Pokračování detektivního příběhu. Předchozí díly najdete zde.

Anna zůstala sedět jako přimražená. Až za dobu se vzmohla na slovo:

„Dedy. Myslíš to vážně, že my čtyři…“

„Ne sami. S naší dopomocí. Musel jsem ti vyprávět všechno podstatné, abys byla… eh, hodí se v této situaci říkat, v obraze?“

„Nehodí, ani náhodou. Ale pokračuj, prosím.“

„Abys ty jako první a nejstabilnější článek věděla, o co jde. Než se sejdeme i s ostatními a já vám vylíčím, co se děje a co je třeba bezodkladně učinit. Všechno o tom obrazu. Vím, že ty dokážeš vždycky udržet při debatě klid. Proto jsem chtěl…“

„Rozumím. Naznačím Davidovi, o co půjde. Spolu jsme dobrá hradba proti všem zmatkům.“

„Taky byste se měli potkat s Janem Kadrnožkou a jeho přítelkyní, Emmou. Ta teď připravuje dům v Toskánsku, aby se tam mohl obraz trvale ubytovat.“

„Přijdou jako lišky nebo ve svojí skutečné podobě, dědo?“

„Ale no tak, Aninko,“ pravil s hranou přísností její děd. „Jan ani Emma nejsou žádní liškomágové. Jsou to lidé. Jen žijí…dlouho. Nebo…znovu. Proč, to se mě neptej. Mají tady úkoly, proto tu zůstávají. Měl bych ti něco vysvětlit. Daniel už to nejspíš tuší. Ta liška…“

„Je Danielův ochránce?“

„Ano. Tak to je. Máte ho všichni, jen o něm zpravidla nevíte. Neukazuje se, pokud to není nutné nebo užitečné pro toho, koho ochraňuje.“

„Dedy, pověz mi…jak dlouho jsi tady vlastně ty?“

Vzduch kolem postavy jejího dědečka se zatetelil upřímným smíchem.

Konec deváté části

(10) Zatím se vzpomínky probouzejí

Čtvrtek odpoledne, dům Rackových

„Ahoj, Dany! Bezva, že jsi tady.“

„Ahoj, zlatíčko,“ pravil Daniel unaveným hlasem a políbil ji na tvář.

„Bráško? Děje se něco? Vypadáš jako přešlý mrazem. Je ti dobře?“

„Ani vůbec. Málem jsem vám volal, že dneska nedorazím. Je mi…nevím, nedokážu to popsat. Bolí mě hlava. Mám divný sny. Propisuješ se mi do nich. Ty a děda Karel. Něco mi říkáte, ale nerozumím vám. Vybavují se mi tváře a postavy lidí, které bych měl znát, ale nemůžu si vzpomenout.

„Začalo to od toho dne, co u mě spala Simona.“

„Simona Dubovská? Počkej, to myslíš jak?“

„Spala v mém bytě. Ale já tam nebyl.“

Anně se vybavila dědova slova o rytířské ochraně dámy v nesnázích. Pokývla jen hlavou.

„Pojď, sedni si…nebo se chceš natáhnout na pohovku?“

„Ne, radši budu sedět. Tady je takový klid, že bych ti usnul jak pařez uprostřed věty.“

Podal si sklenici s minerálkou a napil se. „Co se to sakra děje? A proč? Proč zrovna mně? Ty jsi taková malá čarodějnice, ale já jsem přece realista. Nikdy jsem neměl sklony k tomu…“ hledal správná slova.

„Vidět věci, co vidět pouhým okem nejsou?“ pomohla mu Anna.

„Přesně. Mám z toho v hlavě hrozný zmatek. Já vím, že toho bylo poslední dobou opravdu hodně, ale tohle nedává žádnou logiku. Byla jen práce. Nic, že čeho bych měl ztrácet rozum.“

Nic, co bys už v životě nedělal mockrát, pomyslela si Anna a bratrovo přikývnutí značilo, že stejnou myšlenku sdílí.

Nadechla se a sebrala odvahu: „Máš pravdu, bráško. Něco se děje. Dneska… chtěl s tebou a Davidem a se mnou někdo mluvit. Netušili jsme, že…“ Zachytila cípek něčeho z jeho dojmů.

„Ty sny…děje se v nich ještě něco podstatného?“

„Hmm,“ přikývl. „Nejhorší to bylo v noci na včerejšek. Přišla na mě zaklepat sousedka, paní Mrázová, víš, ta, co se mi stará doma o pořádek. Když jsem neotvíral, odemkla si vlastním klíčem. Že slyšela křik a vylekala se, že mě někdo přepadl. Prý jsem volal o pomoc, vůbec si to neuvědomuju.“

„Ach Bože…“ začínalo Anně docházet.

„Další noc se ten sen opakoval. Dopravní nehoda na mostě, auto převrácené na střechu. Byl jsem uvnitř a přitom jsem se na to díval zvnějšku, jako pozorovatel.“

„Bráško…“ Anna k němu natáhla ruku přes stůl.

„Nemáš kafe?“ Přeskočil na okamžik do reality. Podala mu svůj čerstvý šálek.

„Vem si ho, udělám si jiné.“

Bleskově přehodnotila situaci: „Nemluv o tom, jestli nechceš…tu návštěvu můžeme odvolat. Až David přijde, dáme si trochu vína a pak ti ustelu v pokoji pro hosty. Kde máš motorku?“

„Doma. Přišel jsem pěšky. Po všech těch snech si na ni netroufám sednout.“

Na Annin zděšený tázavý pohled dodal: „Ty postavy…vecpaly se mi i v bdělém stavu, když jsem jel z Hradce ze zastupitelství. Měl jsem co dělat, abych mašinu utáhl. Zastavil jsem na nejbližším odpočívadle a vydýchával jsem to asi půl hodiny. Domů jsem jel skoro krokem, po místničkách. Lidi si museli myslet, že jsem nějaký starý páprda, co si na důchod pořídil pořádnej stroj a teď se ho bojí našlápnout,“ projevil svůj nezdolný humor.

Vděčně do sebe vlil polovinu horkého nápoje a spokojeně si vydechl.

„Ty do mě vždycky nasypeš kus optimismu. Děláš to i pro lidi kolem sebe, vím to. Neškodí ti to někdy?“

„Ne, naučíš se dávat jen z přebytků. Rozdat se můžeš jen pro ty nejbližší, když to nezbytně potřebují.“

„Nikdy jsem to…pořád něco, viď?“ konstatoval v náhlém prozření. „Ach jo. Asi není snadný mít mě za bratra.“

Mávla rukou. „Jsme rodina. O tom se nediskutuje. A já i David svoje meze známe a uhájíme. S tímhle se vážně nemusíš trápit, bráško. Nikdy jsi nepotřeboval víc, než jsme schopni ti dát.“

To se teď nejspíš prudce změní, uvědomila si. Snad budeme mít dost sil, když na to budeme čtyři.

Bratr mlčel a kroužil prsty kolem lišky, stočené do klubíčka na paži. Otevřela oči a zachňapala po jeho ruce.

„Víš, Annie, v tom snu…měl jsem dojem, že vidím svoje rodiče. Ne naše. Moje vlastní rodiče. A to, co se s nimi stalo.“

Anna zbledla. A je to tady. Zámek povolil, aniž ho někdo odemkl. Tak to vypadá, že Simona je mnohem silnější element, než by si kdo pomyslel. Malý moták a otevřela bez nápovědy trojitě zapečetěné vzpomínky. Ale protože si to neuvědomuje, vyvolalo to v Danielovi takhle bouřlivou reakci. Dědo! Pomoc…Plánovali jsme to jinak. Teď je to asi na mě… Ach jo.

„Nikdy jsme o tom nemluvili,“ řekla opatrně… „Vůbec nic si o svých vlastních rodičích nepamatuješ? Nikdy ses našich ani dědy Karla na to neptal?“

„Ne a ne. Všechno, co se týkalo lidí, kterým jsem se narodil, jsem měl celou dobu jako… zaheslovaný, a ještě navíc vymazaný soubor v kompu. Bez přístupu. Rozumíš, jak to myslím? Vůbec jsem neuvažoval nad tím, že jsem někde musel být, chodit do školy, na kroužky, jezdit na prázdniny. S někým, kdo mne vychovával, měl rád a staral se o mě. Normální mlha. Od 13 let jsem měl mámu, tátu a tebe. Až teď najednou.

„Chci to vědět, přece je to kus mne samotného. Jak jsem to mohl vymazat? Jestli by to šlo takhle dál, skončím u docenta Pelíška v Bohnicích.“

Tam by do tebe nacpali něco na uklidnění a maloval by sis obrázky plné děsu, bouří a mlhy a nezřetelných postav, řekla by za normálních okolností Anna, teď se zdržela slov.

Vsadila všechno na jednu kartu. Obešla stůl a položila mu zlehka ruku na rameno.

„Pojď, udělám ještě jedno kafe a sedneme si na pohovku. Nebo ven k bazénu. Povíš mi víc o těch tvých snech. Co říkáš?“ Doufala – ne věřila, že dědeček Karel, táta i manžel budou vědět a dozásobí ji silami, aby debatu s bratrem zvládla a dokázala ho vyladit a uklidnit.

Přikývl a vstal.

„Díky, čmeláčku.“

Přejela mu hřbety prstů záda odshora dolů, tam a zase zpátky. Jako dělávali, když byli ještě děti. Zvládneme to, neboj.

Opřel se o ni a poznamenal: „Klika, že se máme, viď? Půjdeme teda ven? Kdybych usínal, hodíš mě do bazénu.“

Až tahle debata skončí, jestli dneska skončí, budu tam muset skočit sama, abych se vzpamatovala, uvědomovala si Anna s neúprosnou jistotou. Na okamžik zatoužila po tom, aby se Daniel už nechtěl víc vyptávat a objevovat svoje vzpomínky. Pro dnešek by se uvolnil, dostatečně vyspal v pokoji pro hosty a pokračování za klidnější situace. Věděla, že stačí si přát a bude to tak.

Ale čas kvapil a obraz se skrze zástěnu imaginace probourával k realitě čím dál silněji.

Dědo! Tati! Davide! zavolala v duchu o podporu živé i ty zpoza duhy. Vzala košík se šálky kávy a karafou minerálky a zamířila na zahradu, kde bratr už čekal, uvelebený v pohodlném křesle u stolu v zimní zahradě, otevřené teď do všech stran.

Postavila před něj šálek a sklenici. Podíval se na ni zamlženým pohledem a přejel si rukou po čele.

„Anne, mě se chce tak strašně spát… Kde se můžu natáhnout?“

„Kde chceš, tady do lehátka?“

„Jo, to bude fajn, díky, zlatíčko…“

Usnul v mžiku jako malý kocour nebo liška. Ucítila objetí zezadu a uklidňující hlasy. Odešla potichu do kuchyně, aby mohla mluvit.

„Děkuju, všichni. Musíme ho  nechat odpočinout. Co budeme dělat, jestli Daniela budeme muset z našich plánů vynechat?“

Odpovědí jí byla smršť různorodých myšlenek, včetně jejích vlastních. Řešení však zatím nepřinášely.

Konec desáté části

(11) Zatím pátrání nekončí

Krajské ředitelství Policie, Pardubice, ulice Na Spravedlnosti

„Zítra jedu do Bohnic, šéfe,“ sdělila poručík Dubovská na pravidelné poradě.

„Vrať se, drahá,“ poznamenal kolega, nadporučík Málek, „ať si tě tam nenechaj!“

„Vtipálku,“ odpověděla Simona. „Tebe by si tam nenechali, ani kdybys je prosil.“ Ostatní kolegové se zachechtali.

„Co tam?“ otázal se vedoucí skupiny.

„Za docentem Pelíškem. Napadlo mě, že by bylo dobrý zjistit, co je vlastně zač ten malíř. Není k sehnání, což prý u něj není nic zvláštního, povídaly sousedky. Od toho by se mohl odvíjet okruh možných zájemců o ten obraz.“

„Myslíš těch, co by ho toužili poponést,“ poznamenal šéf. „Dobrý nápad. Ty se znáš s docentem?“

„Znám, dělala jsem u něj zkoušku z psychologie a byla jsem tam i na stáži,“ odpověděla Simona. „Ohlásila jsem se a je ochotný nám pomoci.“

„Jojo, zase si jednou promluví s někým příčetným. Tak dej vědět, jestli to k něčemu bylo. Co tam kdo máte dál? Dobrá práce, pánové, s tou poštou, pojišťovák bude mít radost, že nebudou muset plnit.“

„No to víš, Michale, když je někdo tak blbej, že si nevezme rukavice, otisků nechá jak na domácí ledničce, a ještě si schová prachy a losy doma v komoře mezi toaletní papír a Bref do záchodu, může se něčemu divit?“

Porada byla tentokrát krátká, protože nikdo neměl nic většího k probrání. Po poradě se všichni rozešli za svými úkoly a Simona zamířila do archivu, vedena ještě jednou, trochu nesourodou myšlenkou, prozkoumat, kdy a jak, pokud vůbec, byla někdy Galerie Mázhaus terčem útoku zlodějské ruky nebo snad pojišťovacího podvodu. Elektronická evidence zachycovala komplexně případy od začátku milénia, ale na poli umění a starožitností začalo být velice rušno a obrazy a cenné artefakty občas mizely beze stopy už od poloviny devadesátek, kdy ještě počítač byl jeden na celou kancelář a spisy se vedly víceméně ručně.

Z archivu vylezla po dvou a půl hodinách, zaprášená a s rukama jako zahradnice, ale spokojená jako dobře vyspaný kocour. Tři pokusy o vniknutí do Mázhausu během dvou let, stop jako máku, ale žádná shoda. Pachatel by mohl být buď v pohodě na svobodě nebo si zvyšovat kvalifikaci na státní útraty pro nějakou jinou Bohu nelibou činnost. Tak jako tak, zkusíme porovnat otisky s databází a když nic jiného, můžeme dotyčnému ještě něco přidat k dobru a kolegové budou mít odškrtnuto.

Zabraná do práce, nemohla si všimnout černé lišky, nakukující do přízemního okna archivní místnosti, původně jídelny pro noční službu, kterou po rekonstrukci přestěhovali na druhý konec chodby a pořádně vybavili nábytkem a kávovarem.

Spokojeně mrskla ocasem a odhupkala směrem k Dubině.

Úterý dopoledne, léčebna Bohnice, ordinace doc. MUDr. Jana Pelíška

„Paní Dubovská, milé překvapení,“ děl přívětivě docent Pelíšek.

„Slečna, pane docente,“ opravila ho Simona s potutelným úsměvem.

„Ale mladá dámo! Dáma, obdrževší vysokoškolský titul, jest oslovována vždy paní bez ohledu na snubní či zásnubní prsten! Jak jsem vám to připomínal při každé příležitosti, milí studenti.“

„Já přece vím, pane docente,“ rozesmála se upřímně Simona. „A také jsme vás tím radostně provokovali celou dobu, viďte?“

„Pravdaže. A neváhala jste mi to připomenout. Rád vás po letech zase vidím. Byla jste jedna z mých nejpozornějších studentek. S čím vám může starý psychiatr pomoci? Záhada při vyšetřování? Tajemné kresby? Vidiny? Pachatel s mnoha osobnostmi?“

„Možná to poslední, pane docente. Máme případ, možná krádeže nebo pojistného podvodu u nás v Pardubicích. Z galerie zmizel obraz, a já jsem vás chtěla požádat o odborný názor na osobnost toho malíře.“

„Pročpak to?“

„Ten obraz… je divný. To nemohl, podle mého laického názoru, namalovat nikdo příčetný. Nebo aspoň ne…“

„Něčím napajcovaný, tak myslíte?“

„Tak něco.“

„Máte nějakou kopii nebo foto toho obrazu?“

„Ano, tady. Tu mi poskytli právní zástupci kupce… ono je to celé trochu složitější. To vás asi nebude zajímat. Zkrátka obraz je někde pryč a zbyly po něm jen fotky a prázdná skoba na stěně.“

„Ukažte, paní Dubovská. Nebo vám mám říkat raději detektive?“

„Jsem poručík a bakalář a diplomovaný specialista a jestli se donutím dopsat diplomku, budu konečně i magistra, pane docente. Ale Dubovská jsem pořád,“ uculila se Simona.

„Správný náhled na věc,“ pokýval hlavou docent Pelíšek. „Nuže k věci.“ Zahleděl se na fotografii obrazu, jak ji Simoně poslala Anna do mailu.

„Hmhmhm…“zahučel si pro sebe. „Tenhle rukopis znám. Mladý pán Rákoczi. To už je nějaký čas. Nebyl to doslovně můj pacient, to bych s vámi o něm nemohl otevřeně hovořit. Navštěvoval mne ambulantně, víceméně jen jako negotium perambulas. Je to ryzí technik, programátor CNC strojů, najednou byl zaskočen projevy svého výtvarného nadání. Zaskočen je takové decentní označení jeho nastalého stavu. Málem se z toho zjančil.“

„Zjančil? To je odborně, pane docente?“

Docent Pelíšek se zachechtal. „Ano. Dotyčný trpěl různými obsesemi a obával jsem se i vyústění v násilné sklony vůči okolí – ne tedy lidem, spíše předmětům. Měl též četné halucinace, které prolínal do svých malířských výtvorů. Pak mu bylo podstatné lépe.“

„Moment. Ten obraz, co si chtěl zakoupit… jméno kupce není podstatné. Měli jsme za to, že je to jeho první a jediné větší výtvarné dílo?“

„Tak to nikoliv, paní Dubovská, v žádném případě. Namaloval toho spoustu. Dokonce zde u nás strávil na vlastní žádost celý týden, jako samoplátce, aby mohl dát na plátno všechny svoje noční můry. A že jich bylo požehnaně. Kdyby na to byl čas, mohli bychom zde uspořádat výstavu.“

„Kolik máte těch jeho obrazů?“ začalo Simonu mrazit až v páteři.

„Dvanáct. Tudíž ten, který máte – měli jste v galerii v Pardubicích, byl třináctý. Můžete je vidět, jestli si přejete. Arteterapie je můj výsostný obor, mám ho rád. Pomáhá to i od nahromaděného stresu z práce.“ Pronikavým pohledem se na ni zahleděl zpoza brýlí.

„Zkoušela jste někdy malovat? Kreslit? Modelovat z hlíny?“

„Ne, pane docente,“ zasmála se Simona, „já plavu, střílím a boxuji. Namalovat umím jen jablko, hrušku a záchodové postavičky.“

„Vzácně vyrovnaná odpověď,“ ocenil docent s přikývnutím. „Nuže, ty obrazy. Mám je vyfocené v souboru, pošlu vám ho do mailu. A můžete je vidět i naživo, teď hned, jestli si přejete.“

„Ano, určitě chci.“

„Tak si v klidu dopijte kávu a půjdeme se na ně podívat,“ pokynul jí do vedlejší pracovny.

V pracovně docenta Pelíška a přilehlém skladu léčiv byly kolem stěn opřené obrazy, nesoucí jednotný rukopis autora. Všechno v temně modré, rudé a černé, i temně šedá jako bouřkové mraky se vyskytla. Na některých se míhaly postavy nebo spíš jejich obrysy, nezřetelné siluety nepopsatelných magických zvířat, podobným vlkům, drakům či ještěrům s dlouhými trnitými ocasy.

„Proboha,“ vydechla Simona, „tohle nenamaloval snad ani Beksiński!“

„Vidím, že výtvarné umění, produkované duševně nevyrovnanými osobami, vám není neznámé,“ konstatoval docent.

„No, to víte,“ dodal vesele, „lidi nemají zábrany. Z rozcapenosti nebo z nudy čtou spisy od Lovercrafta, H.R. Gigera a Františka Bardona a pak se diví, že z toho jančí. Tady máte jeden z výsledků takovéhoto snažení.

„Ale ten člověk má talent, nesporně, i přes ty běsy v hlavě. Vynasnažil jsem se ho dostat do vyrovnaného stavu, aby měl náhled na svůj život, pojmenoval svoje problémy a začal s nimi pracovat. A hlavně jsme nastavili mírnou medikaci, aby nelétal nahoru a dolů. Myslím, že se to celkem podařilo.“

Simona při řeči přecházela od jednoho obrazu ke druhému. Všechno velká plátna, zarámovaná do postříbřeného rámu.

Tázavě se obrátila na docenta. „Kdo to nechal takto náročně zasadit? To vy? Nebo nějaký sponzor ústavu?“

„Ne, to zařídil malíř sám. Přátelil se tady s jedním rámařem, úspěšným řemeslníkem, kterého jsme tahali z depresí po velkých životních kotrmelcích. Dal se tady do pořádku, i díky nekonečným debatám o zahradničení a literatuře právě s naším malířem. Chodil ho sem navštěvovat pravidelně. No a on mu na oplátku zarámoval obrazy, co tady vidíte. A to JE stříbro, když se tak ptáte.“

„A co je s tím rámařem teď?“

„Nevím, z našeho pohledu byl v pořádku, domluvili jsme si další kontrolu za rok… Na tu už se nedostavil, jen dal zprávu, že odjíždí do ciziny a zařizuje si firmu tam. Nechal jsem složku v pobočné evidenci, kdyby náhodou…“

„Zajímavé. Velice. Víte, pane docente, chtěla jsem hlavně vědět podrobnosti o tom autorovi, abych mohla definovat a zúžit okruh možných zájemců, kteří by byli schopni a odhodláni se zmocnit toho obrazu. A teď z toho mám ještě větší zmatek.“

„To se stává. Jestli chcete, můžeme si to spolu pokusit utřídit. Pohled zvenku…“

„Je vždycky nezakalený a užitečný. Tak to je.“

„Dáme si minerálku? Nebo, víte co? Pojďme, vezmu vás na oběd do Botanické zahrady. Přijdete na jiné myšlenky a určitě vás napadne dalších X verzí řešení té záhady. Souhlasíte? Já se taky potřebuji občas vyvětrat z pacientů tady a v místní zahradě není přes poledne nikdy klid.“

„Souhlasím. Ale dovolíte mi, abych zaplatila kus útraty, ano?“

„Dobrá. Pojďme.“

Konec jedenáctého dílu