Pokračování detektivního příběhu. Předchozí díl najdete zde.

„Bang, bang, banginʼ around, banginʼ around the world!“ zazvonil budík na mobilu písničkou od Gotthard. Simona otevřela oči a snažila se rozeznat doznívající sen od reality.

Potutelné chichotání v její mysli:

Kdypak ses naposledy probudila v cizí posteli, co? A vyspaná jak na obláčku? Hlásek zněl jak liška z pohádky o Ptáku Ohniváku a Lišce Ryšce.

Simona se probrala úplně a rozhlédla se kolem sebe. Ležela v široké posteli, povlečené šedočerným lněným povlečením. Okny se dovnitř dralo časně ranní slunce. Za oknem vykukovaly zelené větve vzrostlé lípy. Všechno kolem svědčilo o dobrém vkusu a zjevně i dostatku financí. Poznala značku stylových lamp na nočních stolcích. Starožitný budík. Skříně jemně voněly cedrovým dřevem.

Kde to, proboha, jsem? otázala se sama sebe. V bytě panovalo ticho, nikde ani hlásek. Protáhla se. Cítila se dobře, jen si nepamatovala, jak se tu ocitla a co předcházelo usnutí na tomto vybraném místě.

Odhrnula velikánskou deku. Na sobě měla oblečení, které bylo dozajista její, jen boty a ponožky jí někdo sundal.

Opatrně shodila nohy z postele a zjistila, že svět je zcela v pořádku. Na nočním stolku stála skleněná láhev Mattoni se skleničkou a rukou psaný vzkaz:

„Byla jste tak unavená, že jsem neměl to svědomí vás poslat pryč. Doufám, že jste spala dobře. Buďte tu jako doma, kuchyň i zázemí jsou vám k dispozici. Až budete odcházet, stačí zaklapnout dveře…“

Podpis – Daniel K.

No, nazdar. Tak já jsem tady usnula a byla jsem tak hotová, že mne odnesl do pokoje pro hosty a nechal mě spát až do rána. Tohle, kdybych někomu vyprávěla, nebude mi věřit. A kde byl on?

Vydala se nejdřív do koupelny pro hosty. Rezervní etuji s toaletními potřebami nosila s sebou v kabelce vždycky, ale tento byt byl na návštěvy připraven. Nad poličkou pro hosty jen obdivně vzdychla. Vedle vany ležely srovnané nadýchané osušky a ručníky v béžové a růžové. Všechno zářilo čistotou.

Známky ženské ruky, odhadla zkušená policistka. Ráda bych věděla, jaká žena dokáže žít se sfingou? V tu chvíli se jí vybavil Daniel s takovou zřetelností, jako by stál přímo za ní. Nadskočila překvapením, ale nebyl tu nikdo.

Vyšla ze sprchy zabalená do osušky a vydala se prozkoumat byt. Proč vlastně budík zvonil, když je sobota ráno? Záhada. Duch ve stroji? Zasmála se sama sobě. Asi bych se měla obléknout, co kdyby se pán domu vrátil a našel mě tu takhle? To byl ještě větší trapas, než když jsem sem vtrhla poprvé a lámala z něj informace dost nevybíravým způsobem.

Doloudala se do kuchyně, pro jistotu už oblečená. Na kávovaru byl přilípnutý smajlík. Na ledničce taktéž, se šipkou, ukazující ke smaltované nádobě na pečivo.

Kafe! Kafe, kafe! První obvyklá myšlenka dne dospěla naplnění co by dup. Lednice byla bohatě zásobená a v plechovce se smály celozrnné i karlovarské rohlíky.

Odevšud čišelo, že majitel tohoto bytu si zakládá na dobrých věcech a umí užívat život.

Simona zkontrolovala ze zvyku mobil – na všech frontách klid. Rozhodla se tedy, že si vychutná klidné, byť trochu nezvyklé ráno. Ulovila si karlovarský rohlíček, misku ovoce, kávu a pomerančový džus s perlivou vodou a udělala si pohodlí na terásce, přiléhající ke kuchyni, s výhledem do parku za domem.

Měla bych mu taky napsat nějaký vzkaz, minimálně že děkuji za poskytnuté útulné přístřeší. A raději zmizet, než se tu zase objeví.

Stejně budeš chtít vysvětlení, zachichotal se v mysli hlásek. Neboj, dojde na to. Teď si v klidu jez…

Přikývla, i když tu nikdo nebyl a nemluvil nahlas. A zase ten silný a neodbytný pocit, že Daniel je tu těsně za ní. Vlastně to nebylo úplně nepříjemné… Narovnala se, jak se jí blesknutím vrátila vzpomínka.

Ach, ty můj Bože! S někým jsem mluvila. Pila jsem horkou čokoládu s chilli, vlastně jsem ji zhltala lžičkou, jak mi byla hrozná zima. A pak jsem mu usnula na rameni. Kristova noho! Tak tohle je teda věc.

Jako začátek dobrý, ne? děl potutelný hlásek v její mysli. Sklapni, skřítku, napomenula ho. Když potřebovala nad něčím přemýšlet, mluvila občas sama se sebou v duchu nebo nahlas. Pomáhalo jí to v soustředění.

Dvě myšlenky se prolnuly v jeden moment: Ne že by za to nestál…a S nikým takovým si nezačínej, neustojíš ho! Zahnala obě. Dopila kávu a džus a naposledy se s lítostí zadívala na úžasný výhled z terásky. Sem už asi nepřijdu. Ale je tu krásně.

V kuchyni umyla nádobí, pak ustlala postel a vyvětrala v ložnici. Zauvažovala, co napsat, aby to nevyznělo… nevhodně? Nakonec se rozhodla připsat na lístek jen prosté Děkuji a podpis. Ještě chvilku postála v prostorné hale, aby si vtiskla atmosféru místa a pak už raději pospíchala pryč.

Daniel dorazil o dvě hodiny později. Nevěděl, proč chodí po bytě bez cíle a nápadu a nadechuje se nedávné přítomnosti jiného člověka. Bylo mu přitom neskonale příjemně a liška, vytetovaná na paži, se občas otočila dokolečka a mávla ocasem.

„To se nám to správně zamotává,“ podotkl si pro sebe všude a nikde přítomný Karel Kovář. „Měli jste se potkat, protože to bylo psáno, a protože potřebujete jeden druhého. I kdyby jen na krátký čas. Ale to už bude na vás dvou.“

Konec sedmé části

LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – EvaB: Zatím záhada (8) Zatím se zatmělo

Dům Rackových, o nějaký den později

„Dědo! Skvělé, že ses zastavil. Ráda tě zase slyším.“ Anna se otáčela po kuchyni a sem a tam poklízela. Přitom konverzovala, dílem hlasitě, zčásti jen myšlenkami.

Nedej se rušit, Anny, jen jsem nakoukl, ať se domluvíme, kdy se potkáme s vámi všemi. Musím ti předtím pár věcí vysvětlit, je to důležité.

Vidím, že tu máš zase kocourky. Daniela je někde pryč?

„Jsou s Danem u soudu v Brně, velká kauza. Každý zastupuje jednoho poškozeného. Je to naplánované na tři dny.“

Mám z vás obou radost.

„Povedli jsme se vám, viď, dědo?“ pochválila si Anna a naznačila z legrace rukou do vzduchu High Five.

Hluboký basový smích rozvibroval sklenice v příborníku. Vzduch se zatetelil jako v rytmu tance a Karel Kovář, její dědeček z tátovy strany, se mlžně zhmotnil uprostřed kuchyně.

Kocouři radostně naježili vousky a začali tlapkami lovit odlesky jeho postavy.

„Oni tě taky vidí?“

„Stejně jako ty a David. Kočky vědí vždycky víc než lidé.“

„Jak se daří Danovi, co se vrátil z Itálie?“ zeptal se dědeček. Anna v tom vycítila jistou dávku opatrnosti.

„Proč se ptáš? Připadá mi trochu unavený, ale jinak v pohodě. Řešili jsme s paní Dubovskou ten obraz, zdá se, že je to už v klidu. Minimálně ona se zklidnila. Nenapadlo by mne, že se civil nechá fotografií obrazu tak rozhodit!“

„No, trošku jsem si s ní popovídal. Chudinka, málem u toho zmrzla. Ale Dan ji rytířsky ochránil a asi pochopila, že se vyptávala v rodině, která není tak docela běžná.“

Anna se zachichotala, ale pak se zarazila.

„Dědo? Cos tím chtěl říct?“

„Usnula mu v náručí jak pařez,“ pronesl pobaveně děd.

„Ten obraz a Kadrnožka nám tady z toho ale dělají kabaret. Ale … proč jsi s ní vlastně mluvil? A ona tě vnímala?“

„Potřeboval jsem se přesvědčit, jestli bude schopna nám pomoci a nezhroutí se z toho. Nebo nezblázní. Ještě neměla představu, že je … jak říkáte civilům, co mají část nadání. Obstála docela dobře. Začátky jsou vždycky nesnadné. Vzpomeň si na sebe a tos měla zázemí i vedení. Neposadíš se? Mám toho spoustu na srdci,“ dotkl se žertem odlesku v místě, kde by se nalézala vrchní kapsa tvídového saka.

„Dám si s tebou čaj,“ souhlasila Anna a uvelebila se na polštáři na kuchyňské lavici. „Povídej, dědo. Cítím, že je to důležité.“

„Ano, je. Jde o Daniela.“

„Poslouchám.“

„Pravé jméno tvého adoptivního bratra je Daniel Fuchs. Jeho rodiči byli Daniel a Milena Fuchsovi.“

„Fuchsovi?“

„Ano. Milena Fuchsová, rozená Schwarzová.“

„Pane Bože,“ uniklo Anně neslyšně. Černá liška…Schwarzer Fuchs. Tetování na paži. A lišky, co tu občas procházejí.

„Pracovali u mě. Daniel starší vedl praktickou výuku.“

„Co tím míníš, Dedy? Praktickou… v jakém směru?“

„Zbraně. Přetáhl jsem ho z odborné školy v Uherském Brodě. Byl nesmírně nadaný a měl cit pro mechaniku, rozuměl jakémukoliv kovu. Dokázal vyrobit zbraň od prvního do posledního komponentu a ty komponenty si ještě navíc vytvořit sám. Navíc uměl učit a vykládal takovým způsobem, že studenti mu rozuměli na první dobrou. Taková hlava a ruce se najdou jednou za padesát let.

„Milena učila jazyky. Hovořila šesti jazyky plynule, cokoliv si nastudovala, zůstalo v hlavě. Dokázala louskat nové řeči jako někdo tajenky v křížovkách. Neskutečný talent. Co myslíš, po kom má Daniel to nadání na řeči?“

„Já vím, mluví čtyřmi plynně jako rodilý mluvčí. A další… četl mi i nápisy v synagoze, netuším, kde se naučil hebrejsky. V tomhle ho nedokážu nikdy dohnat. Dám dva na úrovni, třetí konverzačně.“

Karel Kovář poodstoupil dál do světla a pokračoval. „Ti dva se sešli snad darem shora…Dva nesmírně nadaní, navíc empatičtí, přívětiví lidé. Byla radost s nimi být. Někdy váhám, jestli jsem je tehdy neměl od toho rozhodnutí odradit…“

„Co se stalo, Dedy?“

„Dostali nabídku, která…“ odmlčel se, váhaje nad další volbou slov „…se přijímá s těžkým srdcem. Chtěli původně odmítnout. Ale mezitím se ve světě stalo tolik zásadních a dramatických věcí,“ dodal nešťastně.

„Myslíš v našem světě.“

„Ano, v reálném světě. Museli se rozhodnout okamžitě a zvolili si. Slíbil jsem jim, že o Daniela se postarám. V mém postavení a s kontakty, které jsem měl, to nebyl problém. Rodina Kosových, můj syn, jeho žena, dcera, solidní, stabilní zázemí a moje záruka, s adopcí by nebyl problém.“

„Jak to, že…nikdy jsem s Danem nemluvila o tom, jestli si pamatuje na rodiče. Pro něj byli vždycky máma a táta naši, moji pokrevní rodiče. “

„On si to nepamatuje. Má jen mlhavé vzpomínky na dobu před tou … nehodou. Mysl to vytěsnila. V možném limitu se smířil s tím, že jeho rodiče odešli a on má náhradní rodinu, ke které přilnul. Hrála jsi v tom důležitou roli, čmeláčku, ani to netušíš. Už tehdy jsi byla tím, čím jsi, jen ještě mladá a nepraktikující. Působila jsi na lidi vlídností a klidem. Jako tvoje máma. Ta ale na rozdíl od tebe svoje nadání nechala jen volně plynout a pomáhala lidem běžnými skutky. Chodím za ní někdy do Penzionu, když jdeš na návštěvu ty. Hezky se o ni staráš, jsem za to rád.“

„Já vím, Dedy, cítím tě tam. I tátu. A mami o vás obou asi taky ví a těší ji to.

„Co se stalo s Fuchsovými? Oni jen tak neodešli, že ne?“

Přitakal.

„Neměl se to nikdy dozvědět, nebylo proč. Teď ale, když se potkal se Simonou a projevují se schopnosti, které dosud neznal, začne si vybavovat i to, co mysl zavřela a nedovolila mu vzpomenout si. Jakmile si uvědomí, co se tehdy stalo a vybaví si svoje pokrevní rodiče včetně jejich odchodu, může to s ním zamávat způsobem, jaký nedokážu odhadnout ani já.

„Ale potřebuje se probudit. Schopnosti, které má, mu budou pomáhat v životě i v práci a nedá se to zastavit. Víš to sama nejlépe. Přicházejí otázky, náznaky a najednou umíš věci, které jsi dosud netušila, že vůbec jsou možné. A pak se musíš naučit s tím, co ti bylo dáno, žít. To je pro někoho jako lusknutí prstu, jako obléknout si kabát z kašmíru. Pro někoho dlouhá a složitá cesta, plná otázek.“

Věnovala mu tázavý pohled.

„Neudržím zavřené jeho vzpomínky na rodiče a to, co se stalo, jestliže ho mám probudit v plné míře. Ty se to musíš dozvědět. Abys mu pomáhala a taky ho pohlídala, kdyby z toho dostal… nevím, co všechno se může stát. Mohu ho hlídat, ale nevidím do něj tolik. Je tak uzavřený a zafixovaný ve svém reálném světě, že se k němu dá jen těžko dostat. Ty můžeš, protože jste propojení, jako byste byli někdy dvojčata. Což je samo sebou nemožné.“

„Ale…proč vlastně? On o nic takového nežádal a kdo ví, jestli o to vůbec stojí. Tak proč?“

„Protože se bez jeho účasti neobejdeme. Nechtěl jsem Daniela do té věci zatahovat, už tak dostal v životě naloženo dost. Ale … budeme potřebovat vás oba. Ne, přesněji vás čtyři. Jeho, Davida, Tebe. A Simonu, aby ten triangl uzemnila zvenčí.“

„Dědo? O co jde? Co je tak důležité, že se do toho musíme zapojit všichni?“

„Ten obraz. Nesmí se za žádnou cenu plně probrat k životu. A nesmí se to stát ani poté, co ho Jan Kadrnožka, můj dávný a věrný přítel a spolupracovník, odveze do bezpečí do Toskánska.

„Tak teď se pořádně zabal a poslouchej. Řeknu ti všechno o Danielových rodičích a o něm samotném,“ pokynul jí dědeček.

„Tak především, Danielův otec nebyl jen zbrojíř. Původně vystudoval chemii, pak ho přitáhly zbraně a technika. Jeho druhá kvalifikace byla…to jsou tak těžké vzpomínky, i na mě, promiň, Aninko,“ řekl jí, jak jí říkal jako úplně malé holčičce, když jí četl knížky a houpal jí v zahradní houpačce. Čmelák Aninka. Odtud oslovení, které jí v nejužším rodinném kruhu zůstalo dodnes.

„Byl pyrotechnik. Druhý obor, který občas suploval. Stejně dobře. Bohužel asi příliš dobře. Proto přišla ta nabídka. Problém byl v tom, že ve stejnou dobu se vyskytla nabídka i… z temné strany Síly, abych tak řekl. Fuchsovi odmítli jednoznačně a razantně. Přesvědčování výhodami, penězi, vilami v Karibiku, vlastním výzkumem nezabralo. Všechno na čas utichlo. A pak… jejich auto za bouřky dostalo smyk a sjelo z mostu do řeky. Nehoda, které nešlo zabránit, nezaviněná řidičem, tak zněla oficiální verze.

„Postarali jsme se, aby se nikdo nedozvěděl, že se jim podařilo z auta dostat. Daniel seděl na předním sedadle a vypadl ještě před tím, než se auto zřítilo z mostu. Udeřil se do hlavy a celou věc úplně vytěsnil. Rodiče dopadli do vody a…odtamtud jsme je vytáhli a zachránili. Nebylo na co čekat. Museli jsme je bleskově uklidit.“

„Dedy! Vy jste ten útok čekali,“ konstatovala Anna.

„Ano, sledovali jsme je na každém kroku. Věděli jsme, že to odmítnutí neprojde jen tak.“

„Takže přijali nabídku světlé strany a potom co?“ otázala se Anna. Mrazilo ji až v konečcích prstů, ale byla odhodlaná si vyslechnout celý příběh až do konce. Tiskla v dlaních šálek s horkým čajem, který od zledovatělých rukou pomalu vychládal.

„Odletěli do Států. Nemusím tě unavovat podrobnostmi… nový život, nová identita, dům na předměstí. Naprosto nenápadný život. Ve skutečnosti práce, která zachránila nespočet životů. Milena učila na soukromém lyceu a zajišťovala domácí pohodu, tak jako celý dosavadní život. Daniel dostal opatrovníka a pak se zařizovala adopce. Zdědil po rodičích celý jejich majetek, museli jsme všechno nechat tak, jako by se nehoda skutečně odehrála nečekaně a nešťastnou náhodou, vyšší mocí.

Jen důležité dokumenty, peníze a cennosti Fuchsovi včas uložili do schránky v bance, to se přece běžně dělá, že? Postarali se, aby byl Daniel do dospělosti zajištěný, ať by se dělo cokoliv. Jak kruté pro ně bylo to odloučení, ti nemusím zdůrazňovat.“

„Proto byli naši tak nejistí a rozpačití, když k nám Dan přišel… Nebyli jisti, nakolik si vzpomene na minulost. To se časem uvolnilo, minulost zůstala zamčená a žili jsme v klidu, jako běžná rodina se dvěma dospívajícími. Já byla vlastně ráda, že mám brášku, věříš mi, dědo?“

„Já to přece vím,“ usmál se starý plukovník. „Byli jste bezva dvojka.“

„To máš pravdu, užili jsme si bezva mládí. Naši věděli, že se o sebe vzájemně postaráme. A ty nápady!“

„Co si pamatuju, chtěl tě učit střílet, když jsi šla na vysokou?“

„Dědo – vždyť víš, že bych netrefila pařez z metru. Ani kdyby mi šel naproti.“

„Vím, kočičko. Nic si z toho nedělej. Střelců máme v rodině dost,“ zatetelil se vzduch kolem něj veselým smíchem. „Třeba tvůj táta – když přišel s tím, že si vezme příjmení po manželce. Nechtěl, aby na něj od začátku koukali jako na protekčního chlapečka. Proto jste Kosovi, ne Kovářovi.“

„O tom jsem vždycky přemýšlela…hledala jsem za tím nějakou záhadu,“ řekla Anna, aby na chvíli odbočila od vážného tématu. „A ono takhle.

„Naši věděli, jak je to doopravdy?“

„Tvůj táta ano, v hrubých obrysech. Znal Daniela i Milenu ze školy. Mami přijala do rodiny osiřelého syna tátova kolegy a jeho ženy a nevyptávala se. Zbytek znáš.

„Po škole si Dan sám zajistil stáž na Yale University a odjel na čas do ciziny, to si pamatuješ. Netušil, že ho rodiče celou dobu mají na dohled. Jen se pochopitelně nesměli setkat. Pak chvíli sloužil, hodně úspěšně… po jedné obzvlášť vydařené akci položil průkaz a začal se věnovat jen právničině, nakonec odjel na dlouho zase do ciziny. To sem teď nepatří.

„Když se pak vrátil a otevřel si kancelář, jste začali být opravdu jako jedna mysl, jeden tým. Jako právníci se perfektně doplňujete. Rád vás občas sleduju při práci.“

„Co bylo dál s Fuchsovými?“

„Když jim po letech skončila smlouva, mohli se bezpečně vrátit do Čech. Nikdo už je neohrožoval, nikdo o nich nevěděl. Chtěli prožít zasloužený důchod doma a být nablízku Danielovi, i když o nich neměl vědět. Měli z něj obrovskou radost, jak v životě uspěl a prosadil se. I to, jaký je člověk a jakou má úroveň.“

„A kde jsou teď?“

„Už tu nejsou. Odešli oba. Ne, neděs se. Na běžné nemoci. Přece jen, ta práce a odloučení od domova a syna si vybraly svoji daň. Daniela zradilo srdce a Milena ho přežila asi o rok, zápal plic.“

„Dědo… tohle je jako z filmu. Jenže vím, že je to realita. Přemýšlím, co to mohlo s Danem udělat, všechny tyhle, byť utlumené, prožitky. Nepamatuji si, že by s ním někdy byly potíže nebo s ním naši museli navštěvovat psychologa. Že by to bylo tak zadupané dovnitř duše?“

„Neřekl bych. Něco vystrkovalo růžky a pořád vystrkuje. Nikdy sis nevšimla, co Dan a voda?“

„Ale ano, všimla. Nikdy nechtěl s námi chodit do bazénu ani k řece. Pak se to najednou asi v jeho patnácti zlomilo naopak a začal závodně plavat. Jako by chtěl tu vodu rozbít, přivlastnit si, ovládnout! Závodil ještě na vysoké, povídali naši. Já už pak byla z domu, tak to mám jen z doslechu. A má doma v příborníku medaile,“ usmála se.

Zastrčila ruce do rukávů kašmírového kardiganu a v očekávání se zadívala na mlžnou postavu dědečka Karla.

„Všimla sis i něčeho podstatnějšího…?“

„Myslíš vztahy, Dedy, že ano?“

„Ano.“

„Je to zvláštní. Je vždycky zdvořilý, příjemný, lidi jsou vysloveně rádi v jeho společnosti. Je chytrý, umí být zábavný. Ale jinak – nikoho si nepustí moc blízko k tělu, jen tu nejužší rodinu a pár přátel. Doslova tak.  Za tu dobu, co se znova objevil, měl snad jeden-dva vážnější vztahy. Přitom, jak působí na svoje okolí a jak je přitažlivý pro druhé… mate protějšky.“

„To je také důsledek. On si to neuvědomuje, je to zafixované hluboko v duši. Pro něj momentálně výhoda. Nic ho nebude oslabovat v tom, co je třeba udělat. Doufal jsem, že to zvládneme sami. Jen Jan Kadrnožka, já a Emma spolu s italskými přáteli, povzdechl si Karel Kovář. Nestačíme na to. Musíme zapojit dva zasvěcené a jednoho či dva nadané. Proto vy čtyři. Nebudu ti lhát, nebude to snadné ani bezpečné,“ dokončil děd.

„A budete nejspíš potřebovat ještě jednu přípomoc. Zajdi do mojí staré pracovny v našem domě. Ve vrchní zásuvce pracovního stolu od Halabaly leží adresář v kožených deskách. Klíček je ve schránce zespodu židle. Tobě se otevře. Hledej telefonní číslo a adresu na poručíka Miroslava Tomka z pražské kriminálky. Teď už je určitě major, ne-li vyšší šarže. Řekni mu, čí jsi a požádej ho, aby vás nechal nahlédnout do deníků svojí pratety, Anny Bílkové. Byla to vědma a dobrá čarodějka. Najdete tam mnohé, co vám pomůže pochopit a k použití, abyste uspěli.“

„Dedy,“ oslovila ho vážně. „Co je za tím obrazem?“

„Dveře. Dveře do Noci. Musíte je zavřít.“

Konec osmé části