Historická drabble mě moc baví psát. I když to většinou není záležitost pár minutek, jako třeba drabble o kočkách. Nejdřív musí přijít nápad a pak musím najít zdroje. Většinou hledám v mých knihách – mám docela rozsáhlou knihovnu a v ní pár desítek svazků literatury faktu, z které čerpám nejraději.

Začneme tedy pěti historickými kousky. A pozor, nebude to vždy lehké a veselé čtení.

Co se v zimě naučíš, na jaře jako když najdeš

Téma: Mrk smrk

Úvodní poznámka

Jsme v českých zemích, někde kolem roku 1400. Hustým lesem kráčí mladý muž, v jedné ruce třímá kuši, v druhé sekyru, kolem krku má pověšený dlouhý provaz. Jde a rozhlíží se lesem.

Drabble: 

Martin, řečený Brtník, odložil nespokojeně kuši na zem. Vysoký smrk, zřejmě sražen zimním vichrem, ležel povalený na zemi a mrkal na něj osleplým okem pracně vydlabané brtě.
Včelí roj byl fuč. Prohlížel si otvor, ke kterému se ještě na podzim dostával jen namáhavě, pomocí provazu. Osahal vnitřek, očichal prsty… Nebudou daleko!
Zaposlouchal se do zvuků lesa, očima pročesával koruny stromů. Srdce mu poskočilo. Támhle!
Vzal do ruky sekyru, rozvážně ji rozkýval. Dohodí? Nedohodí? Naštěstí neuletěly daleko, ale přece jen…
Švih! Ostří se zakouslo do kmene stromu, v koruně kterého bzučel velký roj včel. Oddechl si. Neházel sekyrou celou zimu nadarmo!

Závěrečná poznámka: 

Brtníci, lidé, kteří v lesích pečovali o divoké včely, zpracovávali a prodávali včelí vosk a med, byli vždycky vážení. Jejich práce měla sladký závěr, ale byla tvrdá. Dohledávat roje, označovat „své“ stromy, pracně dobývat sladký med – nebyla to práce pro každého. V době, kdy se energie ještě měřila lidskou silou, to byl med, a nikoli ropa, co pohánělo společnost.
Jenže včely nedbaly lidských zákonů a tak se naskýtal jeden velký právní hlavolam. Jak daleko může brtník pronásledovat svůj roj? Včelstvo vyletí, shromáždí se jako hrozen na větvi a letí dále. A co chudák brtník? Musí jen smutně přihlížet, jak mu zdroj obživy mizí v dáli?
V každém regionu byly uplatňovány jiné zákony, obvyklé však bylo, že brtník mohl sledovat roj až tam, kam dohodil sekyrou.
Pokud svůj roj dohnal a usadil zpátky, nikdo už neměl právo mu ho odnést. V opačném případě mohl jen smutně sledovat, jak mu uletěly včely a čekat, zda odněkud odjinud se nevynoří nový, cizí roj.
Brtníci měli v podstatě jen dva nepřátele – medvědy a zloděje medu.
V roce 1537 například jen v Saalau vybrali medvědi čtyřicet pět včelích dutin – brtí (proto je medvěd hnědý taky nazýván brtník). Na medvědy platily pasti, na zloděje odstrašující tresty a vysoké pokuty.
Brtníci měli svých brtí povícero, existují prameny, které uvádí, že jeden brtník obhospodařoval až na 500 brtí. Na stromy lezli pomocí provazu, časem začali místo dutin stromů používat špalkové brtě, které se posléze přetransformovaly do včelínů.

Zdroj: Michaela Vieser – Mastičkáři, čichači kávy a brabenáři, aneb čím se živili naši předkové.

Zlá doba

Téma: Ženský úděl

Úvodní poznámka: 

Málokdy dávám varování. Tentokrát ano a myslím to vážně.

15+

Drabble: 

Rok 1953. Výslech zločince.
Žalobce: „Na váš pokyn Sarkisov a Nadaria pořizovali seznamy milenek. Mám devět seznamů, dvaašedesát žen. Jsou to seznamy vašich souložnic?“
Zločinec: „Ano.“
Žalobce: Zde je seznam dalších dvaatřiceti žen.
Zločinec: „Ano, i to jsou moje souložnice.“
Žalobce: „Prodělal jste syfilis?“
Zločinec: „V roce 1943, léčil jsem se.“
Žalobce: „Znásilnil jste žačku sedmé třídy. Měla dítě.“
Zločinec: „Šla dobrovolně, jako všechny!“

Za hromadné vraždy je souzen člen politbyra ÚV KSSS Lavrentij Berija. Při procesu pak mimochodem vyplyne podružné téma – stovky znásilněných žen a dívek, mnohdy čekisty odchytnutých na ulici, posléze často transportovaných do sibiřských lágrů.
Podružné téma…

Závěrečná poznámka: 

Thaddeus Wittlin v knize Komisař popsal, jak akce probíhala:
„Berijovo auto obvykle zastavilo u Divadla Rudé armády. Nedaleko odtud byla dívčí škola. Berija jako panter sledoval odcházející žačky. Když zahlédl dívenku 14 – 15 let starou, která se mu zalíbila, pokynem hlavy na ni ukázal. Plukovník Sarkisov, vysoký štíhlý muž, k dívence přistoupil, zasalutoval a požádal ji, aby ho následovala. Berija z auta dalekohledem pozoroval, jak v oběti vzrůstá hrůza a to mu působilo ohromné potěšení. Děvčátko vědělo, že nemá na vybranou, tak se oddělilo od skupinky vyděšených spolužaček a šlo za plukovníkem jako otrokyně. Následoval pláč, líbání rukou i bot, prosby, aby ji pustil…
K tomu však došlo málokdy.

Lavrentij Pavlovič Berija (1889 – 1953) vstoupil do služeb tajné bezpečnosti v roce 1921. V roce 1938 vystřídal ve funkci hlavního komisaře vnitra Ježova, jenž se sám stal obětí čistek, které pomáhal vyvolat. Za II. světové války (1941 – 1945) byl členem Státního výboru obrany, tehdy nejvyššího mocenského orgánu v SSSR. V roce 1945 byl povýšen na maršála, stal se hrdinou socialistické práce, ministrem vnitra SSSR, náměstkem předsedy rady ministrů SSSR, maršál Sovětského svazu. V roce 1953, brzy po Stalinově smrti byl zatčen a v prosinci 1953 popraven.

Pramen: Larisa Vasiljevová Ženy v Kremlu

Mlčeti zlato

Téma: Dobrá rada od špatného rádce

Drabble: 

„Chceš mu pomoci? Chceš. Sama nemůžeš. Poslechni mou radu, svěř mi peníze a já zařídím, aby se Neruda z vězení pro dlužníky dostal.“
Karolína Mužáková přítelkyni poslechne a peníze jí předá. Ty opravdu doputují k Nerudovi a dostanou ho z prekérní situace.
Co však nebohá Karolína podcení, je hovornost své přítelkyně, která o záležitosti nesmlčí. Když se Mužákovi vrátí z dovolené do Prahy, zjistí, že se stali terčem zábavy celé místní honorace.
Profesor Mužák zuří. Karolína musí vydat všechny dopisy a slíbit, že s Nerudou přeruší veškeré styky, včetně písemných.
Tak končí velká láska Jana Nerudy a Karolíny Mužákové – Světlé…

Závěrečná poznámka: 

Karolína Světlá napsala o Nerudovi své sestře Žofii:
V kruté vazby předsudků se jímá naše společenství a zákony jeho jsou s přírodou někdy v rozbroji krutém. Milosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývající vešlo v přísloví a ta, která chtěla duševní rány vymývati a hojiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?“

…On nebude chtít zůstat přítelem, v každém jeho slibu poslušnosti skrývá se zrnko tajné naděje, a za milence jej nepřijmu…

Od roku 1858, kdy Neruda vzplál láskou k půvabné a inteligentní Karolíně Mužákové, uplynuly čtyři roky, po které ho Karolína podporovala v jeho tvorbě a povzbuzovala ho v těžké době, kdy kritika strhala jeho první sbírku Hřbitovní kvítí. On naopak byl jejím rádcem při prvních spisovatelských krůčcích.
Po nešťastném konci jejich platonické lásky však básník dlouho netrpěl. Ve stejném roce potkal tehdy patnáctiletou Terezii Marii Macháčkovou, křehké, něžné stvoření, a Karolína se ocitá na vedlejší koleji…

Pramen: Jan Bauer, Tajemné stránky českých dějin

Přišel jsem ze tmy

Téma: Držkopád

Úvodní poznámka: 

Píše se 21. září roku 1109, kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců je opět ve válce. Spolu s králem Jindřichem útočí na Polsko. Hrad Hlohov se dobýt nepodařilo, vypáleno bylo jen pár vesnic podél řeky Odry. Svatopluk se vrací z Jindřichova ležení – zima se blíží, je nutno se dohodnout, jak budou vojska postupovat dál.
Ještě pořád je ale poměrně teplý zářijový večer, na krajinu se snáší tma.

Drabble: 

Jedou!
Soumrakem se blíží skupina jezdců, družina knížete Svatopluka.
Dech se mi zrychluje, krev vaří ve spáncích. Chvíle odplaty! Za Mutinu, Vnislava, Damašu, Neuše, zabité zradou na Vraclavi! Za Bořutu a Božeje, usmrcené na Libici! Za další tisíce mužů a žen, povražděných jak dobytek v Praze! Nemnozí jsme se zachránili, ale my, co jsme přežili, nezapomínáme.
Pobídnu koně, ve tmě se vmísím mezi jezdce.
Teď!
Oštěp zasviští vzduchem, smrtící špice vnikne do útrob. Se zadostiučiněním sleduji, jak kníže padá k zemi. Vrah Vršovců vypustil duši ještě dřív, než dopadl na zem.
Pomsta je sladká.
A teď leť, můj rychlonohý koni!

Závěrečná poznámka: 

Historie je opravdu krutá a její zátočiny a záhyby jsou nepředvídatelné.
V roce 995 byl na Libici vyvražděn rod Slavníkovců. Pachatelé přesně určeni nebyli, ale s největší pravděpodobností tento hrozný čin spáchali buď Vršovci či Přemyslovci (nebo oba rody ve vzájemné shodě).
Historie má sklony se opakovat (to bychom si měli uvědomovat stále) a tak uplyne něco málo přes sto let a na popravčím špalku se pro změnu ocitají Vršovci.
Přemyslovci se o zničení tohoto nepřátelského rodu pokusili třikrát – v roce 1003 to byl Boleslav III, poté v roce 1014 Oldřich, a nakonec v roce 1108 kníže Svatopluk. A ten to vzal opravdu z gruntu, po velkém vraždění zbyla z celého rozvětveného rodu jen jedna rodina. A důvod? Nařknutí ze zrady, dnešním jazykem by se dalo říci, že kníže uvěřil fake news.
Neví se přesně, kdo stál o rok později za vraždou knížete Svatopluka, ale převládají domněnky, že to byl někdo ze zbylých Vršovců, který tak pomstil mrtvé.
Rané české dějiny byly velmi, velmi krvavé. I Vršovci měli krev na rukou – přičítá se jim zavraždění přemyslovského knížete Jaromíra v roce 1035 i Břetislava II. v roce 1100.
Slované s holubičí povahou? Pokud to znamená, že se holubice navzájem uklovou k smrti, tak bezpochyby.

A co se týče útočníka, zmíněného v drabble, o dalším jeho osudu se přesné informace nedochovaly. Kosmova kronika o něm mlčí úplně, Dalimil ho uvádí jako Jana Tistu a píše, že „vysekav se všem, uprchl“. Z jakých pramenů vycházel František Palacký, který napsal, že „vraha spasila bystrá ve zmatku opatrnost a rychlonohý kůň“, nevíme. Naopak nepříliš věrohodný kronikář z doby Karla IV. Přibík Pulkava z Radetína s odstupem více než 250 let tvrdil, že „bojovník, který to učinil, byl podobně ukrutně zabit“.
Vyberte si tedy, co je vašemu srdci bližší.
Jisté je, že Svatoplukova smrt nastartovala další fázi přemyslovské rodinné války o knížecí trůn, kterou svedli Svatoplukovi bratři – mladší Ota, vyhnaný Bořivoj II. a Vladislav I, který nakonec na knížecí trůn opravdu nastoupil.

Do poslední nitky

Drabble:

„Byl to nejhorší den mého života.“

Lady Diana hovoří o svém svatebním dnu.

Tisíce, možná miliony žen jí záviděly. Šaty s vlečkou. Kočáry. Auta. Slávu. Buckinghamský palác.

Záviděly by jí i ten skutečný život?

Denně pod blesky fotografů.

Denně ve hledáčku objektivů.

Váš život v novinách všech zemí světa.

Ikona.

Vzor.

Cena?

Bulimie. Psychické problémy. Pláč. Únava.

Před zraky reportérů milující pár. V soukromí? Veškeré pozlátko se časem sloupalo.

Před zraky celého světa začala postupně probleskovat pravda. Smutná pravda.

Mnoho párů zažije krach vztahu. Jenže málokterý se odehrává před objektivy reportérů, kteří aktéry oberou až na kost.
Smutná výsada králů.