Minuly Dušičky a blíží se Vánoce, taky takové smutné svátky, kdy sluníčka je pomálu a mlhavé chladno nikoho nepotěší. Tak aspoň něco trochu veselého 🙂

Pamatujete, jak jsem psala o tom, že se nám srazil poštovní pes? Naše paní L. s roznáškou novin se neuvěřitelně potloukla, když její obrovitý „pejsánek“ vyrazil nečekaně za kočkou. Zlomená žebra, otřes mozku, záchranka, hospitalizace…

Na její místo nastoupila jiná paní, jejíž rodina si adoptovala toulavého pejska z vedlejší vsi. Pejsek sice byl u nové milující rodiny, ale jak měl ve zvyku, pořád utíkal a toulal se. Někteří z vás radili kastraci a opravdu, stalo se a zabralo to! Pejsek se zklidnil.

Tak potkávám ráno paní s novinami a kolem nohou jí poskakuje načepýřený pejsek, který dorostl, trochu se zaobalil díky pravidelné stravě, pořádně prokoukl díky ostříhání spečených chlupů a zjevně si hledí paničky. Sice se celý spokojený přiběhne pozdravit s naší čubiznou, českou strakatou slečnou Bony a mou kapsou s mlsíky, ale paničku poslechne a společně obrážejí domovní schránky. Tak náš malý poštovní pes Badík k dobrému domovu přišel…

Jak dopadla psí obluda paní L. a její polámaná žebra? Paní L. se uzdravila, pesisko nedošlo úhony a funguje místo zvonku. Jak už to na venkově bývá, na venkovní zvonky se tu moc nevěří, ale tady stačí klepnout do vrat nebo zaťukat na okno a drahoušek Rex spustí takový kravál, že to páníčci rozhodně nepřeslechnou. Přítulnost ho neopustila, a když se kolem vás motá malý hroch, máte co dělat, abyste se na nohou udrželi.

Neumím si představit, jak by to vypadalo, kdyby se tenhle paniččin mazlíček opravdu rozzlobil, ale naštěstí ho známe jen jako neuvěřitelně mazlivého tvora. Nebojím se strčit ruku skrz vrata a tahat ho za uši a za nos, leč nikoho jiného to neláká, když se vraty ozývají zvuky prehistorické savany.

Ovšem naše čubizna ho „má na háku“ a když se začnou honit, Rexík se svými 50ti kily opravdu nestíhá a pak kvílí a pofňukává jak štěně, jakáže je to nespravedlnost. A běda, pokud naše čubizna narazí na jeho nedojedenou misku – to už Rex pochopil, že nejlepší je pěkně počkat, až to Bony dojí a nerušit ji, protože to pak jeden veliký a strašlivý pes nikdy neví, jestli odejde s celým uchem.

V srpnu jsem psala o tom, jak si naše strakatá slečna Bony užila honičku s ovečkami a kozami ve výběhu – taky jsem za to od vás dostala pěkně vynadáno… Chovatelé ovcí tvrdí, že kozy jsou mnohem chytřejší a proto je u těch ovcí mají, aby je vedly a vlastně hlídaly. Věřím tomu. Pan soused dnes pouští svoje stádečko „na volno“, když už máme všichni spravené ploty.

Vyrazily jsme si s čubiznou na ranní procházku a šly jsme na návštěvu k horním sousedům. Asi 100 metrů od zadní branky se pásly ty zmíněné, prohnanané ovce se dvěma kozami. Obávala jsem se, že se za nimi naše Bony vydá, ale ta se už viděla u sousedů a nerozhlížela se vpravo-vlevo, vyrazila jako blesk, abych si to snad nerozmyslela a branku nezavřela.

A tak jen já jsem viděla obezřetnou kozí hlavu vykukovat zpoza terénní vlnky, kam se okamžitě celé stádečko skrylo. Jak na to ta koza přišla, to nevím, ale po ovcích ani vidu, jen rohy čouhaly z křoví, kozí oči se blýskaly a kontrolovaly, kudy se míníme ubírat. Od horních sousedů jsem pak viděla, jak obě kozy vyhnaly svěřené ovce na další pastvu a ta obezřetná po nás pořád jedním okem pokukovala, jak to bude dál.

Naše šťastná, leč poněkud přitroublá slečna Bony to vůbec netušila. Někdy si myslím, že ten náš pes by nedokázal vystopovat pečenou kachnu na třicet kroků…

A zas jiný soused, jinde, má u svých ovcí lamu. „Co tě to napadlo?“ ptám se. A tak jsem se dozvěděla, že lama, když si myslí, že je ovce, je výborný ochránce čerstvě narozených jehňat a umí od nich odehnat predátory, lišku i divoké prase a toulavé psy! To jsou mi věci…