„Zdár, kucí, tak co dnes podnikáme?“ „Já bych se až do oběda pásl, pak bych se šel vyválet a pak se zase pásl.“ „No jo, Spíťa, co taky jiného! Podívej se na sebe, jak jsi tlustý.“ „Já nejsem tlustý, já jsem belgik. Jsem mohutný a hodím se proto na…“ „… tahání pivovarského vozu!“ „… blbečci, na drezuru!“

A že ses jí nachodil! Tam proletěla muška, cukl jsi hlavou. Tam se tě panička dotkla špornou nebo bičíkem a vykopnul jsi po něm zadní. To se teda rozhodčím moc nelíbilo.

No, to je fakt, s paničkou to moc nešlo, to ještě tak s malou paničkou, ta měla klidnou ruku a líp seděla. Ale nejlepší to bylo s tím chlápkem, co jednou rukou moc nemoh‘, tak musel dávat pomůcky nohama a sedem, tomu jsem rozuměl mnohem líp. Však jsme také dostali pořádnou šerpu a stužku na tom pata… paro… paradrezurním mistrovství!

Ale náhodou, i pro paničku jsem byl důležitý. Jak jsem ten veliký belgik, zdají se ze mě všechny překážky menší. No, a kdo ji přesvědčil, že těch 80 centimetrů spolu přeskočíme, takže si zvládne udělat licenci? Já, Spíťa Velká hlava.

A páneček, když ho na každém tréninku Novela sundala, tak si pak liboval, jaký jsem já rooozvááážnýýý a nelítám s ním jako ta koza.

Tak se teda pojďme válet, já vím, Elvo, jak máš rád ten stín a vlhko.

Už jsem tak zvyklý, sucho a sluníčko, to nebylo nic pro mě. Štěstí, že mi pánečci našli tu nejlepší paničku a u ní fešácký důchod mezi lesy a rybníky, konečně jsem zase mohl pořádně dýchat. Ty jsi, Spíťo, ale vodu rád neměl, ne?

Jo, voda, teď už je to žůžo. Nechápu, proč jsem se jí tam tak bál. Ale zase s tím byla legrace. Jak jsem nechtěl přes skoro vyschlý potůček v lese, panička slezla a převedla mě a všichni se jí smáli. A jak jsem udělal stojku na zadních u řeky a panička pak měla na zádech obtisklé oblázky. Anebo jak páneček musel čistit trenérovi sedlo, když jsem u řeky sundal i jeho, a ještě se s tím sedlem převalil přes záda. Tak a teď si tu dopřejeme pořádnou bahenní koupel, ááá to je slast.

No jen počkej, až nás bude zase Babička hubovat, kdo se s tím má čistit.

Jojo, Babička, to ona jen na oko. Vždyť víš, že jsme její miláčci a tady už se nás nebojí. A jak je malinká a potřebuje nás čistit ze židličky, tak i na tu vyskočí jak mladice.

Jo, to jen Děda hartusí „Zdeničko, zase jsi cítit jak od koní!“

Ale však on to taky tak nemyslí, jen nás ještě moc nepoznal.

Héj, Lotreku! Kde se tu bereš?

Ahoj Spíťo, ahoj Elvo, vás už jsem dlouho neviděl! A vy to tu máte dobrý, té trávy, ty louky, kdo si dá se mnou závod…?!

Kluci, vy už se vůbec nezadýcháváte! A mě ty nohy vlastně taky už nebolí. Kde tu jsou nějaké překážky, chci zase skákat! Hned! A teď si ještě dám drezuru, hustý, zvládnu i ty nejmenší kruhy!

A Lotreku, která tebe dohnala? Kolika jako mě nebo dušnost jako Elvu?

Mě artróza. Já nevím, proč ji panička neustájila někde jinde, někde daleko. Já bych pořád chtěl běhat, až mi vlaje hříva… a občas si přitom od radosti vyhodit, až panička piští, ale ty nohy přitom bolí. Teda, ani ne tak přitom, ale pak, pak jo. Ale teď už zase můžu! Roztočím ocas jako vrtuli a tryskééém…!

Loti, zastav se přece. Co je dole novýho?

No co by, tráva zelená, krmení ve žlabu, pamlsky od pánečků… Jo, panička si pořád nosí nějaké stužky. S Novelou už skáčou přes metr. Ale panička říká, že už jen pár roků, že už jí ta regenerace trvá čím dál déle. No já nevím, panička se vozí, co má říkat Novela, ta taky není nejmladší. Myslela si, že se zase vrátí k drezuře, malá panička má mladou kobylku, tak že ji paničce bude půjčovat. Jenže ta mladá se na to moc netváří, vždyť ani neumí jít rovně, kroutí se jak žížala! Prý je tak chytrá jako já, no ale nevím, to já, když jsem jezdil s paničkou drezury, tak jsem si je pamatoval! V A cval na pravou ruku…

Akorát panička říkala, že jsi chtěl v A nacválat vždycky, i když jste mezitím ještě měli dělat jiný cvik.

Nezáviď! A páneček, ten prý se taky časem dá na drezuru, i když s tou kozou už mu to zase jde i v parkuru. Akorát si teď vozí na břiše takový baťůžek a s tím na tu mladou, na Quibellu, nejdřív nesměl, ona byla takové tintítko. Teď už je to kus, ale zase trochu moc velká, taková žirafa.

Já bych mu přál pořádného valacha, takového jako ty, Spíťo, a paničce, aby to byl šiml, jako já. A hlavně, aby byl chytrý jako já a veselý jako já. Protože na mě nikdo, kdo mě kdy potkal, nikdy nezapomene!

A to je konec pohádky… pro smutné koňáky.

Lotrek

Starší články, kde najdete povídání nejen o koních, najdete zde https://www.dedenik.cz/tag/klokanice/