Agresivita. Slovo, které se skloňuje ve všech pádech a používá často ve zcela nesmyslném kontextu. Jak je to tedy s agresí obecně a u psů zvláště? Nejprve si musíme říci něco teorie.

Teoretické základy

Začněme tím, že si vysvětlíme, jaké typy skupin zvířat rozlišujeme. Jsou skupiny (rodiny) náhodné, které se sejdou obvykle pouze v době páření a výchovy mláďat a poté se rozejdou. Další typ jsou skupiny soudržné a poměrně stálé. Ty se dále dělí na skupiny anonymní (jedinci se nepoznávají individuálně mezi sebou, ale skupina má společný pach, podle kterého přijme nebo odmítne jedince stejného druhu). Pes, podobně jako primáti a člověk patří mezi zvířata, která tvoří skupiny s individuálním rozlišením členů. Podobně, jako my poznáme paní Novákovou odvedle, psi rozlišují a dost dlouho si pamatují známé jedince psí i lidské. Nejspíš ne pod jménem (i když ani o tom nejsem přesvědčena, protože na některá jména psi reagují), ale podle pachu, vzhledu a chování.

Agrese je biologicky starý a velmi důležitý typ chování, který zaručuje přežití jedince nebo skupiny. Podkladem pro agresivní chování je snaha, zajistit si své území a svou skupinu (smečku, stádo, hejno) proti příslušníkům vlastního druhu, kteří nejsou „naši“. Může existovat i mezidruhová agrese a to především v případě, že konkurenční druh zabírá loviště (pastvinu, vodní zdroj), které naše skupina potřebuje k přežití. Naopak lovecké chování a získávání potravy s agresí nemá vůbec nic společného. Je to dobře vidět i na mimice a řeči těla psa. Při agresivním chování je napjatý, při lovu (domácí mazlíček třeba míčku) je uvolněný a radostně vrtí ocasem.

Agrese nikdy nevznikne bez varování. Každé zvíře nejprve varuje, protože agrese je energeticky náročná a potenciálně nebezpečná i pro agresora. Proto se vyvinula řada mechanizmů, která má varovat ještě před tím, než dojde k útoku a mechanizmů, které mají agresora uklidnit.

Varování se nazývá odborně imponování. Tyto postoje a výrazy jsou typické pro každý druh a člověk se musí „řeč“ těla čtvernožců učit. Do varování patří postoj, zježení chlupů (a tím optické zvětšení obrysu), vrčení. Ale pozor. Pokud takto varuje zvíře sebevědomé, lze se konfliktu vyhnout. Pokud jde o zvíře, které se samo bojí a předvádí takzvanou slabou hrozbu, je riziko útoku větší.

Silná nebo dominantní hrozba u psa vypadá relativně nenápadně. Pes stojí s hlavou nataženou dopředu, lehce nad úrovní hřbetu, oči upřené na protivníka, uši vztyčené, nohy napjaté, ocas nese nad úrovní hřbetu. Ocasem nevrtí, může jím lehce a vzrušeně poškubávat. Zuby většinou jen lehce poodhalí. Vrčí tiše a hluboce. V tom případě je lepší odvrátit zrak a odcházet pomalu do strany, jinak je varující schopen zaútočit.

Slabá hrozba vypadá na první pohled daleko hůře. Pes má vyceněné zuby a hlasitě vrčí. Hlavu má skloněnou pod úroveň hřbetu, uši stažené. Často se na protivníka nedívá, nebo ne upřeně. Ocas má obvykle stažený, tak hluboko, jak moc se bojí. V tomto případě záleží, jak moc si věříte a jestli má pes možnost utéci. Pokud si věříte, že neukážete slabost a hrozící zvíře má možnost úniku, lze ho zahnat.

Ovšem odhánět zvíře se slabou hrozbou, které nemá ústupovou možnost, je opravdu problém. Vyděšený tvor bojuje na život a na smrt i se zvířetem podstatně silnějším. Naopak, pokud se otočíte zády k psovi se slabou hrozbou, je riziko, že vás napadne zezadu. Vy jste ukázali slabost a on ji využije. Sebevědomý pes zezadu nezaútočí.

Čím mocnější má živočich zbraně, tím silněji má vyvinuté mechanizmy tlumení agrese. Proto u šelem dojde k usmrcení soka vzácně (nevěřte povídkám Jacka Londona). Naproti tomu „mírumilovní“ býložravci nemají tlumení agrese vyvinuté a hlavně v říji dochází i ke smrtelným zraněním. Proto je práce s velkými kopytníky v ZOO rizikovější, než práce se šelmami.

U psa mezi uklidňující chování patří sklonění hlavy a vrtění ocasem, snaha olíznout koutek tlamy (z toho vzniká vyskakování na člověka, který má „tlamu“ nepřirozeně vysoko) a jako vrchol podřízenosti je lehnutí si na záda a odhalení břicha. Štěně nebo bázlivý pes se při tom může i pomočit, protože tím zvýší pravděpodobnost, že ho rozzlobený nadřízený „pozná“ jako člena tlupy a nezraní.

Agresor reaguje odvrácením hlavy (zrušením hrozby), podřízený vyskočí a začne mu olizovat tlamu. Všechny typy uklidňovacího chování patří do vrozené výbavy štěňat a řada z nich (olizování tlamy, podávání packy) patří do projevů žebrání o potravu. Tím, že se pes vrátí do „dětského“ chování ukazuje nadřízenému, že opravdu pro něj není hrozbou.

Praktické využití

Tím jsme si stručně řekli základní informace o agresi z pohledu etologie – vědy o chování zvířat. A teď jak to využít v praxi.

V první řadě je důležité, abychom byli svému psovi spolehlivým vůdcem. Vůdce smečky nemusí být nejsilnější, nejrychlejší nebo nejbystřejší. Co se cení jsou zkušenosti a schopnost si poradit s neobvyklými situacemi. Ale hlavní věc je, že vůdce má zodpovědnost za klid ve smečce. Proto se chová předvídatelně a tlumí spory mezi podřízenými, na druhé straně při ohrožení brání členy smečky. Za to má určitá privilegia: vybírá si místo ke spaní, má přednost při krmení, při páření. Tu poslední asi nevyužijeme, ale abychom byli pro psa důvěryhodný vůdce, musíme se chovat podle jeho očekávání.

Budování pozice vůdce smečky

Přinesli jsme si domů roztomilé štěňátko a chceme mu dát vše, aby se mělo dobře. Samozřejmě víme o krmení, nakoupili jsme pelíšky a hračky. Ale pes hlavně potřebuje jistotu. Potřebuje pána – vůdce, na kterého se může spolehnout. Jinak je riziko, že se rozhodne vůdcovskou roli převzít sám. Proto ho už od štěněte musíme vychovávat. Jasně vymezit, co je „moje“ a co pes nesmí. Pro někoho je „moje“ dům a pes zůstává jen na zahradě. Někdo má psa v posteli. Ale i tam by měla platit pravidla „to je MOJE postel a ty jsi tady trpěn(a) mou laskavostí jako moudrého vůdce. Proto nesmí pes zavrčet, když ho v posteli odstrčíme. V tom případě musíme psa z postele vyhnat, aby si uvědomil, že je tam jen trpěn.

Totéž s krmením. JÁ jsem ten, kdo ulovil potravu (i když jen v obchodě) a tobě ji přiděluji. A mohu ti to kdykoliv vzít. Učím už malá štěňata, že jim občas misku vezmu. Pokud jsou v klidu, ihned ji vrátím. Pokud by štěně zavrčelo (vlastně se mi to ještě nestalo), nejprve štěně podřídím (chytnu za kůži na krku, dokud se nevzdá a nezačne předvádět některé z „usmiřovacích“ chování) a pak mu laskavě dám krmení. Totéž s pamlsky. Proto mohu kdykoliv psovi sáhnout do misky, do tlamy, píchat injekce.

Člověk se musí vůdcem stát, ale musí se i jako vůdce udržet. To znamená, že se musí chovat tak, aby ho pes uznával. Musí se chovat pro psa pochopitelně a to celý psí život. Nejhorší jsou lidé, kteří jeden den psu dovolí vše, druhý den ho bez příčiny trestají. Opět zdůrazňuji „bez příčiny“. Ono totiž chápání psa a člověka je trochu jiné. My víme, že nám pes roztrhal cennou knihu. Ale včera jsme ho nechali klidně trhat noviny. Pes nepochopí rozdíl mezi knihou a novinami. Totéž je, když mu dáme starou botu na hraní. Riskujeme, že ji „pohraje“ i s novými drahými lodičkami.

Velký nešvar je, když jednou psa za stejné chování trestáme, jindy mu ho povolíme. Pokud smí do postele pes čistý, půjde tam i zabahněný a nepochopí, proč ho vyhazujeme a trestáme. Trestat můžeme, to pes chápe a přijímá, ve smečce se musí pořádek udržet a vůdce má právo dosáhnout pořádku i trestáním. Ale musí pochopit, i proč ho trestáme.

Proto trest musí být pokud možno bezprostřední reakcí na špatné chování. Když držím v ruce zničenou věc, je možné psovi vyhrožovat, ale trest by měl být úměrný prodlevě od vlastního provinění. Právě nečekaný a z psího pohledu „nespravedlivý“ trest může být spouštěč agresivního nebo spíše obranného chování. Protože spravedlivý vůdce nikdy netrestá bez příčiny.

Další otázku je agresivita k dětem.

Pes neuznává dítě jako svého nadřízeného. Štěňata ve smečce jsou obecně na nízkém stupni žebříčku, ale jsou chráněna a krmena. Ovšem také po psím vychovávána. Pokud si psí dorostenec dovolí příliš, je náležitě potrestán. Jenže dětská a psí kůže se liší a náležité potrestání může být pro dítě velmi bolestivé, i když obvykle ne nebezpečné. To platí v případě normálně fungující smečky.

V případě, že vy neplníte správně svou funkci vůdce, je pes zmatený a má snahu brát situaci do vlastních tlap. Vůdce přirozeně urovnává spory ve smečce. Nenechá žádného člena, aby bezdůvodně trápil jiného člena smečky. Pokud smí dítě zcela libovolně tahat, rušit nebo dokonce trápit psa, a vůdce nezakročí a nesrovná situaci, ztrácí svou pozici, protože neplní své povinnosti a pes vezme právo do svých tlap, potažmo zubů.

Pokud nemohu ručit za dítě i psa, nenechám je nikdy pohromadě samotné. Okřiknu stejně razantně dítě, tahající bolestivě psa, jako psa, který si troufne zavrčet na dítě. Prostě musím udržovat mír mezi členy smečky. Dítě se tím učí citu pro zvířata a pes se ujistí, že jsem dobrý a spravedlivý vůdce. Na návštěvě, kde neznáme dobře situaci, sleduji kontakty dítěte a psa jako ostříž. Zdaleka ne všichni psi jsou správně socializovaní a mohou reagovat nečekaně.

Kolega z dětského oddělení nemocnice mi potvrdil, že si nepamatuje, že by jim přišlo dítě pokousané náhodně venku úplně cizím psem. K pokousání došlo nejčastěji v rodině nebo na návštěvě. K pokousání cizím psem může dojít, pokud skupina dětí zažene psa do kouta, odkud nemá úniku, pokud děti vniknou na cizí pozemek. A zcela výjimečně se může objevit psí psychopat, který je schopen napadnout bez příčiny a bez varování. Ale ta pravděpodobnost je menší, než šance, že dítě narazí na psychopata dvounohého.

Výcvik

Další otázka je, zda cvičit nebo necvičit. Pes by měl mít základní poslušnost. Pokud funguji, jako vůdce, v běžných situacích se pes přizpůsobí a v podstatě víc nepotřebuje. Je ovšem žádoucí, aby se přizpůsobil i ve vypjatých situacích. A opět záleží na funkčnosti smečky. Ve smečce vlků se mládě učí od ostatních všem dovednostem. Sociálním i loveckým. Pro mladého psa je společná práce při výcviku obdobou výchovy ve smečce. Ani vlče ve smečce nesmí vystartovat na kořist samo, to by ostatním zkazilo lov.

Proto poslouchat je pro psa přirozené. Spíš je problém, že mu nejsme schopni vysvětlit, co po něm chceme. Při výcviku se učíme oba. Ať už cvičíme agility, lovecký či služební výcvik nebo jen společnou hru. Setkala jsem se s názorem, že přetahování se psem, při kterém se ozývá hrůzné vrčení, podporuje agresivitu. To je nesmysl. Výcvik a to i služební, je založen na podpoře loveckého chování psa. Do rukávu se nezakusuje proto, že by chtěl figuranta zahnat (agresivní chování), ale protože ho „ulovil“.

Proto je jakýkoliv výcvik upevněním soudržnosti naší miniaturní smečky a je prospěšný pro obě strany. Agresivita jako základní model chování se v práci uplatňuje pouze u psů, kteří hlídají svěřený prostor před vetřelcem. Typicky to byli psi pohraniční stráže hlídající svěřený prostor před „vetřelcem – narušitelem“, ale jsou to i pastevci, kteří chrání své stádo. Přiznám se, že problematice psů – hlídačů nerozumím a nechci se do ní blíže pouštět.

A na konec mi dovolte pár úvah.

Každé plemeno je vyšlechtěné pro jiný účel a dávka agresivity je do značné míry vrozená. Smiřme se s tím, že sice můžeme mít dobrého hlídače, ovšem bude hlídat i v případě, že je u vás návštěva a může se stát, že budete „zachraňovat“ návštěvu, která si odskočila na WC bez vašeho doprovodu. Takový hlídač nikdy nebude ochotný se mazlit s každým (i když v rámci rodiny může být velmi hodný, protože vy jste „jeho“) a bude riziko, nechat s ním bez dozoru cizí děti. Nebo budete mít „hodného a přátelského psa“, který však bude schopný s radostným vrtěním ocasu provést zloděje domem. Základní osobnost a povahu psa nepředěláte a jak je to v životě s řadou věcí, nelze mít vše.

Trpím při pohledu na rozmazlené polidšťované psy. Psy, které nechtějí „trápit výcvikem“ a při tom je týrají tím, že chudák pes je sám ve světě, kterému nerozumí. Bez silného a spolehlivého vůdce smečky, kterému by mohl věřit. Bázlivý nešťastný tvor, který kolem sebe vrčí a kouše, protože se snaží sám ubránit.

Je mi líto aktivních psů, vyšlechtěných k práci, kteří tloustnou na přepychovém kanapi a k smrti se nudí. To samozřejmě neznamená, že každý pes musí pracovat. Požadavky nejen plemen, ale i jednotlivců na pohyb a aktivitu jsou velmi odlišné, nakonec jako u lidí. Ale když vám pes demoluje zařízení, nejspíš se nudí.

Dá se říci, že často je problém v tom, že svým psům nerozumíme. Výchova obvykle musí začít u páníčka nebo paničky. Člověk je z dvojice ten inteligentnější a on musí hledat cestu ke svému čtyřnohému kamarádovi. Pak pro vás agrese bude pojem z učebnice a pochopíte, co vám pes chce říci. A věřte, že je to investice, která se vyplatí.