Ano, budou Vánoce… Setkali jsme se s přítelem Vladimírem v jedné hospůdce, a toto setkání bylo, ač se to tak na první pohled nezdá, součástí předvánočního času: vezl jsem mu vánoční cukroví, které napekla moje paní.

Ta je totiž takový pracovitý účinlivý dobrák, nebo – chcete-li, taková pracovitá dobračka, že i když ji to namáhá a unavuje, peče každoročně cukroví pro několik různě mlsných lidí, kteří pro výrobu cukroví nemají dost znalostí, zkušeností, nebo jak je tomu v případě mého přítele, nemají nikoho, kdo by jim mohl vánoční dobrotu napéct. Já sám jsem tu jenom poslem a doručovatelem.

Vladimír považuje za správné doručovatele alespoň nějak odměnit, a tak objedná pro nás oba svařené víno. Přiznávám, že v hospůdce, v níž jsme se sešli, je dělají dobré. Tam, kde nemají ve výrobě tak zvaného svařáku dost zkušeností a znalostí, dokáží vyrobit z vína teplou nakyslou vodu, která odpovídá původnímu záměru a požadavku jenom cenou, ničím víc.

Zasedli jsme ke stolku a ochutnali. Bylo to přiměřeně teplé a docela dobré, jak jsme oba konstatovali. Kolem nás všude ve městě bublaly Vánoce, kousek vánoční výzdoby jsme viděli i oknem hospůdky. „Co říkáš, Milane“, zeptal se Vladimír, „dokázal bys ještě napsat vánoční povídku?“ „Nevím to jistě,“ odpověděl jsem, a důvodem mého zaváhání nebyla skromnost, ale jakýsi závan sebekritiky, „zdá se mi to dost obtížné, a možná i téma je mně trochu cizí,“ řekl jsem nesměle.

Hlavou mi problesklo povědomí nesčetných vánočních příběhů, vážných i nevážných, rádoby humorných vyprávění o kapru, který dočasně vyklouzl svým vražedníkům, o rybí kosti v krku, o tom jak dárky byly schované tak dobře, že se nepovedlo je najít. Vzpomněl jsem také na úvahy o vzniku a smyslu Vánoc, které by dnes nejspíše nikoho nezajímaly, a k tomu se mi přidala změť představ všelijakých obtížných a vtíravých reklam, zvláště televizních.

„A ty bys to, pochopitelně jen jako rozcvičku nebo okrajovou záležitost, dokázal?“ zeptal jsem se pro změnu já. Z nás dvou je Vladimír starší, nevím o kolik, myslím si ale, že o dost, po normalizační době věnuje se znovu historii, a má za sebou značnou publikační činnost. Má otázka nebyla tedy příliš nepatřičná.

„Asi ne“, přiznal Vladimír. „Ve vzpomínkách na Vánoce mé dosti dávné minulosti mám značné mezery. Tak třeba si nepamatuji jediné Vánoce z dob svého předškolního dětství. Podle toho, co mi utkvělo v hlavě z pozdějších let, mívali jsme stromeček a vždycky to byl smrček, skleněnými ozdobami, které se později ukládaly do krabice a schovávaly na další rok jej zdobili otec s matkou. Na stromečku byly staniolové řetězy a pochopitelně svíčičky v malých svícnech, které se jako skřipce nebo menší kolíčky na prádlo přichytily na větvičky do takových míst, kde plamínek zapálené svíčky nemohl ničemu neublížit.

Moc dárků pod stromečkem nebylo: naši nebyli bohatí, ale nějaké dárky, nejčastěji knihy, tu byly vždycky. Koledy se u nás nezpívaly, zato na první svátek vánoční jsme chodili všichni do kostela, a já si dodnes pamatuji několik v kostele zpívaných vánočních písní. Některé jsem hrával na harmonium a jednou i na varhany. Pamatuji si také na jednu píseň, která podle not byla ve stupnici D dur, ale mně se víc než dva křížky líbilo pět b, nějak mi to lépe znělo, a stejně nikdo z posluchačů to nepoznal.“

Tady se Vladimír trochu napil, a pak pokračoval: „Dál ale jsou v paměti mezery. Vůbec si nevzpomínám na Vánoce posledních dvou válečných let. Otce v říjnu 1943 nacisté popravili. Byly u nás doma vůbec Vánoce, nebo jsme se snažili na ně zapomenout? Pak si vzpomínám na některé Vánoce, kdy jsem už byl sám otcem rodiny a snažil jsem se, ne vždy zcela úspěšně, připravit hezké svátky dětem. Pamatuji si také zcela náhodně, že jsme měli doma zrzavého kocourka, který se na Štědrý večer přišel podívat mezi dárky a pod stromečkem se vykadil, čímž nám, pochopitelně, radost neudělal.

A pak z pozdějších let si vzpomínám na dvoje smutné Vánoce: jedny byly v roce 1968. To už byl čtvrtý měsíc sovětské okupace, ještě doutnala naděje, ale zvolna bylo znát, že se vrátíme do let, na něž bychom nejraději zapomněli. Ty druhé byly v roce 1981: polskou Solidaritu, kterou jsme pokládali za příslib úsvitu, vyhlášením stanného práva polská vládnoucí moc v čele s Jaruzelským, 13. prosince krutě potlačila. Vzpomínám si na to, že jsme měli doma desku polských koled, že jsme si je přehráli, tiše jsme poslouchali, a mně bylo do pláče…“

Chvíli jsme mlčeli oba. Čas mění naše náhledy i na takové zvyklosti, jakými jsou Vánoce. „Já sním o Vánocích, bílých…“ – jet tak někam na hory, lyžovat, sjíždět zasněžené svahy… jenže mezi mládeží, zvládající bravurně lyžování, bychom se vyjímali divně a moc bychom si asi neužili. Ještě tak sedět někde v horské chatě, popíjet grog a dívat se oknem, jak ty sportovně založený lidi venku blbnou.

Stromeček – který u nás už tradičně k Vánocům patří, bychom dokázali ustrojit, ozdoby by se našly, svíčky by asi byly elektrické, ale rozzářené dětské oči už u toho nebudou, děti vyrostly, jim ani nám se čas nezastavil. S dárky by to bylo také obtížnější, pokud bychom věděli, co by si naši blízcí přáli, třeba bychom jim to mohli koupit, ale sami skoro žádná přání nemáme: já sám za sebe mám dojem, že nic nepotřebuji, po ničem netoužím, a pokud přece, jsou to vesměs věci nebo vlastnosti, které mi žádná lidská bytost nemůže dát…

Šťastní ti, jimž peníze, zdraví a mládí dovoluje užívat světa a také Vánoc.

Dopili jsme s Vladimírem svařené víno a rozešli jsme se. Venku zatím trval předvánoční čas, výzdoba v oknech domů i v ulicích, večer budou barevná světla nejen v oknech, ale i v některých zahradách. V obchodech je spousta nakupujících, a všude rušno, až mně, milujícímu ticho a klid, to vadí.

Šťastní ti, co nemají v mysli stíny vzpomínek na Vánoce v nemocnici, na frontě nebo v koncentráku, ať už za války nebo v bezohlednosti padesátých let, šťastní ti, kdo nepoznali strach o život nebo o své blízké, kdo nepoznali krutý a vleklý hlad, nebo nezhojitelnou nemoc. Přeji upřímně všem, kdo se narodili do příznivějších časů. Co? Právě to, že se narodili do lepších dob, i když každá doba, i ta současná, má svá úskalí a své těžkosti.

Nestýskám si a nestrádám. U nás doma budou Vánoce v obvyklém pojetí, dobrá večeře, peníze pod talířem jako pověrečná snaha o to, aby se nás držely, bude stromeček, budou určitě i dárky, ač nečetné, protože většinu potřebných věcí jsme si darovali nebo opatřili již dříve. To všechno bude. Jen pro mne nebudou svátky spojeny s nějakou neobvyklou radostí. Nemohu za to, ale už ji přivolat nedokážu. Aniž bych za to mohl, kousek mysli přemítá o tom, že abychom měli my pohodu domácnosti, musí jiní sloužit, sloužit všem, v elektrárnách, na vysílačích, na drahách, v nemocnicích, na silnicích i v ztichlých ulicích.

Aniž bych chtěl, nemohu zapomenout na to, že jsou v našich městech lidé bez domova, bez tepla místnosti, bez toho malého, pro nás samozřejmého pohodlí, které je pro nás tak běžné, že o něm ani neuvažujeme. Nemohu pro ně nic udělat, ale nemám rád svět, který na jedné straně vytváří bezdomovce, a na druhé straně necitelné sobce. Vím, že ten svět nemohu změnit. A vím, že se s touto jistotou nikdy nesmířím.

Myslete si, prosím, o mně co chcete. Jsem, jaký jsem. V bibli kralické jsou slova Ježíšova „Jsem, kterýž jsem“. Já se nechci přirovnávat k tomuto velikému symbolu dobra, svatosti a utrpení. Jenom jak šla léta, ztratilo se mládí, ztratil se obdiv k Vánocům, a ztratila se i víra, o níž nám říkávali, že je milostí Boží. 

Vám, všem dobrým lidem, přeji šťastné a radostné Vánoce, ať už v nich slavíte zimní slunovrat, Narození Pána a Spasitele, nebo jen pár žádoucích, svátečních dnů. Přeji vám hojnost všeho, co si sami přejete, betlémskou hvězdu nad hlavou a slunce v duši, hlavně ale šťastné soužití s lidmi kolem sebe i se zvířátky, která máte rádi, a která nekriticky a nezištně mají ráda vás.