Kam zmizel prazvláštní obraz z Galerie Mázhaus? A proč je zájemce o něj k nedohledání? Kdo se prochází po galerii v noci po zavírací hodině? Pokračování.

„Dobrý den, paní Racková. Vy jste mi ale připravili veselé překvapení na ráno,“ zazněl v telefonu pobavený hlas daňového poradce pana Bartka. „Děje se něco, že jste dali hlídat dům?“

„Dobré ráno, pane inženýre,“ pozdravila stejně tak radostně Anna. „Bratr je na cestách, byla jsem včera u něj pro spisy a někdo se nám hrabal ve věcech. Nenápadně, ale já to poznám. Tak jsme radši s Danielkou aktivovaly hlídání.“

„Dobře jste udělaly. Myslíte, že to nějak souvisí s tím ztraceným obrazem?“

„Vy taky víte všechno, pane inženýre,“ pronesla Anna s pobavením. „Nejste náhodou vědmák, že ne?“

„Nejsem, ale pan radní se se mnou byl radit o některých daňových aspektech svých dobročinných aktivit a zmínil se, že váš bratr pro něj zařizuje agendu kolem koupě a vývozu toho obrazu. Mimochodem, byla jste na vernisáži?“

„Pochopitelně, to jsem měla téměř nařízeno,“ zasmála se Anna. „Bylo to hodně zajímavé. Neskutečně pestrý výběr uměleckých děl, mám-li to vyjádřit kulantně, dodala. Byl to trochu punk, trochu hardcore.“

Vypadalo to, že sehnal obrazy všech možných uměleckých směrů, jen aby mohl dát dohromady výstavu… a vystavit tam jediný obraz, na kterém opravdu záleželo. Noc ticha. To neřekla nahlas.

„Mělo to jeden pozitivní dopad – chodí tam hodně mladých, těm se ta ulítlá směska líbí.“

„Ano. A teď se na FB spřádají konspirace, proč a jak mohl zmizet ten nejpodivnější z obrazů, co tam byly. Baví se tím celé široké okolí. Někdo už vymyslel interaktivní hru. Za obrazem po sklepeních krajského města. Zajímalo by mě, jestli to takhle pan Kadrnožka zamýšlel.“

„Těžko říct. Je mi divné, že nás nikoho ohledně toho obrazu ještě neoslovili vyšetřovatelé ani pojišťovna.“

„Možná čekají, jestli se pan radní někde nevynoří, aby ho mohli vyzpovídat. A než se vyšetřovatel dostane k informacím o tom, kdo mu zajišťoval právní služby, může to chvilku trvat. A je čas dovolených. Kdybyste potřebovala s čímkoliv pomoci, teď, tu Daniel není, stačí říct, ano?“

„Jak to myslíte, pane inženýre?“

„Můj zeť funguje na Policejním prezidiu, ale jeho bratranec je stále v činné službě. Víte sama, že někdy pomůže věci jen setřídit a pojmenovat. Ne že bych snad nějak podceňoval místní kolegy, ale ti to budou brát striktně formální cestou, na rozebírání konspiračních teorií nebudou mít prostor.

„Být tu ještě váš dědeček a tatínek, nenabízel bych vám to. Měla byste se velice na koho obrátit.“

„Rozumím a děkuji za nabídku, je dobře…“

„Mít se kam obrátit…“ dopověděl myšlenku pan Bartek.

Klika, že je vždy na koho se obrátit, pomyslela si Anna s úsměvem, když zavěsila mobil.

„My jsme v kuchyni!“ zavolala Anna, zaslechnuvši vrznutí vrátek a manželovy kroky v hale.

„A kdopak to tu je?“ otázal se David při pohledu na Eddieho a Vincenta, přešlapující na kuchyňské skříňce, ocásky naježené jako prachovky, vousky nastražené, pozorující paní domu, jak skládá úhledné kousky krůtího masa do jejich misek.

„Kluci, strejda Dave je tady!“ prohlásila paní domu. „Černý kalhoty, černý tričko Beatu, copak vám to říká“ Odložila nůž a šla se přivítat s manželem, smějícím se na celé kolo. Kocouři to komentovali nesouhlasným mručením.

„Vzala jsem je sem. Daniela je na celý týden pryč na školení k insolvencím a já nestíhám lítat na druhý konec města, mám toho teď hodně. Dáš si se mnou čaj nebo studenou minerálku radši?“

„Čaj bude fajn. Bráškovy věci jste dotáhly?“

„Jojo, to se podařilo, on má spisy vždycky v cajku, byla tam jen spousta psaní. Minařík je taky hotovej, už je na katastru, zaplať Pán Bůh a Nejvyšší Kočka. Co měl kde rozjednaného a poznámky, řekly jsme, aby poslali návrhy a podklady do mailu, že se tím probereme. Tohle je v pohodě. Straší tam akorát ten obraz. No to snad taky nějak dopadne. Volala mi policistka, že by potřebovala mluvit s Danem. Jak se dozvěděla, že mu dělám asistentku, ví snad jen Nejvyšší Kočka. Zastaví se po víkendu u mě v práci, ať na to máme klid.

„Co, kocouři? Dojedli jste?“

Kocouři se přišli otřít o nohy a vykráčeli otevřenými dveřmi na zahradu, ulovit si zákusek.

„Co to bude?“ pokývl David hlavou k pánvi na sporáku.

„Krůtí na hořčici,“ odpověděla Anna s pohledem najednou upřeným kamsi do neurčita. Tohle znal.

Všichni v rodině měli velké a pronikavé oči, do nichž se většinou nikdo nedíval moc dlouho. A když se díval, většinou se potom ptal na věci, které se potřeboval dozvědět. Něco je vhodné říkat, některé odpovědi si pro klid duše svojí i tazatele nechali raději pro sebe a řekli jen náznaky pro poučení.

Anna měla oči modrozelené, jako moře po ránu, když je klidné a čisté. Teď byly zelené jako absint. Upila čaje a postavila šálek na kuchyňskou linku.

„Kadrnožka a Daniel. Jak to může spolu souviset. Nic není náhoda. Co je s tím obrazem?“ mluvila si pro sebe.

„Dědečku?“ otázala se do prostoru. „Tati? Co se děje? Nevíte o tom nic?“

V místnosti se zatetelila stříbrná mlha, téměř neznatelná, přesto nepřehlédnutelná. Hlasy, které prakticky neslyšně zazněly, vnímali jenom ti, kterým byla určena pronesená slova.

Konec 2. části