Možná jste to někdy zažili, že se sen stane předzvěstí věcí následných. A náš hlavní hrdina, který stále tápe v tom, kdo je a odkud přišel, tyto předtuchy mívá. Ale dnes to má být jiné.

Probudil se zpocený. Poslední dobou špatně spal, doléhala na něj tíha věku. Nemoci se mu již dlouhý čas vyhýbaly, dávný prožitek zocelil jeho tělo i mysl. Ale noční běsy zůstaly. Vždy, když se ukázaly, bylo to jako předtucha, že se něco semele. A to se mu vůbec nezamlouvalo.

Otřásl se a zahnal chmurnou představu. „Nějak bylo, nějak bude,“ zabručel si pod vousy. Opláchl se studenou vodou, aby se probral, zakousl kus včerejšího chleba a čerstvý sýr k tomu.

Vyšel ze svého skromného příbytku ukrytého v lesích. Rád býval sám a kontaktu s ostatními se vyhýbal. Ač si nikdo nepamatoval jeho jméno a on jej dávno zapomněl, věděli, že tam přebývá a pokud nemuseli jej z nutnosti vyhledat, vyhýbali se mu také. Čas od času k němu někdo zavítal o radu nebo o pomoc s neznámým nebezpečím. Nikdo z místních si nepamatoval, kdy se v lesích objevil, ale tradovalo se, že se v těch místech nachází minimálně od dob poslední války. Nikomu to zvláštní nepřipadalo a prostě tady byl.

Poháněn svou předtuchou vyrazil na místo, kde zanechávali místní žádosti o pomoc. Věděl, že předtuchy se vyplňovaly častěji, než by si přál. Když dorazil na místo, zarazil se a zpozorněl. Nad místem se vznášel opar blízké smrti. Instinkty se mu zbystřily, svaly napjaly. Nebyl si jistý, čemu momentálně čelí, v duchu si připravoval možné únikové cesty.

Na palouku stála postava, pamatoval si ji. Místní kronikář Erwin. Když k němu dorazil, Erwin smutně zvedl oči. „Je to zlé, Pastýři“, použil oslovení, které se užívalo jen v závažných situacích. „Vesnicí obchází smrt. Lidé mizí neznámo kam, občas najdeme jen pár krvavých skvrn, ale jinak nic. Nevíme si rady, místní radní i domobrana jsou s nápady v koncích.“ Když Erwin zvedl hlavu, zadíval se mu do očí. Viděl, že nelže, kdyby ano, uhnul by pohledem hned.

Přikývl. „Přijdu se na tu záhadu podívat. Lidé by neměli bez důvodně mizet. Už když jsem přicházel, vycítil jsem Její přítomnost. Zítra se stavím.“ Erwin přikývl a vydal se zpět do vesnice.

Chvíli jej sledoval a pak se vydal ke svému obydlí. Pečlivě vybíral kudy půjde, ta předtucha se mu vtírala do mysli. Vycítil, že má na sobě někoho či něco pověšeného.  Pár rychlými úkroky zmizel ve skalní štěrbině, zahalil se do pláště a klobouk si narazil do čela. Ztichle čekal, jestli se zvědové objeví. Po chvíli se na cestě objevila nezřetelná postava. Zvěd se pohyboval potichu, bylo zjevné, že nechce, aby jej sledovaný zaregistroval, ale na něj si nepřišel. Dokázal zmizet téměř dokonale.

„Co ode mě potřebuješ Harrisi?“, ozvalo se zvědovi do ucha, když se neslyšně odloupl ze své skrýše. Harris s sebou trhl. „Ty umíš člověka pořádně vyděsit,“ opáčil Harris, když z něj opadl úvodní šok.

„Erwin mluvil pravdu, když mluvil o těch zmizeních.“

„Víš o tom něco víc?“

„Snažil jsem se najít nějaké stopy, ale na nic jsem nenarazil. Jako by je odnesl čert.“

„Nebo…“ odtušil. Hlavou mu proběhly vzpomínky na staré časy, již dávno zapomenuté.

„Pověz mi všechno, co víš. Cítím, že jde o víc, než tušíš.“

Harrise při těch slovech zamrazilo.

„Pojď, tady je jeskyně, občas tady mám dočasný úkryt, když potřebuju doplnit zásoby.“

Rozdělal v ohništi oheň a nechal Harrise, aby jeho oči přivykly svitu plápolajícího ohně. „Posaď se a spusť.“

Harris popisoval, co zjistil, kde pátral, odpovídal na jeho dotazy na to, jak vypadaly skvrny, které našli a rozpovídal se o tom, jak krajem začíná prostupovat atmosféra strachu.

„Je to děsivé, Pastýři. Lidé se jsou vyděšení, honorace nejvíc.“

Přikývl. „Díky za odpovědi, s tím se dá pracovat. Vyprovodím tě ven, za chvíli se bude stmívat, tak aby ses dostal v pořádku domů.“

Provedl Harrise po pěšinkách, které užívala jen zvěř a on. Na kraj lesa odkud to byl jen kousek k obydlí, kde Harris bydlel. Dohlédl, že Harris došel bezpečně domů a zmizel v přítmí lesních houštin. „Mám o čem přemýšlet,“ pomyslel si, když obezřetně procházel lesem ke svému obydlí.

Dalšího dne se probudil vyspaný a čilý. Skrývaná hrozba se vyjevila a on byl připraven téměř na vše. Vydal se do vesnice a vyhledal Erwina. „Budu si muset promluvit s radními a domobranou. Co zjistili. Víš něco o tom, že se to netýká jen vás?“ „Po kraji se o tom nemluví, ale mnohé zjistíš i z mlčení,“ odvětil Erwin. „Ale teď tě zavedu za radními, již na tebe čekají.“

Jak předpokládal, největší starostí radních bylo, jak rychle dokáže záležitost vyřešit a jestli to neohrozí jejich další zvolení. Na to, aby se šli podívat na případná místa činu, ač to bylo v jejich kompetenci, nebyli schopni zajít, na to byli příliš vyděšeni. Jedním z pohřešovaných byl jeden z nich. S Erwinem zašli i za domobranou. Ti jej zavedli na místa, kde zmizelé viděli naposled a také místa, kde našli krvavé skvrny.

„Copak jsem vás neučil, že když si myslíte, že jste objevili místo, kde se něco stalo, že to nemáte podupat jak stádo slonů?“, obořil se na velitele domobrany.

„Omlouvám se pane, ale někteří byli příliš horliví,‘ odvětil velitel.

„Hmm, zkusím z toho marastu něco zjistit,“ odfrkl si. „Díky alespoň za to, že jste mě sem vzal.“ A propustil velitele domobrany, už jej k ničemu nepotřeboval.

Prohlížel rozdupané místo a snažil se analyzovat, co se mohlo stát. Sice již uplynulo několik dní, ale skvrny se ještě nestačily rozložit a okolní tráva se začínala pomalu zotavovat. „Asi to nebude úplně ztracené,“ pomyslel si, když se zaměřil na narovnávající se stébla. Zaznamenal si krevní stopy a vzhledem k pokročilé hodině zašel za Erwinem.

„Tuším, kde pokračovat, ale blíží se noc. Dá se tady někde přespat, abych nebyl za místní atrakci?“

„Přespi u mě, mám tady hostinský pokoj a místní jsou zvyklí, že u mě pocestní přespávají.“

„Díky, jdi se také vyspat, zítra budeme pokračovat. To místo nám řekne víc, tráva už se začíná zotavovat.“

Erwin přikývl na souhlas a zavedl hosta do pokoje. Pokoj byl střídmě zařízen, bylo kde složit hlavu, také byla připravena voda pro případnou lázeň. Také dřeva bylo na zátop dost. Rozdělal tedy oheň v kamnech a část vody dal na kamna hřát. To, co ucítil v místnosti mu dvakrát nevonělo a uvědomil si, že to je on sám. Přiložil do kamen a voda se neochotně začala ohřívat a blížit k bodu varu. „Nechám ji převařit, jeden nikdy neví, i když to tady vypadá čistě,“ pomyslel si.

Horkou vodu nalil do kádě, přičichl připraveným esencím a vybral si tu, která mu připadala nejpřijatelnější. Zamknul dveře do pokoje, překontroloval okenice a jedno okno přiotevřel, Pak se naložil do kádě. Teplá koupel mu udělala dobře, všiml si, že před kamny visí natažený špagát. „Erwin myslí nejen na pohodlí hostů, ale i na jejich oděv.“ Použil zbytek mýdla, přemáchané a ručně vyždímané oblečení přehodil přes natažený provaz. Naložil kamna, přivřel přívod vzduchu, ať dřevo hoří co nejpomaleji a poprvé po mnoha letech usnul v pohodlné posteli.

První ranní paprsky pronikající škvírami v okenicích jej probudily. Zkontroloval, jak jsou na tom kamna. Pár žhavých uhlíků ještě zbylo. Přiložil pár třísek, otevřel přívod vzduchu a počkal si, až uslyší typické zapraskání. Ten moment, kdy vyhasínající oharky dostanou příležitost, přísun vzduchu dodá kyslík a vyschlé kousky dřeva potřebné živiny.

V kamnech zapraskalo a oheň se rozhořel. Překontroloval oděv, ještě potřeboval chvíli vysychat, přiložil tedy a otevřel okenice. Vesnice byla ještě ztichlá, slunce teprve vycházelo a on nechal své tělo zalít sluncem. Na jeho těle byly vidět šrámy z bojů, kterými prošel a ranní paprsky snažící se proplétat jeho hustými vlasy ukázaly začínající šediny. Zaregistroval svůj odraz. „Nemládneš, tvůj největší nepřítel je čas,“ pomyslel si. Odstoupil od okna a posadil se u stolu.

Oděv doschnul do stavu, kdy jej mohl na sebe obléct a zaznamenal, že i vesnice začíná pomalu ožívat. Po chvíli byl na náměstí živý ruch, trhovci se přetahovali s kupujícími a živě smlouvali. A zaslechl, že i dole v kuchyni je pohyb. Sešel tedy dolů za svým hostitelem.

Erwin stál u konvice a čekal až zavře voda, aby mohl připravit bylinkový čaj pro hosta. Když uslyšel, že se odsunula židle u stolu, trhl s sebou.

„Chodíte jako duch, Pastýři.“

„Síla zvyku, nechtěl jsem tě vyděsit Erwine,“ řekl s náznakem omluvy v intonaci.

„Čaj bude brzy hotov. Vyspal jsi se dobře?“

„Ano, díky. Již je to dlouho, co jsem se vyspal v pohodlné posteli. Radši se od jisté doby lidem vyhýbám.“

„To chápu, jsme schopni různých pletich a rozmíšek, ale to co se tady děje, tak to nechápu,“ a donesl na stůl čerstvě zalitou konvičku vonící jitrocelem, meduňkou a růžovými, ibiškovými okvětními lístky. Přinesl čerstvé koláče a usedl naproti němu.

„Co budeme dělat?“

„Jako první věc se nasnídáme, pak půjdeme znovu zkontrolovat místo, včera už to vypadalo, že se tráva z toho podupání zotavuje, dnes by nám mohla říct víc.“

„Odkud toho tolik znáš?“

„Sám nevím, od určité doby mám výpadek paměti, nepamatuji si kdo jsem, jak jsem se tu ocitl, ale zkušenosti mi zůstaly.“

Erwin rozlil čaj. Zakousli se do koláčů a popili čaje. Čaj mu rozproudil krev, zklidnil myšlenky a koláč přidal potřebné sacharidy. Protáhl se, byl připraven vyrazit.

„Erwine, jsi připraven?“

„Chtělo by se mi říct, že na vše, ale byla by to lež.“

„Pojďme.“

Vyrazili na místo, ranní rosa a dopolední slunce na štěstí pro něj dokonaly potřebnou práci. Našel, co hledal. Němý svědek potvrdil, co již tušil. Tohle daleko přesahuje znalosti a zkušenosti zdejších lidí. Bude se muset vydat na sever. Tam, kam doufal, se již nikdy nebude muset vydat. „Jsou čím dál troufalejší a jsem asi jeden z posledních, který to dokáže vyřešit.“ S lehce zarmouceným výrazem vstal. Věděl, že ten den může nastat.

A dnes ten den nastal.

„Vím, kdo to udělal a co se stalo. Budu to muset vyřešit, ale budu potřebovat pomoc.“

„Cokoli si řekneš Pastýři.“

„Díky Erwine, ale ty jsi toho pro mě udělal již dost. Budu muset obejít pár mých známých. Nežijí přímo ve vesnici, ale v blízkém kraji. Sejdu se s radními a řeknu jim svůj plán.“

„A budou lidé ve vesnici v bezpečí?“

„Ano, když budou útočníci vědět, že po nich jdu, zaměří se na mě a dají vám pokoj. V nebezpečí budete, pokud mě dostanou.“

Dragr se ve své jeskyni spokojeně stočil a uložil ke spánku. Nemají ani potuchy, co se děje, jsou vyděšení, a to se mu líbilo. Živil se jejich děsem. Nevěděl, kdo nebo co je děsí, ale bylo mu to jedno, zase měl pro jednou dost potravy. Uměl tvory vyděsit svou přítomností, zvuky, které vydával. Ale tohle bylo ještě lepší, nemusel se vůbec snažit. „Zítra se tam zase vydám,“ pomyslel si dragr a usnul.

Dragr se slastně protáhl ve vidině snadné potravy. Narovnal se v pelíšku, ale instinkt mu napověděl, že je něco jinak. Nebyl v jeskyni sám. Nasál pachy z okolí, připraven se bránit, či rovnou zaútočit. Vetřelec zaregistroval, že si jej všiml.

„Jsem rád, že jsem tě našel. Wroeři se probudili a dělají paseku mezi vesničany. Sám je nezvládnu. Pomůžeš mi?“

Dragr věděl, kdo to je, už s ním několikrát spolupracoval a vždy se mu to vyplatilo. Při podobných výpravách nikdy hlady netrpěl. Vydal ze sebe zvuk podobající se dvojitému zapípání na znamení souhlasu. Věděl, že kdyby se wroeři vymkli z kontroly úplně, neměl by se čím živit ani on sám. Wroeři neloví kvůli potravě, ale kvůli zábavě a čím úspěšnější jsou, tím jsou nenasytnější a drzejší. Samostatně si s nimi neporadí, ale když spojí síly, tak možnosti tady jsou.

Přikývl, rozevřel svůj kabát a pokynul dragrovi. Dragr neváhal, zachrul se do kabátu a spokojeně se uvelebil. Věděl, že jeho zvukové projevy na něj nepůsobí, tak bude moci z kabátu útočit ze zálohy.

„Stavíme se ještě pro pár známých,“

Dragr zapípal na znamení, že rozumí. A vydali se na cestu.

Konec první kapitoly