Muhehe (rofl) tak ten RAF maj ve familiji taky (rofl) Fredous zahucel do vany (rofl) Plny..
Vzdycky jsem si myslela, ze cartoons, komiksovy postavicky v bedne, maji ty legracni pohyby vymysleny, ze to proste nemuze vznikat na zaklade reality, pac fyzika a najme gravitace je dama neuprosna (chuckle) Ale prdlajz, prave jsem byla svedkem kolmeho startu a par desitek cm nad hladinou vody pravy uhel ve vzduchu smer futra (rofl) s epesni cepickou peny mezi usima (party)
Jojo, tak dlouho si plavacek hraje na Mice Bjukekena a Pobrezni hlidku, az mu tlapky sjedou 😀 Ale ja mu to rikala, nelez sem, nelov me z vany, zahucis tam! Je to marny, je to marny, je to marny… (fubar) 8)

Zmokla slepice ted hraduje na rozhledne na topeni, tvari se kamenne, pac jsem se malem po… smichy a to pekne prosim pred nim!!! (rofl) Braska do nej vzdycky prijde stouchnout, pak znechucene a demonstrativne oklepe pacicku a odkraci mi vysvetlit, ze jednoho stale jeste vicemene normalniho a nerozmoceneho kocourka porad mam (chuckle) (cat) (cat)

Furt držím všecky palce a přehmatávám, co to dá! (y) (y)

OT ke špačkujícím kosím bratříkům – tak ti by si rozuměli s Babetkou uhulákanou. Ta když málo péče (rozumějme panička pracuje u počítače nebo klimbá v křesle a rozhodně se jí nechce v podřepu pobíhat s mávátkem po bytě), tak si stoupne půl metr od mne a – špačkuje a špačkuje a kvílí a kvílí. Když povolím a chopím se mávátka, hrdelně a spokojeně zabrumlá a jupí do přemetů.
Pokud má výjimečně hlad, tak o jídlo si umí zanadávat taky. Odtrhnu víčko paštiky, dám čuchnout, než začnu nandávat – a zas to spokojený zabručení, že kóónečně panička pochopila. 😀

Sloní mamka neútočí, ale nervní prej je, tak kdo ví – aby se něco nesemlelo. :S
Dvě malá videjka ze včerejka, kdy je pro uklidnění vyhnali ven.
http://piprd.rajce.idnes.cz/

Tak jsem se teď vrátila ze špitálu.
Náš příležitostný technik a kamarád tam leží na ARO. Odvezli ho v pondělí v bezvědomí, maminka, u které bydlí, mu volala sanitku. V té ho oživovali a už má po zákroku. Vůbec bych se to nedozvěděla, kdybych mu nevolala, že něco potřebujeme pomoci při opravě jednoho přístroje a protože je Josef, tak jsme se chtěli zítra sejít na společném obědě k jeho svátku. Když nebral od pondělka telefon, zdálo se mi to dneska dopoledne už dost divné, tak jsem mu zavolala domů a vzala to jeho stařičká maminka. Ta nemůže na nohy, je jí hodně přes 80 let, tuším 86 nebo i víc, tak mi to všechno plačtivě vypověděla. No, takže jsem se sebrala, došla k ní, vzala jsem věci, které potřeboval, na které zapomněli, když ho nakládali do té sanitky a všechno jsem mu tam odnesla i s knížkou, aby se mu lépe stonalo. Je to vážné. Hodně vážné. Můžu mu jen držet palce a pomoci jeho mámě, která si ani nenakoupí, protože nesmí nic nosit a krom toho má poruchy motoriky a padá ze schodů. Ach jo! Kluk jak buk a tohle! Tak jsem z toho nějaká pošpatnělá. Kolik šmejdů běhá zdravých po světě a nic, pokojně umřou stářím, zdraví a napáchají škody až to dál nejde a slušný člověk tohle. Já jdu ke kocourkům.

Já se vždycky bála zvířat – dát králíkovi nať z mrkve??, vždyť mi ukousne prst, o koních si to myslím dodnes (blush) . Potkat psa? – honem přejít na druhý chodník, případně ztuhnout na místě. Pochovat kočku? – škrábe a chytá se za oblečení. Tak to šlo do doby, než jsme si postavili barák – hned první zimu se přitoulala kočička, byla venkovní, párkrát měla koťátka, poté co jsme si nechali jejího synka Toma, tak se odstěhovala k sousedům. Za tři roky jsme si pořídili první psinu a to Tomík nerozdýchal, utekl a od té doby se toulá. Pořídili jsme zrzínka Garfieldka, aby Fleur nebyla sama, bohužel se zatoulal do dědiny a tam ho srazilo auto. Pořídili jsme dalšího zrzundu a přišel k nám odrostlý kočičí kluk, za tři týdny jsme jeli pro další psinu. Ti dva kocourci a štěně společně celý podzim a zimu likvidovali skalku. Na jaře někdo nebo něco ublížilo zrzkovi Dirkovi a on umřel na vnitřní zranění, to už na mě bylo moc, během necelého roku pohřbít dva ani ne roční kocourky a další kočkour je jen domácí. Nakonec se naše kočko-psí smečka rozrostla loni v létě a my původně nezvířecí máme tři choďandy a dva kocoury a manžel uvažuje, že by to do zimní zahrady chtělo ještě nějakého fógla….

Tohle je hodně zajímavé téma. A jak autor, tak paní doktorka Peterová to podle mého mínění vzali za správný konec. Zvlášť ty poslední dvě rady myslím hodně sedí na spoustu lidí – je určitě lepší najít si vlastní zálibu a trochu s ní doma „zamořit byt“, než žárlit na koníčky svého partnera. A jestli je to u „psích“ lidí stejné jako u kočičích, najde se ve skupince 4 pánečků vždycky nejméně 5 názorů na tutéž věc, takže si člověk rychle odvykne mít tu svou pravdu za jedinou…

Nesdělím tu asi nic nového, když napíšu, že jsme kočičí lidé 😀 Prapředci a předci do pár kolen, co se tak zprávy (a v některých případech i zažloutlé staré fotky) dochovaly. MLP je taky kočičí. Ani v tomhle případě nevím, do kterého kolene, myslím, že ve farním kostele u sv. Štěpána na Novém Městě pražském kočky a psy do matriky nezapisovali. Babička (krom toho, že kočky měla ráda) taky vzpomínala na nějaké ty „ruské carevny“, které mívali doma. Pokud tenkrát nezdivočely (jako jejich člověčí soukmenovci), asi vzaly špatný konec. Zajímalo by mě, jak vypadaly…

Mým životem prošli i tři psi – jako mimino mě hlídala barzojka Dinara (znám už jen z fotky), děda měl útěkářského voříška střední velikosti Teryka a já jsem podědil mámina psíka Míšu, vychovaného s kocourem Kulichem I.Bojovným a tak trochu „zkocourovatělého.“ Mám psy rád – když jim nemusím dělat Velkého Psa, protože Velkého Psa (lidem i zvířatům) dělám nerad. Neumím to, musím se do role vůdce smečky strašně stylizovat a v konečné fázi to nedělám dobře (protože to není přirozené) ke škodě psa i mojí… Takže zatím žádný další psí společník. Pokud by v sobě některá z holčiček později objevila vůdcovské sklony, budu si tiše a nenápadně užívat přítomnosti jejího psa 😀

Jak už jsem psala, manžel byl NEzvířecí, on to měl z rodiny, jak jsem pak pochopila, No ale když tchyně ovdověla, vypadlo z ní, že vždycky nějaké zvíře chtěla a tak nám jezdila hlídat kocoura a měli spolu bezvadnej vztah, kocour jí miloval a dokonce i poslechl – což je stav, kterého jsme nikdy nedosáhli…

Já si to živě představuju:
Tjam djam da dá …. pane Nováku, berete si zde přítomnou slečnu Polákovou, jejího pejska Bobeše, kočičku Máničku a papouška Lóru? … Ano. …. Vážená slečno Poláková, berete si zde přítomného pana Nováka a jeho bernardýna Bouhouše? … Ano. … Tak si vyměňte prstýnky a obojky a navzájem se všichni podrbejte. 🙂

Já jsem měla jako dítě jen bílého křečka a čolčí dámu. Až když bylo synkovi deset, podařilo se mi pořídit první pejsku Píďulku. Po osmi letech Andulku. No, a teď s námi bydlí i tři kočenky. 🙂 Přednosta vůbec nebyl psí, a už vůbec ne kočičí. 🙂 Teď má naše zvířata evidentně rád. Ale myslím si, že sám od sebe by si nejspíš žádné zvíře nepořídil.

Přeju všem krásný den a potřebným držím palce. (h)

To je pro mne hodně aktuální téma!
Nepřítel všeho živého doma se nikdy nenapraví, byť by zvířátko bylo čisťounké, mazlivé a nenáročné, kytičky krásně kvetly a zdobily parapety………
Prostě tohle do bytu nepatří, protože se o to někdo musí starat a to je zbytečná zátěž. Byt má být sterilní a dobře udržovatelný, aby se člověk nemusel namáhat víc, než je zdrávo! Kočky jsou špinavé a smrdí. Ano, jsou špinavé a smrdí, pokud je takový i jejich majitel. Pokud ne, jsou voňavé, čisťoučké, mazlivé a každým chloupkem dávají najevo svojí lásku a vděčnost tomu dvounožci, co se o ně smí starat. Kdo nepoznal hebkost kočičí tlapky na své tváři, tiché vrnění při ranním probouzení, velké zářivé oči, dychtivě upřené na dvounožce, který má v ruce pamlsek nebo nějakou zajímavou hračku, ten to nedokáže posoudit. Ale kdo to poznat nechce, tak bude stále tvrdit, že kočky smrdí a jsou špinavé. Proč je tedy používají při terapii se seniory a postiženými dětmi? Aby se umazaly? Těžko. Soužití se zvířátkem vždy znamená obětovat trochu času i pohodlí. Ale to, co dostáváme zpátky tu oběť milionkrát vynahradí.

Tak dneska snad raději Bimbouše držet mimo PC…..
No vzhledem k tomu, že mne poznal jako studentku veterinární školy, tak mu a/ muselo být jasné že zvířata miluji a b/ to brzo poznal na své kůži. A to dost drsně, při naší praxi ho kluci použili ke krmení krav a on se jim položil do žlabu.
Prvního psa jsme vybrali podle krásy a pořídili ještě před dětmi, Bimbova představa pes maximálně v chodbě rychle přešla a náš Kuba měl fantastickou chůvu stejně tak jako o pár let později Kačenka. Do Mimiho příchodu jsme nikdy neměli psa společně s kočkou a tak gerontíci byli a jsou naše kočkopsí premiéra. Kočky jsou sice Bimboušem fascinované, ale on mi někdy připadal jako ostrůvek uprostřed fauny. Nebyl zvyklý na kočku a psa doma, já sice taky ne ale pevně jsem věděla, že k životu zvířata potřebuji. Takže jak to tak píšu si uvědomuji, že v této oblasti dělal kompromisy vlastně jen on….. Dneska ráno bych se mu nejraději omluvila za mnou nastavený život se zvířaty, protože co zase ta Mařena vyváděla, to bylo!!!