Nádherné počasí mě přimělo vyrazit na delší výlet na běžkách. Můj úmysl byl udělat jeden z obvyklých okruhů, který započne dlouhým stoupáním až na hřeben, kde je třeba zahnout doprava. Už při cestě nahoru mě zarazil větší počet lidí tam, kde jindy někoho potkat je na pozdravení. Navíc všichni měli na zádech tlumoky, z kterých trčel norský praporek.

Bylo to nápadný do té míry, že mě napadlo, jestli mě nevykážou, protože jsem nic takového neměl. Až když jsem předešel staršího pána v žlutomodré paruce a se švédskou vlaječkou, tedy jasného provokatéra, došlo mi, že na tom nejsem ještě tak zle.

Původní úmysl se ukázal jako nerealizovatelný, protože když jsem se nahoře pokusil otočit do správného směru, vyvalila se proti mě mračna běžkařů, jejichž konce jsem nedohlídnul. Většina byla s tlumoky a vlaječkami, a mířili k trati, na které se měl odehrát závod žen na 30 km. Nezbylo mi nic jiného, než se k nim přidat.

Tím jsem se ocitnul ve fantasmogorickém snu, mezi stovkama stanů a mnoha tisíci lidí, z nichž spousta nejenže měla v ruce norskou vlaječku, ale měli ji namalovanou i na obličeji nebo do ní byli zabalení. Kolem hořely ohně, na kterých si dodělávali snídani nebo grilovali oběd. A všude panovala všeobecná pohoda, i když místy nebylo k hnutí, protože stále přicházeli další.

Kdesi v dáli prý byla trať, na které závod proběhne, ovšem zahlédnout šla jen s obtížemi z několika málo míst (ilustrační foto je bráno teleobjektivem, blíž jsem se nedostal). To diváky ovšem vůbec nerozhodilo, dovedli si poradit. Buď se vývoj sděloval řetězovou poštou od těch, co viděli, často i ze stromů, nebo se používaly transistory či mobily.

K spatření byla i přenosná televize běžící na automobilovou baterii. Vrcholem byl velký plochý televizor upevněný lanem na stromě a ozvučený mocnými reproduktory. Samozřejmě mi vrtala hlavou myšlenka, jak se to tam všechno dopravilo, protože jediný dostupný prostředek byly lyže. Kolo uzpůsobené pro cestu sněhem tam přeci jenom bylo výjimkou.

Všechno jsem pochopil až po skončení mistrovství, kdy jsem vyrazil na obvyklou procházku se psem a opět se musel prodírat davy lidí, kteří to konečně zabalili a vraceli se do civilizace. Všichni byli obtíženi enormními ruksaky (na jednom z nich jsem napočítal ještě šest párů běžek!) a spousta ještě táhla pulky, tedy skořepiny ve kterých se normálně přepravují děti, ovšem tentokrát v nich bylo všecko jiné než děti.

Celé mistrovství způsobilo, že se v Norsku, potažmo v Oslo, zastavil čas. A nebylo to jen tím, že se tentokrát odehrávalo tady. Pokaždé když probíhá důležitý závod, práce se prakticky všude zastaví a všichni sledují televizi. Letos bylo jiné snad jen to, že spousta lidí sledovala dění v přímém přenosu přes internet, což ho málem položilo.

I doprava kolabovala, protože dopravit až 100 000 lidí v určenou hodinu na jedno místo a pak nazpátek, prostě nejde, punktum. Výsledkem bylo, že jsem často v lese potkával lyžaře, kteří se v různých norských dialektech doptávali, kterým směrem leží Oslo. Až příští dny ukážou, jestli všichni dorazili!

Další fotky najdete zde https://picasaweb.google.com/Babcicky/VM2011?feat=email#