První květnový víkend jsme si s Martinem naordinovali výlet s přáteli do Londýna. To však není destinace, kam by si s sebou člověk mohl vzít jen tak v kapse dva vlčáky, takže jsme řešili, kdo se o psí holky postará, když my budeme na cestách.

Na cestách totiž v tom období byla celá naše rodina. Ovšem Marek s Nikolou se vraceli už v sobotu večer, takže dohoda byla následující: já dám v pátek dopoledne AriBerry do psího hotelu, nechám jim v Praze své (psí:)) auto, oni holky v neděli dopoledne vyzdvihnou a pojedou s nimi k nám domů.

V pátek dopoledne Berry věděla už v Podbabě, kam se asi jede a vypadala, že se těší – pobyt v Dogparku považuje za ekvivalent skautského tábora – pořád se něco děje, tety hladí, odměňují a jsou ochotné pořád něco házet! Zkušenost jí říká, že tam nikdy nejsou dlouho a Berry už umí své zkušenosti používat (když chce:)).

Ari už v Podbabě poznala, kam se asi jede a vypadala sklesle. Bohužel i ve svém věku má pořád syndrom nového školkového dítěte – vždycky vyvádí, dokud tam jsem, ale podle tet z Dogparku se obvykle zcela uklidní nejpozději do hodiny. (Tentokrát to prý zvládla za deset minut.) Naštěstí, podle rozesmátých fotek, které jsem viděla, se k potěšení z pobytu na skautském táboře dopracuje i ona. Konec konců, pořád tam někdo něco hází a když se psovi stýská, může spát s tetou v posteli:))

Z londýnského výletu – básník k pronajmutí:)) Že bych nad něčím takovým taky pouvažovala? 😀

V neděli dopoledne tak zazvonil od Marka první očekávaný telefonát – máme psy a jsou ok. Pak bylo x dalších telefonátů, protože jsme v Londýně neměli internet a bylo třeba cosi narychlo zařídit. Po nějaké té hodině následovalo další hlášení: Jsme doma a všechno je ok. Ok:))

Potom uběhlo celé odpoledne, než opět zazvonil můj mobil. Marek. Copak se asi děje? Inu, synek měl stížnost!:))

„Mamííí,“ zavyl do telefonu ukřivděně. „Ty tu nemáš vůbec nic k jídlu!“ Vlídně jsem ho seznámila s obsahem, lednice, špajzky a přilehlých mrazáků. Byť bylo o čem hovořit, neuspěla jsem. „No jo, to já vím. Ale ty tu nemáš absolutně nic sladkého!!!“

Marek a pejsky

Musela jsem se smát. No, má pravdu – nemám! Pokušení se nejlépe předchází tím, že se člověk pokušení nevystavuje. Potom jsem si vzpomněla, jak jsem jednou líčila své kamarádce, že co nejsou kluci vůbec doma, zrušila jsem ve spíži oddělení s dubeneckými perníčky, které jsem kvůli nim držívala v aktivním módu po mnoho let. Bylo to, pravda, oddělení se zvýšeným dozorem, ale fungovalo.

A kamarádka mi na to řekla: „Že se nestydíš! Tys jim násilně uzavřela kapitolu jejich dětství a dospívání!“ A tak mě napadlo, jestli bych příště neměla zase pár dubeneckých perníčků koupit. Možná je lepší některé kapitoly nechat déle otevřené…:))

Dnes i můžeme povídat o kde čem – o uzavřených životních kapitolách, které bychom radši nechali otevřené, o chuti na sladké a jak jí předcházet (jde to vůbec?:)), případně o psích a kočičích hotelech. Tak co, jak jste na tom vy?:))

Hledej psa aneb Beruška a uzavřená kapitola – tam se schovala, když došlo na výcvik v plížení:)) Prý ať se snaží ti mladší!