Zima je za námi a já po celou dobu vzpomínám na náš poslední podzimní krátký výlet do přírody do okolí Brna, kam jinam, než zase do tajuplného Moravského krasu. Chci se s vámi podělit o zážitek z podzimní přírody.

Byl pošmourný, vlhký, ale teplý listopadový den, tu a tam se mraky protrhaly a vykoukla modrá obloha. Poslední měsíc pršelo, po suchém a vyprahlém horkém létu, ideální podmínky k prohlídce Rudického propadání.

Kdysi jsem byla v Rudicích s rodiči, ale bylo to v suchém létě a já jsem zklamaně koukala na jakousi díru do země a tatínek se mi snažil vysvětlit, jak to vypadá, když do té skalní škvíry padá voda hluboko pod zem. Celá akce na mne tenkrát neudělala žádný dojem. Tentokrát to bylo jiné. Příroda nachystala příhodné podmínky, vody akorát, pro úchvatné divadlo.

Protože už bylo pozdní odpoledne a tou dobou už nebývá dlouho světlo, projeli jsme Rudicemi co nejblíže k ústí údolí, které vede k propadání.

Rudice jsou malebná obec s bohatou hornickou a železářskou tradicí. Nad obcí je postavena nová kaple sv. Barbory, uprostřed obce opravený větrný mlýn holandského typu s kamennou podezdívkou, kde se nachází muzeum speleologie a unikátní sbírka rudických geod. V blízkosti, na ošetřovaném trávníku jsou rozesety exponáty geoparku, obrovité šutry s popisnými cedulkami, s ukázkami hornin Moravského krasu a okolí.

Od Rudic jsme k propadání přicházeli polní cestou ústící do skalnatého údolí. Všude byl klid, nikde ani človíčka. Zdálky jsme slyšeli šum vody, tak jsme šli pěšinkami po zvuku. Museli jsme se spustit mezi mohutnými smrky na dno slepého údolí. Šum se pomalu měnil v hukot, mokrá půda klouzala jako namydlená. Klérku jsem měla připnutou na navíjecím vodítku a proklínala jsem se, že jsem jí nedala kšírky, kdyby spadla do nějaké skalní rozsedliny, abych ji neuškrtila.

Ale holčina se chovala naprosto klidně a opatrně, neprojevila sebemenší chuť v takovém hukotu a mokrém a tmavém prostředí jít na průzkum. Držela se při nás jako klíště. Hukot se proměnil v hřmot. Mezi skalami a stromy jsem zahlédla dno údolí, po kterém se valil potok. Místy se rozléval v několik toků, aby se před kolmou skalní stěnou porostlou brčálově zelenými rostlinami, semknul v jediný prudký tok. Skála uzavírá údolí a na jejím úpatí mezi kamennými bloky zeje obrovská škvíra, kde voda s rachotem mizí v černém jícnu do podzemí.

Byla jsem velkolepým divadlem ponoru Jedovnického potoka fascinována. Černá řvoucí jáma a v podzemí mizející kubíky vody mne přitahovaly jako magnet, ale při tom jsem se bála. Živočišný pud z nebezpečného tajemna. Je známo, že již v 19. století se lidé snažili prozkoumat, kam se potok ztrácí z povrchu do podzemí, posledním známým speleologem byl prof. Absolon.

Potok se řítí kaskádovitě do hloubky 86 metrů do podzemí. Dvanáct kilometrů, místy i 200 metrů pod povrchem, jako bájná řeka Styx, protéká labyrintem chodeb a dómů a tvoří jeskynní systém Rudické propadání – Býčí skála. Při své loňské prohlídce jeskyně Býčí skála, jsem se s Jedovnickým potokem kdesi v podzemí potkala. Před válkou se objevily návrhy využít podzemní vodopád na výrobu elektrické energie. Žádný nebyl uskutečněn.

Vydali jsme se proti proudu Jedovnického potoka po jeho pravém břehu, minuli jsme staré, ale hezky opravené stavení, které bylo kdysi mlýnem. Na potoce byla ještě stará stavidla asi zničená nějakou povodní. V paměti mě zůstal kamenný taras, nad nímž v úzkém údolí bylo políčko obyvatel mlýna. Celý porostlý zeleným mechem, působil teskným dojmem.

Vyšli jsme nad údolí a vraceli jsme se nad ním zpět. Je to kousek cesty, nic náročného. Prošli jsme skalnatým romantickým amfiteátrem Kolíbky. Kdysi – podle archeologických sond – bylo toto místo obydleno lovci sobů, bydleli ve skalách v malých jeskyních. Dnes jsou bílé vápencové skály rájem lezců, o čemž svědčí notná řádka horolezeckých skob a také filmařů. Prošli jsme zpět ústím údolí a rozjeli jsme se domů. Teprve v autě jsem si vzpomněla, že by u silnice směrem na Olomučany měl být pískový lom.

Ano, byl tam. Za hradbou stromů se skrýval úchvatný svět barev, na dně mléčně bílá voda jezírka prorostlá nějakými rostlinami. Bylo už pozdě na to, abychom sestoupili až na dno, rychle se šeřilo a písečný okraj lomu nacucaný vodou po předchozích deštích se nám nezdál příliš bezpečný. V barevných pískových svazích byly patrné obrovské jizvy po současných sesuvech. Klérku jsem měla na vodítku, aby se někam nezřítila a nestrhla lavinu i s námi. Ale pohled to byl nádherný, jako na jiné planetě, nebo z nějaké filmové kovbojky. Jeden z posledních teplých podzimních dnů skončil.

V letošní mrazivé zimě jsem vzpomínala, jak musí nádherně vypadat zmrzlý podzemní vodopád. Kdysi v nějakém časopisu jsem viděla jeho fotografie. Tvoří obrovské ledopády. Ale to je podívaná, která přísluší speleologům. Já jsem velký obdivovatel Moravského krasu v bezpečí na povrchu. Další fotografie jsou tady.