Jednou za čas se narodí člověk, který je více než nadán pro určité povolání, což ovšem neznamená, že se na své cestě vyhne útrapám.

Lesy severního kraje byly husté, plné života i nástrah.  Zeleň i počasí již stihly z větší části zahladit stopy po kdysi pyšné říši. Války zdecimovaly obyvatelstvo a většina přeživších uprchla do pohostinnějších krajů. Jen pár věrných zůstalo a založilo mimo hlavní trasy osady. Stali se z nich zdatní lovci, stopaři i léčitelé.

Jedno měli společné, byli houževnatí, ale od svých osad se vzdalovali jen zřídka, pouze v nejnutnějších případech. Stalo se to i tehdy. Před deseti lety se v osadě lovců narodila malá Ouia. Tiché dítě, které rádo trávilo čas samo, u zvířat nebo na kraji lesa. Ouia se nezapojovala do výuky ve stopování a lovu.

Již v útlém věku se dokázala pohybovat tak, že ji většina stopařů z osady nedokázala vystopovat. A k lovu chovala přirozený odpor. Když dosáhla devíti let, okolí si začalo všímat, že jim pomáhá s drobnými zraněními, nachlazením. Ouia míchala bylinky, které za svých potulek v okolních lesích a loukách nasbírala.

Když dosáhla desátého roku, sešla se rada starších.

„Léčitel by se nám v osadě hodil,“ začal o schopnostech Ouii náčelník rady.

„Ale kdo ji bude učit? Nikdo z nás nemá takové znalosti, aby ji mohl učit.“

„Musíme ji vyslat do Deudrusie, to je nejbližší osada léčitelů.“

„Kwelle, doprovodíš Quiu do Deudrusie, vyučí se léčitelkou a vrátí se zpět k nám do osady,“ oslovil nejzkušenějšího stopaře náčelník.

„Cestu znám, párkrát jsem tam byl, když jsme potřebovali léčiva na horkou nemoc,“ přijal Kwell svůj úkol.

„Dávej pozor na cesty, kolem roklin, mohou být zrádné.“

Rada starších ukončila jednání a Kwell se odešel balit na cestu. Kdysi hojně využívané široké cesty se změnily, stále ještě byly patrné, ale mnohdy prorostlé vegetací, kterou bylo třeba se prosekat, což ztěžovalo a zpomalovalo pohyb.

„A to mne ještě bude ta malá zdržovat,“ pomyslel si Kwell. „Je to pár dnů pěšky, budu muset sbalit pro dva.“

Zašel do domu, kde bydlela Ouia a její rodiče.

„Rada starších rozhodla, že bude nejlepší, když Ouia bude studovat léčitelství v Deudrusii. Musíme se sbalit a co nejdříve vyrazit na cestu, než začnou deště, pak bude cesta nebezpečná až neprůchodná.“

S těžkým srdcem se rodiče s Ouiou loučili, večerní oslava na šťastnou cestu ke smíření se s jejím odchodem také moc nepomohla. Zejména, když se začaly vyprávět báje o zkáze říše a pádu jejího pyšného vládce.  Všichni ztichli, když se začala vyprávět báje o wroerech. O jejich skutcích i o bezuzdné oddanosti svému pánu.

Kroniky hovoří mlhavě, popisují jejich řádění jako dobu temna, morovou ránu, či zběsilé nájezdníky, ale všechny mají jedno společné. Vyhýbají se jejich jménu. Jako by se kronikáři báli, že byť jen zmíněním jména se probudí zpět ke svému životu a řádění.

Jejich poslední řádění si už téměř nikdo nepamatuje, a ti kteří nezapomněli, tak se snažili jejich jméno se své paměti vymazat.

Dávno se zapomnělo na to, že řádění ustalo, když díky značnému úsilí spřátelených stran padl jejich pán. I jeho jméno z kronik zmizelo. A tak se stalo, že z válečných hrůz se staly pouze ústně předávané historky, z historek pověsti a z pověstí báje.

A ty se toho večera vyprávěly u slavnostního ohně, jako připomínka toho, co může poutníky na dlouhé cestě potkat.

Kwell a Ouia vyrazili časně z rána. Cesta do Deudrusie je dlouhá a namáhavá a Kwell měl v plánu dorazit ještě za světla k Bílému vrchu, aby měli kde rozbít provizorní tábor. Kdysi tam bývala také osada, ale už byla léta opuštěná a nebyl si jist, jak to tam bude vypadat.

Kwell sledoval počasí a kvitoval, že rada starších rozhodla v tak krátkém čase. Ještě nenastalo období dešťů. Kráčeli po cestě, která ještě nestačila úplně zarůst, i když i tady si už lomikámen a různé rozrazily rašily v puklinách.

„Víš o tom, že tato cesta se kdysi jmenovala Královská?“ otázal se Kwell Ouii. „Říkal mi to můj táta, když mne zaučoval na stopaře.“

„Víš, že se o takových věcech neučí,“ usmála se na něj Ouia.

„Vidíš, to jsem úplně zapomněl.“

„Co to tam čouhá?“ otázala se Ouia, když zahlédla něco zvláštního na cestě.

Kwell se zarazil a sledoval.

„Kde? Co vidíš?“

„Asi 200 metrů před námi, z cesty. Vypadá to jako malé zuby.“

„Máš dobré oči,“ pochválil ji Kwell. „Tomu se musíme vyhnout, mohli bychom se propadnout a hodně bychom se zdrželi.“

Když se přiblížili blíže, Kwell si všiml, že to má příliš pravidelný tvar. Periferním viděním zahlédl, jak se křoví poblíž cesty pohnulo, jako by za ním někdo stál.

„Utíkej, opice!“ vykřikl na Ouiu.

Během chvíle se na cestu snesla sprška kamení a klacků. Ouia utíkala jako o život a Kwel za ní. Méně všímaví, či pomalu pohybující se by nevyvázli. Stejně jako lidé se ve zdejší krajině i opice nevydávaly mimo svá běžná teritoria. Tahle tlupa si toto místo vybrala kvůli jednoduššímu principu obživy. Jakmile se Ouia a Kwell dostali z dosahu metaných předmětů, byli v bezpečí a mohli si vydechnout. Opice je prohnaly, ale mělo to i jedno pozitivum. Bílý vrch již byl před nimi.

Blížili se ke srubům opuštěné osady. Dříve rušné místo vypadalo jako město duchů. Jako by jej obyvatelé opustili před chvílí nebo jej neopustili vůbec. Prostě zmizeli.  Z místa byla cítit zvláštní tíseň.

Osada tiše a zamlkle volala svou existencí o pomoc.  Kwell a Ouia prošli pár srubů a mlčky se na sebe podívali. Něco osadníky vyděsilo tak, že se báli být i ve svých obydlích.

Kwell našel v jednom ze srubů mapu okolí a pak i mapu celé osady. Před tím tomu nevěnoval pozornost, ale v každém ze srubů našel kahany. Hornické kahany.

„Ale vždyť tady žádné doly ani jeskyně nikdy nebyly,“ pomyslel si.

Na chvíli ztratil Ouiu z dohledu. Šel se po ní podívat. Našel ji jak na rozhraní lesa a mýtiny trhá nějaké byliny.

„Musíme se chránit Kwelle,“ otočila se na něj, když jej slyšela přicházet.

„Také si myslím, tohle místo není dobré. Přespíme mimo osadu.“

„Už jsem zahlédla vhodné místo, zavedu tě tam. “

Byla to mýtina kousek za osadou. Kwell se na Ouiu zadíval zkoumavým pohledem. Místo bylo dobře chráněno před nepřízní počasí a osada byla na dosah. Kwell vytáhl z batohu celtu a začal připravovat přístřešek. Ouia rozložila natrhané byliny, které do té doby nesla ve své náhradní svrchní suknici. Mýtina byla z jedné strany ohraničena malým potůčkem a Ouia se k němu vypravila. U potůčku naplnila náhradní suknici směsí potočního jílu a písku a ještě kapající ji donesla k příbytku, který Kwell mezi tím téměř dokončil.

„Dáme to na střechu a kolem.“

„Dobrý nápad, noci mohou být chladné.“

Kwell potíral střechu příbytku donesenou směsí a Ouia do směsi přidávala donesené byliny. Většina z nich byla aromatických a mnohé včetně kořenů. Vrstva, kterou Kwell nanesl na přístřešek stačila na to, aby byliny mohly být dočasně zasazeny. Stmívalo se a tak se uložili ke spánku.

Oba se probudili téměř současně.

Něco je venku! Něco tady slídí! Jde to po našich stopách!

Ouia s sebou trhla a začala zrychleně dýchat. Kwell jí přiložil ruku přes ústa a přitáhl ji k sobě. Ještě nevěděl, s čím mají tu čest a z jejich relativního bezpečí by bylo nerozumné vycházet a zjišťovat o co jde. Ouia se v jeho přítomnosti zklidnila.

„WWWWWRRRRRRRROOOOAAAAAAAARRRRRRR!“ Noční klid pročíst řev a svist větru.

Zvuk, který se ozval způsobil, že se by se v nich krve nedořezal. Zvuk, který nikdo neslyšel roky. Zvuk, kvůli kterému se lidé sdružovali v malých osadách. To byl zřejmě i důvod, proč osada na Bílém vrchu byla opuštěná.

Wroer!

„Chytrá holka, asi nám zachránila život“, pomyslel si Kwell, když bylo zřejmé, že wroer zklamaně opouští mýtinu, aroma bylin přehlušila jejich pach a bahno na příbytku skrylo jejich tělesné teplo. Teď už bude do rána klid. Wroeři loví výhradně v noci, denní světlo otupuje jejich smysly.

Kwell si v hlavě přehrál, co si o wroerech pamatoval.

Wroeři jsou něco, co nikdy na tomto světě nemělo být.

Wroeři pro své nasycení lovit nepotřebují. Loví a zabíjejí pro zábavu, z nudy, z nedostatku úkolů, které by mohli pro svého pána plnit. Nakrmí se a odeberou se do delší hibernace, čekat, jestli při dalším probuzení na někoho, kdo by se mohl jejich pánem stát.

A zdá se, že ten čas opět nastal.

Teplé dopolední slunce udělalo své, jílovité bahno na celtovém přístřešku vyschlo a rozpraskalo. Kwell vyprášil celtu a sbalil ji, přepásal řemenem a přehodil přes rameno. Do Deudrusie je čeká ještě kus cesty. A v duchu si přál, aby je podobné překvapení znovu nepotkalo.

Pokračování příště