Madridské poznámky jsem si psala po večerech, po služebních povinnostech a po večerních procházkách. Seděla jsem v křesle, nohy nahoře, abych jim vynahradila dlouhé chození na tvrdém, a psala zase po letech rukou. Obnovila jsem si psací mozol a ujistila se, že opisovat do počítače sama po sobě je nebetyčná otrava.

Tak tedy nejdřív to bylo docela napínavé. Poletím? Nepoletím? Sopka vrhala popel na moje plány… Vlastně až tři dny před datem odletu obnovila Ruzyně provoz.

Nástup do letadla mi okořenila šestice mírně rozverných cestujících, samozřejmě pak seděli v řadě přede mnou. Původně jsem myslela, že v tom vězí ďábel alkohol, ale vydrželo jim to přes tři hodiny. Šaškovali, fotili se, bavili se (jedna důstojně vyhlížející starší dáma se fakt smála jako kůň).

Vystoupali jsme nad mraky. Do Madridu se létá přes Karlovy Vary; mraky trochu zřídly, tak jsem virtuálně zamávala Louk (vzhledem k tomu, jak řádila ta banda přede mnou, jsem klidně mohla kynout oběma rukama). Na obrazovky nám ze začátku pouštěli mapu naší cesty – malé letadýlko ukazovalo, kde zrovna jsme.

Pak usoudili, že už nás to nebaví (bavilo) a pustili scénky s Patem a Matem. To bylo taky fajn. Pak přešli na přírodopisné filmy. Krásné, jistě i zajímavé, ale – stejně jako všechno ostatní – bez zvuku. Zjistila jsem, že mi to vadí, že bych chtěla slyšet, jak se jmenují ti šediví ptáčci s červenou hlavičkou a ty zlaté opičky a… No jo, hladinu hluku v letadle už není radno zvyšovat a sluchátka nejsou.

Doletěli jsme nad Španělsko. Z okénka vidím maličká pole s typickou „červenozemí“ a spoustu jezer… ale to je přece nesmysl, kde by se ve Španělsku brala jezera… aha, stíny jednotlivých mraků to jsou.

Sedáme v Madridu. Letiště mě překvapilo. Ještě jsem neviděla žádné, které by vypadalo HEZKY. Madridský terminál IV je nový – veliká vzdušná budova se žlutooranžovým žebrovím, dokonce i přehledná. Rovnou z letiště se nastupuje do metra. To taky nevypadá špatně, je průchozí po celé délce, nepočmárané, čisté. I značení tras je přehledné a koupit si jízdenku v automatu se mi povedlo hned napoprvé.

Vystupuji ve městě. Je tu o dost tepleji, než jsem si představovala (víte, jak se v Madridu pozná turista? Má krátké rukávy. Domorodci chodí v bundách, svetrech, s šátkem kolem krku).

Samozřejmě chci do Prada. Zaujalo mne, že se jmenuje Museo del Prado. Muzeum? Nezvyk, ale pravda je, že tu nemají jen obrazy. Asi… tolik času nemám. Tedy dnes nemám vůbec žádný čas, protože Prado je sice otevřené do osmi, ale ne v pondělí. Než jsem na to přišla, obešla jsem ho (několikrát) dokola a mohu potvrdit, že je obrovské.

Tak jsem se aspoň podívala do kostela a zašla do botanické zahrady. O té jsem četla hodně chvály, ale ta mne tedy zklamala. Čekala jsem park, krásnou zahradní architekturu. Tohle je spíš odborné pracoviště, žádný prostor, rostliny pěkně nahemované v pravoúhlých (ty frivolnější v kruhových) záhonech. Nakonec nejvíc jsem si užila expozici plastik na rostlinná témata.

Co bylo ještě pěkné – nádržka se sochou, okolo lavičky. Všichni upřeně hledí na sochu. Hm, socha (vlastně jenom busta). Páni! Soše na hlavě sedí pták, žádný kos – velký pták, tvarem něco jako volavka. Sedí tak nehybně, že jsem chvíli myslela, že je taky kamenný. Není, hýbe se, ale velmi uvážlivě.

Nakonec jsem utekla do opravdického parku. V centru Madridu, hned za Pradem, je obrovský (130 ha) park Retiro, něco jako pražská Stromovka, ale skoro o polovinu větší. Samozřejmě když teplota šplhá ke třicítce, člověk trochu přehodnotí svůj bláhově kladný vztah k volným plochám. Vlastně začne chápat, proč je ta botanická taková džungle… Ale Retiro se zároveň snaží být i krásné.

Město a doprava: Madrid je veliký. Nemá opravdu staré památky. Hojně je ovšem k vidění monumentální baroko, případně slohy pozdějšího data. Moderna je častá a podařená, ale spíš v okrajových čtvrtích – nesnaží se památky překřičet. Madrid je úžasně čisté město, neviděla jsem graffiti, zato uklízení ulic ano.

Má spoustu zeleně (zalévá se hojně, nepitnou vodou). Další typický rys je spousta soch a kašen a vodotrysků. Všechny fungují. Množství aut je děsivé. Po hlavních třídách se valí ve třech pruzích tam a ve třech zpět. Vedle bývá úzký chodník, případně parkovací místa, a další dva pruhy (zřejmě vyhražené pro autobusy a taxíky, ale jezdí tam ledacos). Uprostřed toho všeho je zelený dělící pás.

Hluk je strašlivý – nicméně Španělé v pohodě sedí u kafe a povídají si. Viděla jsem ulici, kde tenhle travnatý pás byl opravdu hodně široký – s parkem, kavárnami (sedí se venku, že), vodotrysky a dětským hřištěm. Auta se valí a valí (nicméně zácpu jsem žádnou neviděla), všude postávají bílé taxíky s červeným pruhem přes dveře. Je mezi nimi dost škodovek.

Kdysi jsem se chvíli učila španělsky. Když jsem se pak dostala do letovisek na severu Španělska, byla jsem (katalánštinou) zklamaná, že zní jinak. Tohle je ono – drrrnčící R a syčivá S.

Bydlení: Španělsko stele systémem „obálka“ – deka mezi dvě prostěradla, celé se to zastrká pod matraci. Takže pod dekou je prostor – no, na ten dopis. Vždycky, když ten roh rvu ven a snažím se nasoukat do vzniklé štěrbiny, přemýšlím, k čemu to slouží. Jasně, nefouká pod to. Ale zrovna tohle bych u jižních zemí neviděla jako klíčové…

Jo, snídaně. Snídaně je bufetová, za to nelituju peněz. A je to celé trochu zvláštní, ba morbidní. Hotelová restaurace je laděna béžovo-černě, trochu jako dámská nožka v černé síťované punčoše. A zatímco obvykle nabízené potraviny leží na stole, tady to mají jinak.

Podobně jako jinde na jihu, i tady mají zálibu v mramoru. Dávají ho na podlahy, do koupelen – no a v tomhle hotelu z něj mají navíc stěnu v jídelně. Černou. V ní jsou takové přihrádky a tam to jídlo, decentně nasvícené. Výsledný dojem je urnový háj.

Konečně jsem se dostala do Prada. Nemá cenu vykládat, kde a jak jsem hleděla, tak jen tři hlavní dojmy. Hieronymus Bosch, můj oblíbenec od puberty – konečně jsem ho viděla v originále. Ty obrazy jsou obrovské. Nechápu, jak to při tak precizní malbě a množství výjevů stíhal. Vůbec deskové obrazy mají úžasné, u těch bych mohla stát ještě teď.

Překvapil mě Goya (třeba tady). Na reprodukcích mi nikdy moc neříkal, zkrátka jeden z klasiků, ale originály jsou úžasné. Máte pocit, že jsou nasvícené. Nejsou, svítí samy.

No a třetí zážitek – potkala jsem několik skupin dětí (školní třídy?), od nějakých šesti let po pubertu. S průvodkyní. Ta si je vždycky posadila na zem (!) před vybraným obrazem a povídali si o něm. Tak tohle si u nás nějak nepředstavím.

Stihla jsem i trochu pochodit po starém městě, dokonce i do parku Retiro jsem se vrátila (veřejná doprava budiž pochválena, tohle bych v daném čase neuchodila). Bylo horko, domorodci posedávali v kavárnách, turistů ještě nebylo moc.

Jenom ti slavíci chyběli 🙂  

Fotky:  a ne že se kolem nich zase strhnou nějaký scény! 🙂