Až si zase budu chtít pořídit psího hošíčka, žádám preventivně o to, aby mi to někdo rozmluvil. A důrazně rozmluvil. Na psích hošíčcích se mi vždy líbilo, že jsou tak trochu nezávislejší. Samostatnější. Jo, já vím, nemám to v hlavě asi vždycky úplně v pořádku. Ale to je ostatně v naší rodině dost častý jev.

A neunikl mu právě ani Náčelník Zrzavá huba. To je ostatně už i všeobecně známo. Netajím se s tím. A jeho to pochopitelně netrápí. Ono, taky s jednou osamocenou buňkou v mozkovně se žije v podstatě dost lehký život. Netrápí vás totiž vůbec nic a skoro pořád se radujete.

Až na ty výjimky ovšem. Ta naše se jmenuje hárací období. Jsem si vědoma toho, že mám doma sexuchtivého jedince aneb rozmnožovací mlátičku. Hošíček to bere šmahem, neboli…“Co mu osud do cesty přivěje, to velmi ochotně nakreje“. Tedy rád by. Dost často bez ohledu na věk či rasu. Jistě, jsou zde jisté preference. Úplně na vrcholu bodování jsou ženský typu „bull“ .

Tuším i proč – páč jsou dost nerozbitný, může se do nich mlátit tlapou, válet přes ně sudy a s holkama to ani nehne, neječej, naopak vášeň opětují. Pak zajisté naše oblíbené dlouhovlasé bloncky a zrzky, neboli zlaté retrívřice a vižly. To jsou tedy ty preference, leč ešusí životní heslo je: „Nepromarnit ani jednu životní příležitost, páč jednou to prostě klapnout musí!“ a „To by bylo, aby nebylo!“.

Tak nějak se tímhle řídí i v běžném provozu. Natož, když tedy dojde na ono hárací období. Opuštěná mozková buňka dostane neplacené volno, mozkovna zeje prázdnotou a jeho Jelimanstvo řádí jak černá ruka. Je mu jedno, že potká stařičkou bíglici, která už ani neví, co to hárání je, páč je léta vykastrovaná. „TO NEVADÍ, TO NEVADÍ, TO NEVADÍ!! “ hlásá cedule v pravém Zrzavcově očku. „TAK ZLATO, DEM NA TO! TAK ZLATO, DEM NA TO!“ hlásá cedule v levém Zrzavcově očku a tento spustí své sváděcí tance, čímž stařičkou bíglici dočista přimrazí k asfaltu, ač je zrovna čtyřicet ve stínu a nakonec jí rozpohybuje tak, že její panička nevěří vlastním očím, páč fenka už se roky jen tak poklidně prochází.

Letošní druhé hárací období mělo nečekaně silný nástup. Nevím, jestli zrovna hárala nějaká echt mimořádná psí sexbomba, ale cvičilo to s hošíčkem velmi mocně. A to jsem se zpočátku radovala, jak zúročuji to, že jest od mládí veden k tomu, že i v přítomnosti háravé fenky se vyžaduje jistá poslušnost. To v momentě, kdy jsme se před domem potkaly s józefpšicí, jejíž panička mne o hárání informovala až po značné době, kdy už byl hošíček poměrně rozpumprdlikovaný, hopikal nadšeně kolem fenky, která jeho radostné dvoření opětovala. Ač jsem byla už trochu vzdálena, kupodivu stačilo písknout, houknout, že JDEME! a jeho Jelimanstvo se odpoutalo a odhopikalo za mocného otáčení k nám. Byla jsem radostná, jak když vyhraju pohár vítězů :-). A byla jsem na hošíka pyšná, jak konečně rozum pobral.

No, možná i pobral, ale pak mu ho někdo zas sebral. Obratem. Páč obratem – neboli během pár dní – došlo k totálnímu zatmění v mozkovně a rozumný hošik byl na rozčtvrcení, zastřelení a zakopání sto sáhů pod zem. Ne sto, ale tisíc sáhů pod zem. Začalo to plíživě – pojal pravděpodobně myšlénku, že jest papiňákovo dítě, jehož babička byla pískací konvice a strýček pískací hrnec na sváření mléka. PROTOŽE HODLAL PÍSKAT BEZ USTÁNÍ!

Tohle chování neznám a přiznám se, že jsem ani netoužila ho poznat. Povel Ticho! známe, povel Držhubu! taky známe. Známe i povel Hergotbuďužztichanebotězmydlim! Všechno to známe a všechno nám to bylo ku dvěma věcem: k ničemu a k ničemu. Jeho Jelimanstvo za to nemohlo, vášně s ním cloumaly tak, že mu prostě šla i pára z uší a jak mu šla ta pára z uší, tak prostě pískala. Von nic,von muzikant, von jen leží neščastně na pelíšku a tklivě kouká. A pára mu jde uší a píská.

Když… KONEČNĚ!! Ó PSÍ BOŽE DEME VEN!!… se chystáme ven, prostorem se pohybuje papiňákovo dítě, který je na přeražení. Při prvním pohybu ruky směrem k věšáku s psím oblečením vyrazí zrzavá šmouha do prostoru a hlavou se zarazí až o dveře. Osamocená mozková buňka má to neplacený volno, takže nemohla Jeho Jelimanstvu signalizovat, že dveře stále jsou (a ještě nějakou dobu – než se pánčička konečně vykohátá) – i budou zavřené. K pumelici do dveří se přidá hlasité houknutí, aby se Zrzavohubec laskavě uklidnil, protože se o něj nikdo nehodlá přerazit.

Zrzavohubec s ublíženeckým výrazem odplouhá do bydliku, aby z něj v zápětí vypálil zase ven a začal kroužit prostorem. To už se neozve houknutí, ale mocné zařvání a čokl se zplacatí na místě, kde se zrovna nachází. V očích zoufalství, v nose meluzína a píská a píská. To už jde pára z uší i pánčičce, která zatíná zuby a svazuje si ruce, aby psíčka neubezdušila. Pánčička zatím ještě nepíská, jen vrže zubama.

Na procházku vycházím zničená víc, než se z ní vracím, protože jakmile opustíme sídliště plné vzkazů od svatbychtivých dam a dorazíme do polí, mám zase na chvíli milého ohařího hošíčka ochotného zapojit se i do jiných činností, než rejt rypákem po zemi a hledat kde bydlí ta sexbomba, co tu nechala ten vyzývavej vzkaz. Bohužel vše má svůj konec, takže i procházka v polích skončí a jakmile se dostaneme do zóny plné psích inzerátů typu „Jsem volná, jsem svolná!“, zrzavá mozkovna opět přetočí tlačítko z ON na OFF, oči se opět zamlží, šňupák je magnetem přitažen k zemi, sluch je zcela vypnut a od mordy visí opratě.

BOŽE JAK JÁÁÁÁÁ TOHLE NESNÁŠIM!!! Jedinou úlevu mi přinesl onehdá návrat z práce. Vystupuji o stanici dřív, abych trochu protáhla nohy. A cestou od autobusu jsem potkala paní s dcerou a křížencem labradora. Přebarvit ho na zrzavo, trochu ho pohubnout… jako bych ho viděla. Celý Jeho Jelimanstvo!!!! V očích mlha, šňupák přimagnetizovaný k zemi, od huby opratě, uši snad pro jistotu neměl radši vůbec, aby ho někdo nemohl podezírat,že dělá že neslyší… :-D.

Je úlevné vidět na vlastní oči, že v tom nejsu sama. Paní taky říkala, že to je tentokrát nářez. Asi fakt nějaká psí Angelina Jolie Může se jim někdo divit?? No nemůže, ALE KDO TO MÁ VYDŽET???