V diskuzi se občas objeví smutné sdělení o odchodu kočičího miláčka za duhový most. Proto jsem trochu přepracovala svůj článek, který jednou vyšel v Dumce. Třeba bude někoho šikovného inspirovat k tomu, jak si svého kocourka nebo kočičku uchovat v trochu živější paměti. Zmenšená podoba pro psí miláčky se nevylučuje.

Když jsme před jednadvaceti lety koupili náš dům v Alabamě, naše tehdejší kočka Kotě v něm žila pouze rok. Odjeli jsme pak na šest let do Německa, kde nám Kotě v necelých osmnácti letech 26. 12. 1994 zemřela. Je tam pochovaná pod velikou břízou na zahradě domku, ve kterém jsme celou dobu bydleli. Dva roky po její smrti jsme se vraceli zpět do USA a já si s sebou vezla tři mladé proutky právě z téhle břízy. Na americkém jihu břízy sice také rostou, ale ne ty krásné, vysoké bílé. Na ně je zde moc mírná zima, horko a asi i kyselá půda.

Přesto jsem zkusila štěstí a proutky, které mezitím pustily kořeny, jsem zasadila do rohu svého záhonu. Všechny se ujaly, ale stromy z nich nikdy nevyrostly. Byly to jen takové silnější větve a během prvních šesti let mi z nich vyrostl asi tři a půl metrový keř. Viselo na něm jedno z mnoha kolibřích krmítek a ptáčci si každým rokem při návratu přesně pamatovali, kde krmítko je. Bohužel za dalších několik let keř začal usychat, až zcela zašel. Památeční břízu se mi vypěstovat nepodařilo, Kotě mi ale stále připomíná její kamenná podoba.

Během horkého léta, které zde Kotě strávila, sedávala poblíž velkého kamene, ve stínu vysokých stromů. Ty rostou na vyvýšenině za bazénem, do jejíž stěny jsou zacementované ploché kameny, uprostřed poskládané tak, že tvoří malou kaskádu. Je součástí filtračních trubek, voda na kameny vyvěrá z malé tůňky a s příjemným bubláním přes ně padá zpět do bazénu, jako malý vodopád. Možná právě tohle bublání se Kotěti líbilo, protože pod stromy vydržela spát třeba celý den.

Po našem návratu z Německa, kdykoliv jsem se z vody na ten kámen dívala, milovanou kočku mi připomínal. Říkala jsem si, že by na něm měla být namalovaná, že je kámen pro její podobu jako stvořený. Manžel můj nápad považoval za trochu bláznivý, ale zcela ho nezavrhl a mě ta myšlenka nešla z hlavy.

Sama malovat neumím, ale máme přítelkyni, která je všestranně nadaná a umí i krásně kreslit. Jmenuje se Christina a se svým manželem k nám každý rok létají z Anglie na dovolenou. Když měli v roce 1998 podruhé přiletět, telefonicky jsem se Christině zmínila o svém nápadu a zeptala se jí, zda by byla ochotná mi během dovolené Kotě nakreslit. Bez váhání souhlasila, na kámen prý dosud nemalovala a bude to pro ni zajímavá práce.

Velký a pořádně těžký kámen manžel vyvezl na trávník a já ho kartáčem a chlorovanou vodou vydrbala, jak jen to nejlépe šlo. Christina se po příletu okamžitě a velice zodpovědně ujala své umělecké práce. Jako vzor jsem jí vybrala fotku Kotěte, která nám visí na zdi. Fotila jsem jí asi dva měsíce před její smrtí a usoudila jsem, že se bude na kámen nejlépe hodit. Christina fotku okopírovala na tenký papír a pro odpovídající velikost změřila sedící Dixie – kočku, kterou jsme v té době už měli.

Na moji radu ještě dva cm přidala, protože Kotě byla opravdu mohutná. Podle získaných čísel načrtla kočku v životní velikosti do velkého skicáku, obkreslila na tenký papír a obrys vystřihla. Na kámen ho musela přiložit obráceně, protože tak lépe do hrbolatého povrchu zapadl. Jak se ukázalo, nejšpičatější kus kamene byl zrovna v místech Kotětina nosíku a přímo z něj vystupuje. Celá tahle příprava trvala Christině déle, než samotná malba portrétu. Samozřejmě jsem neodolala a několikrát nedočkavě nakoukla do jejího ateliéru – naší garáže – jak jí Kotě pod štětcem ožívala.

Radost, jakou jsem z konečného portrétu měla, byla pro Christinu největší odměna a ona sama byla s výsledkem spokojená. Když barva dokonale zaschla, převezli jsme Kotě zpět na „její“ místo. Z něj se na nás dívá už dvanáct let a za ty roky její bílá barva poněkud vybledla. Po letošní studené zimě jsem si všimla, že se jí dokonce odlouply kousky barvy na zadečku a ocásku. Snadno bych je dokázala zamalovat, ale Christina se už několikrát nabídla, že celou kočku obnoví. Letos jí tedy poprosím, aby během návštěvy Kotěti čerstvě nabělila kožíšek.

Takže máme na zahradě vlastně kočky tři. Dvě tam vesele běhají po trávníku, ta třetí na mně mhouří oči ze svého posedu u zídky, a kdykoliv k ní doplavu, nezapomenu k ní prohodit pár slov.

Nezvyklým jménem kočku obdařil můj manžel. Když jsme jí tenkrát začátkem ledna našli ve 40 stupňovém mrazu v krabicích za restaurací (ve státě Illinois), byla jen odrostlejší kotě. Manžel se mě zeptal, jak se česky řekne „kitten“, slovo „kotě“ se mu zalíbilo a proč prý tak tu chudinku nepojmenovat. Já byla tenkrát šťastná, že si kočku nesu domů (zasunutou v péřové bundě), že bych byla souhlasila s jakýmkoliv pojmenováním. V Americe s jejím jménem žádný problém nebyl, zato při pozdějších návštěvách Prahy naše sedmikilová „Kotě“ nadzvedávala obočí.

A ještě dodatek. Pár let po smrti Kotěte, jsem na internetu našla takový virtuální náhrobní kámen něčí mrtvé kočičce s posledním veršem Shakespearova Sonetu č. 18.

„So long as men can breathe, or eyes can see,

 So long lives this, and this gives life to thee“

Verš se mi moc zalíbil a šla jsem si vyhledat celý sonet. Já vím, nebyl napsán pro zvíře, ale nějak mi přišlo, že když nám ti naši čtyřnozí miláčci odejdou, takhle by se ta láska k nim také dala vyjádřít. Alespoň já si od té doby verš s Kotětem spojuji, pan William promine. Nikdy jsem sonet česky neslyšela a hledala jsem překlad na internetu. U Wikipedie jsem sice jeden našla – tady – i když právě ten poslední verš mi přijde trošku kostrbatý. Znáte někdo jiný překlad?

Fotky, jak portrét vznikal, jsou tady http://marickac.rajce.idnes.cz/Jak_vznika_portret_kocky/