Pokračování detektivního příběhu. První díl najdete zde a druhý tady.

„Paní Racková, jde k vám návštěva. Nějaká policistka. Průkaz ukázala,“ pravil vrátný do telefonu.

„Díky, čekám na ni,“ odpověděla Anna a pro jistotu otevřela dveře z kanceláře. Ve spletitých chodbách modernistického domu, kde úřadoval její zaměstnavatel, zabloudila pravidelně polovina pozvaných návštěvníků. Už dávno se s ředitelem společnosti usnesli, že ty nepozvané a ztracené počítat nebudou.

Ozvaly se rázné kroky a na pozvání: „Dále“ vstoupila mladá žena kolem třicítky. Černé tričko a kalhoty,
pevné polobotky, bundu z balonového hedvábí přehozenou přes ramena. Pevný stisk ruky a přímý pohled prozradily, že příchozí je zdravě sebevědomá osoba, která ví, kam a za kým jde a nedělá s ničím žádné okolky.

„Simona Dubovská, kriminálka Pardubice. Děkuji, že jste si na mě udělala tak rychle čas.

„Jsem tu kvůli odcizenému obrazu z Galerie Mázhaus. Dostalo se to k nám, protože cena určená odhadcem je přes půl milionu, a to už rozhodně nepatří na obvod jako obyčejné podezření z krádeže.

„Paní magistro, budu potřebovat vědět všechno, co jste v té věci dělali pro pana radního Kadrnožku. Případně i kontakt na někoho, kdo mu zařizoval pojištění toho obrazu. Galerie samo sebou pojištěná je – proti požáru, povodni, krupobití, úderu blesku. Jestli proti krádeži, to ještě nemám zjištěno.“

„Na městě je teď kvůli tomu velké pozdvižení, že ano? Jestli se ukáže, že výstavní síň nebyla dostatečně zajištěná, podají si pojišťovny odbor majetku ze obou stran. A bude pěkně veselo v chatrči,“ podotkla Anna. „Nabídnu vám kávu? Čaj? Vodu určitě.“

„Kávu neodmítnu,“ odpověděla návštěvnice. Anna přistoupila ke kávovaru. Návštěva ji zvědavě pozorovala.

„Jste právník společnosti, tak?“

„Ano, jsem,“ chytila Anna nahrávku. „Nechci pokaždé volat asistentce, má svojí práce dost a my přitom můžeme rovnou i povídat.“

Návštěvnice se usmála. „Já asistentku nemám a kávovar jsem si taky vymohla svůj. Teď si ke mně chodí dělat kávu půlka oddělení.“

„Když si koupí vlastní zrnka, proč ne. Jinak bych vybírala za vstup podle hodnosti,“ mrkla na ni Anna.

Položila před Simonu šálek s kávou a nalila jí vodu z karafy.

„Káva je nafta úředníkova, říkával můj první šéf. Osobně neznám právníka, který by fungoval bez kávy.“

„A potkala jste někdy policajta, co nepije kafe?“

„Ani jednoho, detektive,“ pravila Anna. „Můj dědeček po zdravotních obtížích přešel na bezkofeinovou a táta pil turka až do konce…“

„Vašeho tatínka jsem znala, zaučoval mne jako mladou absolventku po škole. Je mi líto, že už tu není.“

„Jeho generace odcházela nějak rychle,“ poznamenala Anna nevesele. „Váš táta ještě slouží nebo už je taky v zaslouženém důchodu?“

„Touché,“ nadskočila návštěvnice a uchichtla se. „Věděla jsem, že mě odhalíte. To víte, že není mimo, starej blázen! Promiň, tati. Dělá bezpečnostního poradce pro jednu firmu. Že prý by doma sedět nevydržel. No, máma je to samý. Pomáhá jim s administrativou.

„Tak to vidíte. Přišla jsem vyzpovídat vás a místo toho se tady vykecávám o rodině.“

„To se stane,“ usmála se Anna.

„Ani jsem se nezeptala, kolik mi můžete věnovat času.“

„V pořádku, nespěchám,“ mávla Anna rukou.

„Takže k věci. Máme důvodné podezření na krádež vloupáním, pachatel zatím neznámý. Jestli se ukáže nepřekonaná překážka u vstupu, budeme zvažovat i možný pojistný podvod. Nebo únos, vydírání …
v souvislosti s tím, že kolegové – zatím ne úplně intenzivně – pátrají po panu radním Kadrnožkovi.

„Potřebujeme vědět úplně všechno, co by mohlo pomoci k objasnění. Co jste sepisovali pro pana Kadrnožku, jak byla zajištěna úschova peněz, podmínky vývozu, pojištění obrazu samotného. Jestli tušíte nebo jste zařizovali jakékoliv další dokumenty, pojištění, finanční převody pro pana radního. Všechno pro jistotu dva roky zpátky až doteď.“

Když hovořila, přepnula se do pracovního modu, žádné pohodové, uvolněné řečičky. Ostrá a rázná, stejně, jak Anna pamatovala jejího otce ještě v činné službě. Rovnou k věci.

Anna ji soustředěně naslouchala. Pak přikývla. „Ano, samozřejmě. Připravím vám výtah všeho, co jsme pro pana Kadrnožku kdy zařizovali. Předem vám můžu říct, že mnoho toho není. Tedy, jak se to vezme. Oslovil mého bratra, když se chystal koupit ten obraz. Byli jsme s ním u té transakce od samého počátku. Popídili jsme se po znalci – odhadci, zajistili jsme veškerou smluvní dokumentaci, bankovní úschovu kupní ceny, zprostředkovali jsme mu jinou kancelář, aby zajistila povolení k vývozu. Tady celkem nechápu důvod toho kroku, vyvážel dílko neproslulého autora a do země Unie. Nelogické. Ale přál si to a zaplatil.“

„Úschova se tedy realizovala v bance?“

„Ano, tady v ČSOB, tu považujeme za nejvýš důvěryhodnou. Vázaný účet, pro transakci dva podpisy, to jsme používali už v minulosti a vždycky bez problémů.“

„Promiňte, a kde je momentálně váš bratr?“ Detektiv položila tu otázku jakoby mimochodem, ale bylo v ní ostří břitvy.

Dobře tě tátové vyučili, oba dva, tvůj vlastní i ten můj,“ pomyslela si Anna. „Momentálně je mimo republiku,“ odpověděla nahlas.

„Kde přesně, jestli to není nějaké pracovní tajemství?“

Anna na ni pohlédla svým nejnevinnějším pohledem pro zmatení protistrany a usmála se: „Rozhodně není. Zařizuje tam s klientem nějakou záležitost okolo realit.“

„Aha,“ ztratila detektiv rázem zájem. „Až se vrátí, budu s ním potřebovat mluvit osobně, jestli si třeba nevzpomene na něco specifického kolem pana radního. Jestli se do té doby celá věc nevyřeší.“

„Jasně,“ přikývla Anna.

„Takže poté, co jste podepsali veškerou dokumentaci a čekalo se jen na… na co přesně?“

„Na konečné vývozní povolení. Do té doby měl obraz viset na zdi v Mázhausu,“ doplnila Anna. „Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo zadrhnout. Dokonce jsme dostali fotografii té vilky v Toskánsku a přesného místa, kde bude obraz viset.“

„No a ten obraz… jak vlastně vypadá? Co na něm je?“

To bych taky ráda věděla, pomyslela si Anna. Co kdo má na obrazu, ze kterého vystupují jen stíny.

Přicházejí a odcházejí. Tma je vypustí a zase pohltí. Učiní, co je třeba učinit, vyřknou svá tajemství a zapomenou, zaznělo jí pojednou v hlavě. Hlas se ozýval jako zpěv v kostele za noci. Zamrazilo ji.

„Je vám něco, paní magistro?“ otázala se Simona. „Najednou jste zbledla.“

Anna zamrkala. „Ne, nic, to jen … zamyslela jsem se, co se mohlo stát.“

O zasvěcených věcech jen se zasvěcenými. Ptej se, až budeš sama. Jiný hlas, vlídný. Ztichl, pocit chladu zůstal. Ale už se ovládla a nedala na sobě nic znát.

„Vlastně některé kopie bych vám mohla vytisknout hned, jestli vám to pomůže v pátrání,“ obrátila se na detektiva.

„To bych vám byla opravdu vděčná. Ušetřilo by mi to spoustu času. Líp se mi pracuje s papírovou verzí, v tomhle jsem trochu staromilec.“

„To máme stejné,“ přikývla Anna. „Fotku toho obrazu vám pošlu na mail, jinak na ní nic neuvidíte. “

„Děkuji. Myslíte, že byste se mohla zastavit některý den u mě, abyste mi podepsala protokol? Chtěla bych vám ještě něco ukázat. Tady je moje vizitka, abych nezapomněla. Na druhé straně máte moje soukromé číslo, kdybych nebyla v kanceláři a v dosahu služebního mobilu.“

„Díky, tady je na oplátku moje,“ podala jí Anna kartičku. „Mezi 9 a 16 bývám v kanceláři většinou vždy.“

Tiskárna chroupala a bzučela a obě ženy teď upíjely vlažnou kávu a vodu už v uvolněné atmosféře.

Anna si nedělala iluze, že si poručík Dubovská pečlivě a důkladně ověří všechno, co se od ní dozvěděla a dostane v papírové verzi. Neznepokojovalo ji to, stran oficiálních dokumentů neměla co tajit před kýmkoliv. Kdyby došlo na to, co cítila kolem a procházelo jí hlavou, to už byla jiná píseň. A ta zněla temněji a záhadněji než první alba XIII. století.

Ptej se, až budeš sama, říkal hlas. Až vyprovodím detektiva a trochu tady uklidím. Pak uvidíme, co dál.

Noc před pár týdny                                                         

Půlměsíc se loudal po obloze, dokonalé písmeno C jako vysoustruhované. V zamčené Galerii Mázhaus se nehnul ani stínek. Ani myška neproběhla. Nic nerušilo dvě postavy, oblečené v bílém, ladně
a téměř bezhlesně proplouvající výstavní síní. Zastavily se postupně u každého z obrazů. U některého z nich se zamyslely s dlouhým pohledem. Občas se k sobě přitiskly a cosi si zašeptaly do ucha.

Noc ticha čekala, až k ní dojdou. Rám v noci půlměsíce zářil jako vyleštěné stříbro, z něhož ovšem nebyl. Být tomu tak, jak jeho tvůrce původně zamýšlel, nedělo by se teď tolik nesourodých věcí…
a nebo by se neděly tak nečekaně a najednou.

Obraz se zavlnil, když kolem něj dva noční návštěvníci prošli. Promluvili nahlas.

„Překrásná noc. Proč zrovna dnes…“

„Musím to udělat. Tady nemůže zůstat. Vím dobře, co udělal s rámařem. Když je tady, nemůže se projevit tolik, kolik autor zamýšlel. Starý dům ho udrží, aspoň na nějaký čas. Ne napořád.

„Proto ho musím odvézt.“ Muž to proslovil hlasem, plným rozhodnosti.

„Nemohl jsi ho koupit a odvézt rovnou z ateliéru toho šíleného malíře?“

„Ne. Tam byl příliš živý. A hlavně, ovládal zčásti i jeho samotného. Nikdy by mi ho neprodal. Až příslib výstavy ho vylákal z ulity.

„Myslel, že bude na očích někde v moderní galerii a bude si tam pracovat po svém.

„Víš, co mi dalo práce sehnat tak rychle tolik různorodých výtvorů, abych ho sem mohl pověsit mezi ně?“

„Některé jsou hrozné mazaniny. Punk, Dada, Metalcore…“ zavtipkovala jeho společnice lehce nuceně.

„Ano, jsou. Musel jsem kolem toho vymyslet košatou pohádku…Je pravdou, že jsme dali šanci mladým malířům, ne že ne. Někteří mají nadání, i když se nám ty jejich výtvory nezamlouvají. Zase jsem byl za inovátora. Všichni nás chválí.“

„Tebe, Johane. O mě nikdo nic netuší. Naštěstí. Nechci být nikde v centru dění a pozornosti. Víš, že tak ti nejlépe pomohu s tím, co budeš potřebovat. Dost na tom, jak jsme se sem vmezeřili teď, za noci.“

„Ve dne to nešlo, vždyť víš.“

„Ano. Pořád tu někdo courá,“ zavtipkovala tentokrát opravdu, připomínkou ze staré oblíbené pohádky.

„Nejen to. Naštěstí o tom tajném vchodu ze zahrady nikdo neví. Možná starý Šebek, ale ten nemá důvod o tom nikomu vykládat. Za ta léta se nikdy nestalo, že by sem tudy někdo vlezl. Tak malým otvorem projde sotva dítě.“

„Nebo liška?“

„Liška, ta jistě,“ usmál se potutelně. „Nejsi unavená? Je hodně pozdě.“

„Nene, je mi dobře. Ale pojď, posadíme se.“ Usadili se na kamennou lavičku v zádveří, s vyhlídkou do atria se sochami a kamennou kašnou. Vytáhl karafu s perlícím se nápojem a nalil oběma do sklenic.

„Jak dlouho vlastně…“nedokončila větu žena.

„Dlouho. Moc. Jen nebylo třeba zasahovat právě tady, v Pardubicích. Ty staré domy a řeka okolo si hlídají klid.  Do jiných světů a míst za obrazy nahlížejí jen ti, kteří vědí. A ti, kteří vědí, také vědí, jak se chovat a jak s tím, co jim bylo dáno, zacházet.

„O mě neví nikdo. Starý Kovář už odešel… a v kontaktu jsme, když je toho třeba. Jeho syn byl civil, ryzí praktik. Jeho vnučku … vlastně neznám. Jen podle jména. Byla samozřejmě na vernisáži, ale nějak jsme se tam minuli. Zvláštní, byl bych s ní chtěl mluvit, vždyť mi zařizovali s bratrem veškeré záležitosti s obrazem.“

„Kolik času ještě máme, než budeme muset odtud?“ obrátila k němu tvář.

„Hodinu, možná půldruhé. Proč se ptáš?“

„Chtěla bych se na ten obraz podívat zblízka. Dotknout se ho. Vyzkoumat, jak na mne bude působit. Jsem přece jen člověk. I ty to musíš vědět. Co kdyby něco nevyšlo a tys ho tady potřeboval ještě nějaký čas nechat v galerii?  Nemůžeš u něj stát den za dnem, hodinu co hodinu a hlídat, jestli ho dům dostatečně odstínil. A on po někom nesáhne…“

„Máš asi pravdu. Pojď.“

„A potom musíme udělat, co je třeba.“

Kancelář Simony Dubovské, Krajské ředitelství Policie, Pardubice, Na Spravedlnosti:

„To je záznam z kamer z té noci, než obraz zmizel. Podívala byste se na něj, prosím?

„Někdo byl v galerii. Dva lidé, muž a žena. Nemám představu, kudy se tam dostali. Alarm byl podle správce budovy celou dobu aktivní a vchod z náměstí ani z atria nebyl použit. A podle všeho se neudál ani násilný vstup.“

Anna se dívala na dvě postavy v bílé, procházející se od obrazu k obrazu, pak na čas sedící na kamenné lavičce za rohem místnosti a cosi popíjející ze sklenic a poté znovu pozorující jeden konkrétní obraz. Pak se snímek rozmlžil a když se opět zaostřil, nebylo vidět nikoho přítomného. Noc ticha byla stále na svém místě, jak se zdálo. Detektiv přetočila záznam zpět na začátek.

„Vidíte je zřetelně, jako já. Poznáváte je?“

„To je radní Kadrnožka, určitě.“

„Ano, o tom není i v tom slabém  světle pochyb,“ souhlasila detektiv Dubovská.

„A ta žena? Není vám nějak povědomá?“

„Je stále v takovém úhlu, že jí není vidět do tváře. Postava, držení těla, chůze…to mi někoho připomíná. Nevím,“ odpověděla Anna.

„Počkejte, v jeden moment se otočí a snímá ji kamera nad vchodem.“

Žena v bílém se otočila a kamera ji zaznamenala v okamžiku, kdy soustředěně naslouchala druhému účastníkovi hovoru, hlavu malinko nakloněnou na stranu, ve tváři výraz naprostého soustředění
a ještě čehosi…vlídné náklonnosti? Starostlivosti a péče?

„Připomíná mi moji prababičku Emmu,“ řekla zasněně Anna. „Vlastně babičku mojí prababičky. To je samozřejmě nemožné.“

„Nemožné možná. Jisté je, že jsme fotku z kamer vytáhli, zvětšili, vyčistili a zadali do vyhledávače. Ani náznak shody s někým evidovaným v centrální evidenci obyvatelstva,“ konstatovala Simona.

„Možná je to cizinka. Ale s radním se zjevně dobře znají, soudě podle toho, jak spolu hovoří.“

„Jestli cizinka, tak rozhodně s českými kořeny. Hledala jsem někoho, kdo dokáže odezírat ze rtů a našla jsem. Ta žena mluví jednoznačně česky. Moderním jazykem, takže vaše pra-prababička to rozhodně není,“ převedla detektiv řeč do humorna.

„Emma Krause žila ve Vídni někdy na přelomu 18. a 19. století, že by se sem vypravila v prostoru a čase, to by byl snad spíš námět na povídku od pana Palečka – nebo doktora Nesvadby,“ zhodnotila Anna.

„Zpátky k věci. Ne, tu osobu, co je na záznamu s panem radním Kadrnožkou, opravdu neznám, nikdy jsem se s ní nesetkala.“

„Škoda,“ povzdechla si zklamaně detektiv Dubovská. „ Také bych s ní potřebovala hovořit.“

„Tohle bylo mezi 23 a půlnocí. Pak se do tří ráno nedělo nic a potom najednou čidla spustila alarm  v prostorách. To už obraz zmizel. Prostě je pryč.  A radní Kadrnožka také.“

Konec třetí části

Zatím záhada (4) – Pátrání

Krajské ředitelství Policie, Pardubice, ulice Na Spravedlnosti.

„Proklepla jsem toho Kadrnožku. Ten chlap je záhadnej jak hrabě Monte Christo a tajemnej jak hrad v Karpatech,“ sdělila poručík Dubovská na poradě týmu.

„Koukal jsem, že jsi vytěžila mladou Kosovou,“ poznamenal vedoucí skupiny.

„Teď je Racková, šéfe,“ odpověděla Simona. Ostatní kolegové se zachechtali.

„Dobře se s ní mluvilo, má o věci pojem. Nejradši bych si ji přizvala ke spolupráci, jenže ji vedu jako svědka, tak to nejde. Ale nadhodila mi pár zajímavých nápadů. Včetně toho, abych se podívala na ty ostatní mazaniny a grafiky, co tam visely spolu s Kadrnožkovou Nocí. A co jsem nezjistila! Minimálně dva z těch autorů už vystavovali tady v Gongu, v Hradci v Galerii Koruna, a dokonce v Praze, U Černé Matky Boží. Jeden obraz putuje z výstavy ke sběrateli do Německa. Ten kluk, co ho namaloval, je docela úspěšný. A podle toho placený.

„Ale někdo nechá zmizet zrovna tak podivný výtvor, jako je tahle Noc ticha.“

„Nic v tichu,“ poznamenal kolega Vytiska. „Jak jsi nám ho ukazovala, nic na něm není vidět. To je obraz do psychiatrický léčebny, na zklidnění hlavy, ne?“

„Tak snad abys zavolala do Dobřan do léčebny, jestli si tam někdo nechtěl přilepšit k terapii, ne? Co vím, starej doktor Holenda má celkem smysl pro humor,“ nabídl jí šéf.

„No, jedeme dál. Co máš v plánu?“

„Zítra mám schůzku v pojišťovně ohledně pojištění galerie a toho obrazu samotnýho, banku a pak se snad vrátí bratr Anny Rackový, prý je někde v Toskánsku s klientem, zařizují něco kolem realit. Toho potřebuju vyzpovídat k tomu, co mám v papírech a podle toho uvidím, co dál.“

„OK, tak si to pohlídej. Na Daniela si dej pozor, je děsně chytrej a lstivej jako liška.

„Co máte kdo dalšího? Michale? Arnošte? Jak jste daleko s tou poštou?“

Porada pokračovala obvyklým stylem a Simona se mohla v myšlenkách přepnout na svoji věc. Zatímco kolegové referovali o svých postupech a dílčích úspěších a nemilých či splavných jednáních s advokáty abonentů, čmárala si do bloku postřehy a body k zapamatování.

Hlavně Daniel Kos. Nebo jak se vlastně jmenuje…postřehla, že není pokrevním Anniným bratrem, takže se ani nemusí jmenovat stejně. A zapátrat hlouběji v minulosti radního Kadrnožky. Včetně rodiny, financí, zálib atd.

„Nemohl by ses radši vynořit, Kadrnožko, odkudkoliv a v jakékoliv formě, ať mi to trochu usnadníš?“ požádala v duchu.

Vědět, že ji Kadrnožka právě v tuto chvíli slyší a přemýšlí, jak jí dát o sobě vědět, asi by nebyla tak klidná.

Porada skončila, všichni se rozešli buď do svých kanceláří nebo za naplánovanými kroky ve svých věcech.  Simona si přichystala kávu a začala cvakat do svého notebooku poznámky z porady.

Liška pod oknem proskočila houštím a zmizela z dohledu.

Do kanceláře nakoukl kapitán Vytiska, ostřílený bojovník proti kapesním zlodějům, i přes léta praxe stále se smyslem pro humor.

„Zastav se u mě, až vypiješ to kafe… nebo pojď s ním, ano?“

Simona nakoukla do sousední kanceláře:

„Copak je?“

„Chtělas vědět něco o mladém Kosovi.“

„No, zajímalo by mě to, ráda vím o lidech, co jsou zač než s nimi půjdu promluvit.“

„Připrav se, že to nebude snadný. Neřekne ti víc, než musí a než sám uzná za vhodný, počítej s tím. Je jako sfinga, nedostaneš se k němu, pokud sám nebude chtít.“

„Jdu ho vytěžit, ne sbalit, Výťo,“ zašklebila se Simona.

Věnoval jí půl pobavený půl vědoucí pohled a otočil k ní obrazovku svého soukromého notebooku s fotografií z jakési akce. „To je on.“

Spatřila dvě postavy, kolegu Vytisku v civilním oblečení a mladšího muže s pronikavýma očima, jejichž barvu nebyla schopna přesně určit. Zaujatě ho pozorovala, asi déle, než by bylo běžné.

„Co je ten člověk zač, sakra? Dokázal by pohledem uhranout, jak na tyhle věci extra nevěřím!“

„Býval vyjednavačem. A sakra dobrým. Copak ti o něm táta nikdy nevyprávěl?“

„Ne, vůbec.“

„Já ho párkrát zažil v akci.“

„Ty? Kde? Promiň, ale…“

Podíval se na ni. „Ty jsi tady chvilku, nemůžeš vědět všechno, Sovičko,“ užil její přezdívku. „Ještě před deseti lety jsem dělal na násilí, přebral jsem stůl po tvém tátovi, když odešel na hospodářskou.

„Vyjednavači, ti opravdu dobří, nemívají moc dlouhou záruční dobu. Jasně, jsou výjimky, jako takový Adam Dolník. Těch je tak procento. Daniel odešel od sboru po jedné akci… vlastně bych ti to neměl povídat, dokud s ním nebudeš mluvit osobně, abych tě neovlivnil v pohledu na něj.“

„Už jsi to nakousl, Karči,“ oslovila ho zdrobnělinou, kterou směli užívat jen dobří přátelé, „budeš to muset dopovědět. Jinak před tebou budu zamykat kávovar, jasný?“

„No dobře. Nějaký magor vlezl do bytu ve druhém patře k jedné rodině a začal vyhrožovat, že…vážně to chceš slyšet?“

„Chci.“

„Úplně cizí lidi a ten chlápek byl fakt regulérní magor. Jak se zjistilo, zdrhnul týden předtím z Kosmonos, někde se schovával a pak si vsugeroval, že tohle je jeho manželka a děti, ke kterým měl zákaz přiblížení.

„Povolali kavalerii, ale ta tam nebyla nic platná, dokud je měl všechny tři v moci a nevěděli jsme, co se tam děje. Pak začal aspoň komunikovat, a to už byl na místě i Daniel. Pěkně ho rozpovídal, ale bylo to jak na houpačce. Chvíli tak, chvíli špatný…co čekáš od magora.

„Zkrátím to – stalo se něco, co vidíš tak v amerických filmech. Ten mladej blázen si tam pro něj došel sám, vzal to přes střechu, po požárním žebříku a skrz sousední byt. Věděl, co my nevěděli, že ty dva byty vedle sebe byly původně propojené a dveře tam jsou. A z nás, co jsme u toho byli, zase nikdo nevěděl, že Dan začínal u baretů.

„Zkrátka tam vletěl bez dalšího jak ninja, chlapa zpacifikoval, plačící děti a zhroucenou maminku vyparkoval na chodbu a pak nám ho vytáhl na balkon s tím, jestli ho má z těch dvou pater podat dolů.

„Vypadalo to, že budeme volat dalšího vyjednavače. Jak ve filmu, ti říkám. No pak se rozmyslel, magora jen svázal nějakými provizorními pouty a zásahovka si ho vzala pod křídlo.“

„No nazdar! Máš pravdu, budu na něj asi koukat jinak… jako na exota. Co bylo dál?“

„Bylo by kárný řízení. Jenže on druhý den přišel položit průkaz a od té doby jsme o něm dlouho neslyšeli. A pak jednoho dne přikráčel pan doktor Kos coby právní zástupce k výslechu podezřelého.

„Nikdo nevěděl, co se mu tam tenkrát honilo hlavou pod tím domem. Až jsem se jednou o tom zmínil na nějaké slejzandě před tvým tátou. A on se na mě zadíval takovým podivným pohledem a zeptal se mě:

„Ty jsi nevěděl, že Daniel je adoptovaný? Co se stalo s jeho rodiči, nevíme, jen to, že ho ve 13 letech adoptovali Kosovi. Díky starému Kovářovi, co tady šéfoval školu až do devadesátek.“

Přikývla: „Jasně, to vím.“

„Co je za tím, jsme se nikdy neptali. Hele, jedna rada pro sichr – co ho znám, nikdo se mu moc nedívá dlouho do očí. Máš dojem, že ví úplně všechno, co chceš i nechceš říct. Jako advokát je dobrej a umí být pěkně nepříjemnej.“

„Ta jeho sestra, Anna Racková, taky jsem měla dojem, že do mě vidí jak do poloprázdné sklenice. Ale byla milá a vstřícná, naprosto upřímná. Chovala se ke mně, jako že jsme na stejné lodi a obě jsme nakonec dcery policistů.“

„No, tak tolik k věci.“

„Díky, Karle a přijď si na kafe, až budeš chtít.“

„To víš, že přijdu,“ zasmál se kolega a spokojeně si zamnul ruce.

O den později

„Dany?“ ozval se v mobilu Annin hlas. „Nemohl by ses zastavit u mě v kanceláři zítra ve tři? Nebo ve čtyři? Stíháš?“

„Můžu tak i tak, proč?“

„Detektiv Dubovská by se ráda zastavila položit ti pár otázek, když jsi zpátky.“

„Klidně. Vzkaž jí, že ve tři přijdu.“

Nazítří v kanceláři Anny Rackové

„Ahoj, čmeláčku,“ naklonil se Daniel k sestře a vtiskl jí pusu na tvář.

„Ahoj, bráško,“ pohladila ho po paži a usmála se. „To je poručík Dubovská, o které jsem ti říkala. Má pár otázek.“

Obrátil se k Simoně s výrazem naučené obezřetné zdvořilosti:

„Daniel Kos, těší mne, detektive.“

„Dubovská. Díky za váš čas a upřímnost, pane doktore,“ řekla Simona, aniž tušila, proč ji napadlo zrovna toto vyslovit.

„Ptejte se,“ vybídl ji Daniel.

„Tedy – vyšetřuji ztrátu obrazu z Galerie Mázhaus, která se odehrála přibližně 25. června tohoto roku v nočních hodinách. Máme podezření na krádež vloupáním a možná související únos nebo vydírání, to vyšetřují jiní kolegové. Obraz má hodnotu víc než půl milionu korun, takže zjišťujeme všechny okolnosti, které by mohly být důležité pro pátrání. Víme, že jste pro pana Kadrnožku zajišťoval právní služby v souvislosti s koupí toho obrazu.

„Ráda bych věděla, kde jste byl poslední tři – čtyři týdny.“

„Vysvětlíte mi, jak to spolu souvisí? Nevím, že by záležitosti mých mandantů měly být předmětem policejního protokolu. Byl jsem s klientem v cizině. Ta věc se pana Kadrnožky nijak netýká.“

Sfinga, vzpomněla si Simona na slova kolegy Vytisky. Řekne ti jen to, co ti bude chtít říct.

„Přesto bych se chtěla dozvědět, kde jste byl a co jste dělal od dvacátého června do dneška. A kdy jste naposledy viděl pana radního nebo s ním byl v kontaktu – jakkoliv. O čem jste mluvili. Jestli jste si nevšiml něčeho nezvyklého…“

„Na to poslední vám samozřejmě odpovím,“ uvolnil Daniel přísný pohled.

Konec čtvrté části. Pokračování příště