Pokračování dobrodružného příběhu.

Vyškrábali se na kopec a před sebou uviděli cíl své cesty. Nad korunami stromů čněla věž deudrusijského dómu. Kwell si oddechl a ukazoval Ouie cíl jejich cesty. Scházeli dolů z kopce a po chvíli byl slyšet hlahol z náměstí.

Deudrusie byla jedno z mála udržovaných měst, které zůstaly po válce. Většina bojů se městu vyhnula. Město bylo po staletí vyhlášeno díky své léčitelské škole a znesvářené strany si uvědomovaly, že jejich schopnosti potřebují. V kronikách z dřívějších dob bylo psáno, že pokud se někdo pokusil Deudrusii vojensky ovládnout, ostatní frakce v říši se proti despotovi spojily a Deudrusii osvobodili. Měla tedy i v rámci staré říše výsadní postavení.

Sídlilo zde několik vyhlášených léčitelských univerzit zaměřujících se na různé druhy nemocí a neduhů duše i těla. Byli zde chirurgové, bylinkáři, mastičkáři i naslouchači. Jak se v kronikách píše, když se poprvé ve staré říši objevili wroeři, i oni se Deudrusii vyhýbali. Jako by jim něco nedovolovalo se k městu přiblížit. Kolovaly fámy, že město je chráněno silnou magií, která wroerům brání ve městě škodit.

Kwell těm povídačkám o magii nevěřil, bylo mu jedno proč wroeři nechávají Deudrusii na pokoji. Bylo pro něj důležité, že budou moci kde spočinout a Ouia bude v bezpečí, pokud ji přijmou na léčitelská studia. Po rozpadu staré říše se město stalo neformálním centrem celé severní oblasti.

Trh v Deudrusii byl v plném proudu, kupci se předháněli v nabídkách svého zboží. Město bylo evidentně plné i pocestných, kteří dorazili do města nakoupit či směnit své výrobky z jejich osad za jiné potřebné.

Ouia byla nadšená, nikdy neviděla takové množství lidí na jednom místě. Takové množství různého zboží, u většiny ani netušila k čemu se může použít. Kwell ji neustále sledoval, v takovém reji se ztratí hned. Cítil za ni osobní odpovědnost, nejen protože to slíbil jejím rodičům a rada mu to kladla na srdce. Během cesty si ji oblíbil.

Na chvíli se mu ztratila z dohledu. Rozhlížel se po okolí, jestli ji někde nezahlédne. Uviděl ji, jak je v družném hovoru s prodejcem bylinek. Přidal do kroku, aby ji zastihl ještě u stánku. Když se blížil ke stánku, Ouia se na něj otočila.

„Kwelle, to je dost, že jdeš,“ trochu vyčítavým tónem hlasu Kwella oslovila.
„Tady ten pán toho ví o bylinkách ještě víc než já.“

„To se nedivím, když je to představený bylinkářské školy,“ a pokývnutím obchodníka ve stánku pozdravil.

„Zdravím tě Kwelle,“ odpověděl na pozdrav Teodor. „Máš zvídavou společnici.“

„Rada mne pověřila, abych ji dovedl do města. U nás ji už nemá kdo učit, v bylinkách se u nás vyzná líp než kdokoli z osady a rada rozhodla, že léčitelku v osadě potřebujeme. Vzali byste ji do učení?“

Teodor jim pokynul, aby šli za ním do stánku. Vstoupili a Teodor oslovil jednoho z pomocníků.

„Běž mne zastoupit na stánek, máme tady jednání s Kwellem.“

Kwell a Ouia se usadili u stolu a Teodor chvíli přebíral pytlíky s bylinkami. Několik jich vybral a položil před Ouiu na stůl.

„Mám tady nějaké bylinky, Dokážeš je určit?“

„Pokusím se. Zlatobýl, pelyněk, hluchavka, heřmánek, puškvorec, tyto dvě neznám.“

„Velmi dobře. Ty dvě, které si neurčila u vás nerostou. Povíš mi, k čemu ty bylinky jsou?“

Ouia se rozzářila a třídila bylinky a říkala k čemu kterou bylinku kdy použila a proti které nemoci měla jaký účinek. Teodor se jen usmíval a přikyvoval. Když se Ouia dostala k tomu, jak z některých bylinek vařila masti na vředy, natažené svaly nebo bolehlavy, s údivem se otočil na Kwella.

„Děkuji Ouio, to mi stačí.“

„Ouia má dar léčitelství, Kwelle. Rada se rozhodla správně, že jste ji vyslali k nám. Svolám radu léčitelských škol a provedeme zařazovací testy. Je možné, že bude mít možnost navštěvovat více škol. Stává se to výjimečně, ale děje se to.“

„Kde se můžeme ubytovat? Máš nějaký tip?“ otázal se Kwell.

„Můžete se ubytovat u mne, do té doby, než bude rozhodnuto, který směr bude studovat nejdříve.“

„Děkuji, mistře Teodore, bude nám ctí přespávat ve tvém domě.“

Trhy se chýlily ke konci a Ouia, která pomáhala mistru Teodorovi s prodejem bylinek ve stánku, ukazovala svou bystrou mysl. Znala přesné rozřazení bylinek v šuplících, podávala mistru Teodorovi bylinky, které zákazníci potřebovali. Naslouchala, jak mistr Teodor vysvětluje zákazníkům, k čemu která bylinka je, jestli mají ze směsi vyrobit výluh, odvar, macerát nebo ji připravit jako koupel.  Přála si, aby byla v učení u mistra Teodora.

Kwel v mezičase obcházel trhy a zjišťoval, které zboží by se jim v osadě mohlo hodit. Domluvil několik obchodů na dobu, až se bude vracet. A samozřejmě neopomněl pořídit něco s sebou jako poděkování mistru Teodorovi za nabídnuté ubytování.

Když se trhy uzavřely, vzal je mistr Teodor do jeho skromného příbytku, jak jej sám nazýval. Ouia ani nedýchala, když je přivedl ke svému domu. Patrová budova s vížkami a malovanou omítkou byla nejkrásnějším domem na malém náměstí.

Mistr Teodor si všiml jejího úžasu.

„To je výhoda mého postavení. Patří to k mým privilegiím představeného školy. Představení dalších škol mají podobné.“

„A vy tady bydlíte sám?“ vyletělo v upřímném údivu z Ouiy.

„Nyní již bohužel ano. Žena již zemřela, ne vše zvládneme bylinkami vyléčit. A děti jsme neměli.“

Do hovoru se vmísil Kwell.

„Děkujeme mistře za vaši pohostinnost. A jako poděkování za poskytnuté ubytování,“ předal Teodorovi láhev mausijského vína.

„Kdopak Vám Kwelle poradil, že je to mé oblíbené?“

„To víte, když se umíte ptát a naslouchat,“ usmál se Kwell.

Usedli ke stolu, kde již voněla večeře. Skromná večeře, jak poznamenal hostitel. Ouia z domu takovou pestrost jídla neznala. V osadě bylo jídlo většinou složeno z kaší, kvašené zeleniny a sušeného masa nebo když se podařilo lovcům ulovit větší množství zvěře, než zvládly sušírny, tak byla pečeně.

Po večeři se pohodlně usadili do křesel u krbu. Teodor otevřel darovanou láhev a nalil sobě a Kwellovi. Ouia dostala od Kwella láhev čerstvého hroznového moštu.

„Výborné jako vždy,“ labužnicky polkl Teodor první doušek vína. „Ale vyprávějte mi o své cestě, málo kdy k nám do města zavítáte.“

Kwell popisoval jejich cestu, jak se neudržované cesty rozpadají. Že opice jsou u cest stále drzejší. A že na Bílém vrchu není funkční osada, že je kompletně opuštěná a bez života.

Do vyprávění mu skočila Ouia.

„Nezapomeň mu říct o tom wroerovi!“

„Vy jste na cestě potkali wroera? Jak se vám podařilo přežít?“ ve směsi úžasu a děsu vyzvídal Teodor.

„Bylo to na Bílém vrchu. Až po tom, co se nám to stalo mě napadlo, že je osada opuštěná právě kvůli wroerům,“ začal Kwell a vyprávěl, jak se jim podařilo vyváznout.

Mistr Teodor hltal každé jeho slovo a napětím zapomínal i na nalité víno. Kwell dovyprávěl osobní zkušenost o setkání.

„Neuvěřitelné,“ vydechl Teodor a pořádně si přihnul z poháru.

Kwell poté zavedl řeč jinam. Zjišťoval, jak probíhá rada a přijímání nových studentů do škol. I on potřeboval vědět nějaký časový plán, aby mohl upřesnit kupcům, na kdy bude potřebovat nasmlouvané zboží.

Večer se nachýlil a bylo třeba jít vyspat. Ouie se už v křesle klížily oči i na Kwellovi bylo vidět, že jej začíná dostíhat únava z putování. Mistr Teodor jim ukázal jejich pokoje, kde se mohou pohodlně vyspat. Sám se odebral do svého pokoje.

Spát se mu ovšem ještě nechtělo, z vyprávění o setkání s wroerem mu ještě trochu běhal mráz po zádech a nejen to.

Něco, něco mu nedalo spát. Vzadu mu hlodala myšlenka, že to má souvislost s Ouiou. V poháru mu zbylo ještě trochu vína, přičichl k němu a nasál jeho vůni. V mihotajícím světle svící mu padl pohled na jednu z knih v jeho obsáhlé knihovně.

„Ne, to nemůže být … Nebo ano?“

Zvedl se a vytáhl knihu dávných proroctví. Chvíli knihou listoval, než narazil na to, které hledal.

Říkal Kwellovi, že se již několikrát stalo, že by student studoval více léčitelských škol. Za jeho působení na škole se to nikdy nestalo. Ale on sám věděl jen o jednom jediném případu ze starých dob.

Jen jedna. Querella, nadaná, obdařená neskutečnou intuicí v míchání směsí, mastí, v kombinování léčiv i jedů. Milovaná i zatracená. A dávno zapomenutá a vymazaná z kronik z nařízení vládce. Uchovávaná jen v ústním předání v léčitelských školách i po pádu říše.