Už to tak na tom světě chodí, že dohady, prognózy, výpočty a předpoklady, vykonstruované třeba i na základě solidních a ověřených znalostí, nemusí vyjít. Tím nechci zlehčovat předvolební průzkumy tzv. veřejného mínění a připomínat, jak se někdy výrazně liší od později zjištěné reality, neberu je vážně a věřím, že v tom nejsem ani zdaleka sám. Ne, nic takového. Chci se jen pokorně vrátit k příběhu, který jsem kdysi vylíčil.

Bylo to prvního května 2009, a upozorňuji, že to datum je zcela náhodné a ve vlastním vyprávění nemá žádný význam. Vyprávěl jsem tu o tom, jak náš kocourek, jinak milé a mazlivé stvoření, zahnal do našeho bytu myšku, a ta mu utekla pod nábytek. Od té chvíle se o ni ale už moc nezajímal, kočky jsou sice šelmy, byť nevelké, ale pokud nemají hlad, a to náš kocourek určitě nemá, nejsou na lov odkázány, a tak se mu věnují jen příležitostně a spíše sportovně. Využili jsme tedy toho, že kocourkův zájem o myšku opadl, kocourka jsme vyhnali na chodbu a otevřeli jsme dveře na zahradu, abychom myšce umožnili bezpečný útěk.

Po několika dnech jsme ale zjistili, že myška měla na nabízenou svobodu vlastní, od našeho poněkud odlišný, názor. Neutekla ven, jak jsme předpokládali, ale zůstala v bytě a zalezla do menšího volného prostoru za kuchyňskou linkou, mezi sporákem a ledničkou. Tam na ni sice kocourek nemohl, my ovšem také ne. Vzali jsme na vědomí, že máme doma podnájemníka, a rozhodli jsme se, že ho nebudeme nikde hlásit, zato mu budeme přispívat na stravu.

Prostor za kuchyňskou linkou, kam se myška nastěhovala, je prakticky uzavřený, myška, podle našeho názoru, mohla odejít jedině do komína, který se ovšem jako komín už dávno neužívá, jsou jím protaženy koaxiální kabely televizního příjmu. Naše nová podnájemnice měla tedy sice byt, ale tak trochu i vězení. Dvířka pod kuchyňskou linkou jsou stále zavřená, je za nimi jenom malá komůrka, kde máme láhev oleje a octa, a teprve za zadní stěnou této komůrky byl úzký myší byteček, o němž jsme věděli jen tři: Má Lepší Polovina, já, a jeden náš velmi dobrý přítel téhož zvířomilného vyznání… Něco tušil možná i náš kocourek: občas sedávával před kuchyňskou linkou jako by poslouchal…

Nyní bych ale měl osvětlit, proč jsem nazval toto své vyprávění „Báseň i pravda“. Často se také užívají původní Goethova slova: Dichtung und Wahrheit. Doslova by to sice znamenalo báseň a pravda, častěji se to ale překládá jako výmysl a skutečnost… A co to má všechno společného se mnou? Asi dost. Já jsem totiž toho prvního května 2009 napsal doslova, „Že život myšky je krátký, prý jednaapůl roku. Naše myška žila zřejmě déle, asi dvojnásobek, ale i její život musel jednou skončit: přestalo mizet zrní, přestaly mizet piškoty. Kocourek u kuchyňské linky už neposlouchá. Tam někde, v prostoru, do něhož nevidíme, vysychá nejspíš malé myší tělíčko, které se asi nikdy nenajde.“

A toto byl zřejmě výmysl. Pravda je trochu jiná. Bylo to přesně na Silvestra, tedy posledního dne v roce. Byla u nás na návštěvě naše příbuzná a my jsme, podle jejího přání zůstali s ní sedět v kuchyni. Bylo to odpoledne, dodávám, a byli jsme všichni střízliví, když tu najednou po podlaze přicupitala myška a zaběhla pod ledničku vedle kuchyňské linky. Protože to bylo odpoledne, my jsme opravdu byli střízliví a myška nebyla bílá, došla naše návštěva a dcera k závěru, že nás neklamou smysly, ale že skutečně máme doma živý přírůstek.

A zde se znovu objevuje básnění a pravda: dcera došla k závěru, že myšku musel někdy v nedávných dnech zahnat do bytu náš kocourek, a že myška mu zřejmě utekla. Nechali jsme příbuznou, která u nás byla na návštěvě, i naši hygieny dbalou dceru věřit vlastnímu výmyslu. Pravdu, že máme doma myšku už nejméně tři roky, jen nevíme, čím se poslední dobou živila, jsme si moudře nechali pro sebe.

Nevíte, jak dlouho žije myš? Asi nevíte. Ten údaj jeden a půl roku, který mám z nějakého naučného slovníku, je zřejmě jenom Dichtung, tedy výmysl. A já upřímně doufám, že to určitě není Wahrheit, tedy že to není pravda.