Kam zmizel prazvláštní obraz z Galerie Mázhaus? A proč je zájemce o něj k nedohledání? Kdo se prochází po galerii v noci po zavírací hodině?

Ve velkorysé kuchyni prvorepublikového domku panovalo ticho, ani Rádio Beat neznělo jako obvykle. Paní domu vymazávala plech máslem s neutrálním výrazem ve tváři. Myčka čekala s otevřenými dveřmi na svůj příděl nádobí po pečení koláče.

Zvukovou kulisu pronikavě obstarávalo rádio sousedů, hostících na zahradě návštěvu. „Kto vie, či ma má niekto rááád? Možno márne čakám na teba,“ pýtal sa Paľo Habera.

„Ako pako na doktorát,“ pronesla vztekle paní domu. Práskla máslovým obalem do plechu.

„Do hajzlu. Kur…wa už!“ Kuličky červeného rybízu v misce nadskočily a zase spadly.

Její manžel, do té doby poklidně upravující dokument na notebooku, zvedl hlavu od práce:

„Neozval se?“

„Ne.“

„Psala jsi mu?“

„Jo.“

„Přečetl si to?“

„Jo.“

A odpověděl?

„Ne.“

Zkoumavě se na ni podíval.

„Neříkal, kam jede?“

„Ne. Jen že si dáme vědět. Před pěti týdny! Máme rozdělané tři spisy a smlouvu na pozemky. Minařík už se ptal dvakrát, kdy to zfinalizujeme,“ prskla. „Složil zálohu před 14 dny.“

Položila si dlaň na solar a zlehka přejela párkrát tam a sem. Tohle nevěstilo nic pozitivního. Znal instinkty svojí ženy a sílu spojení mezi ní a jejím bratrem. Vlastně nebyli pokrevními příbuznými v přímé linii, jen je k sobě kromě formálních kroků adopce pojilo i prazvláštní pouto, jaké se nevidí často ani v rodinách.

Navázalo se s okamžitou platností, jakmile se o sobě dozvěděli a znovu se potkali po dvaceti letech jeho pobytu v cizině. Věděli o sobě víc, než běžně o sobě vědí lidé, žijící spolu v letitém manželství. Znal to dobře, protože oni dva si takto mohli téměř číst myšlenky a přání. Two steps behind…Budu tady vždy, když mne budeš potřebovat. Vždycky dorazím včas, kam mám.

S Danielem se na první dobrou přečetli hned při prvním setkání…a vzájemně se přijali do nejosobnějšího kruhu. „Dva rytíři, ochránci jedné dámy,“ žertoval občas na skoro-švagrovu adresu.

Jedno je jisté – jeho žena nikdy nepropadá panice a nevyhlašuje alarm pro nic za nic. Jestliže teď jeví neklid, musí se dít něco nestandardního.

„A co ten obraz z Mázhauzu, co chtěl radní Kadrnožka? Zařizovali jste mu přece úschovu peněz.“

„Jo. Noc ticha. Jediný originál. No, tak ten zmizel taky.“

Čtvrtek odpoledne, kancelář v sídle společnosti

Mobil zvonil svým základním protivným ječákem. No ID number, oznamoval display.

„Trhněte si nohou, otravové,“ zamumlala pro sebe Anna Racková. „Nabídky a zas nabídky.“ Přesto natáhla ruku a hovor přijala.

„Zlatíčko?“ ozval se hlas na druhé straně.

Prudce se nadechla. „Bráško? Jsi to ty?“

„Ano, jsem to já. Celý, živý, zdravý.“

„Pane Bože! Kde jsi? No, to je vlastně jedno. Prostě se seber a přijeď.“

„Ne, to ještě nemůžu. Jen jsem ti – vám musel dát vědět, že jsem v pořádku. Musím ještě něco dodělat a uklidit. Eh…“ bylo slyšet, že za poslední slova by se nejradši kousl do jazyka.

Měla chuť zaječet. Po pár vteřinách zaváhání místo toho řekla tiše: „Jednou ti někdo opravdu ublíží. Jen doufej, že to nebudu já.“ Jejich dávný a otřepaný vtípek, používaný, když jeden nebo druhý udělali nějakou naprosto ptákovinu.

I kdyby se stalo, neřeknu ti to, zaznělo jí v hlavě. Paradoxně ji to uklidnilo. Spojení se neztratilo.

„Jestli potřebuješ úklid, půjčím ti naši hospodyni,“ řekla zlehka. Nezasmál se.

„Zlato. Nepřerušuj mě teď chvilku. Máme pár rozdělaných věcí a já nevím, za jak dlouho přesně
se vrátím. Posílám za tebou Danielu. Má všechny moje plné moci, abyste spolu mohly do spisů.“

Vycítil asi, jak ztuhla a ovládá se ze všech sil.

„Tři týdny, víc ne.“

„Čtyři, když to půjde dobře,“ doplnila.

„Promiň, zapomněl jsem, že do mě vidíš.“

„Jako do poloprázdné sklenice, bráško. Udělám, co bude potřeba, spolehni se. Dáš o sobě vědět? Zbytečná otázka.“

„Přesně tak. Budeš první, kdo se dozví, že jsem zpátky.“

„OK, spolehnu se na svoje instinkty a nebudu tě hledat. Dej na sebe pozor.“

„Jsi šikovná holka.“

„Kolik máš času?“

„Ještě deset minut, než dojedu na… místo. Kdyby to vypadlo, platí, co jsme řekli. Vy se máte?“

Stihli si vyměnit ještě pár vět, pak do řeči vpadl jiný hovor a spojení se přerušilo. Vzápětí mobil zazvonil znovu z očekávaného čísla.

„Anny? Hodí se ti to teď?“

„Můžeš se zastavit, Dani, nespěchám.“

Daniela byla kolegyně ze spřátelené advokátní kanceláře, s Danielem si průběžně vypomáhali při kolizi termínů jednání a možném střetu zájmů při zastoupení klientů. Byla sportovně založená, hezká, s postavou modelky, kterou kromě jednání u soudu halila do extravagantních rozevlátých modelů. Celé roky se stále někdo snažil ty dva dát spolu dohromady, netuše, že je to snaha totálně marná.

Po zkušenostech z nepodařeného, naštěstí bezdětného manželství, ztratila Daniela o muže zájem naprosto a definitivně a věnovala se jen svojí práci, zahradě a dvěma norským lesním kocourům. Jelikož měla kancelář v přístavbě svého domu, sdíleli s ní občas Eddie a Vincent i právnickou agendu. Vyhlašovala, že jí pomáhají rozlišovat dobré klienty od těch neplatících, což byl samozřejmě žert. Ovšem pokud se někdy stalo, že oba kocouři svorně zaujali obranný postoj, už když spatřili příchozího za prosklenými dveřmi ze vstupní haly, byla ve střehu a klienta si nechala pečlivě prolustrovat. Většinou se ukázalo, že nebylo o co stát.

Anna vedle svojí práce čas od času dělala asistentku tomu či onomu, znaly se tedy dobře. Kromě toho vozila oba kocoury k veterináři. Milované paničce by otravné procesy očkování a pravidelných prohlídek oplatili naschvály a ignorací, kdežto chůvě je velkoryse prominuli.

„Máš čas jet se mnou?“

„Určitě.“

„Akorát nemůžu najít klíče od bráškovy kanceláře. Divný, měla jsem je ve stole a nejsou tam.“

„To je OK, mám ještě jedny rezervní. Můžeme?“

Danielova kancelář sídlila ve druhém poschodí administrativní budovy, původně lékárny ze začátku 20. století. Tomu odpovídalo i vybavení a styl stavby, dávající návštěvníkům zprávu o tom, že zde
se jim dostane dobré péče na vysoké úrovni. V přízemí měl svoje kancelářské prostory i daňový poradce, s nímž spolupracovala většina jejich klientů.

„To je divný,“ zamručela Anna, „byla bych přísahala, že bylo zamčeno na dva západy. Jako pokaždé.

„Pojď dál, Dani.

„Moment. Počkej chvilku.“ Projela zprávy z čidel ve stěnách na svém mobilu. Daniela zvědavě přihlížela.

„Dobře tě vycvičil,“ uculila se.

„Normálka, to dělám i potmě doma na zahradě, když není David doma. Poldova dcera i vnučka, co bys čekala,“ odvětila Anna.

„Tvůj děda a táta byli policisti? To jsem nevěděla.“

„Ano, byli. Děda šéfoval policejní akademii až do devadesátek. Táta pracoval chvíli na obecné a potom na hospodářské až do důchodu,“ dodala Anna roztržitě.

„Ale tady vážně někdo byl. A hrabal se tady ve spisech.“

„Proč myslíš? Já nic nezvyklého nevidím,“ odporovala Daniela.

„Cítím to. Byla jsem tu naposledy předevčírem s uklízečkou a vypadalo to tu jinak. Nepouštíme ji sem samotnou. Některé kauzy jsou šílené už od desek s mašličkama. A nemůžeš mít všechno v trezoru, vždyť to znáš.“

„Zlatej civil a rozvody,“ podotkla Daniela.

„Zlatý…víš co.“

Obě se zasmály. Jára Cimrman je věčný.

„Kam vidíš, že někdo koukal? Ať víme, jestli vyhlásit paniku nebo nic.“

Anna se rozhlížela po kanceláři. Vypadala jako pes, nasávající stopu. Pak namířila najisto k polici
a jednomu konkrétnímu spisu, obsahujícímu jen pár dokumentů.

„No, nazdar. To je Kadrnožka. Tady byla smlouva o úschově, originál. A odhad znalce. Povolení k vývozu. Tohle jsou všechno kopie.“

Vletěla do trezoru, umístěného, jak jinak, za obrazem – portrétem rodiny původních majitelů  domu.

„Tady taky nejsou! Divný.“

„Kdo by to bral? Koho zajímá nějaký Kadrnožka? Poslouchej, začíná mi tu nebýt dobře. Můžeme vzít ty spisy, pro co jsme přišly a jet pryč? Vezmeš mi je zatím k sobě, viď?“

„Rozhodně souhlasím, Dani. Ukaž seznam.“ S rychlostí, svědčící o podrobné znalosti místa, vytahala spisy z polic, naskládala je do aktovky a postrčila Danielu k východu.

„Dívej se na mě, zamykám na dva západy. A loguju ještě na PCO, to Daniel normálně nedělá, když je běžně v pracovní den pořád někdo v budově. Zavolám panu Bartkovi, aby se nevyděsil, kdyby zítra šel do kanceláře, bude to muset odblokovat.“

„Neměla bys to ohlásit?“

„Ne, zatím počkám. Nic jiného se neztratilo, aspoň to tak vypadá.“

„To sice ne, ale…Počkej přece, není to ten Kadrnožka, co už pár dní není v úřadu? Radní Kadrnožka? Velký donátor galerií a podporovatel mladých nadaných umělců, co je nikdo nechápe?“

„Jo, to je přesně on.“

„On všude vyhlašoval, jak si bude kupovat z galerie nějaký zvlášť cenný obraz…a že si obstarává vývozní doložku, aby si ho mohl vystavit ve svojí vilce v Toskánsku! Ale ten obraz přece zmizel, pátrají po něm, psali to v regionálních zprávách na IDnes, tys to nečetla. Anny?“

Anna se na ni podívala a zavrtěla hlavou.

„On je Danielův klient? Kdyby se něco dělo, víš, kde mám kancelář. Radši se na nic neptám.“

„To by bylo zbytečný, nevím ani to, co ty,“ pokrčila Anna rameny.

„To je ten obraz, podívej,“ otočila k Daniele obrazovku svého NTB o něco později v kanceláři. „Noc ticha. Fotka je ze spisu. Psala jsem předkupní smlouvu. S ujednáním, že do vývozu ponechá obraz vystavený v galerii. A rozvazovací podmínkou zrušení koupě a vrácení peněz z úschovy, pokud by nedostal povolení k vývozu do zahraničí.  Dan zařizoval úschovu u banky a pojištění měl na starost náš makléř. Na to, že je to výtvor začínajícího umělce, vlastně jediný, který zatím namaloval, stál těžké peníze a dělali s tím orace jak s originálem od Slavíčka, tobě to můžu říct.“

„Noc ticha, hmm,“ zamručela Daniela. „Vážně noc. Vždyť je to celé černé, nic tam není vidět!“

„Když se soustředíš, za chvíli uvidíš z té tmy vystupovat postavy,“ poučila ji Anna.

„Bože! Jsou tam! Úplně plasticky je vidím. Vystupují a zase odcházejí. Kdo si proboha tohle pověsí
na stěnu vily v Toskánsku, rozumíš tomu? Vždyť by se z toho za měsíc zbláznil. Já bych měla pocit,
že v noci z toho obrazu vycházejí ven a zase se tam vracejí. To je ale pitomost, co?“

Anna se k ní obrátila. Oči měla zvláštně zamlžené, jako při pohledu do velké dálky.

„Strážník Kadrnožka Jan, strážmistr z Vyšehradu,“ pronesla neutrálním tónem. „Pracoval i u mého dědečka. Potom odešel do politiky, a nakonec se stal radním pro kulturu tady na magistrátě.“

„Annie? Co mi to tu povídáš? Kadrnožkovi je nějakých pětačtyřicet, ne víc. Tvého dědu by mohl pamatovat tak maximálně z vyprávění.“

„Promiň, co jsi říkala?“

„Aby ses vzpamatovala, Anno Racková, mluvíš dobře z cesty. To bude tím obrazem. Potřebujeme kafe
a pak klid doma,“ vyhlásila Daniela. Na tom se usnesly, a tak i zrealizovaly.

Klid doma se konal na zahradě u domu Davida a Anny. Po kávě přišlo na řadu italské růžové prosecco
a při něm povídaly o všem možném ze života i z práce. Velký betonový bazén jim k tomu šplouchal jako meditační kazeta.

„Tady by se líbilo Eddiemu a Vincovi,“ poznamenala Daniela zasněně. „Moji zahradu už od myší vymýtili. Tady by možná bylo ještě co…“

Anna se zasmála.

„Mít víc času, asi bychom měli psa. Jenže já jsem věčně v práci, chodím domů nepravidelně a David je celý týden u klientů. To není žádný psí život. Zatím si vystačím s kočisittingem těch tvých seveřanů.“

„Oni tě milujou, poznají, i když jsi na kraji ulice a už drápou do dveří, věříš tomu?“

„Věřím, to samý dělají, když je hlídám a se ty vracíš domů. Jsou to zlatíčka.“

Seděly teď na bazénu a máchaly si v něm nohy, sklenice s vínem a vodou postavené na širokém okraji.

„Víš, co mi připadá legrační, Dani? Jak se pořád všichni snaží dávat dohromady tebe a Dana. Kromě jinýho že se k sobě hodíte jménem.“ Zakroutila hlavou. „Neskutečný blbiny ty lidi vymýšlejí.“

„To bych mu nikdy nemohla udělat, dát se s ním do kupy. Chlapy snáším maximálně jako kolegy nebo kamarády, kdo by něco zkusil, dostal by sešívačkou do palice. Koukni, mám se dobře, praxe jede, mám barák, zahradu, dost financí…“

„Kocoury…“

„Jo, kocoury,“ přitakala se smíchem Daniela. „Nic mi nechybí. I společnost, když o ni zrovna stojím. Jako jo, měla bych bezva skoro-švagrovou,“ uculila se a cákla na Annu vlnku.

„A pak byste mě vytěžovali s asistencí ještě víc než teď. To víš, že jo! Nech si zajít chuť, švagrová in spe.“

„Když už jsme u těch jmen…“ zamyslela se Daniela, „David a Luisa Rackovi jsou nějací vaši příbuzní?“

„Budeš se smát…to je Davidův bratranec. Maminkám se líbilo stejné jméno. Jak sis na ně teď vzpomněla?“

„S tím obrazem. 4R docela často sponzoruje výstavy a různé podobné počiny.“

„To vím. Davidova neteř je provdaná za galeristu, Michaela Ryse. Galerie KusKovu, jestli ti to něco říká.“

„Znám,“ rozzářila se Daniela. „Jednou jsem si tam koupila šperk, takový dramatický korál, říkám mu Ježek v kleci.“

„Myslíš ten, co ho spousta lidí považuje za steampunkovou rtěnku a já ti ho nepokrytě…přávidím?“

„Přesně ten. Hele, neskočíme si tam? Ty tady máš rezervní plavky, viď?“

„No, můžeme, do toho vína jsme teprve namočily jazyk, jak pořád meleme. A pij vodu, je vedro!“

„Ježíšku, to bylo příjemný! Nemůžu přijít častějc?“

„Můžeš, to víš, že ano. Každé ráno si zaplavu, krásně to probouzí šedé buňky mozkové.“

„To potvrzuji. Ty, Anny, vlastně se tě musím zeptat na jednu věc. Na dvě.

„Jak se to vůbec stalo, že je Daniel tvůj bratr? No, tedy, někdy si nejsem jistá, jestli by nemohl být spíš Davidův než tvůj bratr. Jste tak do podoby všichni tři…Vlasy, chování, vtipy… jen ty oči máte každý jiný.“

„No a co teprve kdybychom měli každý oko jiný,“ nadhodila Anna. „Jako jeden tátův kolega. Jedno očko modrý jedno hnědý, jak ten David Bowie.“ Pak se na ni zahleděla a její oči dostaly zase ten zamlžený výraz jako v kanceláři.

„No, víš,“ pronesla zvolna, „já vlastně nevím…Co si pamatuju, byl to můj mladší bráška. Bylo mu asi 13-14, když se u nás objevil poprvé. Já to nijak zvlášť neřešila. Byl v pohodě a dostal svůj vlastní pokoj. Do mého království nechodil, tak mi to bylo jedno. Já za rok maturovala a pak vysoká, měla jsem jiné starosti než jednoho puberťáka, se kterým byla někdy i celkem legrace. Naši byli rádi, že ho akceptuju, ze začátku byli takoví rozpačití, nejistí.

„Ptala jsem se, kde má rodiče nebo jestli vůbec nějaké měl.“

„Annie!“ Daniela vyprskla smíchy. „Nemohli ho najít na záhonku s petrželí.“

Anna se také krátce zasmála a pak pokračovala zadumaným tónem, jak lovila v paměti staré vzpomínky: „Říkali mi, že mi to vysvětlí dědeček. Nevím, nějak na to nedošlo a já se pak přestala vyptávat. Měla jsem zkrátka bratra a stačilo mi to.

„On pak odjel do ciziny studovat a na praxi, no a já jsem byla a jsem, kde jsem. Doopravdy blízcí jsme si začali být, až když se vrátil do Čech. Nevěděli jsme o sobě dvacet let.

„Přijedu k našim na oběd a on mne přijde uvítat do předsíně. Chápeš to?“

„Tys ho poznala i po těch letech?“

Anna přikývla.

„Jo, úplně automaticky. Řekl: „ Ahoj, Annie“ a já „Ahoj, bráško“ a bylo to.“

„Páááni, teda!“

„Máme tady v Čechách stejnou školu, on dálkově, já klasicky denní studium. Doktorát už mně dělat nebavilo, aspoň každý ví, co jsem zač. Že jsem megera.“

Daniela znovu vyprskla smíchem. „Ještě, že jsem to prosecco už vypila, měla bys ho v bazénu!“

„Zařídil si kancelář a za nějaký čas jsem se dali pořádně do řeči o právničině. Začala jsem pro něj na kus úvazku pracovat…vyřizovat takové ty věci, co jeho buď nebaví nebo já je mám dávno zpracované, vzory, kontakty a tak. Takhle nás dvě přece seznámil.“

„Jasné. Ale co vlastně ten tvůj – ehmm – bratr dělá? Nevyzpytatelný, nepolapitelný, víš, kolik věcí jsem za poslední dva roky za něj dotahovala? Perfektně vybavený spis a v půlce řízení mi ho přehodí místo toho, aby si ho dodělal a kasíroval palmáre.

„Zmizí a zase se objeví. Incommunicado dva tři měsíce a pak je zpátky a chová se, jako by odešel z debaty včera. A ty mu vyčteš, že se neozval a nic ti neřekl a on ti vůbec nerozumí. Vůbec se v něm nevyznám.“

„Danielko, prosím tě, neřeš to.“ Bylo zjevné, že Anna ví o bratrovi také svoje.

„Já vím, máš svojí práce dost, natož hlídat nezvedenýho bratra, chápu,“ zasmála se Daniela. „Mimochodem, s kým vlastně teď žije? Poslední dobou jsem ho viděla vždycky buď samotného nebo s tebou, někdy s vámi dvěma – s tebou a s Davidem.“

„Nooo, jelikož ho nehodláš klofnout, tak se můžeš takhle vyptávat,“ opáčila Anna s uchechtnutím. „Buď v klidu, tohle netuším ani já. Asi někde něco, ale já se nevyptávám.

„Ženský po něm jdou jako čert po hříšné duši a to jsou pak situace někdy! Taky už jsem čelila dotazu, jestli nejsme bývalí manželé, že jsme si tak příjemně povídali. Nebo jestli nejsem milenka!

„Když jsem pak dotyčné objasnila, že Dan je můj mladší bratr, málem se rozplynula jako nanuk na sluníčku. A ten chlapík, co tam s ním seděla, by nás nejradši pohledem probodl obě dvě. Zato Dan, když jsem mu to potom vylíčila, se mohl smíchy strhat. A že jsem si měla od té dámy vzít telefon, pro něho.“

„Jojo, když máš osobní kouzlo, je to marný, neunikneš,“ zahihňala se Daniela.

„To je vtipný, když ty jeho vtípky nemusíš řešit nebo žehlit,“ zašklebila se s hraným nazlobením Anna.

„Víš, ale přece jen mi ten obraz nejde z hlavy. A budu to muset asi řešit, protože když z advokátní kanceláře zmizí originály spisu…a není důvod, proč by je měl Dan kamkoliv dávat. Jedině ještě…když věděl, že pojede pryč, mohl je předat bance nebo makléři.“

„Nasadila jsem ti brouka do hlavy, koukám,“ podotkla Daniela. „Budeš s tím potřebovat pomoct?“

„Uvidím. Půjdu se podívat k Danovi znova, jestli tu nechal pracovní mobil. Třeba tam bude všechno
a já si nebudu muset dělat starosti. Sakra práce. Myslíš, že se dá zrušit adopce?“ zeptala se Anna žertovně.

„Ve vašem případě ani náhodou, kočičko. Na to jste do sebe moc propsaní,“ ujistila ji Daniela.

„Tak mám zase velkou kauzu na krku,“ vzdechla si Anna. „Kde jsi, Kadrnožko? I s obrazem?“

Daniela náhle bez varování zaječela a vyskočila na nohy:

„Liška! Tady proběhla liška! Za tebou, zmizela támhle v keřích…“

Konec první části