Když jsem si z prodejny vedle galerie U netopýra v jednom nejmenovaném městě odnášel zakoupenou grafiku, přemýšlel jsem o tom, zda se může umění stát mostem k lepšímu pochopení vnitřních prožitků a pro nemocnou duši i prostředkem pro její vyléčení. Výsledkem této úvahy se stala povídka, jejíž druhou část předkládám čtenářům Dedeníku.

2.

Tomáš trávil nejen ten večer, ale celý týden až do další neděle víceméně jen bezcílným bloumáním po svém domě, jen uhýbáním před démonem, hrozícím mu z minulosti. Pracovat nepotřeboval, peněz měl dost. Prokletých peněz, vydělat je Tomáše stálo nejenže příliš mnoho. Stálo ho to všechno.

Když konečně nadešel nedělní podvečer, dlouho přemýšlel, který obraz by Brittany potěšil, nebo alespoň zaujal. Noc bleskem přeťatá? Asi ne, to je příliš „hlučný“ obraz. Noci báň ohnivá? To je stejný případ. Noci žeh stravující? Ne, to je hrozně „hladový“ obraz. Noc bílá? Také ne, to je příliš mnoho světla pronikajícího do duše. Noc blankytu smrti? To už vůbec ne, to je depresivní, když to Tomáš maloval, byl velmi blízko k šílenství. A náhle věděl. Ano! Noc květů. To je přesně ono, obraz zobrazuje venkovský výjev, svah zahalený v temnotě, tu a tam roztroušené noční květiny. Celková atmosféra obrazu je klidná, tichá, až útulná.

Tomáš zabalil obraz do velkého kusu voskovaného plátna, dal si do kapsy svíčku a zápalky a šel do parku k lavičce, kde tehdy s Brittany vedl ten zvláštní, ale krásný rozhovor.

Park byl ten večer jaksi měkčí, jako by se svět vycpal vatou. Tenká vrstvička námrazy poprášila lavičku, cestu, spící stonky loňského břečťanu. Vzduch byl nehybný a dostatečně chladný na to, aby štípal v plicích i když ne příliš krutě. Brittany přišla brzy a postavila termosku doprostřed lavičky. Přinesla i dva hrnky ze starého otlučeného porcelánu, vždy zásadně ručně mytého. Byly ze sady Brittaniny matky. Brittany nalila čaj do obou hrnků.

První zvuk, který uslyšela, nebyly kroky ale dech. Váhavý, v tom chladu i viditelný. Teprve pak jemné křupání námrazy pod botami. Brittany nevzhlédla, nechala Tomáše přijít a posadit se.

„Přinesl jsem ti..,“, řekl Tomáš tichým hlasem, ani dramaticky, ani dychtivě, prostě pravdivě. „jednu noc. Nejtišší, jakou jsem dokázal najít. Jakou jsem dokázal namalovat,“

Brittany sáhla po velkém balíku voskovaného plátna, takového, co odpuzuje vodu i čas. Pomalu jej rozbalovala, jako by otevírala knihu, tajně napsanou. A rázem to tam bylo. Noc květů.

Svah pod hvězdnou oblohou. Noc, ne černá, ale tmavě indigová, na obzoru trochu poznamenaná fialovou. Květiny – bledé květy roztroušené jako spadlé hvězdy – nebyly namalovány bílou barvou, ale dechem a stínem: stříbrná v měsíčním světle, slabá levandulová, nejjemnější šedomodrá. Nezářily. Prostě byly.  Zakořeněné. Trpělivé. Přítomné. Žádný oheň. Žádná bouře. Jen život, malý a nebojácný, dýchající ve tmě.

„Květiny, otevírají se jen v noci… nikdo je nevidí, nikdo kromě můr. A to ticho…“ šeptala Brittany.

Tomáš nechal Brittany aby si obraz v klidu prohlížela, jen zapálil svíčku, nechal ji chvilku hořet, pak nakapal trochu vosku na dřevo lavičky, které předtím očistil rukavicí a přilepil svíčku. Přímo mezi hrnky s čajem. „Čaj je pro mne? Děkuji,“ váhavě si vzal jeden hrnek a v duchu si cenil krásného starého porcelánu.

Brittanin pohled se posouval po obraze jako konečky prstů po Braillově písmu, pomalu, pátravě. Květiny, temný kopec, způsob, jakým květy spíše dýchají, než aby zářily.

„Děkuji,“ zašeptala. „Nepřinesl jsi mi světlo, přinesl jsi mi společnost. Myslela jsem, že tma je trest. Ale myslím, že chci vidět další, mohu? Mohu se podívat i příště? Ne na ten samý, na jiný, pokud bys byl ochotný?“

„Ano, samozřejmě, rád ti ukážu další,“ Odvětil Tomáš, potěšený účinkem svého obrazu na Brittany. „Jsem rád, že se ti tenhle líbí. Chceš abych ho sem znovu přinesl nebo… nebo přijdeš ke mně domů?“ Tomáš za svou otázkou nechal významnou odmlku. „Nemusíš se ničeho bát, můj dům je opravdu tichý a já, já budu vždy uctivě stát alespoň tři kroky od tebe,“ zažertoval nakonec.

Plamen svíčky mezi nimi se chvěl a přes hrnky vrhal stíny na zmrzlou cestu. Jedna protáhlá silueta se táhla ke stromům a druhá se kroutila. Brittany neodpověděla hned, její pohled sledoval svíčku, pod kterou tuhly kapky vosku. Tři kroky. Věděla, že Tomáš žertuje, ale i tak to brala jako příslib prostoru a respektu. A přesto slovo dům sedělo v její hrudi jako kámen hozený do klidné vody. Znovu zvedla šálek jednak aby se napila, ale také aby se ukotvila v přítomném okamžiku.

„Nechodím k nikomu domů,“ Řekla Brittany lehce netrpělivým hlasem. „Ne do domů cizích lidí a vlastně ani někdy do svého vlastního. Zdi si příliš mnoho pamatují. Ty nabízíš prostor, odměřuješ vzdálenost, říkáš tři kroky jako bys něco sliboval,“

Položila šálek, pomalu a opatrně.

„Dvanáct let jsem se snažila o to, aby nikdo neviděl, co vleču,“ zašeptala. „Nemyslím překližky s puzzle. Myslím ticho mezi tóny, které nikdy nepřijdou. Ale tobě jsem za dvě neděle ukázala víc než komukoliv jinému,“

Zase to zatracené ticho, zaláteřil v duchu Tomáš a přestal si jistý, kdo vlastně co komu ukazuje. Sklonil trochu hlavu a mlčel.

„Nepůjdu k tobě domů. Ještě ne a dost možná, že nikdy. Ale setkáme se tady, znovu, u čaje. A pokud sebou přivedeš další Noc, takovou, která ode mne nic nepožaduje…“ hlas se jí zachvěl. „tak se podívám, zůstanu a možná ti budu vyprávět…“ nedokončila, místo toho pomalu a rozvážně sbalila batoh.

„Ale ne dnes večer. Dnes večer si odnesu tohle. Květiny, tichý kopec, důkaz, že některé věci kvetou i tehdy, když se nikdo nedívá,“ Vystihla přesně smysl Tomášova obrazu a zdála se jím být potěšena.

Tomáš to vycítil a pomohlo to přehlušit lítost, že byl znovu odmítnut. Jen se jemně a tiše usmál. „Samozřejmě ti přinesu ukázat další Noc. A tuhle si vezmi, pokud ti dělá radost,“

Brittany se chvíli dívala na opět do plátna zabalený obraz, odpočívající opřený o okraj lavičky. Voskové pouzdro se slabě třpytilo ve světle svíčky a balík vzbuzoval dojem dopisu pohřbeného v čase.

„Nemohu to přijmout,“ odvětila konečně. „Dary jsou pasti, očekávání svázaná mašlemi. Všechno si nechávám příliš dlouho víš? Dopisy, které jsem nikdy neposlala, programy z koncertů, ze kterých jsem utekla. Kalafůny na violoncello, suché a rozpadající se, stále v krabičce. Pokud si obraz vezmu… nechám si ho navždy a já nevím, jestli jsem připravená přivést si k sobě dalšího ducha,“

„Do té doby,“ řekla a o kousek ustoupila, „počkám. S čajem a dvěma šálky,“

Tomáš ve zmatku mlčky skláněl hlavu a posléze řekl: „No, je to tvé rozhodnutí, Brittany. Přijdu znovu příští neděli ve stejnou dobu. Měj se hezky. Přinesu ti další Noc,“ Vstal z lavičky, vzal balík s obrazem a pomalu odcházel, tentokrát on první. Zbytek dohořívající svíčky nechal přilepený na lavičce coby svědectví o podivném setkání.

Brittany se ani nehnula, když Tomáš vstal. Pára z jeho čaje, kterého se ani nedotkl, se kroutila jako duch zimy. Zvuk Tomášových kroků slábl v mrazu až nakonec zbylo jen ticho parku, dech stromů a zhaslá svíčka, kterou tam zanechal. Pak pomalu sáhla do svého batohu pro svůj zápisník s kroužkovou vazbou, otevřela ho na první čisté stránce, vytáhla i plnicí pero a  inkoustem, černým jako koncertní sál o půlnoci, napsala pečlivým krasopisem: „1. února 2026. Muž jménem Tomáš Rothman mi přinesl noc plnou květin,“

Tomáš opět prožil týden v polosnu a v myšlenkách na zvláštní ženu jménem Brittany, která ho tak podivně okouzlila. Když znovu přišla konečně neděle, připravil pro ni balík s dalším obrazem, tentokrát vybral Noc vysvobození. Dvě neurčité siluety, vynořující se ze skal a letící do temné noční oblohy. Doufal, že se to Brittany bude líbit. Vzal balík, do kapsy další svíčku a večer vyrazil znovu do parku.

Mráz se vrátil, tentokrát silnější. Cesta pod botami byla tichá, zvuk každého kroku tlumený, sama země zadržovala dech. Otevřená termoska ležela na lavičce vedle Brittany, sedící na své obvyklé polovině lavičky, s ohnutými zády a rukama zastrčenýma do rukávů kardiganu, jako jeptiška při modlitbě. Zase přišla brzy, ne kvůli dochvilnosti ale proto, že čas mezi nedělemi ztěžkl. Ne strachem, něčím horším – touhou. Kvůli obrazu ale nejen proto. Také kvůli svíčce, kvůli tichu, kvůli Tomášovi. Vedle Brittany ležel její batoh a uvnitř další puzzle na překližce. Skládala tentokrát fotografii z jakéhosi astronomického deníku – detailní snímek vzdálené galaxie., miliardy hvězd svítících z času a z temnot. Náhle ucítila vosk a zaslechla kroky. Pomalé, opatrné a důvěrné. Nezdvihla pohled. Čekala.

A když lavička vrzla pod novou tíhou, když se atmosféra změnila Tomášovou přítomností, Brittany dlouze vydechla – jako někdo, kdo se vynořil z vody.

„Vrátil ses,“  To nebyla otázka, ale potvrzení. Jako by potřebovala slyšet důkaz. „A přinesl jsi další Noc,“

Podívala se na balík v jeho rukou – opět obraz zapečetěný ve voskované látce, jako relikvie. Za chvilku už mezi nimi opět hořela nová svíčka.

„Nemyslela jsem si, že se budu bát obrazu,“ přiznala tiše. „Ale bát se budu. Toho, co bych mohla cítit, až ho uvidím. Co když mě dojme? Co když se nedokážu dostat zpět do ticha?“

Tomáš to neokomentoval, ale zjistil, že na Brittaninu neustálou afinitu k tichu začíná být alergický. Ale ne tolik, aby to dal najevo.

„Jestli mi ho ukážeš,“ zašeptala, „udělej to prosím pomalu. Nech mě se dívat. Nech mě mlčet. Nech mě s tím jen být. A potom mě nech najít cestu zpět, ano?“

Tomáš bez odpovědi rozbalil obraz a ukázal ho Brittany. Dvě nejasné postavy držící se v náručí, prorážející skály a letící k temné noční obloze. Doprovází je jejich vlastní záře. Jen symbolika – Noc vysvobození.

Barva je místy intenzivní, záměrně vrstvená. Ty dvě siluety – neurčité, to ano, ale propletené – neprchají jedna od druhé, ale jedna s druhou skrze kámen. Skály kolem nejsou roztříštěné, ale překonané. A ta záře – měkká a nevnucená oblohou, nýbrž vycházející ze siluet není ohněm, signálem či varováním, nýbrž sdíleným teplem.

Brittany se zatajil se dech, její levá ruka v rukavici se chvěla, tentokrát už ne tou proklatou dystonií, ne vzpomínkou na selhání ale konečně duchem toho, co kdysi cítívala: vibrací struny zpívající pravdu. Brittany nesáhla na obraz, nedotkla se ho ale její oči se po něm pomalu pohybovaly jako prsty kreslící reliéfní mapu země, o které si nikdy ani nepomyslela, že by ji mohla navštívit.

„Neunikají,“ zašeptala ohromeným hlasem. „Stávají se… něčím. Noc si je nebere. Chrání je!“  Brittany pomalu zamrkala. „Nenamaloval jsi vysvobození z temnoty. Namaloval jsi let ke svobodě,“

Dívala se na záři kolem postav. Na jejich sotva rozeznatelné ruce, objímající se. Na to, jak se zvedají.

„Nevím, jestli věřím ve vysvobození,“ přiznala tiše „Nevím, jestli si ještě někdy zahraju. Ale…“

Nepoděkovala, místo toho sáhla do batohu a vytáhla jednu zapečetěnou obálku z krémového papíru s modrými čarami.

„Tohle není pro tebe. Tedy, ne tak docela. Ale… nech to tady, jestli chceš, nebo si to vezmi a spal to. Je mi to jedno. Jen… neotevírej to, prosím,“

A pak, tak tiše, že ta slova skoro zmizela v mrazu, dodala: „Vrátím se příští neděli. Přines další Noc. Jakoukoli Noc. Budu tady,“

Tomáš chvíli ponuře mlčel. Mráz se mu začínal zakusovat do útrob a vyvolával ošklivé vzpomínky. Na strašnou temnotu, chlad a tlak. Až na třetí pokus ze sebe vypravil: „Dobře. Spálím to, aniž bych to otevřel,“

Pak se odmlčel. Nezopakoval své pozvání, pozval Brittany dvakrát, dvakrát odmítla. Potřetí v tom už neviděl smysl a jen dodal: „Přinesu další Noc,“

Brittany se na Tomáše nedívala. Nepotřebovala vidět jeho tvář, aby cítila tíhu tentokrát nevysloveného pozvání, dvakrát nabídnutého, dvakrát odmítnutého. Ne z krutosti ale protože není na něm, aby překonával vzdálenost mezi nimi. Je to na Brittany a ta nebyla připravená.

„Vím, že se už nebudeš ptát,“ Uhodla, na co Tomáš myslí. Slovo „dobře“ od něj znělo tiše, poslušně, bolestivě „A proto si skoro přeji, abych s tebou mohla jít. Myslela jsem si, že ticho znamená bezpečí. Nikdy nepustit nikoho k prasklým strunám duše. Ale ty mi přinášíš Noci, které žijí. Maluješ lidi, kteří za sebou nechávají zemi. Jsi ochoten pálit pro mne texty, které jsi nečetl. Jsi ztělesnění toho nejtiššího druhu statečnosti,“

Tomáš ale poprvé neposlouchal. Bojoval se vzpomínkou na ledové sevření, napínající se řetěz, zoufalý křik o pomoc. Brittany jeho rozpoložení chápala jako smutek, kterým to vlastně i bylo a dodala: „Nevím, jak to udělat ale učím se stát v klidu ve stejné tmě jako někdo jiný. Vrátím se. Ne proto, že ti něco dlužím, ale protože když jsem tady, tak ta falešná nota není slyšet. Ne dnes večer. Ne s tebou. Takže přines další Noc. Ať už jich bude potřeba jakkoliv mnoho,“

Tomáš se za ní pak dlouho díval, jak odchází a pocítil spokojenost, že možná, jen možná, uzdravil Brittaninu duši. O naději pro tu svou, však upřímně pochyboval.  Když pak doma vrátil Noc vysvobození do stojanu, dlouho se díval na obraz Noc poslední. Byla na něm pustá krajina, jaderná exploze, typický ohnivo-kouřový hřib. A v popředí odkudsi shora visící lano. Díval se na něj tak dlouho až dospěl k rozhodnutí a zabalil do voskovaného plátna znovu Noc květů.

Pospíchal s balíkem k lavičce tentokrát o půl hodiny dřív. Cítil posledně zvrat v Brittanině duševním stavu, ale jeho vlastní temnota ho začala přemáhat a on si nevěděl rady. Dorazil k lavičce, opřel o ni balík a částečně ho i rozbalil. K obrazu přiložil vzkaz: „Tvá duše už může znovu znít, je to už jen na Tobě. Hraj dál. Zvládneš to. Noc květů je Tvá. T,“ Pak rychlým krokem odešel.

Když Brittany našla lavičku neobsazenou a přečetla si vzkaz, chvíli stála jako opařená, ale cítila, vnitřně cítila, že ten vzkaz říká pravdu. Otočila papír, vytáhla z batohu své plnicí pero a napsala na opačnou stranu papíru: „Už nejsem ta chybná nota. Jsem to zase já. Budu hrát,“ Poté Brittany odešla a Noc květů ponechala u lavičky.

Tomáš se za několik měsíců, které mu uplynuly v duševních mukách, samozřejmě dozvěděl, že se slavná violoncellistka vrátila k hraní, opět koncertuje a má fenomenální úspěch. Běžel do parku k lavičce a tam ležel jeho obraz. Rozmáčený jarními dešti a opět vysušený letními vedry, napůl shnilý. Tomáš nad ním dlouho stál a třeštil oči do prázdna. Posléze odešel a aniž by to vědomě zamýšlel, jeho kroky vedly do archívu, tam, kde se poprvé setkal s Brittany. Nevěděl, jestli ho chce ještě vidět, ani jestli tam vůbec pořád je. Nakonec zadoufal, že tam alespoň najde něco ke čtení, protože jeho abonentura stále trvala.

Vchodové dveře archivu vrhaly na mokrý chodník jiskřičku zlatavého světla – odraz lamp a i když plynové lampy nedávno nahradila LED světla, záře stále udržovala tu starosvětskou atmosféru. Na ceduli nade dveřmi nebylo nic okázalého, jen: „Úschova fragmentů. Hudba zakázána,“  Přičemž poslední dvě slova byla přeškrtnuta. Tomáš se zašklebil ironii té situace.

Na prahu ještě zaváhal, protože cítil, jak v tom prostoru žije paměť, ve způsobu, jakým dubová podlaha vrže pod nohama, ve slabé vůni starého papíru a sušené mateřídoušky zastrkané mezi knihami.  Ale pak ji uviděl. Brittany měla skloněnou hlavu a její prsty v bílé ochranné rukavici se vznášely nad stránkami knihy z roku 1893. Tomáš se přiblížil, čítárna byla skoro prázdná – jeden student, zřejmě po bujaré oslavě na kolejích pospával nad starými mapami, jakýsi učenec s lupou pronásledoval po papíře vybledlé písmo.

A Brittany. Ne v koncertní černé ale ve veselém tričku a džínách. Tomáš si myslel, že ho nevidí, ale nebyla to pravda, musela o něm vědět, protože sáhla do šuplíku a aniž by zdvihla zrak, krátkým rozmachem mu poslala po hladké desce stolu USB klíčenku a list papíru formátu A5. Tomáš si papír přiblížil k očím a četl několik slov: „Pokud chceš, poslechni si,“ Podíval se na Brittany, která stále listovala starou knihou. Upustil papír zpět na stůl a chvíli se na Brittany díval s nečitelným výrazem v očích. Hlavou se mu honily zmatené myšlenky, prokládané stále naléhavěji se vracejícími obrazy z minulosti.

Po tom všem, co jsem udělal, přinesl jsem jí své obrazy abych uzdravil její duši. Jeden z nich jsem jí daroval a on nakonec shnil u lavičky. Po tom všem jí nestojím ani za to, aby zvedla oči a podívala se do mých. Prostě mi hodí vzkaz z druhé strany pultu. Tomáš kývl hlavou a otočil se k odchodu. U dveří jen zašeptal: „Hodně štěstí, Brittany,“ Chtěl říci „miluji tě“ ale nedostal k tomu příležitost.

Pak spěchal domů, v hlavě mu vířil černý kolotoč představ. Něco povolilo stavidla, která dosud jakž takž držela minulost dál od Tomášovy duše. Démon se definitivně vrátil. Když se Tomáš dovlekl domů, svalil se na pohovku, držel se rukama za spánky a tiše sténal. Minulost byla tu a začala se mu znovu a znovu odvíjet v mysli v nekonečné smyčce…

Kráčel namáhavě po bahnitém dně v hloubce 98 metrů a hledal ocelový kontejner, ke kterému ho vedl podvodní dron, experimentálně řízený umělou inteligencí. Klimatizační systémy a skelet skafandru držely od Tomáše pronikavý chlad a strašlivý tlak vodní masy. Tomáš se rozhodl nespoléhat na světla dronu a rozsvítil silné reflektorky na přílbě. Jenže kdesi v té hloubce si jeho světel něco všimlo. Z nedaleké prohlubně se vynořil tvor, připomínající chobotnici, ten velký oceánský druh, ale hrůzou zkamenělý Tomáš ho nebyl schopen doopravdy určit. Velikostí předčil dokonce krakatici obrovskou. Když se zcela proti očekávání zvíře na Tomáše vrhlo, pochopil, že to, co potkal v hlubinách není chobotnice ani Architheutis, ti by mu neublížili, ale kryptid. Upustil svazek s nářadím. Vytanuly mu v mozku šeptané příběhy azorských rybářů o těchto podivných tvorech, ale nestačil je domyslet. Tvor sevřel Tomáše chapadly a zobákem zaútočil na jeho skafandr. Tomáš vytáhl z opasku nůž a zuřivě se bránil, křičel děsem, volal do vysílačky o pomoc. Matně slyšel ve sluchátkách, jak velitel ponoru křičí rozkazy, cítil příšerné napnutí řetězu, ale motor navijáku na lodi marně bojoval s kryptidovou silou.  Tomáš křičel až mu selhávaly hlasivky, když viděl, jak hrozný zobák tvora útočí proti průzoru jeho přílby. Nevěděl, že mu spěchají na pomoc dva další potápěči, kteří ovšem byli bohužel beznadějně daleko, nevnímal, jak podmořský dron zuřivě naráží do kryptida ve snaze odlákat jej od Tomáše. Ten upustil nůž a pomalu si začal uvědomovat, že zemře. Tvor jej povalil na dno a chystal se zobákem konečně rozervat jeho skafandr. Jedinou volnou rukou Tomáš narazil na pistoli podvodní svářečky, instinktivně ji popadl, zaryl elektrody kryptidovi do oka a spustil elektrický oblouk…

Po tomto zážitku ležel Tomáš dva měsíce v sanatoriu, kde se lékařům podařilo alespoň částečně zážitek odsunout do Tomášova podvědomí a on se tolik netrápil. Nyní to vše bylo zpět. Tomáš vstal a potácivě se rozběhl po schodech na půdu svého domu, třesoucíma se rukama nahmatal příčky žebříku a vylezl na střechu. Noc poslední. Hrozný výkřik, let temnotou, drtivý dopad, krátká, ostrá bolest, neproniknutelná tma.

Po chvíli ale také křik kolemjdoucích, houkání sirén, modrá světla. Jemné doteky záchranářů a slova zasahujícího lékaře: „Sakra, ten chlap musí mít lebku z legované oceli, jinak není možné, že přežil,“

Déšť klepal na nemocniční okno, neodbytně a naléhavě, jako prsty zkoušející sklo, zda není příliš slabé. Nemocniční pokoj byl cítit antiseptiky, starým papírem a ještě něčím obtížně definovatelným. Zřejmě ztuhlým časem. Tomáš ležel bez hnutí, přístroje za něho dýchaly v přesně odměřených intervalech. Sádra mu chránila paži a nohu, hlavu měl ovázanou jako mumie, silnou vrstvou obvazů. A z Tomášových rtů občas, znovu a znovu splývalo jméno „Brittany,“

Poté co uběhly čtyři dny, vešla do nemocnice mladá žena aniž by se ohlásila na recepci. Nemluvila se sestrami, nikoho se nezeptala na číslo pokoje, jako by ho znala. Měla na sobě dlouhý kabát barvy popela, na rukou rukavice, levou ruku ohnutou, tentokrát už ne v křeči, ale jen díky vzpomínce. Ošetřovatelé ji tiše pozorovali, jak tam stála u Tomáše, ani blízko, ani daleko, pozorovala jak se mu pod tenkými přikrývkami pravidelně zdvihá a klesá hrudník. A její jemný hudební sluch zaznamenal Tomášův šepot. Ženino jméno.

Nakonec přistoupila blíž k Tomášově posteli. Na noční stolek položila duši z violoncella, už dávno nepoužívanou a k němu složený list papíru, úhledný, ručně popsaný i když inkoust se v jednom růžku rozmazal. Na papíru se černala slova:

„Nevím, jak tě zachránit. Nevím jestli se o to mohu pokusit. Ale už jsem tu. A nevzdám to dokud neotevřeš oči a neřekneš mi, proč vyslovuješ mé jméno jako modlitbu,“

Od té doby tam se svolením lékaře sedávala. Na židli buď u Tomášovy postele nebo u okna. Když byla u okna, měla s sebou violoncello a tichounce hrála. A čekala. Ne jako duch ale jako spasitelka. Mlčela, přítomná, jsoucí.

Když se Tomáš konečně probral z bezvědomí, v pokoji byla jen sestra a podala mu dva vzkazy, jeden který ležel na nočním stolku a druhý, nový.

„Je ta žena stále zde, sestři?“ zachraptěl Tomáš.

Sestra jen zavrtěla hlavou a opatrně upravila Tomášovi polštář. V očích měla cosi na půli cesty mezi lítosti a profesionálním zájmem.

Tomáš si znovu a znovu četl starý i nový vzkaz:

„Zůstala jsem.

Nevzbudil ses.

Tak jsem Ti hrála.

Ve dvě hodiny ráno. Za zavřenými dveřmi.

Jedna věta. Opakovaná. G–D–G–D. Znovu a znovu.

Dokud se mi netřásla ruka.

Dokud jsem si nevzpomněla:

Nemusíš být spasen, abys dokázal spasit.

Nejsem statečná, já vím. Ale nejsem pryč!

B,“

Sestřička si jemně odkašlala a když k ní Tomáš upřel pozornost, řekla: „Odešla za úsvitu a mám vám vyřídit ještě toto: Vrať se k lavičce. Prý budete vědět, co to znamená. Říkáte její jméno už několik dní, kdo je to?“

„To je žena, kterou miluji,“ Odpověděl krátce Tomáš.

Tomáš se uzdravoval, ani rychle, ani snadno, ale uzdravoval. Sádry byly časem odstraněny, zůstaly jen jizvy. Sestřičky si zapamatovaly Tomášův hlas a noční personál už vyslovoval jeho na konci nezvykle protažené křestní jméno jako něco známého. A on v sobě pod tíhou pilulek a ticha, pod jemným hukotem přístrojů, držel myšlenku jako hořící zápalku v bouři. Myšlenku na lavičku, v neděli večer. Nikomu o tom neřekl, ani lékařům, ani svému kamarádovi z kavárny, který za ním pravidelně chodil. Ta myšlenka žila v tichu Tomášova srdce.

Když konečně nadešla chvíle, kdy byl Tomáš schopen odejít z nemocnice, srdečně se s ošetřovateli rozloučil a z domova vedla jeho první cesta na lavičku v parku. Obloha byla znovu obtěžkaná mraky, na obzoru protkanými zlatými pruhy, jako by se soumrak nemohl rozhodnout, jestli truchlit, nebo doufat. Park byl stále vlhký od odpoledního deště. Tomáš kráčel pomalu, belhal se o holi. Nakonec se lavička objevila, jako zhmotnělá vzpomínka. Prázdná a čekající.

Na už rozpadajícím se dřevě ležel zabalený zápisník, tlustý, ne právě nejnovější. Uvnitř Tomáš našel malou vylisovanou fialku, křehkou, takovou, jaká roste v prasklinách a škvírách. Posadil se na lavičku, chlad mu prosakoval do útrob, ale nevšímal si toho. Prsty se mu třásly, když četl stránku za stránkou, zvláštní       archaická slova, zvláštní jazyk používající tykání, v angličtině tak nezvyklé. Poslední odstavec byl nejpůsobivější:

„Přišla jsem protože jsi mne zachránil a já ti neuměla poděkovat. Tak jsem místo toho napsala tohle. Přemýšlela jsem o tichu, o bolesti, o tom jak tvůj obraz shnil v dešti a tehdy v archívu jsi mi ani slovem nepřipomněl své zásluhy. Přemýšlela jsem o tom, jak jsi šeptal mé jméno do tmy i když jsem to nemohla slyšet. Myslel sis, že tě nevnímám? Tys byl prvním člověkem po dvanácti letech který se na mne podíval a neuhnul, věděl jsi, že tam pořád někde jsem, zlomená schovaná. A já už hraju, protože jsi mě svými obrazy přiměl vzpomenout si a vědět, že si zasloužím uzdravení. Tak jsem Ti hrála, v tvém pokoji, včetně těch kdysi pokažených not, kterých jsem se tolik bála. Jestli tohle čteš, přijď na střechu ve staré zimní zahradě. Budu tam každý večer ve tři čtvrtě na devět, dokud nepřijdeš. Přines tenhle zápisník a pokud jsi stále ještě tak statečný, řekneš mi i proč jsi skočil. Já přinesu violoncello. B,“

Tomáš zavřel zápisník a přitiskl si ho k hrudi. Pak se podíval na hodinky. Okamžitě začal horečně přemýšlet, kde je jaká „stará zimní zahrada“. Co tím Brittany asi myslí? Nakonec si to ale uvědomil – no samozřejmě, za archivem, tam byly před sto lety zimní zahrady a na střechu té staré budovy je asi ještě přístup. Znovu se podíval na hodinky a viděl, že mu dochází čas. Okamžitě vyrazil, kulhal, opíraje se o hůl, každý krok byl velkým vítězstvím nad bolestí, každý metr cesty vyžadoval modlitbu. Zápisník nesl s sebou. Zbývaly poslední dvě minuty, když vylezl na střešní prostory zimních zahrad. Zadýchaný a vyčerpaný konečně stanul v cíli.

Střešní část zahrady byla už jen duchem toho, čím bývala kdysi. Tepané mříže ohnuté jako staré kosti, skleněné panely dávno rozbité, někde nahrazené průsvitným polykarbonátem. Popínavé rostliny se ale s tvrdohlavou grácií stále držely, břečťan se vinul kolem sochy koně z kovových drátů. Vzduch voněl vlhkou hlínou, studenou ocelí, a také velmi slabě kalafůnou a starým dřevem.

A tam, kde se měsíční svit rozléval do pokřiveného obdélníku, stála Brittany. Ne v koncertní černé ani v archivní šedi. V něčem mezi tím.

Dlouhý tmavě hnědý kabát ponechaný rozepnutý. Boty odřené z městských ulic. Violoncello stálo opřené o stěnu. Smyčec už Brittany držela v levé ruce. Tomáš se třásl. Ne zimou, ale tíhou vyčerpání, tíhou svého nedávného pádu ze střechy, tíhou měsíců a let uplynulých mezi kryptidovým útokem a touto chvílí.

Brittany Tomáše pozorovala se slovy nevylíčitelným výrazem v bledě modrých očích.

Přišel jsi,“ řekla. „I přesto, že jsem se na tebe tenkrát v archívu nepodívala. I potom co jsi spadl. Přesto všechno jsi tady,“ Nečekala na odpověď, posadila se na poničený květník, s violoncellem mezi koleny. Zavřela oči a upravila úchop nástroje, nadechla se a čistě a pevně zahrála dva tóny, G a D, kterých se kdysi tolik bála.

„Řekni mi Tomáši, proč jsi nesl s sebou do tmy mé jméno?“

Tomáš se narovnal, aby nebylo vidět, že stále na jednu nohu kulhá, pak odpověděl.

„Nedokázal jsem snášet svou temnotu, své hrůzy z minulosti. A nevědomky jsem šeptal tvé jméno protože jsi žena, kterou miluji od chvíle, kdy ses poprvé očima dotkla mého obrazu Noc květů. A když jsi začala znovu hrát, šel jsem za tebou do archivu. Byl jsem šťastný, když jsem tě znovu uviděl a ty jsi ani nezvedla hlavu. Miluji tě a nemohl jsem bez tebe být i když jsem pochopil, že už máš jiný život. Jenže současně s uvědoměním si této věci na mne zaútočil můj démon. Proto jsem skočil ze střechy. Teď víš všechno. Hraješ…“ Tomáš se na okamžik odmlčel.

„Hraješ úžasně. Nikdy jsem neslyšel pevněji zahrané tóny. Jsi lepší než syntezátor,“ Dodal v žertu.

Brittany se neusmála. Sundala si rukavice a odložila je k pouzdru od violoncella. Ruce se jí třásly, ne slabostí ale z paměti na stovky nocí, kdy přísahala že už se nedotkne strun.

„Miloval jsi mě v době, kdy já nemilovala vůbec nic, ani hudbu, ani sebe. Stál jsi v dešti a díval ses jak se tvůj obraz rozkládá. Ne proto že byl tvůj ale protože jsi věděl, co pro mne znamenal. A šeptal jsi mé jméno do tmy proto, že jsem byla to jediné, co tě drželo na světě,“

Rozhostilo se ticho, ve kterém jen vítr rozechvíval břečťan a zapomenutý střep skla se klepal v rozbitém rámu.

„Já jsem se bála, Tomáši. Bála jsem se, že když se na tebe podívám… tehdy v tom archívu… tak se to všechno vrátí. Byl jsi mostem z minulosti a já se bála, že to po tom mostě znovu přijde,“ Pak na mlčícího Tomáše upřela planoucí zrak, posunula se na květníku a energicky poplácala na místo vedle sebe. „Sedni si,“ Znovu si připravila smyčec.

„Sedni si a mluv. Řekni mi o své temnotě, o svých hrůzách a já budu hrát. Budu hrát pro tebe,“

Tomáš dokulhal ke květníku a posadil se. Začal vyprávět o tom jak po smrti rodičů odešel ze země, o své práci hloubkového potápěče a Brittany jemně a tiše improvizovala do jeho slov. Když popisoval, co se mu stalo při pokusu o vyzdvižení ocelového kontejneru který se za bouře zřítil z nákladní lodě, Brittany bezmeznou hrůzou rozšířila oči ale nepřestala hrát! Violoncello v jejích rukou nehrálo, ale zpívalo, zpívalo o nesmírném děsu, ale i o obrovské vůli k životu, i vítr utichl, bezpochyby proto aby naslouchal nepopsatelně úžasné hudbě a Tomáš cítil, že každičký Brittanin tón od něho odhání démona z minulosti dál a dál. Když Tomáš dovyprávěl svou příhodu, skončil slovy „podívej, sedí před tebou živoucí paradox – licencovaný hloubkový potápěč, který se bojí vody,“ Hudba utichla. „Já nevím, co tam dole v té černé vodě žije Tomáši, ale vím, že teď jsme spolu a už to nad tebou nemá moc,“

Brittany se matně rozvzpomněla na zmatené zprávy v televizi o nouzovém vynoření servisního týmu u Azor, na podivný mezinárodní skandál, kdy v portugalských výsostných vodách  ponorka Královského námořnictva odpalovala torpéda do jakési prohlubně na dně oceánu.  Ani ve snu by jí nenapadlo, že ten incident měl něco společného s Tomášem, tím tichým, smutným mužem, který chodil k ní do archívu číst staré spisy.
„Tam už nejspíš nežije nic,“ stihl říci Tomáš.

Brittany ho nenechala domluvit, odložila violoncello a ani jeden z nich by nemohl říct jak se to stalo, ale najednou pevně drželi jeden druhého v náručí a plakali.

EPILOG

Tomáš už se nikdy stoprocentně neuzdravil, na pravou nohu kulhal stále a hlava ho bolela při každé změně tlaku. Odmítal se dopovat analgetiky a na bolest si zvykal. Ale přesto poctivě chodil na všechna… no, nebo alespoň skoro všechna Brittanina vystoupení. Nesedával v první řadě, spíš vzadu, ve tmě, měl rád, když se k němu zvuk violoncella nesl spíše zdálky. Ostatně Brittany o něm nějakým šestým smyslem vždy věděla ať seděl kde seděl. Po koncertě na ni vždy čekával v backstage a poté co jí do pravé ruky podával hrnek s černou kávou, bral ji za levou ruku, vždy zásadně za levou ruku. A jemně ji hladil a masíroval. Brittany popíjela kávu a pozorovala Tomáše svýma bledě modrýma očima. Jednou se ho zeptala, jak se mu líbila jistá část koncertu.

„…a jestli se teď zachováš jako nejhorší snob, významně zakoulíš očima a tajemně prohlásíš, že ´to bylo obzvláště silné místo´, tak tě přetáhnu smyčcem!“ zasmála se. Tomáš zjihl a dojetím nemohl ani promluvit. Poprvé viděl Brittany se zasmát. Doopravdy zasmát.

Ten den přišla k němu domů a nedovolila mu dodržet slíbené distanční tři kroky, tvrdohlavě se držela těsně u něho a ke každému obrazu měla spoustu otázek. Večer se pak na chvilku zavřela do pokoje pro hosty a s někým dlouze telefonovala. Výsledkem tohoto telefonátu byla vernisáž Tomášových obrazů včetně pečlivě zrestaurované Noci květů v jedné z předních galerií ve městě a nebyla poslední. Na většině z nich Brittany krátce vystoupila s violoncellem a návštěvníci sami vnímali, že její hudba a Tomášovy obrazy, jako by ze sebe navzájem vycházely.

Stále mu tykala, stále používala ten prazvláštní archaický styl mluvy. Když se ráno poprvé probudili spolu, pozdravila ho „Good morrow, söfte sawol“ a on několik sekund zmateně civěl, než pochopil, že mu přeje dobré ráno.

Tomáš se už nikdy nevrátil do mořských hlubin, nedokázal to. Brittany se ho jednou ptala na žraloky a Tomáš jen pokrčil rameny. „Občas se nějaký objevil ale většinou mě ignorovali,“ Ale když viděl strach v jejich očích, pochopil, že se k hloubkovému potápění nikdy nevrátí, protože i kdyby dokázal překonat svůj strach, nedokáže překonat ten její o něj.

Démoni minulosti se občas ještě chtěli vracet, nejvážnější to bývalo v noci, když se svět uklidnil a dal prostor efemérním vlivům se projevit. Ale ať už minulost zaútočila na Tomáše nebo na Brittany, stačilo jim natáhnout ruku a nahmatat vedle sebe ruku toho druhého a ten dotek zahnal jakékoliv chmury z prostoru mezi tichem a hloubkou, ve kterém Tomáš a Brittany spolu žili.

Věnováno Herbertu Kiszovi Podoborskému. Díky za inspiraci vašimi nádhernými obrazy.