O Václavovi bylo známo, že miloval středověk. Rytířské turnaje, hudba, tanec to bylo jeho, ale dlouho nenašel odvahu si někoho, kdo se tomu věnuje, najít a zeptat se ho, jestli by se k nim nemohl připojit.

Když k nim do práce nastoupil nový kolega, který byl členem skupiny historického šermu, měl Václav okamžitě jasno. Zeptá se ho, zda by se k nim nemohl přidat. Když Jarda, tak se kolega jmenoval, přikývl, tak byl Vašek štěstím bez sebe a už se těšil na to, až na sebe natáhne brnění a stane se rytířem.

Vašek seděl v kanceláři u notebooku.  Z okna viděl hrad, který stál na protějším kopci. Byl jasný, slunečný den. Paprsky si hledaly cestu skrze záclony a jejich světlo dopadlo i na počítač, na kterém pracoval. Na monitoru viděl excelovou tabulku, která svými barevnými políčky připomínala šachovnici. I čísla byla rozložena tak, že připomínala šachové figurky. Václav se protáhl a podíval se na hodinky. Letmým pohledem zjistil, že už u něj sedí dost dlouho. Neškodilo by si udělat malou přestávku, pomyslel si. Opřel se pohodlně o opěrku a zavřel oči. Tabulka svítící z monitoru se rázem změnila na nádvoří protějšího hradu a on se ocitl v roli diváka.

Viděl královnu vyhlížející z okna a očekávající každým okamžikem návrat krále. Náhle zazněl klapot koňských kopyt a na nádvoří vjížděl král se svou družinou. Všichni se seběhli, aby přivítali svého panovníka. Ten seskočil z koně, pokynul poddaným na pozdrav a vydal se směrem k hradu. Pan komoří k němu přistoupil: „Buď vítán doma, pane,“ řekl a uklonil se mu. Tu mu přicházela v ústrety královna. Usmála se na něj: „Buď vítán doma, stýskalo se mi.“ řekla. Král ji políbil a odpověděl: „I mně se stýskalo. Jsem moc rád, že jsem doma.“
Podíval se láskyplně na královnu, nabídl jí rámě a spolu odcházeli do hradu.  Vašek si nevěřícně promnul oči. „To se mi snad zdá,“ pomyslel si a pro jistotu se štípl do ruky. Ne, nezdálo se mu to. Rozhlížel se kolem a přemýšlel, ve kterém století a na kterém hradě se ocitl. Podíval se směrem dolů a ke svému úžasu zjistil, že ten pohled moc dobře zná. Díval se do údolí, kde tekla Berounka. Ještě jednou se pozorně rozhlédl kolem a najednou mu to došlo. Vždyť to je přece Karlštejn a panovník není nikdo jiný než císař Karel se svou manželkou Blankou. Nádvoří se začalo pomalu vylidňovat. Chvíli ještě stál a okouněl, ale potom si řekl, že se rozhlédne po okolí.
Vydal se na prohlídku hradu a jeho okolí. Na nádvoří bylo rušno. Viděl tam zbrojnoše, čile zde pobíhalo služebnictvo. Mezi ním se proplétaly děti, které jako by mávnutím kouzelného proutku ztichly. Na nádvoří vjeli na povozech potulní komedianti a muzikanti. Jeden z kejklířů začal žonglovat a druhý předváděl svoje triky. Jejich vystoupení doprovázeli hudebníci. Jeden hrál na loutnu, druhý na píšťalu.
Melodie byla chytlavá a přímo vybízela k tanci. Děti se chytly za ruce a začaly poskakovat. K Vaškovi se přitočila mladá dívka se zelenýma očima a dlouhými hnědými vlasy.  „Nepůjdeš do kola?“ zeptala se a hezky se na něj usmála. Než se zmohl na odpověď, chytla jej za ruce a začali spolu s ostatními tančit. Vašek marně vzpomínal na kroky z tanečních. Tato melodie nebyla podobná žádné z těch, které znal. Ale ať namáhal mozek sebevíc, na nic nepřišel.
Kupodivu mu šly kroky dobře, a i když se bál, tak své tanečnici nohy nepošlapal. Ta ho za to vzápětí pochválila. „Umíš tančit dobře,“ řekla mu s úsměvem. „Děkuji za pochvalu,“ odpověděl. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.  „Eliška,“ odpověděla. A ty?“ „Václav.“ „Václav je hezké jméno, moc se mi líbí.“ Vašek cítil, jak se červená. „Snad si toho nevšimla,“ přemýšlel v duchu.  Pozorně se na ni zadíval. Krásné zelené oči se bystře dívaly do světa. Její nos byl jak bambulka, kterou si dává klaun, aby rozesmál děti. Krásně vykrojené rty, malinové barvy, se usmívaly. V její tváři se zračila laskavá a přátelská povaha, Oválný obličej rámovaly husté hnědé vlasy splývající přes ramena až do půlky zad, kde se stáčely do prstýnků.
Muzikanti dohráli jednu písničku a chystali se začít druhou, když v tom se ozvalo volání: „Eliškóóó.“  Ta se otočila za hlasem volajícím její jméno a zůstala stát, jako když ji přilepí. Za ní se objevila komorná Markéta. „Kde zase vězíš?“ kárala ji, „měla jsi být někde jinde!“ Komorná byla žena středního věku, trošku podsaditější, ale živá a energická. Všude jí bylo plno. „Už jdu,“ neochotně se loučila Eliška s nádvořím a se všemi, kteří na něm byli. Rozběhla se směrem k hradu, ale Vaška pořád držela za ruku. Nutno dodat, že mu to ani moc nevadilo.
Utíkal s ní. Byl zvědavý, kam ho Eliška zavede. Vyběhli po schodech a ocitli se uvnitř hradu. Vašek si jej se zájmem prohlížel. Byl zde několikrát, ale teď se mu zdál úplně jiný. Nebyl to ten hrad, který znal. Vtom se ozvaly kroky. Eliška do něj šťouchla loktem. „Ukloň se!“ Nevěděl jak. Rychle mrkl na Elišku, jak to dělá ona a zopakoval to po ní. Když zvedl hlavu, překvapením zkoprněl. Pár kroků od něj stál Karel IV.  Vašek téměř zapomněl dýchat. Chvíli si ho prohlížel. „Vypadá úplně jinak než na obraze,“ pomyslel si.
Karel se na něj zadíval, přeměřil si Vaška letmým pohledem a jen tak utrousil: „Dnes odpoledne se chystám na lov do zdejších lesů a ty, mladý pane,“ pokynul směrem k místu, kde stál Vašek: „mi budeš dělat společnost.“  Ten zapomněl překvapením zavřít pusu. Karel se mezitím obrátil na komorníka a přikázal: „Dejte osedlat koně i pro tohoto muže, pojede s námi na lov.“ „Ano, pane,“ komoří se lehce uklonil a šel vyhledat štolbu, aby mu vyřídil králův rozkaz. Eliška se po něm závistivě otočila: „To máš dobré, já zase zůstanu s Blankou tady, a přitom bych se tak ráda projela na koni.“ Vašek mlčel. Na koni nikdy neseděl a teď by se mu hodila lekce ježdění. Začínal mít strach, ale nedal to na sobě znát. „To nějak zvládnu,“ říkal si.
Císař je zval do hodovní síně na oběd, ale Eliška ho chytla za rukáv a táhla jej ven. „Pojď, ukážu ti, na kterém koni pojedeš a jestli chceš, tak se můžeme spolu ještě projet. Mám ve stáji svého oblíbeného grošáka, na kterém jezdím, když mám chvilku volnou. Ty dostaneš pravděpodobně ryzáka.“ Za těchto slov ho vedla ke stáji.

Když tam přišli, koně už byli nachystaní. „Á, Eliška,“ usmál se štolba na dívku a pokračoval: „Jdeš se projet, viď? A kdo je to s tebou?“ Tázavě se podíval na Vaška. „Odkud jsi, pane?“ Zeptal se. „Z Vršovic,“ odpověděl štolbovi. Ten na něj nechápavě vyvalil oči. „Odkud?“ Vašek si až teď uvědomil, že ve 14. století Vršovice ještě nikdo neznal. „Z Prahy,“ honem opravil svoji odpověď. Štolba pokýval hlavou a vedl je ke koním. Eliška kráčela beze strachu, ale ve Vaškovi byla malá dušička. Bál se, ale potom si řekl, že se přece nenechá zahanbit.
Sledoval Elišku, jak se vyhoupla do sedla a zopakoval to po ní. Kupodivu se mu to povedlo hned na první pokus. V duchu zajásal. „Teď, ještě aby mě kůň neshodil,“ prolétlo mu hlavou. Ale v tom už Eliška pobídla koně a on se rozběhl po nádvoří ven z hradu. Jeho kůň ji následoval. Vašek se pevně držel v sedle. Koně se rozletěli tryskem přes louku. Po překonání počátečního strachu si uvědomil, že jízda na koňském hřbetě je vlastně moc krásná. Vítr si pohrával s jeho vlasy, slunce svítilo, obloha byla jasně modrá. Vašek slastně přivřel oči. Byl to nádherný pocit, cítil se tak neskutečně svobodný a volný. Přál si, aby se nemusel vracet do svého světa, tady se mu moc líbilo.
Z myšlenek jej vytrhl Eliščin hlas. „Pojď, vrátíme se na hrad. Hostina je v plném proudu a já už mám hlad. Doufám, že nám něco dobrého nechají.“ Při jejích slovech si uvědomil, že už je také hladový. Proto přikývl na souhlas. Obrátili koně a tryskem se hnali zpátky ke hradu. Vrátili se právě včas. Z hodovní síně voněla vepřová pečínka. Vydali se tam. Sedli si na konec stolu. Vašek se sháněl po příboru. „Co to je ten příbor?“ zajímala se Eliška. „To je přece vidlička a nůž,“ odpověděl, ale potom si uvědomil, že tehdy jej ještě neznali. Eliška se po něm nechápavě dívala. „Co? My jíme rukama,“ poznamenala. Jen mávl rukou a popřál jí dobrou chuť.  Pustil se do jídla a ke svému překvapení zjistil, že pečínka je docela dobrá. Jen mu k ní chyběla zelenina a brambory.
Poslouchal hovor kolem sebe a bylo mu dobře. Po chvíli si všiml, že králova družina se začíná zvedat.  „Chystají se na lov,“ odpověděla Eliška. Sledoval je. Přišlo za ním jedno z pážat a vyzvalo ho, aby jel s nimi. Vyšel ven. Doufal, že dostane stejného koně jako před obědem, ale k jeho zděšení mu přivedli vraníka, o kterém Eliška řekla, že je hodně divoký.  Dostal strach. Kůň sice vypadal klidně, ale Vašek se přesto bál.
Vyhoupl se do sedla. Všichni ostatní už také seděli v sedle a čekali, až dá král pokyn k jízdě. Ten vyjel z nádvoří a družina jej následovala. Rytíř, který jel vedle Vaška si všiml, že nemá žádnou zbraň. Vrazil mu do ruky luk a šípy. Vašek zbledl. Byl rád, že se drží na koni, na střelbu za jízdy ani nepomyslel. Vzpomínal, že doma s tátou a na vojně střílel, ale to bylo dávno. Na indiány si sice taky hrával, když byl malý, ale luk a šípy v ruce nedržel.
„Za chvíli nám náhončí přiženou srnky a ty můžeš ukázat své střelecké umění,“ nadhodil rytíř. Vašek se v duchu zasmál. O svém střeleckém umění silně pochyboval. Možná, kdyby byla srnka velká jako vrata od chléva,  by se trefil, ale takto.  Přijeli na louku a proti nim vyběhl z lesa statný jelen. „Střílej, na co čekáš!“ Uslyšel rozčilený hlas vedle sebe. Vzal šíp, napnul tětivu, zamířil a vystřelil. Trefil! Sám se tomu velmi divil. Díval se jak se jelen poroučel k zemi a byl na sebe hrdý.

„Dobrá trefa.“ Ta pochvala přišla od toho, od koho by to Vašek nečekal. Sám Karel ho pochválil a na památku mu daroval minci s jeho podobiznou. Vašek byl štěstím bez sebe.  Uklonil se a poděkoval králi. Vraceli se na Karlštejn i s jelenem, kterého se mu podařilo ulovit. Vašek byl šťastný, přemýšlel, jestli se mu to jen zdá, nebo je to pravda. Schylovalo se k večeru. Na hradě zapalovali louče. Vašek se ocitl na stejném místě jako ráno, když se potkal na nádvoří s Eliškou.
V tom se mu zdálo, jako by odněkud slyšel tiché zvonění. Rozhlížel se kolem sebe, ale nevěděl odkud to zvonění přichází. Připomínalo mu vyzváněcí tón, který měl na svém mobilu. Otevřel oči a zjistil, že sedí ve své pracovně u monitoru, na němž měl pořád ještě excelovou tabulku. Podíval se na hodiny. Uběhlo sotva pět minut od chvíle, kdy se mu zdálo, že se ocitl na královském dvoře.

Přemýšlel, jestli to byl jen sen, ale když otevřel dlaň, tak v ní uviděl minci. Překvapeně na ni zíral. „Takže to nebyl sen,“ pomyslel si. Schoval minci tak, aby ji nikdo nenašel. Věděl, že pokaždé, když se na ni podívá, tak mu připomene jeho dobrodružství.  Líbilo se mu.  Vůbec by se nezlobil, kdyby si jej mohl někdy zopakovat.

Konec