Příběh se odehrává v druhé polovině 19. století v Severní Americe na fiktivním místě.

 

1.

„Najdu to, co hledám?“ tiše se otázal lovec Marty v mývalí čepici a s puškou v ruce stojící uprostřed pouťového stanu.
„Inveniamne destinatum meum?“ překládal neuměle žebrák.
„Invenies.“ přisvědčilo slepé médium.
„Zbohatnu?“ pokračoval trapper.
„Dives fiam?“ přeložil žebrák.
„Fies.“ přisvědčilo médium podruhé.
„Dožiji se závisti?“ zeptal se rozechvěle trapper.
„Invidiamne vivam?“ přeložil žebrák, zjevně kdysi učitel.
„Vives.“ potvrdilo slepé médium.
Trapper chvíli mlčel a hryzal si rty.
„Zemřu ve své posteli?“ zeptal se nakonec.
Žebrák chvilku mlčel. Marty ho proto popohnal neomaleným šťouchancem hlavní pušky.
„In lecto meo moriar?“ přeložil rychle žebrák.
„Ita.“ odvětilo médium.
„Ano.“ hlesl žebrák.

„Custodi mentem tuam!“⁰ přidalo nevyžádanou radu médium a nevidomýma očima hledělo kamsi mimo tento svět, ale lovec kožešin už neposlouchal.
Hodil žebrákovi i médiu do klína pár drobných mincí, otočil se a beze slova vyběhl ven z pouťového stanu v hornickém městečku, nedaleko kožešinové faktorie. Kráčel rychle, ne proto, že by se mu stýskalo po chatě u jezera, kde bydlel, ale lov se nedařil a měl to domů daleko. Musel projít průsmyky ve Spooky Rocks a to chtěl stihnout za světla, protože i ve dne to tam bylo nebezpečné, v noci přímo sebevražda. Obejít je by ale trvalo týden.

I když vlastně co na tom? Doma čeká jen Nayati Olowan, jeho lakotská manželka, zatracená holka, od sňatku s ní před rokem si Marty sliboval přístup k území Lakotů na horním toku řeky, kde se to hemžilo bobry, rysy, vlky. Myslel si, že tam vydělá spoustu peněz a až vyloví celý revír, posadí Nayati na nějakou herku a pošle ji zpět do lakotské vesnice.
A sám se vypaří i s penězi. Jenže zvířata jako by se o tom nějakým šestým smyslem dozvěděla a
Marty za celé týdny nenašel v pastech ani veverku. Když o tom během pochodu přemýšlel, drtil
mezi zuby kletby, láteřil, proklínal Nayati osobně, proklínal kmen Lakotů jako takový, proklínal Indiány paušálně, proklínal svého konkurenta Berta Devereauxe, že mu vykrádá jeho pasti, aniž by zohlednil skutečnost, že on jemu dělával totéž.

Nejhorší bylo, že si uvědomoval, že za jeho neúspěch nejspíš nikdo z nich doopravdy nemůže, ale tím víc na ně zuřil. To, že on sám Nayati a její rodinu kdysi obalamutil slovy o lásce, už také nehrálo roli. Nasupeně kráčel, blíže se ke skalním průsmykům a chmurně se těšil, jak si na své ženě opět vylije zlost. Nebil ji, to nikdy. V tom mu bránil strach z pomsty Lakotů. Ale při každé vhodné i nevhodné příležitosti ji ponižoval a neurvale jí vyčítal, že neumí vařit, přitom velkoryse pominul, že díky jeho neschopnosti přinést domů jídlo Nayati nemá z čeho vařit. Vyčítal jí, že doma nic nedělá, povšechně jí vyčítal i svůj zpackaný život a bídnou kariéru lovce kožešin.

Během sebelítostných úvah dospěl Marty k průsmykům Spooky Rocks. Podivným skalním městům, opředeným indiánskými i bělošskými mýty.  Marty se zastavil u úpatí první skály, mechanickými pohyby sáhl pro polní láhev, visící mu na opasku, zatřepal s ní, aby zjistil, kolik vody mu ještě zbývá. Odhadl, že asi dvě třetiny, odzátkoval láhev, přiložil ji k ústům a napil se. Potom chvíli pozoroval úzkou klikatou stezku před sebou. Spooky Rocks. Mizeli tu lidé i zvířata, alespoň podle legend, které mu kdysi vyprávěla Nayati a Marty se jí vysmíval. Nikdy v těch průsmycích nic špatného nezažil, teď ho ale přepadla tísnivá nálada. Stáhl z ramene svou moderní Huntovu opakovací kulovnici a zkontroloval, že je plná nábojů. Pak vyrazil.

Příroda kolem, jak se Marty dostával do hloubky skalního města, postupně umlkla. Do té chvíle se ozývala svými typickými projevy jako šumem větru v jedlích, občasným zahoukáním denní sovy nebo šramotem drobných zvířat v houští. Uvnitř skalního města bylo ticho a světlo zesláblo jako by se Marty dostal do jakési podivné, soumračné zóny. Věděl, že musí stihnout projít průsmyky, než se setmí, protože v noci do těchto míst nepronikne ani slabé světlo Měsíce či hvězd. Vrcholky skalních věží jej vždy dokázaly nějak záhadně odstínit.

Marty slyšel jen zvuky vlastních kroků, jak se opatrně ubíral stezkami průsmyku. Zněly v tom okolním, nepřirozeném tichu dost znepokojivě. Na chvilku se zastavil a zahalekal. Celé to tím ještě zhoršil, jeho hrubý hlas zesílil tísnivou atmosféru místa. Pravou rukou křečovitě svíraje pušku, vydal se Marty na další cestu. Odhadoval, že je asi tak v polovině systému průsmyků. Průchod nebyl v zásadě nijak složitý, Marty věděl, že stačí alespoň přibližně držet přímý směr. Jenže něco nebylo v pořádku. Tam, kde měla být volná stezka, se tyčily neprůchodné skály natěsnané tak, že by se mezi nimi neprotáhl ani vítr. Marně se Marty snažil ta místa obejít. Polohlasně láteřil, dodávaje si tím odvahy.

„Kdybych tady chcípl, ta zatracená Lakotka bude mít můj srub jen pro sebe.“ Velkoryse pominul fakt, že srub mu nikdy nepatřil.

Náhle se mu zdálo, že jeho vzteklému nařčení něco odpovědělo. Vytušil to spíš svou myslí, než že by to zaslechl ušima. Zastavil se, uchopil pušku do obou rukou, cvakl jejím závěrem a s prstem na spoušti se pomalu otáčel kolem své osy. Všude byl ale hrobový klid. Snad jen… tam v dálce. Takový… cosi jako rytmizovaný šepot nebo snad jakési mrtvé sunutí. Marty se vtěsnal za nejbližší skalku a s připravenou puškou znehybněl. Snažil se i tajit dech. V tom samém okamžiku ale vzdálený zvuk utichl. Martymu se dalo vyčítat mnohé, ale rozhodně ne nedostatek kuráže. Tady ale pocítil iracionální děs. Vyběhl ze své skrýše a snaže se držet alespoň přibližně správný směr, pachtil se co nejrychleji skrze skalní město. Doba pokročila a světla ubývalo.

Martymu vytanuly v mysli lakotské legendy o nočním tvorovi bez tváře ukrývajícímu se v těchto místech. Vždycky se těm legendám posmíval a na svou ženu se utrhoval, když ho varovala před vstupem do Spooky Rocks. Zvuky se ozvaly znovu a tentokrát znepokojivě blízko. Marty si klením dodával odvahy a postupoval dál, ale neviděl už pořádně na cestu. Setmělo se a Marty každou chvíli zakopl. Věděl, že teď nazdařbůh bloudí skalním městem, držení správného směru už vzdal, chtěl jen být co nejdál od těch podivně znepokojivých zvuků.

Nakonec se Marty, kňučící strachy, vtěsnal do jakési trhliny mezi skalami, držel pušku oběma třesoucíma se rukama před sebou, ani ne tak připravenou ke střelbě, jako spíše v jakémsi obranném gestu. Zvuky se zastavily také, ale neutichly. Marty, natlačený do mezery mezi skalami stál. Stál dlouho. V nastalé tmě nic neviděl. Třásly se mu nohy, dýchal přerývaně, čas od času vykřikl, někdy vztekle, někdy zoufale. Nic se nedělo, ale Marty se neodvažoval svůj ubohý úkryt opustit. Čas ubíhal a Marty po několika hodinách už nebyl schopen rozumné úvahy, jen drmolil zmatené modlitby. Strašně se bál opustit skrýš, protože tušil, že nedaleko něco číhá. Něco, co nemá jméno. Tak uplynula noc.

Když konečně přišel rozbřesk, byl Marty už dočista šílený strachy a vyčerpáním. Dlouho, velmi dlouho si dodával odvahy, ale nakonec vyrazil ze své skrýše a v tu chvíli dostal hroznou ránu přes hrudník, která ho srazila k zemi a vyrazila mu pušku z rukou. Medvědí drápy mu rozervaly koženou blůzu, ale naštěstí ho nezranily. Grizzly?!! Tady, ve Spooky Rocks?? Marty se vzpamatoval. Velký medvěd sice představuje hrozné nebezpečí, ale je to něco přirozeného, něco, co Marty znal, něco, čemu se lze postavit. I když se chová velmi nezvykle. Marty se rozhlížel kam upadla jeho puška, medvěd jej však přirazil tlapou k zemi a sklonil se nad ním.

Marty cítil jeho nepříliš vonný dech a zoufale se snažil chránit si rukama hrdlo. Zvíře se však zachovalo nanejvýš zvláštně. Když Marty už už očekával stisk strašných zubů, medvěd jen víc otevřel tlamu a začal strašlivě řvát, Martymu přímo do obličeje. Ten nepopsatelně hrozný zvuk Martyho paralyzoval, nebyl schopen žádné úvahy, proč se tak medvěd chová, natož nějaké obrany. Zvíře burácelo, Marty se pokusil zacpat si uši, ale nemělo to valný efekt. Dusil se jeho dechem, zalykal se a medvědí řev se mu zarýval do mozku.

Náhle si Marty uvědomil, že medvědímu hlasu rozumí. Začal v tom zvuku vnímat smysl, ne ušima, ale duší. Hrozivý řev sáhl až na nejhlubší, nejčernější dno Martyho duše a začal odtamtud vytahovat vzpomínky. Marty viděl svým vnitřním zrakem své dětství, kdy v pěti letech přišel o oba rodiče a jeho rodná vesnice se o něj postarala tak, jak to tehdy bývalo zvykem. Každý týden ho měla na starosti jiná rodina. Jídla dostával málo, byl nucen k nelidské dřině, ustavičné bití už ani nepočítal. Medvěd řval. Nakonec Marty skončil v sirotčinci vedeném nedalekým klášterem, kde to nebylo lepší, k výpraskům, dřině a špatnému jídlu se jednoho večera přidalo zneužívání.

Medvěd burácel. Martyho tyran neměl tvář, nebo ji snad i měl, ale Marty se pokaždé snažil na ni zapomenout. Zlý člověk nedbal na chlapcův zoufalý pláč a vysmíval se mu. Medvěd strašlivě ryčel. Marty si vzpomněl na léta dospívání, kdy utekl ze sirotčince, cestou utloukl k smrti svého tyrana a později na toulkách si opatřoval obživu většinou krádežemi. Stal se z něho zlý a sobecký člověk. Časem se dal najmout na zaoceánskou loď jako pomocník kuchaře, protože se doslechl, že tam za mořem lze zbohatnout. Medvědí řev zesiloval a vytáhl na světlo tu nejhlubší vzpomínku, dávno pohřbenou pod nánosem špíny. Vzpomínku na maminku. Na tatínka. Na jediné dva lidi, kteří ho kdy v životě měli rádi. Tyto vzpomínky utvořily zrcadlo a Marty se v něm uviděl. Uviděl, co je zač a co se z něho stalo. Hrozná duševní trýzeň v něm náhle cosi zlomila. Jakési prasknutí v duši. Medvěd hromově burácel.  A Marty konečně omdlel.

Nevěděl, jak dlouho ležel v bezvědomí, ale probral ho mrazivý chlad, medvěd byl pryč a Marty s údivem zjistil, že se nachází u východu ze skalního labyrintu. Zvuky všude vůkol byly zcela běžné. Marty malátně vstal a rozhlédl se. Příroda mu připadala náhle přívětivá, přestala ho neustále rozčilovat svými projevy. Zjistil, že má svou polní láhev, má svou brašnu i pušku. A v duši cítil něco, co už skoro neznal. Nebyl to klid, byl to mír. Automaticky se vydal známou cestou domů, k chatě u jezera. Nepřemýšlel, měl mozek úplně utlumený, pohyboval se zcela instinktivně. Nakonec, značně zesláblý dorazil do cíle.

2.

Oheň slabě praskal a jen špatně bojoval s chladem pronikajícím chatou. Nayati seděla shrbená nad kusem vyčiněné jelení kůže, její hbité prsty pečlivě našívaly korálky a vytvářely zářivý vzor letících ptáků. Byla to scéna opakující se po většinu večerů, tichá vzpoura proti hořkému mlčení, které naplňovalo její manželství.

Marty vstoupil do chaty a bez výrazu pozoroval prach na hliněné podlaze. Jeho oči, obvykle chladné jako zimní vítr, byly tentokrát jiné.

„Večeře by měla být hotová, paní,“ zavrčel Marty, svlékaje si svou medvědem potrhanou blůzu a ledabyle ji hodil na hrubě opracovaný stůl. „Nemysli si, že mi tvoje krásná korálková výšivka naplní břicho, ženo.“ Dodal. Jenže něco bylo tentokrát skutečně jinak. Marty ta slova řekl automaticky, ze zvyku, jenže tentokrát slyšel jejich smysl a zkameněl.

Zhluboka se nadechl a uvědomil si, jak neuctivé bylo to, co už tolikrát řekl. Konečně si uvědomil plný rozsah a hrůzu svého chování vůči Nayati. Mlčel. Nic už dál neřekl, jen trochu ustoupil a zíral do prázdna.

Jehla vyklouzla z Nayatiných prstů a tiše přistála na měkké kůži. Nayati nevzhlédla hned. Tíha Martyho mlčení byla tentokrát jiná – hustší, nabitá jako vzduch před bouří. Když konečně zvedla zrak, světlo ohně zachytilo prolité slzy, které jí stékaly kolem tmavých očí, ve kterých ale nebyl strach. Nikdy strach. Jen poznání.

Pomalu vstala, korálkoví ptáci na kůži zachytili mihotání plamene, když nechala nedokončený kus spadnout na kožešiny. Dlouhé černé vlasy se jí přelévaly přes jedno rameno.

Její hlas byl tichý, sotva hlasitější než šepot, přesto nesl sílu řek tesajících kámen.

„Konečně ses slyšel, že?“

Volně si zkřížila ruce pod hrudí, ne kvůli obraně, ale v tiché důstojnosti, čekala. Ne na výmluvu. Ani kvůli tichu. Ale kvůli pravdě.

Marty se na ni díval a oči se mu naplnily hrůzou. Hlavou mu proběhla čistá myšlenka – ach můj Bože, co jsem to udělal! Vyběhl ze srubu a zavřel za sebou dveře. Venku padl na kolena a vdechoval krutě studený vzduch. „Všemohoucí Bože, odpusť mi… proboha, co jsem to udělal, co jsem celou tu dobu dělal…“ Pak se pomalu zvedl a vrátil se do srubu. Opřel se o zavřené dveře a upřel pohled na Nayati.

„Nayati, musím ti něco říct. Mohla bys prosím na chvíli poslouchat?“

Ve srubu bylo ticho, až na jemné praskání hořícího jalovce v ohni. Nayati se nepohnula z místa, kde stála, i když se jí prsty jemně zabořily do látky šatů na boku. Když se Marty vrátil, opřený o dveře jako muž zlomený vlastním stínem, nespěchala. Nemluvila. Jen se dívala – oči jako tmavé louže odrážející smutek i křehkou jiskru něčeho nového: možnosti.

Pomalu, jen jednou, přikývla a ukázala na nízkou lavičku u ohně – gesto ne podřízenosti, ale pozvání. Když se ozval její hlas, byl klidný, jako hladina jezera po bouři.

„Říkej teď ‚prosím‘… Je to první upřímné slovo, které jsi pronesl po tolika měsících.“

Venku vítr rozviřoval uschlé listí do měkkých spirál kolem srubu. Uvnitř vrhal oheň dlouhé, chvějící se stíny na stěny, jako by se k Nayati nakláněli duchové předků, aby naslouchali.

Přešla k hliněnému hrnci u krbu, nalila šálek teplého čaje ze smrkových výhonků a postavila ho na malý stolek u lavičky – na dosah ruky. Pak si klekla naproti Martymu, kolena složená pod sebou, ruce položené v klíně.

„Budu poslouchat. Ale věz toto – když se mnou budeš mluvit jako zahanbený muž, uslyším tě. Když se mnou budeš mluvit jako pán, odejdu z těchto dveří a už nikdy ti nezahřeji lože.“

Její hlas se snížil, byl měkký, ale současně ostrý jako obsidián.

„Toto je tvá chvíle, Martine.“ Použila Martyho skutečné jméno, nikoliv přezdívku. „Vyber si svá další slova tak, jako by na nich závisela tvá duše.“

Slova pronikala Martyho duší jako ostrý nůž. Věděl, co ho čeká, a věděl, že si zaslouží jen to nejhorší. Proto slova vybíral velmi pečlivě a mluvil se sklopenou hlavou. Zároveň byl ale nesmírně překvapen čistotou svých myšlenek. Nebyl na něco takového zvyklý, většinou každou jeho myšlenku doprovázela špína vzteku a nespokojenosti.

„Dnes ráno jsem narazil na medvěda grizzlyho. Číhal na mne. Bylo to velmi zvláštní, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Stalo se to mezi skalami tam nahoře ve Spooky Rocks. Vzepjal se, ale nezaútočil, jen mne povalil. Myslel jsem, že zemřu, ale medvěd mi neublížil. Jen začal řvát. Řval mi přímo do obličeje strašným hlasem. Umíral jsem hrůzou, ale najednou jsem si uvědomil, že mu rozumím! Ne ušima, ale duší. Křičel mi do obličeje hrozná obvinění z mé špatnosti, z toho, jak se k tobě chovám, vybavil mi dávno pohřbené vzpomínky na mé dětství, kdy jsem jako dítě ztratil rodiče, vyrůstal jsem v sirotčinci, pak v klášteře, kde mě každý den bili a zneužívali… ta zkušenost ze mě udělala monstrum. A já… ubohý mrzák, jsem se mstil za své křivdy na nevinné ženě… na tobě, Nayati.“

Pak se Marty neovládl. Jeho výkřik prořízl vzduch: “Bože, ne!!! Taková hrůza… co jsem udělal… proboha, co jsem udělal… Nayati… nechtěl jsem… ublížil jsem ti… trápil jsem tě…“ Nakonec ztichl a padl na kolena před Nayati.

„Nayati, pokud se chceš vrátit ke svému kmeni, můžeš odejít. Vezmi si s sebou na cestu všechno, co tu máme, veškerý majetek, já zůstanu tady a pokusím se nějak odčinit křivdu, kterou jsem ti způsobil.“

Oheň skoro zhasl, jako by sám srub zadržoval dech. Nayati nemohla odtrhnout oči od Martyho tváře, když mluvil – syrově, zlomeně, třásl se bolestí tak starou, že ani nemá jméno.

„Velký medvěd neřve bezdůvodně. Mluví jen k těm, jejichž srdce stále bijí pod kamenem. Pokud tě ušetřil, pak duchové věří, že ve své duši stále dýcháš.“

Zvedla ruku, nedotkla se ho, ale její prsty se vznášely těsně nad Martyho tváří – nabízela teplo, ne odpuštění. Ještě ne.

„Můj lid neodpouští zradu lehkovážně. Ale také se neodvracíme od uzdravení, když přijde, i když se plazí na pohmožděných kolenou prachem a sněhem.“

Venku ustal vítr. V dálce volal osamělý havran.

„Pocházím z Lakotů. Moje cesta není dána. Je procházena. Pokud se vrátím ke svému lidu, ne jako uprchlá manželka. Nýbrž jako žena, která čelila bouři a vybrala si, co přijde dál.“

Marty se nehýbal.

„Říkáš, že zůstaneš. Že odčiníš. Ale věz  – odčinění přece nespočívá ve schovávání se v tichu. Je to čekání na zrcadlo každé ráno. Je to říkání pravdy, když každá tvá kost chce lhát. Je to stávat se mužem, kterého Medvěd viděl žít pod ruinami.“

Nayatin dech se mlžil v chladném vzduchu, když se nakláněla blíž, její hlas byl téměř šepotem.

„Tak zůstaň. Nebo jdi. Ale nežádej mě, abych tě zachránila. Nebudu tvým vykoupením. Ale můžu jít vedle tebe, pokud přísaháš, že od tohoto rána budeš kráčet v pravdě.“

Oheň zapraskal. Dveře do minulosti byly zavřené. Cesta vpřed? Nenapsaná.

 

3.

Po dlouhém mlčení Marty tiše promluvil: „Nežádám o odpuštění, o vykoupení. Vím, že jsem spáchal příliš mnoho zla a nic z toho si nezasloužím.“ Zvedl oči plné slz. „Mám odejít? Divoká zvířata se postarají o to, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti. Přijmu ji.“

Vítr najednou prolétl skrz díru ve střeše srubu a rozechvěl visící svazky šalvěje a vonných tráv. Oheň se nízko mihotal a vrhal dlouhé stíny, které se kroutily po zdech jako prsty předků. Nayati ani nemrkla, když sledovala Martyho tvář propadlou zármutkem, jeho duch se třásl na pokraji kapitulace. Ale odevzdání se smrti není řešením. Ne pro něho a ne nyní.

Rychle vstala, ne s hněvem, ale s odhodláním. Přešla ke dveřím, kde byla opřená puška, Marty ji tam při příchodu bezmyšlenkovitě postavil. Nayati ji přinesla ale nedala mu ji. Položila ji vedle něj a její hlas znovu prořízl ticho jako nabroušená čepel.

„Mluvíš o spravedlnosti, jako by to byla bestie, která v lese čeká, aby tě celého spolkla. Ale spravedlnost není smrt. Spravedlnost je žít – a čelit tomu, co jsi udělal, každé ráno, když vyjde slunce a spálí tvou hanbu.“

Stála před Martym, její tmavé oči se neústupně upíraly do jeho.

„Medvěd tě nesežral. Mluvil s tebou. To znamená, že duchové stále mají práci pro tvé ruce, tvůj dech, pro tvé srdce – ať je jakkoli zlomené. Pokud teď půjdeš do lesa hledaje trest, nečelíš spravedlnosti. Utíkáš. Zase.“

Nayati si sáhla za krk a prsty rozvázala kožený řemínek přívěsku – malého, vyřezaného z říčního kamene, přívěsku ve tvaru ženy s rukama zdviženýma k nebi. Jemně ho položila na kožešiny před Martym.

„Toto je znamení Bílé Buvolí Ženy. Přinesla našemu lidu posvátnou dýmku – aby léčila. Aby učila rovnováze. Když Lakotové zapomenou, vrací se ve snech, v řevu medvědů.“

Ukázala na pušku.

„Jdi ven, když musíš. Ale ne zemřít. Jdi lovit – ne pro kožešiny, ne pro zisk – ale pro život. Přines maso pro tento dům. Oprav střechu, která protéká, když fouká vítr. Nasekej dřevo, aby oheň hořel pořádně. Nech své ruce postavit to, co kdysi zničily.“

Pak její hlas změkl, jen nepatrně, jako sníh usazující se na kámen.

„A pokud po měsíci… po třech… po roce… budeš stále pečovat o tento oheň, stále pronášet něžná slova, stále ctít ženu pod tichem…“

Položila si ruku na srdce.

„Pak si možná zasloužíš ne odpuštění – ale právo kráčet vedle mě jako znovuzrozený muž. Ne slovy. Ne slzami. Ale skutky, Martine. Z každodenní, nenápadné, poctivé práce.“

Odvrátila se, šla k ohni a rozdmýchala uhlíky. Vyskočila jiskra, jasná proti šeru místnosti.

„Teď. Vezmeš si pušku a budeš žít?“

Marty chvíli mlčel. Pak popadl zbraň a brašnu kde měl zbytek sušeného masa a vyšel ven. Po třech hodinách se vrátil s mladým jelenem, kterého zastřelil a který poskytne maso na několik dní, a také s několika tetřevy. Zvířata umístil do komory, jelena pracně vyvrhl a zpracoval. Pak se bez odpočinku pustil do opravy studny, kterou bylo třeba vyčistit. Bez přestávky vynášel vědra plná kalu, dokud studna nebyla čistá. Nakonec opravil porouchané vahadlo. Chtěl se pustit do další práce, ale po té strašné noci, kterou přestál se slabostí třásl a dělaly se mu mžitky před očima. Vrátil se zpět do srubu a nesměle si lehl, ne na lůžko, kde spávala Nayati, ale na podlahu v rohu místnosti.

„Přinesl jsem jídlo na mnoho dní a opravil studnu. Zítra budu pracovat na střeše.“ řekl Marty tiše a pokorně, než tvrdě usnul.

Nayati nespala, bylo teprve odpoledne. Seděla u ohně, tichýma rukama se starala o plameny a naslouchala Martyho dechu – ne s podezřením, ale s opatrným vědomím člověka, který se naučil nedůvěřovat zázrakům.

Když se Marty vrátil, pokrytý blátem a potem, přinesla mu nádobu s teplou vodou, kousek látky a tiše ji položila vedle něho – nedotýkala se ho, nemluvila – jen mu nabídla to, co tělo potřebuje po poctivé dřině. Jenže Marty byl tak vyčerpaný, že si toho ani nevšiml.

Pak, když Marty tvrdě spal schoulený na studené zemi jako vyvrhel, ho Nayati dlouho pozorovala.  Oheň maloval zlaté čáry po podlaze, téměř k němu dosahovaly, ale ne tak docela.

Vstala, omotala si kolem ramen tkanou deku a šla ke dveřím srubu. Tam uvolnila z překladu jeden z posvátných svazků šalvěje a opatrně ho hodila do plamenů. Byliny zavoněly. Hořké, očistné, starobylé.

„Přinesl jsi maso.“ promluvila Martymu do snů. „Vyčistil jsi studnu. Opravil jsi vahadlo. Žádný válečník si ale nezískává čest úmyslem. Získává si ji tím, co dělá ve tmě, když se nikdo nedívá.“

Natáhla ruku směrem ke středu místnosti a upustila korálkový pásek velikosti manžety, tkaný v červené a černé barvě, což jsou barvy uzdravení a síly. Dopadl těsně za okraj světla ohně, napůl cesty k místu, kde Marty ležel.

„To patřilo mému otci,“ zašeptala Nayati. „Nosil ho poté co se vrátil z vyhnanství, když se znovu osvědčil před svými lidmi. Dnes večer ti nepatří. Ale pokud zítra opravíš střechu… a další den plot… a další den promluvíš tiše, i když ti na srdce zaklepe zuřivost… pak ti možná za úsvitu padne na zápěstí.“

Nakonec přidala poslední pravdu: „Spi teď. Sice jako žebrák v koutě ale spi jako muž, který udělal první krok a ví, že cesta teprve začala.“

4.

Marty prospal odpoledne, večer i celou noc. Ráno ale vstal brzy a šel se umýt. Pak znovu rozdělal oheň v krbu, aby zahřál prochladlou místnost. Nakonec bez snídaně vyšel ven, v kůlně našel sekeru a hřebíky, také nějaký nepoužitý materiál, vylezl po žebříku na střechu, smetl čerstvý sníh a několik hodin opravoval místa, kde střecha protékala. Když byla střecha opravena, unaveně slezl dolů, odložil sekeru a okouzleně sledoval husy létající na obloze. V duši cítil klid. Konečně klid. Byl z toho až dětinsky nadšený, dávno zapomněl, jaké to je.

Ranní slunce rozlévalo zlato po zasněženém srubu a třpytilo se na čerstvě opravené střeše. Nayati se probudila do vůně hořících borových polen a do absence známého kapání tající vody v rohu. Na okamžik si myslela že je to jen sen, ale pak oknem viděla Martyho se sekerou u nohy, hlava zakloněná, sledoval husy, jak kreslí diagonální čáry po bledé obloze a v očích měl radost.

Nayati vyšla ven, bosá ve sněhu, chlad ji štípal do chodidel, ale bylo jí to jedno. V rukou držela šálek horkého řebříčkového čaje – hořkého, léčivého, na bolavé kosti a zatížená srdce. Pomalu šla k Martymu a nepromluvila, dokud nestála u něho.

„Opravil jsi střechu,“ řekla tichým, ale jasným hlasem v ranním vzduchu. „Už žádný déšť na pokrývkách. Už žádný studený průvan, který nám krade teplo, když spíme.“

Husy nad nimi křičely, letěly na jih a pak změnily směr k říčním mělčinám, kde se stále držel led.

Podala Martymu šálek. Ne jako služka, ne jako manželka spoutaná povinností. Ale jako jedna duše druhé, stojící v křehkém světle nového dne. A Marty jí ho nevytrhl z rukou, jak to obvykle dělával. Vzal si ho, jako kdyby přebíral posvátnou relikvii a poděkoval jako kdyby byl šálek plný tekutého štěstí. A on to tak vlastně i cítil.

„Ptáci mění svou dráhu,“ zamumlala Nayati. „I oni vědí, kdy se pod nimi země pohne.“ Pak vystoupala po žebříku a prohlížela si střechu.

„Mohl jsi prostě zakrýt ty díry.“ Závan úsměvu se dotkl jejích rtů. „Ale dokonce jsi vytesal nová prkna do hladka. Utěsnil jsi okraje slámou a borovou pryskyřicí… udělal jsi to správně. Ne abys udělal dojem. Ne abys žebral. Udělal jsi to, protože to bylo správné.“

Sestoupila ze žebříku, otočila se směrem k ke srubu a sledovala, jak z komína stoupá kouř.

„Dnes večer tu nebudou žádné vlhké kožešiny. Žádný chlad, který by se vkrádal do kostí. To není maličkost.“

Ohlédla se na Martyho, její hlas se ztišil, teplý jako čaj v šálku.

„Dnes večer nemusíš spát na podlaze.“

Pak dodala tiše, skoro pro sebe: „Už nejsi ten muž, co sem přišel s ohněm a lžemi. Nevím, kdo teď jsi, ale myslím, že bych to ráda zjistila.“

Marty se zadíval na Nayati. „Děkuji ti, dcero Lakotů. Já… není třeba mne chválit. Jen doháním zanedbané povinnosti, nic víc. A ty… máš, co potřebuješ? Mohu pro tebe něco udělat? Přinést něco z města, nebo… udělám cokoli. A prosím, vezmi si mokasíny, sníh je studený…“ drmolil Marty a překvapeně zjišťoval, jak snadno mu jdou z úst krásná slova. Proč to dřív neuměl?

Ranní světlo zalévalo jemné pramínky Nayatiných vlasů, když nakláněla hlavu a prohlížela si Martyho ne s podezřením, ale s tichou úctou, jako by poprvé viděla jeho tvář.

„Mluvíš o povinnosti, ale tvé oči už nenesou stín vlastnictví. Vidíš mě. Ne jako majetek. Ne jako prostředek. Ale jako mě samotnou.“

Stále stála na sněhu. Bosé nohy měla bledé, prsty na nohou trochu ztuhlé, ale snášela to. Ne aby dokázala sílu, ale aby ukázala, že si vybírá tuto chvíli, volí si tu stát, holá, skutečná, nezakrytá.

„Nemusíš mi nic nosit z města, Martine,“ řekla tiše a dech se jí třepil v chladném vzduchu. „Umím si vše vyrobit sama. Naučila mě to babička, než ji zabila horečka. Mám jelení kůži. Mám šlachy a jehlu.“

Její hlas se ztišil, objevilo se v něm něco starobylého, něco hrdého.

„Ale ptáš se, co pro mě můžeš udělat… opravdu?“

Otočila se a zašla zpět do domu, ne aby zavřela dveře, ale aby si něco vzala z nízké dřevěné truhly u stěny. Bylo to zabalené v kusu vybledlé červené látky, pečlivě složené, nikdy nerozložené v Martyho přítomnosti, až doteď.

Vrátila se a poklekla ne před Martym, ale vedle něho, na studeném sněhu jako by dnes sama země vyžadovala pokoru.

Rozbalila látku a odhalila malou malovanou flétnu, vyřezanou z bezového dřeva, jejíž povrch byl zdoben rytými spirálami a půvabným jeřábem v letu. Lak byl starý, ale dřevo stále zadržovalo dech.

„Tohle vyrobil můj dědeček,“ řekla Nayati tichým, až intimním hlasem. „Hrál na to, když lidé truchlili. Když zmizeli bizoni. Když byla láska ztracena… a když se vrátila.“

Prsty přejížděla po náustku a pak pomalu, záměrně Martymu nástroj nabídla, ne do rukou, ale položila ho na borový pařez mezi nimi.

„Jestli mi opravdu chceš něco dát… nenos mi mokasíny ani skleněné korálky z obchodního stánku.“

Zvedla planoucí zrak. Její hlas se proměnil v ohnivou nit.

„Vrať mi hudbu. Neslyšela jsem v tomto domě pravou píseň od první zimy, co jsem sem přišla. Jestli jsi dostatečně uzdravený, abys pamatoval krásu tak na tohle zahraj. Vdechni do toho život. Ať náš dům slyší lidskou duši promlouvat něčím jiným než vztekem nebo tichem.“

Vítr utichl. Zdálo se, že i borovice naslouchají.

„A pokud nemůžeš… pokud je tvé srdce stále příliš těžké na to, abys zpíval…“

Ale Marty sice překvapený a opatrný, ale rozhodný, zdvihl flétnu.

„Nevěděl jsem, že něco takového máš“. Pak zašeptal, napůl pro sebe, napůl pro Nayati:

„Jako dítě jsem uměl hrát. Doufám, že si to pamatuji.“ S nesmírnou úctou a opatrností si přiložil flétnu ke rtům a začal hrát. První tóny byly neohrabané, dokud si nezvykl na uspořádání otvorů. Nakonec hrál starodávnou ukolébavku ze své vzdálené vlasti. Melodie byla jemná, uklidňující. Připomínala Martymu dávno mrtvou matku, která ho píseň naučila.

Nayati se nehýbala a nemluvila. Dech se jí v hrudi zastavoval, když naslouchala nejen melodii, ale i duši za ní. Bolesti. Vzpomínce. Pravdě. Hlas flétny se nesl – žalostný, pokorný, zakořeněný v zármutku starším než slova. A ačkoli píseň pocházela z Martyho vlasti, nesla se přes oceány a životy, mluvila stejným jazykem jako byl jazyk Lakotů – jazykem ztracených maminek, ran, které se nikdy úplně nezahojí, jazykem lásky, která přežije smrt.

Když poslední tón dozněl – přetrvávající jako jinovatka na listu, Nayati zavřela oči. A poprvé od doby, co přišla do srubu u jezera, se usmála. Nejen rty, ale celou svou bytostí. Úsměvem, který v srdci se rozdmýchává a stoupá jako úsvit.

Bez slova vstala a šla do zadní části srubu a za chviličku se vracela se svým bubínkem.

Ne s tím malým ručním, se kterým tajně zpívávala. Toto byl bubínek její babičky – kulatý, napjatý jako tlukot srdce, zarámovaný v cedru, natřený červenou spirálou rotujícího světa. Znovu klečela, jemně položila bubínek do sněhu a zvedla paličku z jelení kůže omotanou měkkou šlachou.

Začala.

Pomalý, stálý puls. Jeden úder. Pak další. Shodující se s rytmem dechu. Shodující se s písní, která se stále chvěla ve vzduchu. Pak se Nayatin hlas tiše zvedl, ne v lakotštině, ne v angličtině, ale v tónu. V čistém zvuku. Zvuk, teplý jako krev, starodávný jako dech, spojující se s Martyho melodií jako dvě řeky, které se stávají jednou.

Otevřela oči, které se setkaly se s Martyho očima. A v nich tentokrát nebylo žádné opovržení, žádná vzdálenost, pouze přítomnost a uznání. Nemluvili, nemuseli mluvit.

Muž a žena, už ne cizinci, a ještě ne milenci, ale něco hlubšího. V tomto okamžiku už srub nebyl vězením, stal se kolébkou. Zdálo se, že i sníh naslouchá. Husy, vracející se vysoko nad jejich hlavami, volaly ve sboru se stoupající písní.

A poprvé po dlouhé době, možná poprvé vůbec toto místo bylo domovem. Ne kvůli opravené střeše, ohni ani kvůli čisté studni, ale protože dvě zlomené duše konečně začaly zpívat ne aby unikly své minulosti, ale aby ji uctily. Aby ji uzdravily a nesly ji dál.

Když Marty dohrál, s úctou vrátil flétnu Nayati. „Děkuji ti, Nayati. Děkuji ti za tento zážitek. Přinesl mi do duše léčivé tóny. Teď…“ povzdechl si „musím pokračovat v práci, do večera zbývá ještě spousta času a můžu opravit plot vzadu.“

Poslední vibrace hudby stále setrvávaly ve vzduchu, jako ozvěna tlukotu srdce pod sněhem. Nayati znovu zabalila flétnu do červené látky. Odnesla ji a vrátila se s měchem plným vody a balíčkem.

„Jdi opravit plot,“ řekla. „Ne proto, že si to přeji. Ne proto, že dlužíš. Ale proto, že plot potřebuje opravit. To je dobrá věc. Pravdivá věc.“

Podala Martymu měch s vodou a balíček.

„Uvnitř je sušené králičí maso a kukuřice, dost na udržení síly. A šípky – až tě bude bolet v krku zimou, žvýkej jeden. Sladké. Teplé uvnitř.“

Odmlčela se a pak s tichou pevností dodala: „Nemusíš si zasloužit mou úctu tím, že nikdy nebudeš odpočívat. Pracuj, ano. Ale také žij. Jez. Pij. Seď na slunci, až si tě najde.“

Mírně se otočila a pohybem hlavy ukázala k zadnímu plotu kde se zlomené sloupky prohýbaly jako unavené kosti. „V kůlně je ještě další lahvice s pryskyřicí. Použij ji na čepy vrátek. Zabráníš tak návratu hniloby.  A až se vrátíš, bude zapálený oheň a srub bude víc náš než kdy dřív.“

Neusmívala se, alespoň ne úplně. Ale její oči, tmavé, hluboké, plné staletí a jedné křehké, kvetoucí naděje zadržely Martyho oči o chvíli déle.

„Jdi. Uslyším tvé kladivo. Budu vědět, že jsi tam.“

„Děkuji.“  Marty s úctou přijal nabízené jídlo a šel do kůlny pro nářadí. Po chvíli opatrně vyměnil panty v bráně, rozbitá prkna nahradil novými, které nařezal na správnou délku. Nakonec panty ošetřil pryskyřicí. Občas si dal přestávku, pojedl králičího masa a požvýkal šípky. Večer, když bylo všechno hotové, zasněně za zadíval do okna srubu. Za oknem viděl mihotavé světlo ohně. Myslel na Nayati a uvědomil si, že tuto moudrou indiánskou dívku hluboce miluje. Byl to pro něj zcela nový pocit ale Marty byl dost inteligentní na to, aby ho uměl pojmenovat. Smutně se usmíval, protože se domníval, že si její lásku nezaslouží po tom, jak se k ní tak dlouho choval. Ale alespoň se chtěl pokusit, aby byla šťastná a spokojená. S touto myšlenkou se vracel do srubu. Vešel dovnitř a pověsil si těžký kabát na skobu na dveřích.

Oheň v krbu tančil a vrhal teplé, proměnlivé světlo na kůže na stěnách, na slabě zářící korálkové vzory – ptáci v letu, řeky věčně plynoucí, hvězdy kroužící v dalekém snu. Nayati seděla u krbu a míchala v hrnci vroucí vývar – divoká cibule, králičí kosti, hořký kořen. Vůně byla bohatá a uzemňující. Spolu s Martym zavanul do místnosti i chladný vzduch, vůně borové pryskyřice a čerstvých pilin. Nayati se neotočila, ale úmyslně vnímala Martyho dech, kroky na podlaze, pomalý a rozvážný způsob jakým si věšel kabát, tak rozdílný oproti dřívějšku, kdy ho jen hodil před Nayati aby mu ho uklidila. Zvedla dřevěnou vařečku, ochutnala vývar a pak ji zase odložila. Teprve pak vstala, sebrala z krbu horkou placku, omotala ji kusem čistého plátna a podala ji Martymu.

„Plot teď stojí rovně,“ řekla. „Viděla jsem to z okna. Každý sloupek byl rovný. Každé prkno.“

Pak pronesla tišeji, přistupujíc jen o krok blíž: „A když ses díval na oheň oknem, viděla jsem tě usmívat se. Malý úsměv. Smutný. Ale pravdivý.“

Pak ztišila hlas ještě víc, jako by sdílela tajemství se samotnou nocí.

„Miluješ mě.“

„Viděla jsi mě?“ ptal se trochu překvapeně Marty. „Ano, máš pravdu, miluji tě. Asi je to vidět v mých očích.“ Marty mluvil tiše a bylo znát, že neočekává odpověď.

„Sedni si,“ řekla nakonec. „Jez, zahřej se. Tenhle vývar… je v něm tvé jméno. Ne proto, že sis ho zasloužil, ale protože jsi tady a snažíš se. To pro dnešní den stačí.“

„A pokud tu budeš zítra… a pozítří… a budeš pokračovat po této cestě… pak ti to možná jednoho rána sama řeknu. Ne z povinnosti ani z lítosti, ale proto, že si mé srdce našlo cestu domů.“

Marty seděl u ohně a zamyšleně do něj hleděl. Vzal si nabídnutou misku polévky, přikusoval k ní placku a opatrně jedl. Přesto si vroucím vývarem popálil rty a namísto aby misku vztekle odmrštil do kouta a začal běsnit, jako to dělal dřív, sice sykl bolestí a zaklel: „K čertu“ ale pronesl to klidným nízkým hlasem a pak se usmál a několikrát rychle foukl.

Pálí si rty… pomyslela si Nayati, a místo vzteku se usmívá. Malá věc, ale velká věc. Mírně se otočila a natáhla se po malé hliněné nádobě zastrčené vedle svazku s léky. Namočila dva prsty do chladivé masti uvnitř, aloe, drcený jitrocel a špetka divoké levandule z letní louky.

„Máš rudé rty,“ řekla tichým, něžným hlasem. „Oheň si bere, čeho se dotkne. Ale tohle – tohle změkčuje. Dovolíš?“

Jemně Martymu namazala opařený ret. Ne jako sloužící manželka nebo jako zajatá oběť, ale jako jedna duše pečující o druhou, tou, která začala kráčet těžší cestou – cestou laskavosti k sobě samému, protože jen tak ji může nabídnout ostatním.

„Moc ti děkuji, už to nepálí. A polévka je opravdu vynikající. Vždycky byla, jen jsem ti to nikdy neřekl.“ Po jídle Marty přiložil do krbu další polena, aby srub zůstal celou noc teplý.

4.

Následující ráno se Marty probudil brzy a viděl, že Nayati stále leží v posteli se zavřenýma očima. Rozhodl se tedy připravit snídani sám. Přinesl vodu, udělal bylinkový čaj, nakrájel studené maso a s jistými potížemi vyrobil dokonce medové placky. Snažil se být potichu. Rozehřál u krbu plochý kámen, očistil ho, zadělal medem těsto a upekl ho až do zlatavé barvy.

Nayati držela oči zavřené ne aby předstírala spánek, ale aby Martyho nechala se volně pohybovat v této nové kůži, kterou si pěstoval, a aby si pragmaticky ověřila, zda je Marty ochoten nabízet laskavost bez publika. A Marty si dokonce vzpomněl na růžové plátky, kterými sypávala placky Nayati, když je dělala. Nechal je v misce, kterou položil vedle.

Když bylo jídlo nachystáno – dvě misky, dva hrnky, maso nakrájené na tenké plátky a rozložené vedle placek, Marty se otočil a strašně se lekl, protože Nayati najednou stála ze ním, usmívala se, vlasy jí volně padaly přes jedno rameno. Neohrabanost pohybu bělocha se prostě musela opět sklonit před tichostí indiánky.

„Udělal jsi snídani,“ řekla s uznáním. „Ne proto, že bych tu nebyla, abych ji udělala, ale protože jsi mě chtěl nakrmit.“

Sáhla do malého látkového uzlíčku přivázaného k opasku – toho, kde měla drobné osobní věci – a vytáhla jedinou stříbrnou vlásenku ve tvaru jeřába za letu. Dostala ji od babičky v den, kdy obdržela své jméno. Nikdy ji kvůli nikomu jinému nenosila. Pomalýma, rozvážnýma rukama si vlasy splétala do volného copu podél zad a pak ho zajistila sponou.

„U nás, když žena nosí jeřábí odznak v přítomnosti muže, znamená to, že ho vidí. Opravdu. A dovolí mu, aby viděl on ji.“

Zvedla oči a držela jeho pohled.

„Dnes… Vidím tě. Muže, který opravuje střechu, který hraje na flétnu. Který se budí před úsvitem, aby nakrmil ženu, kterou si kdysi z chamtivosti vzal.“

„Jez se mnou,“ řekla. „Ne na druhé straně místnosti, ne v rozích. Tady. Vedle mě.“

Martymu dojetím slzely oči. „Děkuji ti, Nayati. Děkuji ti za všechno.“

Sedl si k ohni a přisunul blíž dřevěné prkénko s medovými plackami. „Dobrou chuť, lásko. Doufám, že jsem je upekl, jak se patří, nikdy jsem nebyl dobrý kuchař.“

Nayati si placky chvíli prohlížela – nerovné okraje, jedna lehce připálená, ostatní zlatavé a křupavé. Ne dokonalé, ale udělané s péčí. Udělané pro ni.

„Myslíš, že nevaříš dobře?“ zeptala se tiše a jednu placku si zvedla k ústům. „Pak ti musím prozradit tajemství, manželi.“ Ukousla si a pomalu žvýkala.

„Tohle jsou nejlepší medové placky, jaké jsem kdy jedla.“

Nebyla to lichotka, byla to pravda, protože jídlo připravené v tichosti, rukama, které kdysi uměly jen brát a nyní se učí dávat – tuhle chuť není možné najít v žádné bylince, v žádném receptu. Je vzácnější než orlí peří. Cennější než zásoby na zimu.

Po snídani se společně pustili do zpracování dřeva na topení. Společně řezali polena a Marty je pak těžkou štípací sekyrou čtvrtil. V jednu chvíli Nayati zamyšleně vyndala z koše menší poleno.

„Tohle všechno pochází ze staré borovice,“ zamumlala a přejela prsty po vláknech. „Té, kterou bouře zlomila minulou zimu. Myslel sis tehdy, že je zbytečná. Mrtvá váha. Ale podívej…“ Zvedla ji a upozornila na kousky pryskyřice zářící jako uvězněné hvězdy. „I rozbité věci hoří jasně. I rozbité věci udržují teplo.“

Marty zasekl sekyru do špalku a místo odpovědi jen přikývl a usmál se a Nayati žasla, jak krásný úsměv Marty má poté co ho rok znala jen jako věčně nasupeného vzteklouna. Když přišel večer, dlouho si u hořícího krbu povídali, vyprávěli si navzájem o svých rodičích. Marty to považoval za nesmírně zajímavé a v duchu se proklínal, že takto nenaslouchal své ženě dříve. Přišla řeč i na náboženství.

„Vy máte totemová zvířata,“ rozvažoval Marty. „To u nás není, ale přesto si nejsme nepodobní, také jsme kdysi uctívali duchy lesů, jezer, řek, stromů, měli jsme posvátné háje, kam člověk nemohl vstoupit se zbraní v ruce. Jenže pak duchové odešli a nechali nás samotné s našimi vynálezy, stroji, zbraněmi, s naší pýchou. A na mou zemi padl stín kříže a leží na ní dodnes.“ Marty se smutně odmlčel. Nayati naslouchala s porozuměním v očích.
Strávili takto více večerů. Deset nebo dvacet, možná víc, kdo ví, co na tom záleží. Jednou ale když se ospalý Marty zdvihl, srdečně popřál Nayati dobrou noc a chtěl se odebrat do svého rohu, Nayati vstala a zastoupila mu cestu. Marty se zarazil, rozpačitě se usmál, a pokusil se ji obejít. Udělala hbitý krok do strany a znovu mu stála v cestě. Hluboké černé oči měla plné světla. Náhle bez okolků řekla:

„Miluji tě, manželi. Ne toho muže, který přišel se zbraněmi a chamtivostí. Ale toho muže, který zůstává. Který se zotavuje. Který touží být lepší. Miluji toho muže. A jsem… tak ráda, že je můj.  Lež se mnou.“

Když pak po nádherných chvílích leželi nazí na lůžku ve vzájemném objetí, Marty tiše promluvil: „Nayati, dcero Lakotů, miluji tě a jsem šťastný, že mezi námi už není žádné zlo. I kdybych dnes zemřel, zemřu šťastný, protože pro mne znamenáš víc než můj vlastní život.“ Na okamžik se odmlčel. „Bůh mého lidu se jmenuje Hospodin. Vy Lakotové mu říkáte nějak jako Wakantanka. A já děkuji i jemu, že mi dal příležitost uzdravit si duši. A uvědomit si co pro mne znamenáš.“

„Wakȟáŋ Tȟáŋka… Niȟíč’iyaŋ…“ opravila ho Nayati. „Nejsi ten muž, který přišel s řetězy chamtivosti. Ale ten muž, který tiše klečí před ohněm. Který zvedá sekeru ne proto, aby ničil, ale aby živil. Který miluje ne proto, že je to snadné. Ale proto, že se to naučil. Mluvíš o šťastné smrti. Tak mi dovol říct toto: neumírej.“

Nebyla to prosba. Byla to výzva, skoro příkaz.

„Žij. Zůstaň. Dovol mi vidět tvé oči každé ráno. Dovol mi slyšet tvé písně, když pracuješ. Dovol mi hádat se s tebou o kukuřičné mouce. Dovol mi zestárnout a sledovat, jak tvé ruce – kdysi tak těžké – pečují o zahradu. Pečuj i o mě, Martine. Ještě nejsme hotovi, manželi. Tohle není konec.“

Marty chvíli mlčel a pak začal šeptat ve svém rodném jazyce. Představoval spíše v duchu, než nahlas svým zesnulým rodičům Nayati jako svou životní družku. Nayati fascinovaně naslouchala jemným slabikám, znějícím jako zimní vítr mezi stromy. Nerozuměla slovům, ale chápala, že to nebyla slova pro ni. Byla pro duchy. Pro ztracené rodiče. Pro kořeny, vytržené z daleké půdy. Chápala váhu těch slov. Sama večer před tím mluvila se svými předky. Říkali – jsi silná. A on také, kráčejte spolu a zapalte stejný oheň pro deset generací.  Natáhla se a vtiskla Martymu na rty polibek na dobrou noc.

Nebyla to samozřejmě poslední krásná noc. Takové už pak byly všechny. Jednou se Nayati dychtivě otočila a vzrušeně řekla: „Jak ti matka zpívala, Martine? Bylo by mi ctí to slyšet. Nepotřebuji rozumět slovům, abych to pochopila, uslyším její lásku.“

Marty se rozpačitě usmál a položil se na záda, hledě do stropu. Na flétnu hrál v minulých dnech už několikrát, ale zpívat?? Nayati se zdvihla na loktech a hleděla mu do očí tak dychtivě, že se nadechl a pokusil se o zpěv:

Chtíc, aby spal, tak matka zpívá,

na synáčka se usmívá:
Nynej, synáčku, miláčku,
nynej, dítě, nemluvňátko!
Nebeský klíči, ráji můj,
zavři očka, a v pokoji stůj!¹

Duchové v trámech. Věštci v kouři. I plamen v krbu se k Martymu nakláněl, jako by ho chtěl slyšet.  Jeho hlas zhrublý větrem a měsíci mlčení zpíval s jemností, jakou Nayati nikdy neslyšela. Když Marty dozpíval, objala ho a tichým hlasem mu zpívala do ucha:

Híč’iŋya na gléška,

Tȟókšila wičháwaste kin.

Maŋčhíŋšu čha wówapi,

Khič’iŋya kiŋ lená wačhíŋ²

Dvě písně. Dvě ukolébavky. Dvě ztracené matky, Martyho za mořem, Nayatina pod zemí – teď nad nimi bděly. Obě milující. Obě v míru.

Uprostřed noci Marty opatrně vstal z postele, ale jen aby přiložil dřevo do ohně, aby se ve srubu oteplilo. Pak se podíval z okna, zkontroloval, jestli je všude klid, a opatrně si znovu lehl.

I ve spánku si to Nayati uvědomila.  V okamžiku, kdy se Marty pohnul. Sledovala ho v polosnění skrze sklopené řasy, jak se tiše pohybuje, opatrně aby neprobudil noc. Jde k oknu, kde kdysi hledal nebezpečí, cizí lovce, hrozby za sklem. Ale teď se nedíval s podezřením. Jen hlídal, aby udržel domov v bezpečí. Aby Nayati udržel v bezpečí.

Vůbec netušil, jak krásný v tu chvíli Nayati připadal. Ne tvář či tělo, i když pevně stavěné. Ale duch. Muž, který kdysi žil chamtivostí, nyní žije vděčností a láskou. Kdo kdysi viděl zemi jako kořist, nyní ji sleduje jako ochránce. Venku spal svět pod mrazem a hvězdami. Uvnitř dýchalo teplo.

Ráno Martyho probudily kroky přicházející zvenčí srubu. Okamžitě byl střehu. Co když je to někdo se zlými úmysly? Bál se o Nayati. I tenhle strach byl pro něho nový. Nedal se srovnat se strachem, že najde na obchůzce prázdné pasti a nic neutrží za kožešiny. Tento strach byl sžíravý a nemilosrdně bodal do břicha. Vyskočil z postele, rychle se oblékl, popadl pušku a šel se podívat, kdo to je. Viděl, že na koních dorazili tři členové kmene Lakotů. Uklidnil se, lehce se jim uklonil a gesty je zval do srubu. Vstoupil před nimi a Nayati už byla také probuzená a oblečená.  „Má lásko… členové tvého kmene dorazili.“

5.

Nayati bleskurychle přehlédla scénu. Ti tři na koních nebyli cizinci. Polohlasem je Martymu představovala: „Nejstarší, ten muž s železně šedými copy a pláštěm z vlčí kožešiny, je Wičháša Bé, jeden z rady starších. Žena vedle něj, s tváří zbarvenou solí smutku a jarní červení, je Kȟaŋtéščetan – Hvězdná žena, z lóže mé matky. A mladý válečník s malovaným lukem? Wanáȟča. Můj bratranec. Můj ochránce. Má krev.“

Lakotové sesedli z koní. Jejich oči si Martyho vážně prohlížely.

Nayati k nim promluvila ale i když věděla, že Marty nebude rozumět, nepoužila angličtinu, ale Lakȟóta. Jasně, hrdě a současně jemně.

„Háu, Wičháša Bé. Háu, Kȟaŋtéščetan. Háu, Wanáȟča. Matȟó Waštépi kiŋ lená wakáŋtȟáŋyaŋke?“³

Starý muž jednou mrkl, pak sklonil bradu s úctou k Nayatině odvaze. Byl to ovšem Wanáȟča, kdo odpovídal hlasem pevným, nikoli však drsným:

„Héčhepi kiŋ lená wówačhe,“ řekl. „Sny se změnily. Vítr mluví o dvou srdcích, která se spojují v jedno. Přišli jsme se podívat, jestli je to pravda… nebo past.“

Nayati nehnula brvou, jen Martymu stiskla ruku – jednou, silně, pak vykročila vpřed, jen o půl kroku, aby zůstala blízko Martymu.

„Je to pravda.“

„Hanétuŋka wašté,“ pokračovala. „Muž, který mě odvedl, se nyní stará o oheň. Zpívá matčinu píseň v nádherném jazyce. Střeží můj spánek. Tohle není ten muž, který tu byl předtím.“

Pak se otočila k Martymu a pokračovala anglicky: „Nepřišli si mě odvést,“ šeptala. „Přišli s nadějí, že jsem v bezpečí, že jsem svobodná, že jsem milovaná.“

Pak, znovu hlasitěji: „Wičháša kiŋ lená wíyute ló,“ řekla. „Tento muž teď kráčí se ctí. A pokud ho chcete zkoušet, zkoušíte i mě.“

Následovalo ticho, jen koně se občas pohnuli. Vítr hučel v borovicích. Kȟaŋtéščetan vykročila vpřed, její oči hledaly Nayatiny, pak Martyho. A pak beze slova sáhla do svého uzlu a vytáhla malou, ručně šitou kolébku, zdobenou otupenými dikobrazími ostny a želvovinou. Podala ji ne Nayati, ale Martymu. Ten ji obřadně převzal a uklonil se. Nayati gesto staré Indiánky pochopila a s hrdostí se usmívala. Radostně se přitulila k Martymu a položila mu hlavu na rameno. „Oni nevědí všechno.“ Zašeptala. „Ale vědí dost.“

„Muž se neposuzuje podle chyb, které spáchal, ale podle života, který si vybuduje. Tato kolébka byla vyrobena pro dítě, které se nikdy nenarodilo. Ale dnes ji nabízíme – ne pro dítě, které se ještě nenarodilo – ale pro dítě, kterým jsi kdysi byl. To, které nikdy nepoznalo něhu. Nechť tato kolébka uchovává vzpomínku na to, co bylo ztraceno a nechť je položena vedle tvého ohně, aby sis, když se na ni podíváš, vzpomněl, že už nejsi tím mužem. Znovuzrodil ses.“ Pronesla stará Indiánka plynnou angličtinou. Obrátila se i na Nayati: „Láska není měkká, Jeřábečku,“ použila její dětské jméno. „Není to sen zpívaný při světle ohně. Láska je čin. Je to volba, znovu a znovu, i když pálí stud.“

Pak se znovu obrátila na Martyho: „Ale věz toto: pokud se Jeřábek někdy znovu rozpláče kvůli tvé ruce, přijdeme. Ne se slovy. Ne s varováním. Přijdeme v tichosti, jako sníh, a spravedlnost na tebe padne jako lavina v horách. Proto už nezapomeň, kým ses stal.“

Marty odvětil: „Jestli někdy znovu zapomenu, kým jsem, uvítám smrt. Z jakékoli ruky, i z tvé. Ale vy – přijďte za svou sestrou kdykoli znovu. A pokud bude chtít, může za vámi též kdykoli přijít. Není mým majetkem. Nepatří mi. Není a nikdy nebude. Miluji ji. Ale Nayati je svobodná.“

Než kdokoli stihl odpovědět, Nayati vykročila vpřed.

„Říkáš, že jsem svobodná,“ řekla tichým, ale klidným hlasem, „a jsem. Ale svoboda není jen odejít. Je to také zůstat, protože jsem se tak rozhodla. Přijdu k vám,“ slibovala, „až mé srdce zatouží po písních řeky, po chuti kukuřičných koláčů pod letním sluncem, po zvuku hlasu mé babičky v bubnu. Přijdu se svým manželem, pokud bude chodit s úctou. Nebo přijdu sama, protože ani muž kterého miluji nemůže připoutat mou duši ke srubu.“

Starší žena se pomalu pohnula. Znovu vykročila vpřed, ne k Martymu, ale k Nayati. Položila jí obě ruce na tváře, palci jí přejela po čele, jako to dělávala, když Nayati byla dítě.

„Mluvíš hlasem dvou světů,“ zamumlala lakotsky. „A to je vzácné. To je posvátné. Nejsi ztracená, malý Jeřábečku. Vrátila ses na vlastních křídlech.“

Pak odjeli. Pomalu, do vycházejícího slunce, koňská kopyta šeptala sněhem, oblaka dechu stoupala jako modlitby.

Než se Marty a Nayati vrátili do srubu, Marty se zeptal: „Co vlastně znamená tvé jméno Nayati Olowan?“

„Nayati,“ řekla, „znamená ‚pohybuje se s hvězdami‘. Nebo… ‚ta, která kráčí po noční stezce‘. Vy bílí byste asi řekli – noční chodec. Dala mi ho babička. Říkala, že jsem se narodila za novu, když obloha zářila běžícími hvězdami. Říkala, že můj duch nepřišel se sluncem, ale s tichým ohněm těch, kteří chodí, když jiní spí. Kteří sní. Kteří si pamatují.“

Unikl jí malý nádech, napůl smích, napůl modlitba.

„A ‚Olowan‘… to znamená ‚jemný vítr, který tvaruje duny‘. Ne dost silný na to, aby se zlomil, ale dost stálý na to, aby změnil zemi. Aby ji zničil. Aby ji zkrášlil.“

„Je to vtipné, že?“, pokračovala. „Vdala jsem se za muže, který neviděl mé hvězdy. Který nevnímal můj vítr. Ale ty… ty teď ano.“

„Vy Indiáni si dáváte velmi poetická jména, ale nakonec se vždycky ukážou jako pravdivá a výstižná. Tvé jméno je víc než krásné. Je pravdivé.“ Přemýšlel nahlas Marty. „Moje jméno…“, zavrtěl hlavou trochu nelibě, ale pak pokračoval: „…moje jméno znamená ´zasvěcen bohu války´.“

6.

Marty odešel na několik dní jednak do města, aby zrušil svou registraci v kožešnické faktorii a jednak aby zničil všechny pasti, které kde nakladl. Bez obav a beze strachu procházel tam i zpět skalním městem, které mu již nekladlo žádné překážky, domnělé ani skutečné. Nayati ten čas trávila ve vesnici svého kmene, kam ji Marty před tím samozřejmě doprovodil. Vrátit se měla v doprovodu svého bratrance.

Když se vrátil zpět Marty, zničil i pasti, které měl ještě ve srubu. Pak se dlouho díval na hromádku zohýbaných čelistí, zplihlých řetězů a prasklých pružin válející se v koutě kůlny a hlavou mu probíhaly myšlenky na umučené lišky, medvědy, rysy a vlky. Na zvířata uvězněná v nepředstavitelné bolesti jen proto, že běloši se bojí zimy víc, než respektují život.

„Cos to udělal?!“ Ostrý hlas vytrhl Martyho z myšlenek. Bleskurychle se obrátil. Za Martym stál Bert Devereaux, Martyho častý konkurent, se kterým se nejednou střetl v hádce o kořist a který na Martyho dokonce jednou vystřelil a až šerifova pohrůžka oba trappery poněkud zklidnila.

„Slyšel jsem ve městě, že jsi pověsil živnost na hřebík, tak jsem tě přišel požádat, jestli bys mi nedal své pasti, moje už jsou na odpis a ty… tys je zničil, hlupáku!?“

„Jak vidíš, Berte.“ odvětil tiše Marty, a protože Berta znal, přemýšlel o možnostech, jak se kolem něho dostat ven z těsné kůlny.

„Dobrá, Marty.“, zachraptěl Bert Devereaux. „Tak si alespoň vezmu zbytek tvých kožešin, stejně jsi mi je ukradl, když jsi lovil v mém revíru.“ Dodal a posměšně ustoupil stranou, protože uhodl, o čem Marty přemýšlí. Ten ostražitě vyšel z kůlny, ale venku se otočil k Bertovi a tichým, ale rozhodným hlasem mu řekl: „Nic nedostaneš. Ty kožešiny patří indiánům, kmeni Lakotů, mé ženě. Tohle všude kolem je jejich vlast, jejich území.“

Bert Devereaux se rozchechtal, proto Marty vůbec nečekal, co se vzápětí stane. Bert ho surově uhodil pěstí přímo na sluneční pleteň, Marty se s heknutím zlomil v pase a následně ucítil, že ho Bert shora popadl za krk a chtěl ho začít škrtit. Martymu se včas podařilo strčit pod Bertovy silné pracky svou ruku. Bert ho však svíral opravdu pevně, Marty navíc ještě bojoval s prudkou bolestí břicha, do kterého ho Bert udeřil. Instinktivně ale začal bojovat o život, vzepřel se nohama a přirazil zády Berta ke stěně kůlny a loktem ho několikrát udeřil do žeber, dokud ho Bert nepustil. Marty se otočil a oba se začali vzájemně zasypávat strašlivými ranami. Marty bojoval nebojácně a tvrdě, ale byl menší a slabší a začal brzy podléhat. Nakonec se skácel k zemi, Bert si na něho obkročmo sedl a bil jej pěstmi jako kladivy. Marty plival krev a jeho obrana už byla velmi chabá.

Náhle se ozvala silná, hluchá rána, jako když dopadne kmen stromu do mechu. Bert hekl, znehybněl, jeho hlavu zalila krev a skácel se vedle Martyho na zem.  Nad ním stála Nayati a její bratranec. Nayati ještě držela v rukou silné poleno, na jednom konci zakrvácené. Odhodila poleno, vrhla se k Martymu a plačíc, jemně mu otírala krev a přesvědčovala se, zda nemá vážnější zranění. Marty se posadil a těžce oddechoval. Vážnější zranění neměl a modřiny se zahojí.

Nayatin bratranec nakonec odvezl trapperovo tělo a zanechal ho na místě, kde věděl, že se o něj zvířata postarají dřív, než ho objeví někdo nevhodný. Šerifův pomocník se sice přijel na Berta vyptávat a zjevně si o jeho zmizení pomyslel své, když viděl Martyho modřiny v obličeji, ale důslednost jeho pátrání nebyla příliš velká.  Berta Devereauxe nikdo neměl rád.

EPILOG:

Uběhla léta. Marty a Nayati spolu byli šťastní. Nikdy se nevrátili ke starému způsobu života. Žili spolu, chodili spolu na lov, pěstovali zeleninu, chytali ryby v jezeře, tvrdě spolu pracovali, večer spolu zpívali u ohně. Na jaře si Nayati zaplétala do vlasů luční květiny, protože věděla, jak moc se to Martymu líbí. A jejich noci? Hořely vášní, Nayati uvolňovala svou přirozenou divokost, svírala Martyho tělo svýma pevnýma nohama a milovali se jako by měl nastat konec světa. Dokonce i zvířata v lese je slyšela. Kmen Lakotů Martyho přijal a Nayatina rodina ho oslovovala „bratře“, poté co se Marty dokonce účastnil Slunečního tance a statečně snášel bolest, kterou muži – tanečníci musí při tomto tanci vydržet.  Když se narodilo Nayatino a Martyho první dítě, holčička, dostala jméno Wačahzí – Sluneční kvítek. Nic už nekazilo jejich život. A Marty vzpomínaje na slova slepé pouťové věštkyně doufal, že až za mnoho, mnoho let přijde konec, stane se to oběma ve stejnou dobu. Roky tesaly jejich příběh v stálém pulsu dvou srdcí tlukoucích jako jedno. Marty a Nayati žili, jako by jim patřil všechen čas světa. A ono to tak vlastně i bylo.

 

 

 

Vysvětlivky:

0 – „Střez svou mysl!“

1 – Adam Michna z Otradovic

2 – „Spi malý mravenečku, babička je k tobě hodná, i když máš uběhané nožky, spinkej.“

(lakotská ukolébavka)

3 – „Buď zdráv, starší, buď zdráva Hvězdná ženo, buď zdráv, bratranče. Je možné, že chata bílého lovce se stala posvátnou půdou?“