Jak jsem slíbil, přináším pokračování tohoto pozoruhodného příběhu.

6. kapitola

Rafael a Saskie se sešli ještě před otevřením prodejny, takže do ní posléze vstoupili jako první zákazníci.
„Á, pan kavárník!“ uvítala je prodavačka.
„Vidím, že jsem tu už znám jako falešná mince.“
„Takže zřejmě pracovní odění tady pro slečnu jako obvykle.“
„Berete mi slova z úst.“
Prodavačka si bere Saskii do slova a do písmena do parády a ta již po chvilce vychází ze zkušební kabinky oděna do slušivé černé sukně a neméně slušivé bílé blůzky.
„To je ono!“ zvolá Rafael, „teď budete děvče k nakousnutí.“
„To snad ne, pane kavárníku! Já měla za to, že přijímám brigádu v seriózní kavárně. A nikoliv v sadomasochistickém salónu. Musím vás důrazně upozornit, že se rozhodně od nikoho okusovat nenechám!“
„Nebojte se, Saskie. Nikdo vás samozřejmě v naší kavárně okusovat nebude. Určitě vám nemusím vysvětlovat, co je to hyperbola. Chtěl jsem jen říci, že obsluha v každém gastronomickém provozu by měla být, jak to říci, prostě apetýtlich a šmrncovní, zkrátka esteticky na výši. V tom se zajisté oba shodneme.“
„S tím určitě souhlasím.“
„To je dobře. Takže prosím pro slečnu toto odění dvojmo.“
Když vyšli před obchod, otázal se Rafael:
„Jak jste na tom s časem nyní?“
„Mám až seminář později odpoledne.“
„Tak že bychom šli teď rovnou do kavárny, co říkáte? Už jste někdy pracovala v kavárně?“
„Ne, nyní to bude poprvé.“
„Takže holt budete muset začínat od Heliodora.“
„Co?“
„No přece od píky!“
„Vy jste tedy šprýmař, takhle upravovat úsloví.“
„To jsem. Ostatně mám k tomu blízko, také jsem studoval češtinu.“
„A dostudoval jste, že jsem tak smělá?“
„Dostudoval,“ odvětil Rafael bez jakéhokoliv náznaku urážky. „Dokonce jsem zkusil i doktorské studium, ale to jsem vyhodnotil jako příliš velké sousto. Takže jsem toho po roce nechal, abych se vyhnul nedůstojnému aktu vyloučení. A šel učit. Kdybych našel místo na nějakém gymplu, kde aspoň část žáků má zájem o humanitní obory, bylo by to možná v pohodě. Já však putoval mezi různými základkami, učňáky, všude smlouva jen na rok, stálo to za houby, byl jsem spíše krotitel divé zvěře. Abych to zkrátil, jednoho krásného dne jsem si jednoho, jak to slušně říci, iritujícího učně zvedl za límec do výšky a vyťal mu facku, až to mlasklo. Bohužel tato hodina byla tajně natáčena na telefon a toto video obletělo sociální sítě.“
„Bože, to je hrozné…“
„Ředitel si mě zavolal na kobereček a nabídl mi, abych odešel sám dohodou. A velmi moudře zhodnotil, že jsem se narodil do špatné doby. Tedy do doby, kdy rákoska ve školách již není přípustná. Oba jsme se shodli na tom, že bohužel. Pak jsem nějakou dobu brigádničil u kamaráda fekálníka…“
„Ach, to tedy nebylo zrovna apetýtlich, abych použila vaší terminologie…“
„Nebylo, a já věděl, že toto nechci dělat celý život. Přemýšlel jsem tedy, co dál, a nakonec mě napadlo, že budu v literárně kavárně servírovat literaturu jen těm, kteří za ní dobrovolně přijdou.“
Mezitím došli do kavárny. Do otevírací hodiny zbývala ještě spousta času.
„Saskie, pro začátek se běžte převléknout do právě zakoupeného odění.“

7. kapitola

Rafael nechal Saskii se v zázemí převlékat a zamyslel se. Z přemýšlení ho však záhy vytrhl výkřik:
„Jau! Potvoro jedna blbá!“
Do lokálu jak tajfun vlétla Saskie oděná jen do spodního prádla. Rafael nevěděl, jak zareagovat, promptně však dostal rozkaz:
„Nečumte a vytáhněte mi žihadlo! Tady,“ ukáže Saskie na zadní stranu stehna, prakticky těsně pod zadkem.
Splniv tento příkaz, prohlásil Rafael:
„To jsem tedy nečekal, že vás takhle záhy poznám, ehm, takhle nalehko, a že budu s vámi v takto intimním kontaktu.“
„Aby bylo jasno, pane kavárníku, to mělo ryze praktický a ryze prozaický důvod. Potřebovala jsem to žihadlo dostat ven co nejrychleji, jinak oteču. Takže se omlouvám, že jsem na vás možná neuctivě řvala.“
Saskie odešla do zázemí a vrátila se s gelem proti bodnutí hmyzem.
„Naštěstí jsem vybavená, takže vás ještě poprosím o namazání. Jak říkám, ryze praktický úkon. Děkuji, tímto vyhlašuji konec intimností. Vidíte, a to jste mi sliboval, že mě tu nebude nikdo a nic okusovat.“
„Mrzí mě to, ovšem ta včela se sem musela opravdu nějak zatoulat. Běžně tu nemáme s hmyzem problémy.“

„Mohu-li vám radit, učiňte zde proti hmyzu nějaká opatření. Stát se mi to zde jako zákaznici, moc bych se rozmýšlela, zda sem ještě někdy zavítám.“
„Ano, popřemýšlím o tom. Ale teď už se konečně běžte obléct. Pokud nás oknem zpozorují kolemjdoucí, neřku-li potenciální zákazníci, nepomyslí si ani o jednom z nás nic seriózního.“
Pak už se konečně začal Rafael věnovat zaučování své nové pracovní síly. Od seznámení se sortimentem, přes obsluhu kávovaru až po pokladní systém. V neposlední řadě museli vyřídit i nezbytné formality, zejména sepsání pracovní dohody. Než se nadáli, přiblížila se otevírací hodina.
„Proč jste se vlastně rozhodla pro tuto brigádu?“ položí Rafael otázku na tělo.
„Potřebuji přivýdělek. Podnájem je drahý, i když ho sdílím se spolužačkou. Znáte to.“
„Znám. Vlastně z osobní zkušenosti ne. Celý život žiji v tomto městě. Ale teď už jdeme otvírat, takže si budete moci prakticky vyzkoušet vše, co jsem se vás tu snažil naučit.“
Otevřeli a Saskie se s chutí vrhla do obsluhy prvních zákazníků. Rafael se tvářil spokojeně, vypadalo to, že jeho nové pomocnici tato práce sedla. Zdálo se, že by tam byla schopná obsluhovat až do zavíračky, proto se raději zeptal:
„Saskie, v kolik hodin vlastně máte to sémě?“

„Cožpak vaše generace studentů neříká semináři semeno?“
„Vidím, že se váš osobní slang budu muset ještě velmi učit. Seminář mám ve tři.“
„Tak už pro dnešek utíkejte. Děkuji za spolupráci, musím říct, že mě zatím velmi uspokojujete. Samozřejmě v pracovním slova smyslu.“

8. kapitola

Když byla Saskie v kavárně již několikátý den, pravil Rafael:
„Asi brzy poznáte našeho největšího štamgasta. Pár dní tu už nebyl a dle empiricky odhadnuté pravděpodobnosti by se tu měl objevit co nejdříve. Je to básník Bedřich Mumraj.“
„Přiznám se, že toto jméno mi nic neříká.“
„Není divu. Zatím mu žádná sbírka nevyšla. Cítí se být zneuznaným. Takže si svou frustraci ventiluje tím, že chodí sem, do prostředí spjatého s literaturou. Určitě vás bude oblažovat svými verši. Popřejte mu, prosím, sluchu. Když s ním budeme naladěni na stejnou vlnu, pustí zde chlup, jak se říká. A na spropitném také nešetří.“
„Když mě bude oblažovat jen verši, proč ne.“
„Nebojte se, je to gentleman.“
Záhy poté vstoupí do kavárny chlapík. Nikoliv od pohledu gentleman, spíše zcela civilně, neutrálně oděný muž. A zamíří si to k Rafaelovi.

„Zdar, Rafíku!“
„Zdar, Bertíku! No konečně! Celé naší třídě jsem rozeslal reklamu na tuto kavárnu, ty jsi první, kdo sem zavítal. Tak se usaď. Jakou kávu ti můžu nabídnout?“
„Kávu určitě nějakou ano, ale nejprve prosím frťana něčeho ostřejšího. Jedna taková herdek…, no prostě herdekzákaznice mě nakrkla, potřebuji to spláchnout. Máš tam například vodku?“
„Ovšem.“
„Tak tu vodku a potom capuccino.“
„Jak libo.“
Mezitím do kavárny vstoupil básník Bedřich Mumraj. Rafael se přitočil k Saskii a co nejnenápadněji jí pošeptal:
„Právě o vlku a vlk za humny. Ten čerstvě přišedší pán je onen básník. Ujměte se, prosím, jeho obsluhy.“

9. kapitola

Rafael donesl svému známému vodku a capuccino. Tento do sebe vodku kopl a pronesl:
„Tak, a hned je mi líp. Teď si vychutnám to kafíčko. Nechtěl jsem jít na toho frťana někam do putyky, sprostého lidu mám za celý den až dost. Řekl jsem si, že radši podpořím starého kamaráda a konečně jednou zavítám do jeho podniku.“
„To ti chválím,“ odvětí Rafael, „a musím konstatovat, že zde budeš mít prostředí opravdu noblesnější. Mohu-li ti však radit, nesplachuj každou problematickou osobu ve svém okolí alkoholem.“
„Taková poučení mi nemusíš dávat, mám přece státnici z farmakologie…“
„Já mám sice státnice z úplně jiných disciplín, ovšem svého času jsem psal seminárku o Zolově Zabijáku.“
Mezitím již Saskie začala obsluhovat básníka Mumraje. Ten se dle očekávání dal do konverzace.
„Vidím, že si sem pan kavárník přivedl novou, mladou krev. Vsadil bych se, že jste studentkou. Co račte studovat, slečno?“
„Češtinu a francouzštinu.“

„Ach, sladká Francie… Rimbaud a Verlaine jsou mými velkými vzory. Já vám, s dovolením, přečtu něco ze svých nejnovějších veršů.“
A poté z náprsní kapsy saka vytáhl své zápisky a začal Saskii recitovat. Toto vše Rafael zpovzdálí pozoroval a když vyhodnotil, že básník již Saskii oblažuje příliš dlouho, přistoupil k němu po jedné odrecitované básni a pravil:
„Mistře, když dovolíte, představím vám svého dlouholetého kamaráda, který má též vztah k literatuře.“
Pokynul kamarádovi a poté pronesl:
„Pánové, seznamte se. Magistr Norbert Nokrle, lékárník. Bedřich Mumraj, básník.“
Po tradičních seznamovacích formulích ještě Rafael dodal:
„Pan magistr se sice dnes věnuje povolání praktickému a nepoetickému, ale v mládí, kdy jsme byli spolužáky na gymnáziu, měl literární ambice.“
„Pan kavárník přehání,“ zaoponoval Norbert, „nejlepším stylistou ve třídě byl on sám. Já jeho kvalit nikdy nedosahoval.“
„Každopádně věřím, že si pánové o literatuře budou mít co říci,“ pravil Rafael a přenesl Norbertovu kávu k básníkovu stolu. A doufal, že toto setkání Norberta neodradí a jeho první návštěva kavárny nebude zároveň i tou poslední.“

10. kapitola

Norbert Nokrle a Bedřich Mumraj se dali do hovoru. Bylo zřejmé, že si mají co říci.
„Víte, nejsem se svým povoláním vyloženě nespokojen,“ praví Norbert. „Slušně mě to živí a užitečné to také je. Ale ty léky, které pacientům vydám a prodám, nebo sem tam někdy dokonce i umíchám, jsou záležitost pomíjivá. Lidé je, slušně řečeno, zmetabolizují. Proto třeba zrovna literátům závidím, že po nich zůstane něco trvalého.“
„Vězte, že básníci a spisovatelé to opravdu nemají lehké. Dosáhnout toho, aby něco tiskem vyšlo, a hlavně, aby si to lidé koupili, to je nepředstavitelně obtížné. Buďte rád za své jisté,“ odvětí básník Mumraj.
„Asi máte pravdu.“
Poté se Norbert podívá na hodinky a zjišťuje, že by už měl vyrazit k domovu. Rozloučiv se s básníkem, vyrazil za Rafaelem zaplatit útratu.
„Rád jsem tě viděl, Bertíku. Doufám, že sem zavítáš častěji.“
„Taky doufám, ale nic neslibuju. To víš, rodinu maje, nemohu žít životem kavárenského povaleče.“
„Povalečem zrovna být nemusíš, ale v míře přiměřené zarelaxovat můžeš.“
„Pravdu máš. Mimochodem, co kdybychom si tu někdy dali partičku šachu, jako za starých časů?“
„Mohli bychom, musel bych sem ovšem nějaké šachy dotáhnout. Už jsem je dlouho nehrál.“

„Nevím, ten má teď asi práce až nad hlavu, když má tu advokátní kancelář. A podobně je tomu zřejmě i u dalších. Jak jsem říkal, ty jsi první ze spolužáků, který mě poctil návštěvou této kavárny. Trochu sním o tom, že bychom tady udělali slezinu třídy. Ale to by musel být mezi námi nějaký spiritus agens, který by ji zorganizoval. Což zatím není.“
„Třeba se to změní k lepšímu, měj se krásně.“
„I ty, zdar.“

———-

Vážení, čtenáři, všem, kdo to dočetli až sem, děkuji. Nemohu zde prezentovat povídku jako celek, vyčerpal bych tím většinu kapacity Literárního léta a na mnoho dalších autorů by se nedostalo. Koho to zaujalo, může si pokračování přečíst přímo na sosáckém webu, následující kapitola je zde:

https://sosaci.net/node/61756

Ještě jednou děkuji za pozornost a někdy příště na těchto stránkách na shledanou.