Také letos jsem napsala několik drabblů, které se netýkaly hlavního příběhu. Shrnula jsem je do třech okruhů. Nejvíc je jich kočičích, pak několik z mého života a pár se týká životů naprosto jiných lidí. Hezké čtení.
Fandom: Hotel U Devíti koček
Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv
Hop sem, hop tam
Jasně, že chci ven, jsem kocour.
Jasně, že chci hned zpátky, jsem kocour. Navíc jsem zaslechl lupnutí konzervičky. Rozdává se jídlo? Já tam nejsem? Nemožné. Ukaž, co máš! Maso? Výborně.
Čmuch čmuch. Vyčítavý pohled. To je zbytek od včera! To nechci!
No a co, že bylo v ledničce? Je od včera, slyšíš! Chci čerstvý! Nemáš? Cože? Pcha.
Chci ven.
Jo.
Jasně, že chci zase ven.
Jak jako, že prší? Nezájem. Otevři ty dveře!
Tak slyšíš? Vstaň a otevři ty dveře!
Neječ, ať ti nedupu po hrudníku a otevři!
No konečně.
Cože?
Hej! Pusť mě domů! Hned! Copak nevidíš, že prší?
Závěrečná poznámka:
Masterpiece našich koček je neskutečná výdrž. Pokud něco chtějí, otravují tak dlouho, až jeden/ jedna neodolá a udělá, co chtějí. Vrcholným číslem je posed na područce sedačky s následným přeběhem přes sedícího jedince s prudkým odrazem od jeho hrudníku Za ty roky mě to neskutečně irituje a občas bych je fakt s chutí přetrhla. Dělají to všichni tři ti mladší, Goliáš, Sára i Zuzana. Rozárka už má naštěstí rozum.
Téma: Dnes nezapomeň zemřít
Ranní postelový horor
Mám rád, když po ránu najdu oba dva v posteli. Skočím mezi ně a vrním a oni se vzbudí celý šťastný, že já jsem šťastný, a tak mě drbou silou velikou až mě občas shodí na zem.
Ale dneska?
Sáhne na mě a?
Vyletí
Ječí. Prý co to je, že tohle teda v posteli nechce! A že to musí zabít a nejlépe okamžitě a vyletí pryč a když se vrátí hned se po mě sápe a kroutí mi krkem a čímsi mi po něm rejdí! Jak můžu, vytrhnu se a zdrhám!
„Svině klíště,“ zaslechnu ještě.
To mám být jako já?
Závěrečná poznámka:
Vysvětlivky domácí:
Po ránu = mezi čtvrtou a pátou hodinou
Vrním = hrozně hlasitě vrní až drnčí
Celý šťastný = vytržený z nejsladšího spánku
Občas shodí na zem = obranný mechanismus, když už se to fakt nedá vydržet
Téma: My chceme pohádku
Kdo nevěří…
„… a pak Lupínka odvezli a my měli konečně klid.“
„Ještě pohádku,“ prosila trojčata.
„To nejsou žádný pohádky,“ urazila se Rozárka. „Třeba když sem ještě chodil Silver a Barbucha na něj spadl ze stromu, rvali se tak, že je ONA musela rozehnat proudem vody!“
„Nene,“ vydechl Goliáš.
„A když se sem nastěhovala Sofie s koťatama, tak zabrali půlku zahrady! My tam vůbec nesměli!“
„To sis nechala?“
„Viděli jste někdy kočku, jak brání koťata? Víte prd, co je život!“ pravila Rozárka, vlezla do pelíšku a pohrdavě se k trojčatům otočila zády.
„Kecá,“ mňoukla Sára. „Tolik koček. Kde by se tu vzaly.“
Téma: V dobré víře
Postesk frustrované domácí
Celý den jsem lítala otvírat dveře a okna, neb venku je sice slunečno, ale za to zima. Ale protože je slunečno, si kočky myslí, že je tam hezky, tak chtějí ven. Venku zjistí, že je sice slunečno, ale zima, tak chtějí dovnitř. Vevnitř je teplo, tak se ohřejí, zjistí, že je venku slunečno, tudíž tam bude teplo, a chtějí ven.
A pak zase chtěly dovnitř a pak zase chtěly ven a pak mi ruply nervy a já je nechala venku až do večera a při příchodu domů mi všechny tři vynadaly tak, že by si ode mě pes kost nevzal.
Téma: Nóbl
Kdo to ví, odpoví…
Jsou sošné, krásné, osobité. Nevítají tě jak psi, nezahrnují skákavou láskou. Protáhnou se a pomalu přivřou oči. Víte vy vůbec, že pomalé mrknutí je pro vás to nejvyšší vyznamenání? Že vám tím vaše elegantní krásná kočka říká „Mám tě ráda“? A proč, když jí neodpovíte stejně, tedy také pomalým mrknutím, se na vás pohrdavě podívá, seskočí z místa, kde právě zdobila, a odběhne pryč?
Ona se přece nebude bavit s někým, kdo jí ani za mák nerozumí a ona, kráska a noblesa sama, mu nestojí ani za opověď. Ať jí kouká aspoň nasypat do misky, když už nemá slušné vychování.
Téma: Došlo kafe
Asi vyhyneme
Domácí tvrdí, že za to můžeme my. Přitom ona tu plechovku nechala neuklizenou na kraji stolu. Chachá. Letěla na zem, jen co zalehla do postele. Plechovka, ne domácí, jasnačka. Rozprsklo se to všude.
Dnes vypukla panika. Jsme prý hrozní, všude strkáme čumáky a packy, nic nenecháme na pokoji, všechno zničíme. Víc toho nemá, nová zásilka dojde nejdřív za tři dny.
Přitom tu její chybu jsme odnesli nejvíc my.
Kafe? Jaký kafe?
Žádný kafe.
Naše lyofilizovaný kuřecí! Došlo! Že jsme si ho prý včera všechno sežrali najednou! Kdo mohl tušit, že další nemáš? Co nám dáš na dobrou noc dneska, no?
Téma: Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem
Kdybychom tu nebyli, tak tu stejně pořád budeme…
Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem.
Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno.
Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím!
Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš.
Sněžíš? Zajímavé, ale studené.
Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…
Vidím je v duchu před sebou.
Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí.
Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana.
Neřeší, co bude nebo nebude.
Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být.
Konec první části
Toro, radost číst o tvých krásných kočičkách. Jsem ráda, že jsou stále v pohodě a Rozárce přeji ještě dlouhé spokojené stáří.
Navíc skoro jako bys psala o těch našich. Také dělám dveřníka, kolikrát za den ani nepočítám. Třeba u snídaně – manžel sedí zády ke skleněným dveřím ven, já na ně z mé židle vidím. Tedy nejen dveře, ale také některou kočku, která chce „právě teď a ne o minuty později“ buď ven, nebo dovnitř. Takže velmi běžně se stává, že mi manžel něco povídá a já v půlce jeho věty vyskočím ze židle a jen omluvně pípnu „pokračuji, já tě poslouchám“. Vím, že to nemá rád, ale kočka má holt přednost.
Bobinka velí „chci ven“ očima. Sedím u počítače, ona přijde, sedna si tak, abych o ní věděla, zkamení a jen KOUKÁ (oči jak koláče). Stačí abych se k ní maličko pootočila, zvedne se, mrkne ocasem a už vidím jen její šmouhu, přesvědčená, že jí následuji. Když jí náhodou (no někdy schválně, protože ji škádlím) delší dobu ignoruji, přijde k mé noze, packou se mě dotkne a jakmile zareaguje, už zase letí pryč. Žádná jiná kočka tohle nedělala a nedělá.
Mlasknutí víčka dětské přesnídávky v jídelně přiláká Rusty do kuchyně ať je kdekoliv v domě. Zkusila jsem víčko přikrýt utěrkou, zda mlasknutí ztlumí – kdepak Rusty jsem neošálila. Slyší ho i skrz skleněné dveře na verandu. Ty ostatní reagují jen občas, Rusty neomylně vždy.
Díky za komentář, Maričko. Ano, ztlumit otevření konzervy čímkoliv se mi taky nikdy nepodařilo 🙂 slyší to na dálku všechny, ať dělám, co dělám. Přeju Tobě i vašim kočičkám pevné zdraví.
A prileti jak na kosteti a hned vi co a jak
Vážení – dotaz zapomněnky na vás všechny – onehdy jsme zde to slovo řekli: jak se nazývají bytosti z lidského světa, nadané jen malou trochou magie? Zkrátka si nevzpomenu a potřebuji to nutně do pokračování povídky…
díky za odpověď 😀
Motáci. 🙂
Nevím jistě, ale myslím, že to moták, podle Harryho Pottera.
No jasne motaci diky za pripomenuti
Čiciči ňuňu.
Jej, už je to pár měsíců, co jsme roupama v komentářích pod tématem mezi úpěním tak nějak vyrobili několik mimořádných drabblat 🙂
no jo, to je pravda 🙂 to bylo super
Či a či a či či čí, máme čtvrtek kočičí.
To je tak milé čtení, až mi svědí dlaně touhou po chlupatém kožíšku. No, není to možné, tak aspoň takto. Dík.
MaRi, Eddie a Vincent Ti na dálku posílají předení…:-)
MaRi, děkuji.
Toro! To je krásný čtvrtek s tvými kočičími aktualitami i vzpomínkami 🙂 Víš, kolikrát si na tebe vzpomenu, přesněji řečeno na pravdu: Otevři dveře, zavři dveře..a letní varianta Otevři dveře, nech dveře otevřené a ono to nějak dopadne 😀
Momentálně jsme už jen Čtyřkočičín v sestavě vlastní ( Miuška odešla v požehnaném věku patnácti let), ale v rozšířené stále Pětikočičín, neb jsme se rozrostli o sdíleného kocourka Felixe, který jak když naší Luisičce ( co už taky běhá za mostem z duhy) z očka vypadl! Přistěhovali se s ním mladí od sousedky Ivči a jelikož panu kocourkovi připadá jejich domácnost ( dva psi, vřeštivé a hemživé dítko) příliš náročná, chodí si užívat klidu na naši zahradu do letní kuchyně, na kuchyňský stůl v domě, do křesla v hale…:-D
Takhle jsme my kdysi přišli k Čendovi, který se k nám taky přestěhoval od sousedů, neb malé dítě pro milostpána bylo moc rušivé. My jsme zatím (ťuk ťuk) pořád se čtyřmi kočkami. Rozárce bylo na jaře 16, ale zatím vypadá pořád dobře, jen má spondylózu, takže se trochu hůř pohybovala. Ale začali jsme to léčit Solensií a už zas běhá a skáče jako mladice. No a trojčatům už je sedm, žádná koťata, i když jim pořád koťata říkáme… Tak ať se vám i vašim chlupáčům daří. Vám psaní a oběma zdravotně.
Děkuji za oba i za Kočičín 🙂 Nechali jsme si vyrobit ceduli od paní z Kutné Hory, zkusím sem dát odkaz:
https://www.fler.cz/zbozi/keramicka-cedule-kocici-na-prani-15861016
První kniha je na světě, druhá dopsaná, třetí kluci právě upravují redakčně. No a včera a předevčírem jsi viděla další začátek příběhu 😀
Abych nezapomněla – Eddiemu pořád občas přezdíváme Barbucha, pro jeho kočičinky. Nebo taky Rutherford…
Gratuluji ke knížkám. Ať se jim ve světě daří. Já teď poslala jednu do HOSTu, tak uvidím, co bude.
tak také držím tlapky 🙂 stránky už fungují, objednávky taky. dělali jsme dotisk 🙂 malé vydání, pro jistotu…ale vychází to, musím zaťukat.
Hezké
Děkuji
Milá Toro,
oba Hotely U devíti koček čtu pořád dokola a baví mě setkávat se v drabblatech se starými známými.
Z povídání o trojčatech to vypadá, že váš společný život je jedna nekonečná série akčních zážitků. A pak že kočka většinu dne prospí! 🙂
Abych pravdu řekla, akční zážitky už moc nejsou. Doba Hotelu je pryč. Já říkám naštěstí. Opakovaně nalezené kočky, koťata, strach o toulající se kocoury… Díky, stačilo. Doba to byla vzrušující, teď už je naštěstí (klep klep klep) klidněji. Díky za přízeň.
Toro, mám ráda tvé povídky, příběhy a romány, ale nejsladší jsou stejně tvé drablíky z Hotelu u Devíti koček. Jsou laskavé, veselé i smutné, ale plné kočičího života, do kterého jste se tak nějak vpletli.
Děkuji moc
Ad Postesk frustrované domácí: to je přesně popis naší (teda dceřiny) pejsky Šišky. Ona miluje teplo a sluníčko. Někdy z jara nám začínají chodit zprávy od dcery, že už zase dělá vrátnou na balkon. Chvíli se nahřát a pak jít domů, asi tak 20x za dopoledne.
Teď je pejska spokojená, jsou v Chorvatsku (po třetí toto léto) a hřeje se pořád. Přitom je černá, mělo by jí to vadit. Co je paradoxní, do vody nevleze ani za nic.
Ony ty černé pejsky budou kapánek prdlé, co se týká sluníčka. Brooke byla schopná se za živa upéct, ležela nehnutě na „svém lehátku“ (silný polystyren a na něm deka) a přijímala sluneční lázeň i tehdy, kdy ostatní umírali vedrem v klimatizované místnosti. Pravda, slunečnoláznila se v podstatě celý rok, akorát když bylo chladno, měla na sobě navíc teplý kabátek a byla přikrytá další dekou – tak vydržela ležet i tři hodiny, v našich arkticky mrazivých zimách 🙂 .
Jo, jaro a podzim jsou v tomhle nejhorší. Dovnitř, ven… Díky za komentář.
Milá Toro, moc ráda čtu tvoje kočičí drabble! Jsou plná lásky, humoru i pochopení. Díky tomu, že vím, jak aktéři vypadají (vypadali:)), vidím ty příběhy jako filmové skeče 😀
Moc děkuji, Dede.
Dobrý den, přemýšlela jsem, Toro, jak shrnout tvoje drabblíky, a napadla mě slova laskavá a láskyplná. Člověk by kožíšky občas s gustem přetrhl (tedy nejen kožíšky), ale nakonec to neudělá, protože je tu láska, a vzájemná.
Díky za krásný začátek dne.
Jo. Občas jsou hrozní, ale nedali bychom je. Díky.