ROZCESTNÍK: Madridské poznámky

Madridské poznámky jsem si psala po večerech, po služebních povinnostech a po večerních procházkách. Seděla jsem v křesle, nohy nahoře, abych jim vynahradila dlouhé chození na tvrdém, a psala zase po letech rukou. Obnovila jsem si psací mozol a ujistila se, že opisovat do počítače sama po sobě je nebetyčná otrava.

Tak tedy nejdřív to bylo docela napínavé. Poletím? Nepoletím? Sopka vrhala popel na moje plány… Vlastně až tři dny před datem odletu obnovila Ruzyně provoz.

Nástup do letadla mi okořenila šestice mírně rozverných cestujících, samozřejmě pak seděli v řadě přede mnou. Původně jsem myslela, že v tom vězí ďábel alkohol, ale vydrželo jim to přes tři hodiny. Šaškovali, fotili se, bavili se (jedna důstojně vyhlížející starší dáma se fakt smála jako kůň).

Vystoupali jsme nad mraky. Do Madridu se létá přes Karlovy Vary; mraky trochu zřídly, tak jsem virtuálně zamávala Louk (vzhledem k tomu, jak řádila ta banda přede mnou, jsem klidně mohla kynout oběma rukama). Na obrazovky nám ze začátku pouštěli mapu naší cesty – malé letadýlko ukazovalo, kde zrovna jsme.

Pak usoudili, že už nás to nebaví (bavilo) a pustili scénky s Patem a Matem. To bylo taky fajn. Pak přešli na přírodopisné filmy. Krásné, jistě i zajímavé, ale – stejně jako všechno ostatní – bez zvuku. Zjistila jsem, že mi to vadí, že bych chtěla slyšet, jak se jmenují ti šediví ptáčci s červenou hlavičkou a ty zlaté opičky a… No jo, hladinu hluku v letadle už není radno zvyšovat a sluchátka nejsou.

Doletěli jsme nad Španělsko. Z okénka vidím maličká pole s typickou „červenozemí“ a spoustu jezer… ale to je přece nesmysl, kde by se ve Španělsku brala jezera… aha, stíny jednotlivých mraků to jsou.

Sedáme v Madridu. Letiště mě překvapilo. Ještě jsem neviděla žádné, které by vypadalo HEZKY. Madridský terminál IV je nový – veliká vzdušná budova se žlutooranžovým žebrovím, dokonce i přehledná. Rovnou z letiště se nastupuje do metra. To taky nevypadá špatně, je průchozí po celé délce, nepočmárané, čisté. I značení tras je přehledné a koupit si jízdenku v automatu se mi povedlo hned napoprvé.

Vystupuji ve městě. Je tu o dost tepleji, než jsem si představovala (víte, jak se v Madridu pozná turista? Má krátké rukávy. Domorodci chodí v bundách, svetrech, s šátkem kolem krku).

Samozřejmě chci do Prada. Zaujalo mne, že se jmenuje Museo del Prado. Muzeum? Nezvyk, ale pravda je, že tu nemají jen obrazy. Asi… tolik času nemám. Tedy dnes nemám vůbec žádný čas, protože Prado je sice otevřené do osmi, ale ne v pondělí. Než jsem na to přišla, obešla jsem ho (několikrát) dokola a mohu potvrdit, že je obrovské.

Tak jsem se aspoň podívala do kostela a zašla do botanické zahrady. O té jsem četla hodně chvály, ale ta mne tedy zklamala. Čekala jsem park, krásnou zahradní architekturu. Tohle je spíš odborné pracoviště, žádný prostor, rostliny pěkně nahemované v pravoúhlých (ty frivolnější v kruhových) záhonech. Nakonec nejvíc jsem si užila expozici plastik na rostlinná témata.

Co bylo ještě pěkné – nádržka se sochou, okolo lavičky. Všichni upřeně hledí na sochu. Hm, socha (vlastně jenom busta). Páni! Soše na hlavě sedí pták, žádný kos – velký pták, tvarem něco jako volavka. Sedí tak nehybně, že jsem chvíli myslela, že je taky kamenný. Není, hýbe se, ale velmi uvážlivě.

Nakonec jsem utekla do opravdického parku. V centru Madridu, hned za Pradem, je obrovský (130 ha) park Retiro, něco jako pražská Stromovka, ale skoro o polovinu větší. Samozřejmě když teplota šplhá ke třicítce, člověk trochu přehodnotí svůj bláhově kladný vztah k volným plochám. Vlastně začne chápat, proč je ta botanická taková džungle… Ale Retiro se zároveň snaží být i krásné.

Město a doprava: Madrid je veliký. Nemá opravdu staré památky. Hojně je ovšem k vidění monumentální baroko, případně slohy pozdějšího data. Moderna je častá a podařená, ale spíš v okrajových čtvrtích – nesnaží se památky překřičet. Madrid je úžasně čisté město, neviděla jsem graffiti, zato uklízení ulic ano.

Má spoustu zeleně (zalévá se hojně, nepitnou vodou). Další typický rys je spousta soch a kašen a vodotrysků. Všechny fungují. Množství aut je děsivé. Po hlavních třídách se valí ve třech pruzích tam a ve třech zpět. Vedle bývá úzký chodník, případně parkovací místa, a další dva pruhy (zřejmě vyhražené pro autobusy a taxíky, ale jezdí tam ledacos). Uprostřed toho všeho je zelený dělící pás.

Hluk je strašlivý – nicméně Španělé v pohodě sedí u kafe a povídají si. Viděla jsem ulici, kde tenhle travnatý pás byl opravdu hodně široký – s parkem, kavárnami (sedí se venku, že), vodotrysky a dětským hřištěm. Auta se valí a valí (nicméně zácpu jsem žádnou neviděla), všude postávají bílé taxíky s červeným pruhem přes dveře. Je mezi nimi dost škodovek.

Kdysi jsem se chvíli učila španělsky. Když jsem se pak dostala do letovisek na severu Španělska, byla jsem (katalánštinou) zklamaná, že zní jinak. Tohle je ono – drrrnčící R a syčivá S.

Bydlení: Španělsko stele systémem „obálka“ – deka mezi dvě prostěradla, celé se to zastrká pod matraci. Takže pod dekou je prostor – no, na ten dopis. Vždycky, když ten roh rvu ven a snažím se nasoukat do vzniklé štěrbiny, přemýšlím, k čemu to slouží. Jasně, nefouká pod to. Ale zrovna tohle bych u jižních zemí neviděla jako klíčové…

Jo, snídaně. Snídaně je bufetová, za to nelituju peněz. A je to celé trochu zvláštní, ba morbidní. Hotelová restaurace je laděna béžovo-černě, trochu jako dámská nožka v černé síťované punčoše. A zatímco obvykle nabízené potraviny leží na stole, tady to mají jinak.

Podobně jako jinde na jihu, i tady mají zálibu v mramoru. Dávají ho na podlahy, do koupelen – no a v tomhle hotelu z něj mají navíc stěnu v jídelně. Černou. V ní jsou takové přihrádky a tam to jídlo, decentně nasvícené. Výsledný dojem je urnový háj.

Konečně jsem se dostala do Prada. Nemá cenu vykládat, kde a jak jsem hleděla, tak jen tři hlavní dojmy. Hieronymus Bosch, můj oblíbenec od puberty – konečně jsem ho viděla v originále. Ty obrazy jsou obrovské. Nechápu, jak to při tak precizní malbě a množství výjevů stíhal. Vůbec deskové obrazy mají úžasné, u těch bych mohla stát ještě teď.

Překvapil mě Goya (třeba tady). Na reprodukcích mi nikdy moc neříkal, zkrátka jeden z klasiků, ale originály jsou úžasné. Máte pocit, že jsou nasvícené. Nejsou, svítí samy.

No a třetí zážitek – potkala jsem několik skupin dětí (školní třídy?), od nějakých šesti let po pubertu. S průvodkyní. Ta si je vždycky posadila na zem (!) před vybraným obrazem a povídali si o něm. Tak tohle si u nás nějak nepředstavím.

Stihla jsem i trochu pochodit po starém městě, dokonce i do parku Retiro jsem se vrátila (veřejná doprava budiž pochválena, tohle bych v daném čase neuchodila). Bylo horko, domorodci posedávali v kavárnách, turistů ještě nebylo moc.

Jenom ti slavíci chyběli 🙂  

Fotky:  a ne že se kolem nich zase strhnou nějaký scény! 🙂

Aktualizováno: 6.5.2010 — 16:44

142 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
        1. To je ale nápaditý, jedna by se domnívala, že už se nedá nic vymyslet a vono jo! Tak ve zdraví přežij synkův svaťák, hlavně nepřetržitý přísun potravy, na to dodnes se ségrou nostalgicky vzpomínáme. V půlce padesátejch a o pět let později moc těch mlsovinek ke koupení nebylo, ale maminka se překonala pásovou domácí výrobou.

  1. Ó, Andalusie! Jí odevzdáváme hlas svého srdce, ačkoli je nám dobře známo, že i ďábel si nadevše oblíbil tento kout španělské země. Zahrada zahrad, háj hájů, údolí blaženosti. Jako Mléčná dráha, protéká tebou, Andalusie, živý Guadalqivir, stříbrná haluz, vytepaná ze spadlých hvězd.

    Já vím, Madrid, je severněji….ale líbí se mi to hrozně. Takto popsal jižní Španělsko ve jednom svém románu Josef Toman. 🙂
    Ty fotky vypadají lákavě, ale ty kolony aut by mně děsily.

      1. Ano. 🙂 Josefa Tomana mám vůbec moc rád. To je spisovatel světového přesahu a u nás strašně nedoceněný.

  2. Tak když jsem četla, že míříš do Madridu, hned jsem si vybavila kolegyni, co letěla v prosinci do Barcelony na Davis Cup. Bylo tam tehdy prý 16 stupňů a přesně jak píšeš, turisti seděli jen v tričkách, Španělé v bundách. Tak jsem si říkala, že se tam jistě ohřeješ :))

  3. (music) … Španělskou zemi já mám rád, o Španělsku si zpívám, rozvzpomenu se stěží, kde Barcelona (i Madrid 😉 ) leží, vím však, že to tam krásný je… (music)
    Tak tam jsem taky nebyla a osobně se sotva podívám, proto DĚKUJI (rose1) Zaně za zprostředkování a prosím – cestovatelé cestujte a pište (wave)

    1. Taky jsem si vzpomněla na tuhle písničku 🙂
      Díky za krásné povídání, obrázky si budu muset schovat na později (o to víc se na ně budu těšit 🙂 )

  4. Ódu nesmím, no tak prostě jo. Jako bych tam byla. A nohy nebolí. A voči se radujou. (wave)

    1. No a podívej se na ty odkazy, mají tam celý Prado krásně zpracovaný – třeba :* . No a parky taky príma. Teda horko tam bylo už v dubnu (whew)

  5. Madrid, hmmm… tak tam jsem taky nebyl. Bohužel. Španělsko mě láká (nejen Španělsko (chuckle) ), no nic. Fotky jsou parádní, moc se mi líbil ten skleník – tahle jemná krajka z litiny (tehdy se to jinak nedělalo) je nádherná. Obdivuju statiky, co tohle počítali a pak ty, co tuhle krásu uměli vyrobit.
    A ten modrý strom je super!

      1. U skleníku jsem si vyloženě slintla…. Madrid mne zajímá. Moc. Tam se musím podívat.

  6. Připomněla jste mi báječného kantora p. Čapka na výtvarku na základce a jeho podání vzniku dvou obrazů nahé a oblečené Maji. Jeho výklad se ale poněkud lišil od současně prezentovaného na př. ve Wiki. Kdy to bylo? Někdy kolem roku 1950! (ale fuj). Skutečností ale je, že ve většině z nás dokázal vzbudit zájem o dějiny umění !

      1. Tak tu historku dám k lepšímu. Wiki uvádí, že obraz v bigotím Španělsku vyvolal pobouření a tak vznikla oblečená. Dle p. Čapka šlo o společnou milenku Goyovu a nějakého vysokého potentáta, který když se dozvěděl, že malíř jí maluje (ve vší počestnosti), tak u malíře ( a soka)ohlásil svojí návštěvu. Pan malíř do rána namaloval Maju cudně zakrytou a situace byla zachráněna. Paroháč – jako ostatně většinou- odešel nic netuše spokojen a Goya mohl být uspokojován i nadále. Je nezvratitelnou pravdu, že neexistoval bulvár, pouze ústní šeptanda!
        V Madridu sedí děcka v Pradu, náš kantor u 14ti letých puberťáků dosáhl stejného účinku-vzbudil zájem o kunsthistorii a u kluků povzbudil zájem o krásy bez závoje !

        1. Wiki kecá. Feuchtwanger mi to taky tak vyprávěl, jako váš pan profesor. Ten musel být strašně príma. Takovýho jsme měli dějepisáře v první měšťance. Přišel, nakreslil časovou osu, hodinku povykládal a byla jsem ztracená a dala jsem se pak na to historický řemeslo na celej život.

          1. Já měl na základce vůbec štěstí na kantory. Zapůsobili tak, že jsem se nakonec zadrápkoval u kombinace psychologie+ specped, jenže nás bude asi jenom pár, tuhle kombinaci studia po pár létech zrušili.Ale kde jsem, tam jdu do obrazárny- to je ale mimo jiné následkem faktu, že jsem s radostí v 1. třídě nakreslil milované píuč.( to ještě nebyly soušky) koníka a ona to ocenila slovy: To je krásnej pejsek! Jablko poznání mělo v jádřinci napsáno- chlapče, tude cesta nevede! Od té doby maluju pouze obývák !

          2. Ten roman od Feuchtwangera o Goyovi patril k me oblibene cetbe v rane puberte. Asi si tu knizku pujdu zas koupit.

              1. Měla bych si doplnit vzdělání, tohle jsem nečetla. Ale moc se mi od něj líbila Židovka z Toleda a Lišky na vinici.

  7. Toho Goyu ti fakt sprostě závidím. On uměl se světlem pracovat. Ostatně to jižní slunce k tomu snad vede. Spousta lidí tvořících na jihu světlo umí (pokud vůbec umí). A děti – myslím že i u nás by se daly zaujmout. Aspoň některé skupinky. Plošně to populaci nevtlučeš ani v Madridu.

    1. Jo a všimla sis, že podle rozkazu nepěji Ódy ani na vyprávění, ani na fotky?! I když to dá práci. (chuckle)

  8. Jupíí, výletění s tebou mi spolehlivě zvedne náladu (happy) . Bezvadné povídání, o fotkách ani nemluvě. Chi, evoluční proměna (clap) . Nojo, Madrid by mi jinak bohatě stačil virtuálně, ale Bosche ti závidím. Celou pubertu jsem měla nad postelí plakát Rajské zahrady a vydržela se dívat donekonečna.

    Jinak – klobouk dolů s vyúčtováním! Díky, strážkyně zlatá naše! (f)

    Užijte si Sázavu! Nějaký bahýnko vás neporazí (shake) .

    1. No jo, Madrid je Madrid a Sázava je Sázava (chuckle) . Na bahno jsem duševně připravená…

  9. Milá zano – krásné, krásné povídání (urnový háj vede!) – až pojedu JEDNOU do Madridu, hned mi bude jasné, co tam mám čekat! Mám tvoje rozcestníky moc ráda – jsou jako ty tvoje fotky – čisté a vzdušné.

    P.s.: fotky jsem zatím prolítla jenom v náhledu (to nejde honem honem, na to musím mít víc času), ale … žádná křížová cesta? (rofl) (rofl) (rofl)

    1. Huš, Ty strašidlo z JJM (bat) (inlove) ! Urnový háj Ti musí stačit! (rofl) (rofl) (rofl)

    2. Na městskou turistiku je Madrid báječnej. Prado je profláklý, ale jsou tam (nejmíň) ještě dvě další muzea světový třídy… Tak s tím počítej (sun)

  10. Díky, cestovatelko. Tak tam jsem taky ještě nebyla. Mám moc ráda tvoje oči na cestách. A fotky si nechám na oběd.

    1. Kdo to včera psal, že dítě získalo přes rozcestníky pocit, že ten zeměpis přece jenom má nějakej smysl? I já jsem měla zemák mizernej a dodnes s tím bojuju… Není nad to, když člověk za tím něco vidí

      1. Zano, to jsem psala já. A fakt to tak je, už se těším, až dnes zase nenápadně budu od PC vykřikovat Ty jo, tady je super článek o Madridu, paráda, no úplně to vidím, jako bych tam byla. A slečna dcera po několika těchto výkřicích zbystří a začne se zajímat a půjde a bude číst a pak řekne To je dost dobrý, ten Madrid je zajímavej , to neni jako ta nuda ve škole. A já si budu v duchu mnout ruce a velebit Zvířetník (doufám, že dcera nezačne číst komentáře pod články 😀 ) . Musí se hlavně nenápadně, samozřejmě, kdybych jí řekla „Je tu článek a pojď si ho přečíst“, tak narazím na pubertálně otrávený odpor.

        Přitom slečna se učí dobře a dokonce ráda, jen prostě u toho zeměpisu shodou blbých okolností získala ( a nejen ona, všichni její spolužáci) dojem, že zeměpis je snůška nezáživných povinných údajů a čísel , takže sice ví, jakou výšku má kdejaká hora a délku kdejaká řeka, ale o konkrétní zemi představu nemá . Čísla, údaje, zakreslování do slepých map , to ano, motivace a nadšení žádné.

        Takže – z hlediska nápravy vztahu k zeměpisu Zvířetník budi pochválen.

        1. Ještě musím dodat, že jsem se samozřejmě snažila jí ukázat zeměpis v jiném světle, jene většina dostupných materiálů bývá značně odosobněná a mnohé ty školské texty velmi připomínají. „Zvířetnický zeměpis“ je přitažlivý díky osobnímu pohledu a postřehům, které se jinde nevyskytují. Navíc je v nich úžasný mix toho, co tvoří celkový obraz místa – trocha historie, trocha geografie, trocha přírodologie 🙂 ,trocha povídání o lidech a místních zvyklostech , prostě, řečeno slovy dcery , „je to fakt dost dobrý!“ .

          1. Luci+, za celou vysokou jsem se tak šíleně neučila jako na hospodářskou geografii. To jsem fakt měla tupě nazpaměť a dlouho jsem měla pocit, že zeměpis o ničem jiným není.
            A jak mám dodnes ty mezery, tak mě Madrid jednou věcí šokoval. Má nadmořskou výšku víc jak 600 m!! Takhle vysoko měli rodiče „chalupu na horách“.

          2. Mne zemepis ve skole vrcholne otravoval. Protoze nemam dobrou pamet, zejmena na cisla, tak drmolit kolik km ma ta ci ktera reka, a co ze se vyrabi v Trebici narozdil treba od Jihlavy, mne vyslovene popuzovalo. Ale pritom jsem lezela ve starych predvalecnych a valecnych casopisech – myslim to bylo Lide a zeme – a knizkach o objevovani Sev. a Jizni Ameriky a studovala jsem si mapy. Proto taky, kdyz jsem jednou stanula ve meste Quebec nad utesem reky Sv. Vavrince ( a to uz jsem mela hodne nacestovano), tak jsem se tam spontanne rozbrecela, protoze mi to pripomnelo knizku, co jsem jako decko cetla o francouzskych trapperech a rikala si : tak tam se nikdy nedostanu.

  11. Urnový háj! (rofl) Teda, milá Zano (inlove) , Ty umíš člověka položit na lopatky jen tak mimochodem, mezi řečí. (chuckle) (clap)
    Ty obrazy Ti co nejsrdečněji závidím, ach!
    Tvůj článek je moc zajímavý – ještě se k němu vrátím a k fotkám taky, jen jsem je prolítla. Ten modrý strom! Díky. (h)

  12. Madrid na fotkách fakt vypadá čistě a na mně působí monumentálně, asi jako paláce v Benátkách. Fascinuje mě pavilónová mlíkárna, tam bych chtěla vidět původní provoz. Spaní v obálce mi nejde, celou noc se melu a když si nemůžu deku omotat aspoň kolem jedné nohy, stojí to za houbelec. A moc se mi líbilo to o dětech v muzeu- stejně jako u Sheldonského kostela bych řekla, že se na památky díváme s odstupem a nějak je až tak úplně nezapojujeme do života. Pokusila jsem se na toto téma diskutovat v angličtině (anglicky, jasně) a lidi mi řekli, že je dobře se na vše jen zpovzdálí dívat, protože by lidi jinak všechno zničili. A zase jsem byla za idealistu, že.
    A chválím parádní fotky!

    1. No jo, tohle je těžký. Samozřejmě mají kus pravdy… Kus pravdy mají jistě i naši památkáři, který tenhle přístup ze všech sil podporujou. Ale – v historii to tak nebylo. Chci říct, tehdy to nebyly Památky. Pravda je, že lidi měli míň peněz a ne tak velkou snahu na sebe upozornit…
      Víc mi vyhovuje ten volnější přístup, ale je fakt je to chce slušný lidi.

      1. Zano, mám dojem, že klíč je ve slovech“ tenkrát to nebyly památky“. Protože jedinců toužících zvěčnit svou přítomnost nápisem typu „Bil sem tady!“ bylo zřejmě dost už v antice (viz počmárané zdi v Pompejích), o raném novověku, kdy byly „kavalírské cesty“ součástí vzdělání každého cti dbalého šlechtice ani nemluvě… Dodnes jsou k vidění erby, neumělou rukou nositele vyryté do pískovcových sloupů, kamenného obložení zdí a vůbec – s nějakým tím přípodotekem, že pán místo navštívil, čímž se stalo nezapomenutelným 🙂
        Jo – a viděl jsem děcka posedávat takhle v Národní galerii (staré sbírky u sv. Jiří), dokonce s bloky na kolenou, a za pečlivého dohledu dvou kantorů. Možná nějaká výtvarná škola, možná ZUŠka… ale personál galerie to nechávalo v klidu.
        A úplně nakonec – díky za vyprávění i fotky, ta botanická zahrada je spíš taková „klasická“, tedy sbírková, nebo možná z takové zakrady vznikla – ty bývají méně pěkné pro oko. On je dost velký rozdíl i mezi Botanickou zahradou UK Na Slupi a zahradou v Tróji, a to nejen v ploše, ale i v účelu.

        Hele – tři! No nekupte to.

        1. Máš pravdu, zahradu Na Slupi mi to hned připomnělo (už jsem tam teda dlouho nebyla – trojskou mám blizoučko a je to moje krevní skupina).

        2. No jo, Terro, to mi cosi pripomnelo. Pred nekolika lety jsme byli s Chetem a mamou v New Yorku. Pocasi bylo absolutne desive. Lijak a vitr. Tak jsme zajeli do Metropolitniho umeleckeho muzea. Soustredili jsme se predevsim na egyptskou epozici. Maji tam jednu misnost, kde je dost velika cast egyptskeho chramu. A na nekolika kamenech jsou vyryte napisy od anglickych vojaku -nekdy z roku 1870. Docela me potesilo, ze to „bil jsem tady“ neni jenom cesky vynalez. 🙂

  13. Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Poděkuj za mě svému zaměstnavateli…(chuckle) Že díky němu mám k snídani krásný článek s dokonalou fotodokumentací (wave) Zase tě někam vyšle ??

    1. Děvčata, byla jsem v Pradu dvě a půl hodiny, dýl to nešlo. Odcházela jsem málem se slzama v očích, člověk by potřeboval dva dny, kdyby to chtěl pořádně… A vracet se k tomu.
      A ty deskový obrazy … mají třeba i Cranacha…

      1. To mi povídej – já byla v Kunsthistorisches Museum ve Vídni celé odpoledne a nakonec mě museli mlátit přes prsty, abych se pustila futer a nechala je zamknout. Bóže – tam je vám taky krásných obrazů!

        1. K nechutně závidějícím se přidávám – lepší vidět dvě hodiny než vůbec… Ale jinak chápu ta duševní muka. Strávil jsem v Louvru 4 dny (tedy nikoliv v jednom kuse, že) a odcházel půl hodiny před zavíračkou čtvrtého dne s pocitem, že to bylo málo. Podobná, jen dvoudenní historie v mnichovské Alte Pinakothek… A to prosím vůbec nejsem amatérský výtvarník, hledající u mistrů štětce inspiraci – při mé neschopnosti převést viděné na malované by mi nepomohl ani Apollón sám…

  14. Hurááá, Zana napsala o Madridu (mm) Krásné fotky i povídání. Ta čistota města čiší z každé fotky, je to neuvěřitelné. A vlastně na fotkách nevidím holuby? Mají je tam? V Benátkách jich jsou tisíce a tady ta velká prostranství jsou od nich pustá?

    Myslím, že jsem se v Americe příspůsobila snad všemu, co bylo třeba. Tedy s jednou vyjímkou – spaním pod prostěradly, tedy ten systém „obálky“. Za celá ta léta jsem si nezvykla spát zasunutá jako indiánské mimink, kde člověk nemůže ani vystrčit palec. A maminky svoje dětičky ještě každý večer extra upevní, snad aby náhodou nevypadly na zem. Naštěstí můj choť byl z letitého pobytu v Anglii na peřiny zvyklý, takže jsem ho nemusela přeškolovat na civilizované spaní. Doma spíme zásadně pod přikrývkami či peřinami, podle teploty. V motelu není vyhnutí a řeším to tak, že automaticky kolem celé matrace vytahám zasunuté prostěradlo na volno, abych se mohla v noci odkopat podle potřeby.Proto si v motelu vždy vyžádáme dvě postele, Jelikož manžel zase tak háklivý na ta prostěradla není. Při jedné naší dávné cestě po USA jsem si s sebou vezla i péřovou deku, která se dala stočit do malého štuclíku a snadno transportovat do motelu. Chtěla jsem se ty tři týdny dobře vyspat. V jednom městčku v Coloradu jsme spali 4 noce a tak jsem hned tu první celé vrchní povlečení stáhla, složila a odložila na křeslo. A na postel jsem dala svoji peřinečku. Ráno jsme odešli a když jsme se k večeru vrátili, moje peřina byla složená na křesle a postel povlečená po jejich. Tak jsem to zase sundala a spala pod svojí. Když jsme ráno odcházeli, choť se pro něco musel vrátit a narazil zrovna na pokojskou. Jelikož podle noční košile poznala, že ta peřina patří mě, tak se ho zeptala, jestli je jeho ženě zima, že mi přinese další deky. Tak jí manžel musel vystětlit, že já jsem z Evropy a tam prostě spíme jinak. Po návratu tentokrát moje peřina ležela na posteli a ty další dva dny už při tom zůstalo

    1. Také v Itálii vytáhnu prostěradla z pod matrace a zachumlám se. Mě jinak děsně zebou nohy. Vůbev nechápu, jak takto někdo může spát. V nohách je spousta volného místa, a v zimních podmínkách, když žádný slušný Ital nepřitopí? podle mě je náš způsob zachumlání mnohem užitečnější. Jedině u mé kamarádky jsem si dost dobře netroufla vyrvat to celé, ale tam jsem se v zimě jako mumie balila jinak – najdříve teplé spodní kraftové prádlo s dlouhými rukávy a nohavicemi, na to silné pyžamo, na nohy ponožky – horská síla, na hlavu čelenku, zachumlat do flísové deky, teprve takto jsem zalézala do postele, vyrvala prostěradlo alespoň ze stran a zachumlala, jak to šlo do horních dek. Ono totiž v zimě přitopit v ložnici je v Itálii bohapustá změkčilost, ale při ceně topení se vůbec nedivím.

      1. To není jen v Itálii,já zas kvůli svým průduškám v ložnici netopím schválně…a když už si i já beru na noc poctivý silný vlněný ponožky, venku je -15°C, doma +16°C (v ložnici), tak i kočka zalejzá ke mě pod deku..ale ona je chápající, ví že by pak měla celou noc cedle sebe kašlající a posmrkávající člověčici. Jo apartner v tomto období používá spacák – péřovej, do -30°C. 😉

        1. No, u mé italské kamarádky to bylo v zimě asi takovéto: vedro v kuchyni: +18 C (tedy vedro podle jejích představ, ne mých), příjemných +15 C v obýváku (k televizi zásadně s dekou) a ve svém pokoji jsem pokaždé bojovala sama se sebou, jestli si sundám bundu. Tam bylo tak cca + 10 C.

      2. Na takové spaní nemusíš do Itálie 🙂 . Byli jsme na návštěvě u kamaráda v Třeboni a byla zima a byl sníh a bylo krásně. Pak se šlo na kutě. AUAUAU. Pokojíček podkrovní, moc roztomilý, ale topení žádné a na postelích nás čekaly duchny nadupané peřím tak, že se udržovaly ve válcovém tvaru. Foukalo pod ně FŠUDE ani jsem se nehýbala a nedýchala a ve snech jsem bojovala o kousíček tepla. (think)

        1. Takové duchny znám, ty srovnat je dílo a i tak táhne odevšad, ale ta Třeboň za to jistě stála.

          1. Jo, takovýhle náhrobní kameny jsme jednou vyfasovali někde v Rakousku. Poctivá peřina, přesejpací. Jenže jak byla narvaná, tak prostě neměla snahu člověka obklopit a hřát (doh)
            Jinak na tý obálce mě štve, že se nedá ležet na zádech – teda aspoň já mám na konci nohy zahnutý nahoru, tyhle lidi asi ne 😡

            1. Já mám taky nohy zahnutý nahoru, proto mám v obálce příliš mnoho vzduchu a zebou mě ty nohy 😀 Oni si to letní teplo asi někde v tělě akumulují a schovávají na zimu nebo co, že s tím nemají problémy.

          2. Třeboň zasněžená a ozdobená sluníčkem byla kouzelná. No, přijeli jsme a k večeři došel přednosta s největším džbánem pro pivo. Maminka hostitele v hotelu, kam zamířil, dělala provozní. Uviděla džbán a zaúpěla: „AAA u nás se ch.l.a.s.tá!“ On ten džbán byl opravdu rozměrů úctyhodných (clap)

            1. Tak tím jsem vyrazila dech mám italským kamarádům u nás. Vyběhla jsem a nechala načepovat do džbánu a přinesla domů. Jim se to ohromně líbilo. Že prý by to u nich v hospodě nikdo neudělal, prý nějaké hygienické předpisy, či co. Asi únie. Od té doby, kdykoli přijedou, chtějí čepované do džbánu.

    2. Těší mě, že jsem normální, když na cestách taky pracně vyndavám ta zastrkaná prostěradla. A že drží, potvory, zastrkávají je tam opravdu poctivě. A nejlepší je, když vyfasuji dvojlůžko s jedním takovým přehozem…mám co dělat 😀 Stejně, spát dva lidi pod jednou dekou…dost na tom, že se musím dělit o tu postel, ale ještě o deku?

      1. Jojo – to dělení o deku taky nechápu – já musím mít deku kolem sebe ovinoutou jako miminčí zavinovačku – pečlivě podhrnutou pod nohy a kolem ramen – já si to můžu dovolit, já jsem malinká (chuckle) . To Jenda má buď zabalené nohy nebo rameno – obojí nelze.

        Toto sendvičové přikrývání jsem poprve potkala na Malorce – tam to bylo ještě vylepšeno úžasnou vzdušnou vlhkostí a vedrem – takže když jsem se soukala pod prostěradlo, tak jsem si připadala jako v pařáku -horko a vlhko.

        1. Taky se do deky balím. Jedna z výhod života s dvoumetrovým chlapem je, že musíte koupit deky 240 cm dlouhé a to se to pak tomu menšímu krásně zamotává a ten větší se taky jakžtakž přikryje 🙂

      2. Jo, postel s dvojdekou!! To jsme s MLP, se kterým vydržím 24 hodin denně (v práci i doma už 25 let) se poprvé skoro pohádali. Každý obviňoval druhého, že mu krade deku. Mezi nás foukalo. Fuuuj. Angličané musí být fakt flegmatici. Po delší době by to bylo na rozvod. Možná ne od stolu, ale určitě od lože.

        1. Když to je pro to, abyste se k sobě tulili a spali si v náručí a ne, abyste mezi sebou měli díru, kde táhne. Prostě sbližování dvojic. 😀 😉

          1. ad dvojdeka: ještě to tak (angel)
            Dost na tom, že jsem s tím chlapem vydržela doteď (chuckle) Já chci svojí deku, pěkně obmotanou – že jo, YGO :*

          2. Víš Apino – v mém věku je čásek na tulení a čas na spaní (rofl) (rofl) ! A když spím, tak se netulím – já totiž neumím dělat dvě věci naráz v dostatečné kvalitě, vždycky je tam něco odfláklé 😀

            1. 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀

            2. Ygo, zase jsi uhodila hřebíčkem na hlavičku. Oboje neumím, aspoň jedno je pak odfláklý (rofl) .

    3. Maričko, holuby si neuvědomuju… asi tam nějací budou, ale s Benátkami se to rozhodně srovnat nedá. Řekla bych, že ani s Prahou.

    4. Jo, jo, my Evropani 🙂 Ale ještě dobře, že se u nás tohle stlaní do „psaníček“ nepoužívá. Máme místo postele futon… opravdu si nedovedu představit, JAK by se dal ustlat do psaníčka (wasntme) a krom toho, to už bych si připadal placatej opravdu trochu moc…

  15. Fotky pekny to jo … ale neco tam chybi …
    Jak to ze jsi nam nevyfotila urnovy haj? 😉

    1. Hele, já fakt chtěla (chuckle) , ale když já jsem taková nesmělá, jsem si netroufla (whew)

  16. !Oiga! !Madrid real! Maňana, maňana… Jenom, že v galeriích jsem takové debatní, dobrodružné, hravé, hádací prohlídky/vodění/vykládání dělával rád a dobře, děcek aji dospěláků. Čo bolo, bolo. Terazky som majorom.
    Cataluňa má svou krásnou okamžitě poznatelnou řeč asi na třetině cesty od espaňol k francais. Já vám časem pro zajímavost předložím odstavec něčeho v tom a v tom, por comparizón, por favor.

      1. Mohu-li soudit podle NG, tak i nadále je… asi ne moc často, ale já taky nejsem v galeriích pečený vařený 🙂

    1. mě katalánština přišla spíše jako španělština říznutá lehce francouzštinou a těžce rumunštinou 🙂 aspoň na pohled – palau (=palacio), orxata (tady se x čte jako č, takže „orčata“). vyslovují se v tom ž a č.
      španělsky (kastilština) jsem se učila, ale dávno již tomu. když jsme tam byli, tak vtip byl v tom, že kromě vyložených turistických center to bylo s angličtinou na levačku a ostatní mluvili catalunyo, španělsky spíše neradi (ale to je úřední jazyk, takže ok). na druhou stranu je evidentně těšilo, že se s nimi snažíme mluvit po jejich… s angličtinou jsme udělali tu zkušenost, že nám slečna v turistickém info centru prodala lístky někam jinam, než jsme žádali a když vás ve vedru džíp vysype v pyrenejích v národním parku 10 km jinde a navíc, bez zpátečního lístku 😀 tak jsme na to příště šli raději s mou lámanou španělštinou. i za tu cenu, že první jídlo, které jsem pro všechny objednala, bylo úplně jiné, než jsem myslela 😛

      1. Moje „cestování po Španělsku“ začalo a zároveň i skončilo Katalánií a Baskickem – takže má tehdejší – pro turistu dostatečná – znalost kastilské španělštiny byla sice k užitku, ale… katalánština mi připadala strašně měkká, líbila se mi. Baskičtina (spíš asi ta standardizovaná, zvaná „batua“) je úplně někde jinde, je to izolovaný snad předindoevropský jazyk, dodnes má různá dost odlišná nářečí – a nepřipomínala mi vůbec nic. Taky si z ní nic nepamatuju. Ale bylo tam hezky…

      2. Mně se právě moc líbí kastilština. Ostatně jsem ji stejně už prakticky zapomněla (učila jsem se ji při gymplu, protože mi to přišlo takový světácký (chuckle) ). Kupodivu mi v hlavě zůstaly vysoce užitečný číslovky – no a slyšené jsem přece jen jakž takž chápala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN