Čas od času nás vyděsí a znechutí v novinách či v televizi zprávy o příšerných zločinech mnohaletého věznění nevinných obětí, věznění bývá navíc obvykle spojeno s dalšími děsivými aspekty. Z nedávné doby je to třeba rakouský případ slečny Kampuschové.

Existují ale případy, které se nedají jednoznačně vyložit jako zločin. A ty jsou možná ještě hrozivější, protože se nedaří přijít na jejich podstatu, zjistit, proč se to stalo, kdo to spáchal a nezřídka také, kdo je vlastně oběť.

Reitar Kaspar Hauser

První, který byl důkladněji zdokumentován, započal v Norimberku roku 1828, kdy se na náměstí podivnou chůzí přibelhal mladík, oblečen v kvalitních leč zjevně nepadnoucích šatech a jezdeckých botách, které mu byly velké. V jedné ruce měl klobouk, v druhé papírovou obálku. Vypadal velmi zmatený a na otázky kolemstojících občanů (na náměstí bylo tržiště) buďto nereagoval, nebo odpovídal zmateně a nesmyslně.

Obálku mu vzali a dozvěděli se z ní, že je adresována kapitánovi čtvrté eskadrony šestého jízdního regimentu. Dále se tam psalo, že mladík je synem vojáka kavalerie právě z této jednotky a má být také vycvičen, aby do ní mohl být zařazen. Zpráva prý byla psána značně neumělou němčinou – co to ale znamená, toť otázka. Kapitán od kavalerie předal mládence policii a ten v cele seděl po tmě naprosto bez pohnutí několik hodin. Kromě chleba a vody odmítal jakékoliv jídlo. Vyšetřovali jej soudní lékaři a závěr zněl, že chlapci bylo násilím zabráněno v osobnostním rozvoji a byl držen od malička v izolaci.

Měl přecitlivělý zrak i sluch a výborný čich. Podivně reagoval na například na hodinky, považoval je za živé. Když mu dali papír a tužku, neuměle, avšak čitelně napsal slova „reiter Kaspar Hauser“. I když se nikdy neprokázalo, že by to bylo mladíkovo jméno, pro jednoduchost mu tak začali říkat. „Reiter“ byl výraz, který měl zřejmě znamenat kavaleristu. Nic jiného mladík ale napsat neuměl, aspoň ne zpočátku. Měl fotografickou paměť a naučil se mluvit, číst a psát nesmírně rychle.

A když tomu tak bylo, profesor Daumer a soudní rada von Feuerbach, dva tehdy význační vědci, se pokusili z Kaspara Hausera dostat jeho příběh. Neřekl jim však nic zvláštního. Seděl v temné kobce na slámě, jedl a pil jen chléb a vodu, na hraní měl několik kousků látky a kus dřeva. Kdo mu jídlo nosil, kdo po něm uklízel – to Kaspar Hauser neví. Kdo ho naučil psát ta tři slova – neví. Kdo ho z vězení vyvedl a nechal na tržišti v Norimberku – neví, i když matně si jeho podobu pamatuje.

Policejní vyšetřování ani pátrání chlapcových opatrovníků nikam nevedlo, nezjistili naprosto nic a chudák Kaspar se stal atrakcí bohatého londýnského obchodníka Stanhopea, který jej vozil ukazovat po Evropě. Kaspar Hauser zemřel roku 1833 stejně tajemně, jako se objevil – na několik bodných ran v hrudi, které mu, podle jeho vlastních slov, která vyslovil, než skonal, způsobil v parku muž v dlouhém černém plášti. Policie po vrahovi (i po vražedné zbrani) pátrala bezvýsledně.

Kaspar Hauser měl u sebe nicméně opět vzkaz – několik slov napsaných zrcadlově obráceným písmem, nemá význam je zde intepretovat, jejich autor jakoby chtěl na sebe ukázat, ale smysl ta slova nedávala a ze svého jména tam napsal jen iniciály. To je všechno.

Nikdy nebylo spolehlivě zjištěno, kdo Kaspar Hauser doopravdy byl, i když ještě za jeho života vznikla legenda, že se jedná o syna bádenského velkovévody Karla a jeho ženy Stéphanie. Na tuto hypotézu tehdy ukazovalo několik indicií, ale důkaz žádný a podobných legend by se dala vymyslet spousta. Po Kasparovi zůstal pomníček v Norimberku a socha v Ansbachu. Jeho příběh byl dokonce zfilmován.

Neznámý ze studny

V roce 1996 zvedl P. telefon ve služebním vozidle, volal mu kamarád J., který potřeboval odvézt na chatu opravené čerpadlo. Své auto však měl na té chatě. P. tedy vyřídil, co měl, pak přesedl do svého auta, naložil J. i čerpadlo a odvezl obé na onu chatu. Když tam dorazili a obešli dřevěný domeček, byla za ním studna, ztuhla jim krev žilách. Studna měla stržené těžké betonové poklopy a stará ruční pumpa byla ohnutá a zřejmě už k nepoužití.

Oba by tam vyjeveně stáli nejspíš dost dlouho, kdyby se ze studny neozvalo zavytí, strašidelně zkreslené a utlumené tubusem studny. Oba se vrhli k jejímu okraji a uviděli muže, který nepříčetně zíral vzhůru a vypadal velmi vyčerpaně. Kdo by do studny spadl, může, pokud si neublíží, snadno vylézt, jsou tam do stěny zapuštěné silné kramle. Ten člověk to však neudělal a vypadal, že se drží nad hladinou z posledních sil.

P. a J. bezvýsledně na nešťastníka volali, aby se držel kramlí a zkusil po nich vylézt. J. si byl jistý, že kramlí je několik ještě pod hladinou. Nakonec přátelé usoudili, že než by sehnali záchranáře, ten muž se utopí a tak si P. klekl a opatrně začal slézat do studny. J. chtěl za ním, ale pak správně usoudil, že bude lepší, zůstane-li někdo nahoře. P. slezl až dolů a roztřásl ho chlad z ledové vody ve studni. Když se díval zblízka do očí neznámého, roztřásl ho i strach. Měl pocit, že se ty velké, šedé oči dívají skrze něho. Snažil se mluvit klidným hlasem a nikoliv beze strachu vzal neznámého za límec a držel jej nad hladinou.

Pak jej s velkými potížemi pomocí náznaků, gest a vedení končetin donutil, aby začal stoupat po kramlích. P. lezl za ním a dvakrát jej musel přidržet, aby se oba nezřítili zpět do vody. Přes okraj již ubožákovi pomohl J. Zavedli nešťastníka do chaty, kde jej svlékli z šatů, zabalili do deky a J. mu uvařil čaj. Podivné bylo, že toho člověka museli do všeho strkat, nejdřív mu naznačit, co a jak má dělat a on to potom jakžtakž vykonal, a to i takové věci, jako je svléknutí košile. Na naléhavé vyptávání, jak se jmenuje, odkud je, jak se dostal do studny, hodil-li ho tam někdo, bolí-li ho něco… neznámý reagoval jen podivným zíráním.

K čemu ten pohled jen přirovnat… chybí slova. Možná se tak dívají schizofrenici – oba přátele toto samozřejmě napadlo. Pak najednou po dlouhém mlčení ten člověk pronesl několik slov. Latinsky. Ta slova jsou v názvu tohoto povídání. Cizinec řekl jen tato slova a zvláštní bylo, že je vyslovoval velmi zřetelně, ale se značnou námahou, jakoby mu dělalo potíže postavit ústa a jazyk tak, aby z toho vyšly hlásky. Nepřipomínalo to „tuhou pusu“ opilců, spíš jakoby opravdu nikdy předtím nemluvil.

Pak se opět pohroužil v mlčení a srkal čaj z hrnku, který podivně neobratně držel oběma rukama. P. a J. se na sebe bezradně dívali. Ten, který putuje temnotami? To je blábolení psychotika nebo co? Nakonec se dohodli, že J. sedne do vozu a pojede zavolat policii a záchranku (mobilní telefon ještě tehdy ani jeden z nich nevlastnil). P. celou dobu seděl v křesle proti neznámému a nespouštěl z něj oči. Bál se ho.

Cizinci se ve světle lampičky blýskaly velké oči, ale ani se nepohnul a P. měl pocit, že výraz jeho tváře najednou vyjadřuje těžký smutek. Nakonec P. usnul přemožen únavou a probudil ho cizincův dupot po verandě. Ten člověk utíkal pryč. P.vyrazil za ním, v rozespalosti srazil ze stěny obrázek a natloukl si ruku o dveře. Neznámý utíkal přes louku a P. se řítil za ním. Nešetřil nohy ani plíce a snažil se cizince dostihnout co nejrychleji, ale ten měl nohy jako srnec, stále se P. vzdaloval, až zmizel v šeru (už padal soumrak).

Ten šílený trysk byl v podivném nesouladu s vyčerpaností, jakou neznámý projevoval ve studni. P. se zastavil a se zmatkem v duši se vrátil do chaty, kde potkal J. Ten nikam neodjel. Po kilometru prorazil pneumatiku, a protože je bordelář, rezervní byla prázdná, dlouho se ji marně pokoušel nahustit ruční pumpou, někde zřejmě byla také děravá. Oba přátelé se pak dohodli, že nikoho volat nebudou. Cizinec upláchl, nic svého tam nenechal, šaty si vzal sebou. A co teď mohou komu říci?

Náhlá objevení

Na přelomu 18. a 19. století se ve Francii poblíž Toulouse objevil za deštivé noci malý bledý blonďatý chlapec. Nikdo si nevšiml odkud, prostě kde se vzal, tu se vzal. Ujal se jej farář, a i když chlapec nereagoval na slova a podivně se děsil běžných předmětů kolem sebe, zaujaly ho číslice psané farářem, což byl farářův x-tý pokus hocha nějak zaujmout. Chlapec vzal tužku a číslice doplnil o jejich třetí mocniny.

Časem se naučil i trochu mluvit, ale odkud přišel, z něho nikdy nedostali. Bohužel, do roka po svém nalezení chlapec umřel. Diagnózou si lékaři nebyli jistí, jen je zaujaly dvě anomálie – nesmírně pomalý tep a to, že chlapec měl na každé ruce pouze po třech prstech.

Případů těchto náhlých objevení je víc, mohli bychom tu z toho hravě udělat seriál, ale vybral jsem jen dva mediálně známé případy a doplnil je jedním mediálně neznámým. Tito příchozí z temnot mají několik společných vlastností.

Nekomunikují, aspoň z počátku, a pokud se to později naučí, nic podstatného si nepamatují. Jsou velmi zmatení. Často mívají fotografickou paměť, bývají velmi inteligentní, velmi nadaní… Kdo jsou?? Oběti šílených zločinů? Zrůdných experimentů? Nebo je nutno hledat řešení v oblasti sci-fi? Nebo jsou to prostě jen vyšinutí jedinci? P. si nevěděl rady, jak pomoci, a dodnes ho to trápí.