Jak jsem již naznačil, na webu sosaci.net neprobíhá jen akce Duben měsíc drabble, ale i jiné literární výzvy. Jednou z nich je Padesátka, která od roku 2019 probíhá každý lichý rok. A já se jí v loňském roce poprvé zúčastnil. Výzva spočívá v tom, že každý týden v roce má autor napsat jedno pokračování literárního díla. Zbývající dva týdny v roce jsou rezervou, autor tedy může dvakrát v roce týden vynechat.

Podařilo se mi v této výzvě vytvořit povídku (románem bych to snad nenazýval) Kavárník Rafael Vygůglil, a tak si nyní dovoluji předložit zdejšímu obecenstvu několik prvních kapitol z ní.

1. kapitola

Venku se začalo šeřit, pročež se v domech tu a tam rozsvěcovala okna. I v Rafaelově literární kavárně. Hostů bylo onoho dne pomálu, takže bylo možno zaslechnout večerníčkovou znělku pronikající z bytu o patro výše.
Magistr Rafael Vygůglil, jednatel a stoprocentní vlastník provozující společnosti RAFLIK a barista v jedné osobě, se zamyslel. Kdy se vlastně na večerníčka koukal naposledy? Ani nepamatuje. Při svém současném životním stylu by stíhal sledovat leda tak nějaký nočníček. V duchu se zasmál své slovní hříčce. Záhy zpozorněl.
Před kavárnou zastavila fekální cisterna s výrazným nápisem LAHODIL. Z ní vystoupili dva muži v pracovních oděvech majících na zádech stejný nápis. Byli to Svatoslav Lahodil, jednatel, odborná osoba a stoprocentní vlastník eseróčka Lahodil a řidič cisterny v jedné osobě a jeho pomocník. Sotva vstoupili do dveří kavárny, kavárník Rafael zvolá:
„Nazdar, Sváťo! To je dost, že jsi sem konečně zavítal! Tak račte, pánové, dále.“
„Zdar, Rafíku! Měli jsme zakázku kousek odtud, tak jsem se rozhodl toho využít. Ale proč nás vedeš do separé salónku? To se stydíš za starého kamaráda?“
„V žádném případě! Ale přece jenom, chodí sem ke mně i osoby útlocitnější a vaše spojení s autem venku je příliš zřejmé. To víš, své hosty si musím opečovávat. Prosperita stále není taková, jakou bych si představoval.“

„Měl ses přidat k mému podnikání,“ reaguje Sváťa.
„To už nebudeme rozebírat, to jsi mi říkal už x-krát, že metabolizovat budou lidi vždycky…“
„Co???“ je pomocník zřejmě zaskočen odborným výrazem.
Jeho šéf to naštěstí nenechá dojít k vulgaritám a praví:
„Když jsem svá děcka učíval sedět na nočníku, říkal jsem jim, že kakat musíme všichni, panem prezidentem počínaje a posledním chudákem konče.“
„Pánové, změníme téma!“ zasahuje Rafael. „Co si dáte?“

2. kapitola

„Kafe, když jsem v kavárně. Máš turka?“ zeptá se Sváťa.
„Něco takového u mě nedostaneš. Vidím, že tě budu muset učit kávové kultuře. Navrhuji lungo s mlíčkem. Uvidíš, že mu přijdeš na chuť a po turkovi už ani nezatoužíš.“
„Tak dobře.“
„A vy?“ otáže se Rafael kamarádova pomocníka.
„Pivo.“
„Jak libo,“ odvětí Rafael ani brvou nehna.
Po chvíli již Rafael servíruje kamarádovi lungo v náležité kavárenské úpravě a jeho pomocníkovi nalévá plzeňské z třetinkové lahve do sklenice na stopce.
Na jeho udivený výraz reaguje:
„Já vím, mladý muži, vy jste asi zvyklý na pivo točené do klasického půllitru. To tady nenajdete. My jsme podnik jiného stylu. Ale zato takto servírované pivo si můžete dát třeba i někde v nóbl společnosti s dámou.“
V duchu se pousměje nad nerealističností této rady, onoho týpka si nedovede v nějaké vyšší společnosti moc představit. Dodá ještě:
„Dnes jste, pánové, mými hosty. Já jsem ti, Sváťo, ještě dlužen za konzultace při zakládání firmy.“
„To nestojí za řeč.“
„Pane šéf…“ ozve se z hlavního prostoru kavárny.
„Pardon, musím.“
Obslouživ zákazníka, vrátí se Rafael za svými hosty.
„To byl básník Bedřich Mumraj, největší štamgast tohoto podniku. Právě se rozšoupl a poručil si koňak. Takové hosty, co dokáží pustit chlup, si musím předcházet. Jen bych takových potřeboval víc.“
Pak zase odběhne obsluhovat a po návratu konstatuje:

„Moc si dnes, Sváťo, asi nepokecáme. To víš, jsem tu na to sám. Měl jsem tu už sem tam nějaké studentky na brigádě, ale to není nic stabilního. Teď začal nový školní rok, tak jsem si dal zase na svou rodnou fakultu inzerát. Uvidím, zda se mi někdo přihlásí. Zatím si nemůžu dovolit mít tu někoho na stálý poměr. Myšleno pracovní.“
„A co poměr v jiném smyslu?“ nadhodí lišácky Sváťa. „Kdy ti budu moct oplatit svědčení na svatbě?“
„Kamaráde, dokud své podnikání nestabilizuju, tak si netroufnu nikoho přibírat do osobního života.“
„Takže by to chtělo nějakou bohatou nevěstu.“
„Ale kde najít takovou, aby tam bylo i souznění duší a pochopení pro toto moje nejisté podnikání?“

3. kapitola

Sváťa se svým pomocníkem dopili a rozloučili se. Dva staří kamarádi si ještě řekli, že se určitě někdy musí setkat na trochu déle, nejlépe klasicky na pivu, jak bylo jejich zvykem. I když jim bylo jasné, že toto se hned tak nezadaří. Fekální vůz odjel a Rafael v kavárně osaměl s jediným zákazníkem, básníkem Mumrajem.
„Pane šéf, to bych do vás neřekl, v jakých sférách máte kamarády.“
„Proč by se v demokratické společnosti nemohl kavárník kamarádit s fekálníkem?“
„Pravdu máte. Jak jste se vlastně dali dohromady?“
„To už je hodně dávná historie. Tehdy jsem se ještě jmenoval Vyzvrátil. Když jsem jako kluk nastoupil do školy, měli jsme paní učitelku se zvláštním smyslem pro humor, což se projevilo tím, že v rámci prvních úprav zasedacího pořádku posadila do jedné lavice Lahodila s Vyzvrátilem. A tak jsme to pak celou základku táhli spolu, různé lumpárny a podobně, znáte to.“
„Ale pak jste se každý vydali naprosto odlišným směrem…“

„V mnoha věcech jsme si padli do noty, ovšem v profesním zaměření ne. On byl zaměřený na techniku, obzvláště na kanalizace. Už tehdy snil o tom, že jednou bude podnikat v tom, v čem dnes podniká. Takže i tímto směrem zaměřil své další vzdělání. Zatímco já byl knihomol, takže jsem studoval nejprve gympl a poté filozofii, konkrétně češtinu a dějepis. Ale poznal jsem, že učitelství není pro mě.“
„Nedivím se, v dnešní době…“
„A když jsem předčasně skončil na svém posledním učitelském místě, tehdy mi Sváťa doslova vytrhl trn z paty, když mě zaměstnal jako pomocníka na svém fekálním voze. A právě v té době se mě snažil zpracovat, abych vstoupil do firmy jako společník. Představoval si, že firmu přejmenuje na Lahodil a Vyzvrátil, což bude vyvrcholení našeho kamarádství. Potřeboval napumpovat do firmy peníze, plánoval pořídit další vůz. Sliboval mi, že bych se věnoval především manažerské práci a do terénu vyjížděl pouze záskokově. Já však věděl, že tento obor není nic pro mě. Ne, že bych se na tuto činnost díval s despektem, to rozhodně ne, jen jsem věděl, že se chci věnovat v životě něčemu jinému a své působení u firmy Lahodil bral jen jako dočasnou brigádu.“
„Dočasnost je pojem relativní…“
Rozhovor byl přerušen, protože do kavárny vstoupili noví hosté, patrně zamilovaná dvojice, a Rafael se jal je obsluhovat.

4. kapitola

Obslouživ přišedší dvojici, vrátil se Rafael za svým věrným štamgastem a pokračoval ve vyprávění:
„A pak jsem se jednou dočetl o něco kursech pro baristy a napadlo mě, že bych to mohl zkusit. Ne, že bych byl až zas takový kafař, kávu jsem do té doby pil spíše společensky, respektive abych netrhal partu. Ale došlo mi, že bych mohl kávu spojit s literaturou a takto se ke svému oboru vrátit.“
„Dobře jste udělal.“
„Ovšem bylo mi jasné, že v tomto oboru nemohu působit se svým dosavadním příjmením. Přemýšlel jsem tedy, jaké příjmení zvolit. Konstantou bylo, že musím zachovat monogram RV. V naší rodině se již několik generací dědí pečetní prsten s těmito písmeny, mně ho táta předal po mé promoci.“
Rafael svůj prsten ukázal a vyslechl otázku:
„A pečetíte s ním něco?“

„V životě jsem nepečetil, avšak ten prsten k našemu rodu prostě patří. Tak jsem tedy dumal a pátral, co by se hodilo. Nechtěl jsem nic častého, jako je třeba Vyskočil, spíše něco vzácnějšího. A pak jsem v jedné jazykovědné studii o slovech s předponou vy- narazil na zmínku o slovech v poslední době vzniklých, konkrétně o slovesu vygoogliti. A řekl jsem si, že to bude ono, že jsem si své nové příjmení vygooglil. Rozhodl jsem se pro variantu s kroužkovaným ů. Jednak jsem vlastenec podporující český jazyk, jednak jsem chtěl původ poněkud zamaskovat. Aby mi třeba firma Google nedělala problémy.“
„A co na to matrika?“
„Ani mi nemluvte, lehké to nebylo. Ale když jsem si sehnal postupně dva posudky soudních znalců z oboru jazykovědy, kteří potvrdili přípustnost takového slova, úředníci nakonec povolili.“
„To tedy byla anabáze. Já si raději v dokladech ponechám Rumreich, jako Mumraj budu jen básnit.“
„Vy si to jako literát dovolit můžete, já ovšem musím mít na dveřích kavárny uvedenou odpovědnou osobu pod řádným občanským jménem. Když jsem tedy vítězně dobojoval tento boj, vytasil jsem jednoho krásného dne na kamaráda Lahodila svou novou občanku a současně mu předal výpověď. A pak už to byla zase jiná anabáze.“

5. kapitola

Bylo časné odpoledne a kavárna téměř zela prázdnotou. Rafael si usilovně přál, aby tam nějaký zákazník přibyl. Nebo rovnou vícero zákazníků. V tu chvíli do kavárny vstoupila dívka. Nezasedla však k žádnému stolku, nýbrž si to zamířila přímo k Rafaelovi.
„Dobrý den, vy račte být pan kavárník Vygůglil?“
„Dobrý den, ano, to jsem já osobně.“
„Jsem Saskie Girgle a přicházím na váš inzerát, že hledáte brigádníka či brigádnici.“
„To je dobře, už na vás netrpělivě čekám. Doufám, že máte kladný vztah ke kávě, a hlavně k literatuře.“
„Ovšem, jako studentka češtiny a francouzštiny musím mít.“
„Jistěže. Právě proto jsem hledal potencionální personál na vaší fakultě. Mimochodem, vy račte být cizinka?“
„Proč???“
„Že používáte nepřechýlené příjmení.“
„To bylo tak. Já jsem chtěla podpořit svoji nejlepší kamarádku. Ona se totiž jmenovala Berenika Prdová. A všichni v jejím okolí ji iritovali otázkami, zdali její tatínek či brácha mají příjmení Prd. Což ve skutečnosti nemají. Proto se rozhodla přejít na nepřechýlenou podobu Prda. Já si tehdy uvědomila, že to mám hodně podobné, byť mé příjmení není nijak choulostivé. Nicméně z varianty Girglová se také nepoznalo, zda je to od Girgl, Girgla či Girgle. Takže jak nám bylo oběma osmnáct, šly jsme do toho společně.“
„A že si vaše kamarádka rovnou nezvolila nějaké vzletnější příjmení?“

„Co vás nemá? Ona se od té doby představuje ve verších: Berenika Prda, na své jméno hrda.“
„Koukám, že vaše kamarádka je pěkné éro a vy zřejmě také,“ začal ztrácet zdrženlivost Rafael. „Řeknu tedy, že kdyby za mnou přišla moje dcera, že si změnila příjmení na mužskou variantu, tak jí snad vyhrnu sukni a naplácám na holou zadnici.“
„I vy jeden mužský šovinisto! Račte vy vůbec mít nějakou dceru?“
„Nikoliv, dosud jsem svobodný a bezdětný.“
„Takže je to pouhé teoretizování. A co se týká té mužské varianty, musím připomenout, že Prda je jednoznačně rodu ženského a koneckonců Girgle by šlo skloňovat podle vzoru růže.“
„Vaše argumenty nemají chybu. Což jsem ostatně od češtinářky mohl očekávat. Ale já se raději skloňování dle vzoru růže vyhnu a rovnou se vás zeptám, zda vám mohu říkat Saskie. Přiznám se, že to mi poleze z úst lépe nežli slečno Girgle.“
„Můžete.“

„To jsem rád. Takže pro tuto chvíli zanecháme lingvistiky a přejdeme k praktičtějším věcem. Máme zde v kavárně dress code, jak jste si již zajisté všimla,“ pravil Rafael oděný do černých kalhot, bílé košile s motýlkem a vesty, „pročež si běžte zkusit pracovní odění, co tu mám po vašich předchůdkyních. A přijďte se mi v tom ukázat.“
Zavedl ji do zázemí, kde jí předal příslušné kusy oděvu. Udělal to jen ze zdvořilosti, neboť mu bylo jasné, že do sukýnek, co tam měl k dispozici, boubelka Saskie svou ctěnou zadnici nenacpe. A s blůzičkami to nebude o mnoho lepší.
Saskie dle očekávání vylezla v civilu a asi i jí bylo zřejmé, že pouze Rafael nechtěl být netaktní, když ji vyzýval k pokusům o oblečení.
„Tak bohužel, pane kavárníku, nic mi nepadne.“
„Nevadí, pořídím vám odění nové. Zajdeme spolu do prodejny pracovních oděvů. Máte čas zítra ráno?“

————————————

Vážení čtenáři, příběh je rozehrán. Zaujal-li vás, můžete se těšit na jeho pokračování v příštím výběru.