Počasí je zde stále jaksi podivné. V létě dost zapršelo a občas zaprší i nyní. A tak je, počátkem klokaního podzimu, naprosto necharakteristicky zeleno. Obvykle je zdejší krajina v tuto roční dobu hnědá, suchá, od prudkého letního sluníčka spálená.

Protože se už ochladilo a teploty spadly do poloviny dvaceti stupňů, tak jsme se rozhodli, že se opět podíváme na „naše“ fleky do borových lesů, jestli už nerostou houby. Tedy borových, ony to jsou piniové plantáže, ale my jim říkáme borovice, i když mají ve svazečku jehličky tři a nikoliv dvě, jak se na správnou borovici sluší a patří.

A tak ve čtvrtek, 11. března jsme se s mojí ženou Mílou vydali za Modré hory do hor jiných, borovými lesy oplývajícími. Je to od nás bratru kolem 100 km, tedy na Klokánii co by kamenem dohodil. Nikam jsme nespěchali, napřed jsme náležitě vyvenčili Habsburky, abychom o půl osmé vyrazili na západ. Pésci zůstali doma hlídat domeček.

Když jsme asi po necelé hodince jízdy sjeli do rozlehlého údolí za Modrými horami, tak nás přivítala krajina ne nepodobná Irsku. To myslím svojí zelení! Pastviny byly plny krásné, šťavnaté, zeleňoučké trávy. Zdejší dobytek, zvyklý na suchou a hnědou trávu, připomínající seno, má nyní neustálou, šťavnatou a zelenou hostinu.

Pak jsme se vyšplhali do kopečků, kde jsou borové lesy a octli jsme se kolem 1 200 metrů vysoko. Sluníčko laškovalo s mráčky a pofukoval docela čerstvý větřík. Mimo několika fotografických zastávek a porozhlédnutí po zelené krajině jsme se nikde nezdržovali a zajeli jsme rovnou na „flek“.

Už z auta jsme viděli, že rostou. Hned vedle lesní cesty, pár kroků od auta. Tak jsme zastavili asi 100 metrů od asfaltky v lese, náležitě se do chladného, čerstvého vzdoušku přioděli, vyzbrojili jsme se každý nožem a kýblem a vydali se do práce. Ano, do práce, ale radostné. Houby když se rozhodnout v Klokánii růst, tak rostou. Sice tiše, ale v množství takovém až zrak přechází. Jeden si musí dávat pozor, kde v lese šlape, aby nějaký ten ryzec pravý nerozšlápl.

A tak jsme nepoodešli od auta více jak 50 metrů a každý jsme měli záhy sklizeny čtyři desetilitrové kbelíky. Nejdéle při této sklizni trvá, než ty houby očistíte, aby pak bylo s nimi doma méně práce. O hledání tu žádná řeč není, našel by i slepý po hmatu.

Protože jsme měli dosti času, tak na zpáteční cestě se vydáváme trochu za poznáním. První malá osada je Hampton. Tedy ani moc ne osada, jako základní škola a bývalá benzinová pumpa a domek kde nyní pouze o víkendech prodávají občerstvení. Tuto jsme vždy na cestách projížděli. Tentokrát si prohlédneme školu a její okolí. Škola je posazena v malebném buši uprostřed přírody.

Vše je pěkně upraveno a ze školičky se line zpěv žáčků. Neschází australská vlajka na stožáru a zvonec na ohlašování začátku a konce hodin. Mají zde zajímavý chodník, vydlážděný v roku 2003 u příležitosti 130 výročí od založení této školy. A aby to nebyly jen dlaždice, tak na některých jsou vyryta jména „school capitans“ v tom kterém období. School capitan tu je ve škole, podobně jako v USA „Student Body President“ zpravidla studenty zvolený reprezentant či zástupce studentů.

Je to obvykle student posledního ročníku. School capitan je ve školách skoro všude tam, kde bývalo staré dobré Britské Impérium, nad kterým slunce nikdy nezapadalo. V některých školách jsou kandidáti na tuto funkci doporučeni učitelským sborem a i rodičovským sdružením. Tito pak projdou přísnými pohovory, než jsou nabídnuti studentům k volbám.

Být zvolen do této funkce je pro studenta velká čest. Je to obvykle student, který si ji zasloužil svým prospěchem, nasazením, odpovědností a zkušenostmi. Tento student pak působí jako mluvčí studentů ve společnosti mimo školu a jako jejich představitel vyjednává i s učitelským sborem.

Před školou je přehršel poštovních schránek okolních farem a neschází ani ta školní. Ovšem tyto jsou typicky australské.

Pak si ještě prohlédneme střed osady, tedy pro upřesnění jsou to tři domky, nyní nepoužívané. Bývalá benzinka, občerstvovna, která funguje o víkendech a ještě jedna bouda a spousta haraburdí na zahradách, včetně starého Land Rovera a autobusu. Přes silnici na druhé straně je fungující farma, obytný domek a jiné budovy. Zde také nabízejí ubytování se snídaní.

Všímáme si prašné cesty vedoucí na západ a vydáváme se po ní. Asi 500 metrů od křižovatky je starý kamenný anglikánský kostelík Sv. Tomáše, který si pořádně prohlédneme a nezbytnou, nedalekou kadibudku nevyjímaje. Tato je, jak už tu je zvykem, čistá a vybavená toaletním papírem. Při této činnosti nás bedlivě pozorují místní krávy, ovce a dvě alpaky. Cesta končí v malebném údolíčku mezi farmami. Dokonce jedna je i na prodej. Být o 40 let mladší, tak bych o tom uvažoval. Je to zde skutečně krásný kout země.

Pomalu se obracíme ke zpáteční cestě. Ještě za Hamptonem odbočujeme zkontrolovat místní větřáky na elektřinu, které dělají dost velkou melu, abychom pak už zamířili definitivně domů. Ještě se stavujeme u kamarádů, co bydlí pár ulic od nás, a dáváme jim jednu krabici ryzců.

Míle doma nastala práce se zpracováním našeho úlovku. Večer jsme si pochutnali na ryzcích osmažených jen tak na kmínu. Také naše schovanka Blanka i s celou rodinkou si dojela pro krabici této dobroty. Nyní máme po několik dnů ryzcové hody a zbytek je už nasmažený v mrazáku, aby pak bylo dobré maso na houbách po celý rok.