i Gweny dostaneme obojky, vodítka a vedeme děti na vycházku. Teď v létě ale děti s námi šly samy. Bez paničky a bez tety. Zkusil jsem se rozběhnout a Dája se rozplácla v trávě. Gwenda na mě hned hukla, ať toho nechám, protože nám děti už nepůjčí. To by se mi nelíbilo.

Tak jsme chodili jen pomalu a kolem cesty, zato někdy i dvakrát za hodinu a ještě se sušenkou, ke stromům a k sadu a nikoho jsme neshodili, ani já ani Gwenda. A potom Dája odjela a zůstala jen teta s Dušánkem. Šli jsme na vycházku za silnici a teta vzala na vodítko mě i Gwendu. Jenže na jednom vodítku, to jsme tažní psi. Tak jsme zabrali. No hlavně proto, že žádné auto nejelo, a to panička vždycky v tom místě říká „jdeméé“. Teta je skoro stejně velká jako panička, tak jsme se do toho opřeli a už jsme frčeli. Jen nohama kmitala a Dušánek taky běžel. Další den se páníci vrátili a slyšel jsem dobře, jak teta říkala paničce, že kdyby věděla, jak táhneme, nikdy by nás nenechala jít s dětmi samotné.

zahrádkařím

Teď, je to pár dní páníkovi papoušci vymysleli, jak z klece shodit koupelničku. Šťourali do úchytky a tahali za ní tak dlouho, až se celá koupelnička sesunula a naklonila se. Páník to spravil, ale nevděčné andulky to pořád rozebíraly, až jednou páník nezacvakl koupelničku zpátky včas a zelený ptáček dírou prolezl ven. Nikdo to nevěděl. Chvíli poletoval po zahradě, pak zkoušel zpátky do klece, ale neuměl. A potom se probudil kocour Leonek a vylezl taky na dvůr. Leonek loví ptáčky a někdy i nějakého chytí. A tenhle zelený poletoval kolem baráku a pískal. Leonek se přikrčil za jiřinu a skočil.

Leonek

Chytil anduláka za křídlo a za ocásek. Jenže tohle nebyl žádný splašený vrabec, tenhle zelený byl náš! Rozkřičel se jako blázen a zkoušel Leonka rafnout do nosu. Moc by mu to nepomohlo, tak jsem na Leona vyběhnul taky. Ten se lekl a ptáčka pustil. Jenže bez ocásku lítal ještě hůř, než před tím. Zamával křídly a spadl rovnou do kbelíku s vodou. S mojí vodou. Leon utekl. Ve kbelíku se třepetal andulák a nešel vyndat. Ne že bych to nezkusil. Jenže on plácal křídly a nebylo ho za co chytit. Jen mi namočil nos. A pak už jen ležel na vodě. Tak jsem na něj začal štěkat. Hodně.

Aby vylezl. Aby něco dělal. Aby někdo přišel a vyndal mi ho z té vody.

A nakonec přišel páník a říká: „Co tu blbneš, Roníku? Co máš s vodičkou?“

A uviděl ptáčka, a vytáhl ho z vody, a ptáček se otřepal, a páník ho dal na bidýlko a on za chvíli uschnul a zase pískal.

Když panička přišla z práce, koukala se, že má pokousané křidýlko a našla pírka z ocásku. Pak mi dala piškot a oba mě moc chválili. Tak teď už nejsem jenom asistenční pes, ale taky pes záchranářský. To je dobře, ne?

Rony a ri

zelený ptáček