Pohledem do adresáře jsem se ubezpečil, že vlastně všichni moji přátelé mají psa. Povšimnul jsem si ale ještě jednoho společného jmenovatele. Většina mých nejmilejších kamarádů byla někdy vyloučena z různých chovatelských klubů, či spolků. „S jakými existencemi se to vlastně stýkám?“…pomyslel jsem si.

Nejistotu jsem ale rychle vyhnal z hlavy. Vždyť vlastně stačí tak málo. O vyloučení z takového klubu většinou rozhodne ten jistě nejnadanější a nejdůležitější orgán, a to je členská schůze. U některých klubů k tomu schůzi, nebo členy, vlastně nepotřebují a případné sankce si dohodne buď výbor, anebo takzvaná kárná komise. Přítomní na takovéto akci obyčejně představují zlomek členské základny.

Za určitých nepříznivých okolností tato nepatrná množina přítomných chovatelů dokáže odhlasovat, s prominutím, jakoukoliv hloupost, která je potom v rozporu se zdravým rozumem a ani před zákonem většinou neobstojí. Avšak, pokuste se dovolat spravedlnosti – třeba u soudu… I soudce, který bude nadán nadpozemskou laskavostí a trpělivostí, se musí zákonitě naštvat, pokud musí řešit spory o tom, zda štěňata budou, či nebudou mít průkaz původu, zda se na internetu píše to, či ono, zda ušlechtilý pes s rodokmenem nakryl méně ušlechtilou fenu bez rodokmenu… apod.

V tomto případě mám pochopení pro soudce, který takový spis dá na delší čas uležet do krabice dokumentů s nadpisem „Blbosti…“ a nebude se chtít takovou „hrdelní“ kauzou v dohledné době zabývat. S o to větším nadšením a nasazením tyto „vážné případy“ řeší mezitím různí funkcionáři klubů, či spolků… Bylo by asi velmi poťouchlé nabádat mé přátele k tomu, aby založili „Klub vyloučených“. Rozumnější bude se všemu tomu klubovému hemžení zasmát a raději si s vyloučenými přáteli vyprávět… 

K dnešnímu povídání jsem v adresáři vybral Lenku Fairaislovou, za svobodna Vančurovou. Chovatelku jezevčíků, autorku dvou odborných publikací o tomto plemeni…´a také pisatelku dopisů, později e-mailů, které byly vždy svým způsobem zvláštní. Plné velmi specifického humoru, sarkasmu a ironie. Vše v laskavém a nikdy zlém balení. Na tyto dopisy jsem se pokaždé nesmírně těšil. Později jsem zjistil, že tahle mocná dávka psacího nadání bude patrně dědictvím. Mezi její předky totiž patří spisovatelé Vladislav Vančura a také Antonín Vančura, který přijal jméno Jiří Mahen.

V dobách našeho dětství byly stromy i tráva zelenější, v zimě bylo určitě více sněhu, zmrzlina byla sladší a… lidé bývali k sobě příjemnější?

Sama často přemýšlím, zda si ty doby jen maluji narůžovo, anebo skutečně duch kynologie byl výrazně kamarádštější. Na své pubertální začátky na kníračském „cvičáku“ v Dolních Počernicích, na výcvikových táborech a ve výstavních kruzích, kde jsem využívala svou znalost psaní na stroji a při tom se mimoděk učila od tehdejších rozhodčích, mám jen ty nejlepší vzpomínky. Překvapuje mě, že dnešní nevraživost mezi kynology existuje i tam, kde nejde o žádné peníze (o které jak známo jde v dnešní době až v první řadě) – v klubech sdružujících plemena, která lze jen těžko zpeněžit, či tam, kde ani není co prodávat.

Ze svých kynologických počátků pamatuji i funkcionáře, kteří splňovali jiné než odborné předpoklady – měli správnou stranickou knížku, jeden ze dvou vysokých funkcionářů byl Slovák, apod. Ale i tito lidé (alespoň myslím) obvykle nezůstali u toho, že jsou předsedy, místopředsedy, hlavními poradci chovu apod., ale pro klub a psy skutečně i pracovali. Dnes občas vídáme, že získáním vytoužené funkce zájem onoho šťastlivce o kynologii klesne téměř na nulu a hlídá si už jen to, aby ho nezapomněli někam pozvat, zaplatit mu cestovné a „diety“ a nevyskytla se konkurence, která by jej chtěla o post připravit.

Nejen já si občas říkám, ještěže naši psi jsou z toho spolčování se pod jejich jménem vyloučeni – často by se museli za nás lidi stydět, a pokud by mohli, raději by leckteré ty kluby chovatelů či přátel zakousli a zahrabali.

Kdesi v knihovně opatruji svůj oblíbený kreslený vtip od Neprakty:

Je zde nakreslená slečna a malíř jí namaloval krátké a křivé nohy. Dva opodál stojící jezevčíci to komentují slovy „konečně ženská s krásnejma nohama…“

Pokud si pamatuji, měla jsi doma různá psí plemena, ale číslo jedna bude asi ten jezevčík?

Můj první pes byl zcela náhodně malý knírač pepř a sůl, kníračům jsem se věnovala i po jeho smrti, když jsem žádného vlastního psa neměla – cvičila jsem psy cizí, na cvičáku pobíhala s rukávem, pomáhala na bonitacích, svodech štěňat a výstavách. Po narození prvního syna bych už na výcvik služebních psů neměla čas a tak přišla řada na jezevčíky. V roce 1990 jsem dovezla prvního malého hrubosrstého vendéeského basseta – fenku a později i psa a tohoto plemene jsem odchovala několik vrhů. Ale pro tento život už myslím zůstanu věrna jezevčíkům. Říkávám, že většina kynologů, někdo dříve a někdo později, přijde na to, že jezevčík je nejlepší pes na světě 🙂 , já na to rozhodně přišla.

Vzpomeneš si ještě na svého prvního psa? Vztah ke zvířatům je rodinná tradice?

Kdo by si nepamatoval prvního psa? Ale o rodinnou tradici rozhodně nešlo, jakkoli jsem byla zvířaty posedlá už odmala, k mé lítosti jsem dokonce neměla ani babičku na venkově. Bydleli jsme v Praze, v činžovním domě, později v paneláku a doba mého dětství nebyla držení psa ve městě příliš nakloněna. Po křečkovi, kanárovi, rybičkách a cvrčcích jsem ale vytouženého psa dostala a nemusela jsem kvůli tomu ani přidávat ve škole – štěně malého knírače Fred z Černého jezera bylo odškodněním za prodělanou operaci srdce.

Nedávno jsem četl nepříliš povedený rozhovor s populární zpěvačkou. Na banální otázku, čeho že si na psech nejvíce cení, zpěvačka odpovídá, že psi vynikají nesmírnou oddaností a věrností pánovi…

Hlavně to ani není pravda – já vždycky říkám, že s psí věrností je to asi tak stejné jako s tou manželskou. Podle mne je na nich nejlepší spíš to, že nemluví a tudíž ti neřeknou, co si o tobě čas od času nutně musí myslet…

Moudře hledí, jsou empatičtí, obvykle i dobře naladění a především neodmlouvají a nehádají se – nebo alespoň ne nijak výrazně. Nemaje pro to dost prostředků, neurážejí nás a neponižují, nejsou netaktní.

Mne na domácích zvířatech fascinuje, jak se přizpůsobili našemu životu, naprosto automaticky spávají v našich postelích, rozvalují se na našich sedačkách a křeslech, mnozí z nich skočí do auta dříve než my a někdy i do cizího, sledují s námi televizi a možná časem zvládnou i počítač.

Ještě nedávno jsem měl radost z toho, že opadla vlna nadšení pro virtuální elektronická zvířátka „tamagoči“. Na internetu jsem ale objevil stránky, kde si lze virtuálního zvířecího mazlíčka stvořit, pečovat a starat se o něho. Lze si v kyberprostoru opatřit stejnou, či podobnou citovou vazbu, kterou prožíváme se svými psy? Alergickým dětem možná nic jiného nezbývá…

Některé ještě mají naději v podobě tebou oblíbených naháčů. Ale jakkoli to možná dětem, kteří nemají jinou možnost, nějaký pocit odpovědnosti dá, pochybuji, že by zde byla možnost nějaké zpětné vazby a vcítění se, jakou může zažít se skutečným zvířátkem.

Předpokládám, že tvojí tři synové mají své opravdové psy? Nebo také raději utíkají do elektronického světa? Je to asi těžká volba – pes, nebo počítač? Obojí dnešní dítě jen těžko stihne…

Těžko říci, jak by volili, kdyby museli rozhodovat mezi počítačem a psem. Psy rádi mají, vždycky s naší smečkou žili v míru, umějí se o ně postarat, všichni někdy předváděli psy na výstavách, prostřední Adam vedl několik desítek našich i cizích psů na zkouškách a soutěžích. Nejstarší Lukáš má chovatelskou stanici a jeho dnes již desetiletá jezevčice jej denně doprovází do redakce, kde pracuje. Nicméně myslím, že moje kynologická mánie a určité rozčarování ze vztahů mezi pejskaři je celkem spolehlivě odradilo od případné kynologické kariéry.

Nebývá mým zvykem se na návštěvách vyptávat, jak se které zvíře jmenuje. U tebe je to jiné…vzpomínám si na jezevčíka Josefa, ale také na kance Fidela?

Jezevčík Josef přišel od moravského chovatele v bedničce vlakem, má sestra jej v době naší nepřítomnosti vyzvedla na nádraží a věděla jen, že štěně se má jmenovat od „J“. Když jsme se vrátili, Josef už na své jméno (v rodokmenu měl Jak z Karpatských lesů) slyšel a tak mu zůstalo čtrnáct let.

Vietnamské prasátko Fidel mělo i manželku podobného „slavného“ jména. V té době obvykle běžná bílá prasata nesla běžná jména (Gusta a Gustáv bylo myslím nejčastější) a to naše černé se muselo nějak odlišit, ale zase nemohlo jméno být z úplně jiného soudku než měla ostatní vepříci ve vsi…

Jezevčíci z naší chovatelské stanice Kalokagathia dostávají jména poměrně vznešená, i když nakonec říkáme třeba noblesní Jeanne d´Arc počeštěně Johanka, podobně jako jiní majitelé našich odchovů – Jean-Valjean je po moravsku Žanoš. Víc jsem se vyřádila na pojmenovávání štěňat z chovu manžela. Název jeho chovatelské stanice je „z Hradu Waldeka“, a protože mi vždycky připadalo směšné spojení českého názvu chovu s „nečeským“ jménem psa – asi v duchu Patricie Kadrnožkové, snažila jsem se o jména pro pejsky víceméně česká. Takže jsme měli například pejsky Raubíře, Upíra, Drákulu, Hajaju či Chuligána a fenky Čarovnou, Něžnou, Popelku, Hvězdičku, Jezinku či Rusalku. Ale obvykle si je jejich majitelé stejně nějak přejmenovali.

Má dnešní jezevčík ještě nějakou budoucnost jako lovecký pes?

Myslím, že celosvětový trend se bude od myslivosti, jak ji známe, odklánět. A jistěže je možné, snad i pravděpodobné, že dnešní lovečtí psi – a jezevčík mezi nimi – se změní na psy společenské, případně pomalu vymizí. Ale vím jistě, že jezevčíkovi to bude hodně líto a ještě dlouho potom bude svým majitelům zatápět svými loveckými vlohami. To, že jezevčík přemýšlí, dedukuje, má svou hlavu a umí se mstít je díky tomu, že se po generace musel rozhodovat sám za sebe i v těch nejsložitějších situacích, kdy mu šlo o život. On prostě nebyl pouhou ozdobou a má plné právo být přesvědčen, že člověk je vlastně takový poněkud méněcenný jezevčík.

TGM miloval krásné ženy a krásně koně. Edvard Beneš zbožňoval svého erdelteriéra. George Bush se pyšně a rád fotografuje se svým teriérem. President Václav Havel měl vždy pohlazení pro kníračku i obě fenky boxera. Proč mám najednou pocit, že dnešní extrémně sebestředný typ politika má rád už jen a především sám sebe?

Nedávno říkal v televizi Michael Kocáb, že pro politika je velmi důležité, aby měl smysl pro humor, s čímž nemohu nesouhlasit, a stejně jako jemu i mně u mnohých chybí natolik, že takové politiky považuji za „své“ ještě méně, než ty ostatní. Ale podobnou důležitost bych kladla i na skutečný vztah ke zvířatům. Ten, kdo má zvířata za nechutnou žoužel a nerozněžní se nad žádným mládětem, nemůže mít ani vztah k lidem jiný, než předstíraný a žádné tisknutí si rukou s “prostým lidem“ na tom nic nezmění.