Když jsem si z prodejny vedle galerie U netopýra v jednom nejmenovaném městě odnášel zakoupenou grafiku, přemýšlel jsem o tom, zda se může umění stát mostem k lepšímu pochopení vnitřních prožitků a pro nemocnou duši i prostředkem pro její vyléčení. Výsledkem této úvahy se stala povídka, jejíž první část předkládám čtenářům Dedeníku.

1.

Brittany vstoupila do tlumeně osvětleného, tichého oddělení soukromého archivu, určeného jen pro zvláštní abonenty. Místnost byla plná vysokých polic, přeplněných starými rukopisy. V paprscích světle, pronikajících malým, nepříliš čistým oknem, tančily částečky prachu. Brittany pro svého zákazníka hledala dobovou kopii Přebohatých hodinek vévody z Berry, rukopisu, který je obecně považován za nejkrásnější manuskript na světě. Přejížděla prstem po hřbetech, když za sebou uslyšela tiché zvuky. Obešla jednu z vysokých polic.

„Nečekala jsem, že vás potkám schovaného mezi relikviemi, Tomáši,“ řekla Brittany škádlivým tónem v hlase a na rtech jí hrál slabý úsměv. „Našel jste něco zajímavého nebo sem jen utíkáte před živými lidmi?“

„Ach… dobrý podvečer Brittany, ani já jsem nečekal, že tu touto dobou někoho najdu,“ odvětil nenápadně oblečený asi čtyřicetiletý muž s hlubokýma, jaksi smutnýma očima. „Jen jsem přišel vrátit tyhle spisy. Omlouvám se, pokud jsem vás vyrušil,“
Muž vybalil z plátěné tašky spis a obratně ho uložil na správné místo. Pak dodal: „Je to velmi vzácná kopie starého cestopisu ze sedmnáctého století, který napsal můj krajan, víte? Ta kopie je ze stejné doby. Byl jsem velmi překvapen, že jsem to tu našel, ani v registru tento titul nemáte.“

Brittany zlehka přistoupila k poličce, její obnošené kožené baleríny si tiše šeptaly se studenou podlahou. Podívala se na spis, který muž vracel. Nehybným vzduchem se slabě linula vůně starého papíru a včelího vosku.

„Sedmnácté století?“ Brittanin hlas byl tichý, téměř uctivý. Trochu naklonila hlavu a snažila se přečíst slova na hřbetu spisu. Z volně spleteného drdolu jí přitom vyklouzl pramen hnědých vlasů. Nepřítomně si ho zastrčila za ucho. „To je polsky?“

„Ne, česky. Autor se jmenoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, ale nepokoušejte se to vyslovit, je to velmi těžké,“ zasmál se muž jménem Tomáš.

Brittany nesáhla po spisu – zastrčila ruce do rukávů svetru, jako by se potřebovala chránit před jakýmsi pokušením, ale její bledě modré oči zůstaly zamyšlené. Posléze podotkla: „Tihle dávní tuláci celý svůj život nosili v brašnách a v peru. Žádné nahrávky. Žádné filmy,“ Slabý, melancholický úsměv jí vykvetl na rtech. „Jen inkoust a víra, že si jejich dílo jednou někdo přečte. Přečetl jste to celé? Dostal se domů?“

Tomáš trochu zvážněl. „Ano, dostal se domů, ale později byl popraven, po stavovském postání.“

Náhlé ticho se táhlo, tenké a křehké. Při Tomášově zmínce o popravě se Brittany u spánku zachvěl sval a ona sklopila zrak k podlaze, kde z jiného spisu vyklouzla stránka, jejíž rohy se kroutily jako suché listy na podzim.

„Čech. Kryštof Harant,“ pokusila se Brittany šeptem vyslovit jméno, jako by testovala jeho váhu. Prsty se jí zaškubaly, jak náhle zatoužila po důvěrně známém protitlaku struny na mozolnaté polštářky. Ale violoncello se jejích rukou nedotklo už přes deset let.

Pomalu se ohnula, klouby trochu ztuhlé chladem archívu. Klekla si… křehká klenba z kostí a vzpomínek, sebrala ležící papír a chvilku vnímala jeho texturu, drsnou, nerovnou. Pak vstala.

„Byl to také hudebník, že?“ překvapila Tomáše svými znalostmi. Její hlas byl náhle ještě slabší, znějící něčím jako úctou. Nebo lítostí. „Vzpomínám si. Psal motety. Hrál na loutnu. Putoval do Benátek a studoval tam hudbu,“ Na chvilku se odmlčela.

„Mít tohle všechno, znalosti a talent, odvahu cestovat a pak neskončit v tichu, ale pod sekyrou…“

Tomáš fascinovaně naslouchal. Brittany se pomalu zdvihla a s puntičkářskou péčí zastrčila zpět uvolněnou stránku. Její oči se setkaly s jeho. Její zamyšlené s jeho smutnýma ale pronikavýma.

„Ano, myslím že ano,“ odvětil Tomáš. „Cestovatel, diplomat, hudebník, šlechtic.“

„Myslíte, že toho litoval? Hudby, myslím. Ne vzpoury, ale toho, že na ničem z toho nakonec nezáleželo. Že jeho ruce, které kdysi tvořily něco krásného…“ Brittany pohlédla na svou levou ruku, napůl pokrčenou, jako by čekala, že ji zradí. „…mu stejně usekli?“

Tomáš se na okamžik znovu zahleděl do Brittaniných očí. Viděl v nich podivné ozvěny minulosti, které nedokázal rozluštit. Nakonec řekl: „Usekli mu i hlavu. Byla to pro naši zemi těžká doba. Mnoho významných šlechticů bylo popraveno, ale to už je dávno, pojďme si promluvit o něčem veselejším. Já… když už jsme se tady setkali, smím vás pozvat na kávu? Nebo máte v tomto království starých dokumentů ještě nějaké povinnosti?“

Tento rozhovor byl zatím nejdelší, jaký spolu Tomáš a Brittany vedli. Pozvání viselo v ovzduší plném prachu jako nota, zahraná jen trochu falešně. Nečekaně. Téměř v disonanci. Brittanin dech se zastavil. Tiché bzučení jediné stropní zářivky jemně kolísalo. Křehký rytmus kdesi pod tichem. Brittany se podívala k těžkým dubovým dveřím a pak zpět na Tomáše.  Prsty se jí sevřely uvnitř rukávu svetru, malé, podvědomé gesto – jako ladění struny, která už nikdy nebude správně znít.

„Káva,“ zopakovala slovo, jako by ho poprvé ochutnávala. Chvíle. Chvilky. Někde v dálce vrzla podlahová deska pod tíhou času.  Brittany úplně zapomněla na Přebohaté hodinky vévody z Berry, které chtěla pro kohosi vyhledat v polici.

„Já… ne zrovna často…“ řekla rozpačitě Brittany ale pak ztichla, vydechla nosem a tiše se zasmála. Ne hořce, spíš skoro překvapeně a dodala: „Archív se asi nezhroutí, když ho na půl hodiny opustím. Přežil mor, válku, několik neschopných správců. Přežije i mou nepřítomnost,“

Brittany přešla ke stolu v rohu místnosti a zvedla opotřebovaný batoh s jedním popruhem, s rozvážnou opatrností do něj vložila věci ze stolu. Zápisník s kroužkovou vazbou, dřevěné plnicí pero a svého obvyklého nočního společníka – napůl dokončené puzzle přilepené na překližku. Když si batoh přehodila přes rameno, pohlédla do prázdného koutku své mysli, do toho, kde dřív žila hudba. Když se otočila zpět na Tomáše, její hlas byl tichý a opatrný, i když ne nelaskavý: „Jen prosím ne na místo s hudbou. Někde v klidu,“

Tomáš ji pozorně sledoval a v duchu si sám doplnil – někam kde tě nebude minulost pronásledovat tak těsně, jen nevím, co přesně to znamená. Brittany mu nabídla nejistý úsměv. Žádost o místo bez hudby Tomáše překvapila, ale bral to jako nápovědu ke zjištění, jaký stín z minulosti tajemnou Brittany tolik trápí. Přikývl a když spolu vyšli na ulici, vedl ji pouhé tři minuty od archivu do tiché kafetérie, jejíž majitel byl jeho starý přítel a Tomáš o něm věděl, že ve svém podniku netoleruje hluk.

Když vešli do kafetérie, její majitel, poté co na sebe s Tomášem přátelsky kývli, nenápadně ukázal na prázdný box v salonku a gestem dal najevo – hned jsem u vás.

„Prosím Brittany, posaďte se. Tady vám mohu slíbit ticho, nehraje tu žádná hudba, není tu wifi. Jen tichý rozhovor,“

Brittany rozvážně vklouzla do boxu, sklonila se dovnitř, snažila se zabrat co nejméně místa. Kožený polštář za jejími zády zavzdychal. Batoh si položila vedle sebe, dostatečně blízko na dotek, jako takovou důvěrnou kotvu – její prsty se několikrát dotkly popruhu, než se uklidnily. Prostor kolem nich dýchal zvuky. Slabé syčení páry z kávovaru, tiché cinkání porcelánu, mumlání dvou postarších pánů v opačném rohu, u kávy a šachové partie. Žádná melodie. Žádná crescenda. Jen zvuky ticha.

Brittany dlouze a tiše vydechla a napětí v jejích ramenou trochu povolilo. Vždypřítomná únava v jejích očích se zmírnila, ne odpočinkem, ale úlevou. Sundala si tenké rukavice, jeden prst po druhém, a strčila je do kapsy. Levá ruka zaváhala, než se naplocho položila na stůl dlaní dolů, jako by se styděla za své vlastní chvění.

„Je vzácné,“ řekla Brittany hlasem, který sotva přehlušoval zvuky okolí, „najít místo, které se nesnaží zaplnit ticho,“ Pak pohlédla k oknu, za kterým se venku dotýkalo dlažebních kostek poslední šedé světlo soumraku. „Většina lidí se ticha bojí. Jako by ticho znamenalo, že něco schází,“

Přiblížil se Tomášův kamarád, majitel kavárny a mlčky vyčkával. Brittany nezvedla zrak hned, ale když to udělala, váhavě řekla: „Černou kávu, bez cukru prosím,“

Tomáš celou dobu Brittany pozorně ale nevtíravě sledoval svýma smutnýma očima. Pak řekl: „Pro mě jako vždycky.“ Majitel kavárny přikývl a odešel.

Tomáš sebral odvahu, podíval se na Brittany a začal: „Smím se zeptat – vy jste evidentně hudebnice. Soudě podle vašich rukou, nějaký strunný nástroj, housle, viola nebo cello. Už se hudbě nevěnujete?“ Tomáš správně vytušil, že Brittanin stín z minulosti musí souviset právě s tímhle. A doufal, že mu to Brittany řekne, aby se mohl pokusit té unavené mladé ženě pomoci.

Zatajil se jí dech. Jako když smyčec zachytí mrtvou strunu. Přímá otázka se mezi nimi vznášela ve vzduchu, těžší než pára a ostřejší než ticho. Venku zavrzala okenice v pantech. Brittany se nyní střežila podívat se na své ruce. To dělala vždy, když někdo pojmenoval to, kým bývala. Tomáš, nehybný jako socha, ji nesmírně pozorně sledoval.

Brittany mírně otočila hlavu k oknu, kde se odraz její tváře objevil ve ztmavujícím skle: křehce krásná bledá tvář, oči se stíny, uvolněné prameny hnědých vlasů, které se jí držely na spáncích jako zapomenuté noty. Dívala se na sebe, jak mrká. Pomalu, záměrně, potvrzovala si, že je pořád tam.

„Violoncello,“ řekla nakonec rovným hlasem, zbaveným jakékoliv melodie. „Hrála jsem po celém světě. Nebyla to volba, bylo to pro mne stejně přirozené jako dech. Hudba byla způsob, jakým jsem četla svět.“

Jeden z číšníků přinesl kávu. Černou, nehybnou, dokonalé zrcadlo tlumeného světla shora pro Brittany, a zelený čaj pro Tomáše.

„Před dvanácti lety jsem v koncertní síni Hamburské filharmonie, já slavná Brittany McKenzie, zahrála falešně. Ne z nevědomosti. Ne kvůli špatnému ladění. Jen zlom v kontrole. V jednu chvíli byl zvuk cella můj a v další…“

Brittany se odmlčela. Levá ruka se jí podivně kroutila na okraji stolu, prsty se svíraly držíce něco neviditelného. Smyčec, strunu, nebo poslední nit rovnováhy.

„Nebylo to, co ode mne lidé očekávali. Bylo to ticho, jaké vypukne po katastrofě. Od té doby jsem nehrála. Ne doopravdy. Nástroj leží v pouzdře. Jako v hrobě,“

Brittany konečně zdvihla pohled k zcela konsternovanému Tomášovi – ne prosebný, ani dramatický ale syrový ve své jednoduchosti. Tomáš nehnul brvou, ale jeho duše se zmítala touhou zoufalé ženě pomoci. Brittany pokračovala:

„Takže ne, nevěnuji se hudbě. Jen uchovávám v archívu odkazy jiných lidí. Je to bezpečnější, protože jejich konec není v mých rukou.“

Když se Tomáš vzmohl na slovo, namítl: „Ale to se může stát i nejlepším mistrům. Stalo se to Paganinimu, a to už je co říct. A přesto nepřestal hrát,“ zarazil se. Uvědomil si, že Brittany ke svému rozhodnutí musí mít své důvody a kdo je on, aby jí je vymlouval. Sklopil své smutné oči a omluvně zašeptal: „Samozřejmě, promiňte, je to vaše věc,“ Pak si usrkl čaje.

Lehoučká pára z Brittaniny kávy se chvěla ve vzduchu, když Brittany pomalu natahovala prsty po šálku. Ovinula je kolem něj a vtahovala teplo do kůže rukou, které měla vždycky mírně chladné. Horký šálek ji uklidňoval. Když opět promluvila, neznělo to nahněvaně ani bolestiplně. Znělo to něčím hlubším – tichou jistotou, opotřebovanou léty opakování.

„Nejde o to, co se může stát. Jde o to, co se stane potom,“ Brittanin hlas byl tichý, jako ladění struny těsně pod napětím a Tomáš napjatě čekal na upřesnění této poněkud tajuplné poznámky. „Paganini hrál skrze bolest, skrze nemoc, skrze mýtus. Ale stále věřil v hudbu. Já už té své nevěřím. Ne ve své ruce.“

Mírně naklonila šálek a sledovala, jak se černá hladina vlní. Žádný cukr. Ani smetana. Jen hloubka, klidná a nezlomená.

„Lékař mi později diagnostikoval vzácnou neurologickou poruchu. Víte, jde o to, že nemám kontrolu. Že moje tělo – ta pravá věc, která tvořila hudbu – mě může zradit bez varování. Bez důvodu. Strávila jsem roky tréninkem každého svalu, abych měla pod kontrolou každou mikrosekundu pohybu při hraní. A jedno mihnutí – jeden dech mimo synchronizaci – a všechno, čím jsem byla – prasklo. Jako příliš napjatá šňůrka,“

Brittany se konečně se napila. Hořkost se jí šířila ústy. Na půl vteřiny zavřela oči – jen tak dlouho, aby mezi údery srdce cítila tíhu ticha.

„A teď?“ Položila šálek, její hlas byl sotva hlasitější než šepot. „Teď chráním ticho. Protože když není ticho, stále ji slyším. Tu chybnou notu. Znovu a znovu,“

Tomáš ani nedutal. Nakonec řekl: „Nechtěl jsem vás rozrušit. Děkuji za vysvětlení,“ Pomalu usrkával čaj a přemýšlel.

Napětí v jejích ramenou se trochu uvolní, jak se ticho znovu usadilo – ne přerušené, ne naplněné, ale sdílené. Přitáhla si svetr těsněji k tělu, vlna se jí na loktech roztřepila, a sledovala, jak poslední světlo venku mění barvu ze šedé na indigovou.

„Ne,“ hlesla Brittany po chvíli. „Nerozrušil jste mne,“

Brittany se konečky prstů dotýkala okraje šálku, pomalým nepřítomným rytmem – jako ladění struny, která ladit nepotřebuje. „Je to jen… no prostě, většina lidí se neptá. Nebo rovnou nabízejí řešení. Víc cvič… najdi si jiný nástroj… zajdi si na terapii. Jako by zármutek byl jen uzel, který je třeba rozvázat,“

Zvedla zrak a její bledé oči se setkaly s Tomášovými – neobviňoval, nehledal. Prostě byl přítomen, teď, v místnosti, v daném okamžiku. V jeho pohledu bylo všechno. Brittany nikdy nikoho neviděla mluvit očima. Tohle bylo poprvé.

„Je to… zvláštní. Být viděna. Ne jako tichá archivářka. Ne jako žena, která strká spisy zpátky do polic a nikdy nepromluví. Ale jako někdo, kdo něco ztratil. A ještě podivnější je, že jste se neodvrátil,“

Po chvíli Tomášova mlčení pokračovala: „Děkuji, že jste ochránil ticho poté, co jsem promluvila,“

Tomáš přesto cítil, že by také měl promluvit.

„Nemám žádný důvod se odvracet, Brittany. Jste zajímavá žena, a i když bych vám rád pomohl, rozhodně vám nebudu vnucovat nějaká řešení. To by nefungovalo. Prozatím si s vámi rád povídám konečně také o jiných věcech než o starých spisech,“

Tomáš dopil čaj a viděl, že Brittany má poloprázdný šálek, ale nejeví snahu ho dopít.

„Dala byste si ještě něco jiného nebo se už musíte vrátit do archivu?“

Brittany lehce zavrtěla hlavou, uniklé prameny vlasů se tím pohybem zakývaly. Její káva byla napůl dopitá, ale už studená a nekouřilo se z ní. Rituál popíjení nebyl o žízni, ale o uzemnění.

„Ne, už nic,“ odvětila. „Archív ať čeká,“ Brittany přejížděla prsty po švu svého batohu ležícího vedle ní. Pak se na Tomáše váhavě podívala. „Já jsem už léta nebyla na takovém místě – tichém a klidném – s někým kdo ode mne nečeká že budu předvádět výkony,“

Brittany vydechla nosem a na rty se jí dostal záblesk úsměvu. Prchavý záblesk.

„Nedaleko je starý park, u řeky. Někdy se tam procházím. Zvlášť, když se snáší nízká mlha a pohlcuje stromy. Připadá mi to pak takové… soukromé. Jako by se svět zapomněl dívat,“

Lehce naklonila hlavu na stranu a prohlížela si Tomáše – ne s flirtováním, ne s naléhavostí, ale s tichou zvědavostí, jako by objevila vzácný rukopis ztracený ve špatné zásuvce. „Jestli nespěcháte… nevadilo by vám jít se ještě projít? Žádná hudba. Žádná očekávání, jen se projít spolu tichem.“

Ten neustálý důraz na ticho začínal Tomáše trochu děsit, ale uvítal procházku jako možnost se s Brittany sblížit ještě víc a odpověděl: „To je rozhodně skvělý nápad. Já nikam nespěchám, život mě naučil nespěchat,“ Tomášovi se v hlavě přihlásily o slovo jeho vlastní démoni z minulosti, ale rychle je zaplašil a kývl na svého kamaráda, majitele kafetérie, chtěje zaplatit. Ten jen mávl rukou. „Příště, Tome,“

Tomáš se usmál a zatímco on i Brittany vstávali a oblékali si kabáty, nabídl Brittany, že jí pomůže s batohem. Ta na jeho nabídku nereagovala, proto Tomáš rozpačitě stáhl ruku, kterou už už sahal po popruhu Brittanina batohu a jen pomalu vyšel z kavárny, ujišťuje se, že Brittany jde s ním. Ta si s tichou nezávislostí přehodila batoh přes rameno a chvíli si upravovala popruh, ani tak proto, že by opravdu klouzal, ale proto, že ji ten pohyb uklidňoval.

Následovala Tomáše, duté cvaknutí dveří kafeterie za nimi zaznělo jako zavření knihy. Večerní vzduch byl vlhký a nehybný. Dlažební kostky kluzké vzpomínkou na déšť. Od nedaleké řeky se vinul jemný opar a plynové lampy měly kolem sebe glorioly.

Brittany při chůzi sama sebe objímala rukama, tak jak to dělávala vždy, když se jí svět zdál příliš otevřený a rozlehlý. Oči upírala na cestu prastarým parkem, stromy se vynořovaly z noční mlhy jako jacísi dávní strážci.

„Ne,“ hlesla konečně „není to těžké. Už ne. Věci, které mě tíží, nejsou ty, které nosím na zádech,“

Tomášovi trvalo dobrých deset vteřin, než si uvědomil, že Brittany až nyní odpovídá na jeho nabídku pomoci s nesením batohu. Přesto ticho mezi nimi náhle nebylo prázdné. Bylo plné něčeho opatrného, něžného. Pomalu kráčeli mezi starými stromy po mlhavé cestě.

„Vím, Brittany. Vidím tu tíhu na vašich zádech, nesete si veškerý smutek světa. Vidím to od té chvíle, kdy jsem poprvé přišel do archívu. Rád bych vám pomohl, ale muselo by to být vaše rozhodnutí. Vím velmi dobře jak démoni z minulosti mohou hryzat… ach bože, jak dobře to vím…“ Tomášův třesoucí se hlas se postupně snížil až na úroveň šepotu, když se mu vybavily jeho vlastní temné vzpomínky.

Mlha se jim ovíjela kolem ramen jako rubáš, zvlhčovala konečky vlasů a zachytávala se na řasách. Brittany se zastavila pod starou olší, jejíž sukovité kořeny se prodíraly pod cestou jako zakopané kosti. Skoro nevědomky zvedla jednu ruku a přitiskla dlaň ke kůře.

„Traumata mají tu vlastnost,“ řekla tlumeným hlasem, jako by se bála, že jí stromy uslyší, „že nekřičí. Jen šeptají.  Ve chvílích, kdy svět ztichne, ho uslyšíš.  Ne jako slova, ale jako napětí. Tah někde vzadu za žebry,“

„Nemusíš mi vykládat o své temnotě,“ zašeptala a konečně se na něj podívala, její bleděmodré oči zachycovaly tlumené světlo. „Věřím ti.“

Tomáš s nesmírným údivem zaznamenal, že mu začala tykat. V angličtině je to krajně neobvyklý způsob komunikace.

„Chceš se posadit?“ zeptala se Brittany a ukázala hlavou směrem k lavičce na konci cesty, napůl pohlcené hlínou, břečťanem a časem. „Jen na chvilku,“

„Ovšem, můžeme se na chvilku posadit,“ Tomáš si sundal šálu, několikrát ji přeložil a položil ji na lavičku, aby Brittany nemusela sedět na studeném, mokrém dřevu. Ta, než si sedla, úsměvem ocenila tuhle maličkost, docela obyčejnou, přesto cosi zasahující hluboko v duši. Posadila se na šálu s pečlivou šetrností člověka, který je zvyklý zabírat co nejméně místa. Dřevo pod látkou slabě zasténalo, ale látková bariéra zadržela chlad.

Ruce nechala Brittany ležet na kolenou, dlaněmi dolů, ukotvovala se. Mlha se kroutila kolem bot tiché dvojice a pohlcovala postupně konec cesty. Brittany se dívala před sebe, nehleděla na nic konkrétního, ale skrze mlhu do vzpomínek, do prostoru mezi nádechy.

„Lidé si myslí, že ticho je prázdné,“ zamumlala hlasem sotva hlasitějším, než byl vzdálený šum řeky. „Ale není. Je plné všeho toho, co neřekneme. Je plné všech verzí nás samotných, které necháváme za sebou,“

Pak Brittany sáhla do batohu a vytáhla destičku s nalepeným puzzle, tak zpola hotovým. Byl to kosmický výjev, jakési zatím nehotové souhvězdí. Položila si destičku na klín.

„Tohle dělám,“ řekla, aniž by vzhlédla, „když je ticho příliš hlasité. Jeden dílek po druhém. Žádná hudba. Žádná slova. Jen… jen si tak skládám něco dohromady i když to nedává smysl. Není to léčivé, jen to zahání pocit odosobnění, pocit propadu do prázdnoty,“

Pak se konečně podívala znovu Tomášovi do očí a dodala: „Děkuji ti. Za tu šálu, ale hlavně za to, že jsi nežádal abych mluvila o věcech, které nedokážu pojmenovat. Za to, že tu se mnou jsi.“

Tomáš chvíli zamyšleně hleděl na skládačku a odvětil. „Chápu. Víš, prázdnota ve skutečnosti neexistuje. Příroda to neumožňuje, nedovolí. Tomuto přírodnímu zákonu se říká horror vacui. Takže ani ticho není jen absence zvuku,“ Na chvilku se odmlčel a Brittany pochopila, že si formuje myšlenky, proto do toho nevstupovala a Tomáš posléze pokračoval: „Díky za sdílení, já dělám něco podobného. Maluji. Oleje na plátně. Někdy maluji celou noc, při svíčkách.“

Brittany dlouze hleděla Tomášovi do očí a konečně zachytila ten tenounký film únavy a podivného smutku v a pod jeho očima.

„Horror vacui,“ opakovala, na jazyku jemná latina zněla jako jedna stará etuda, kterou kdysi hrávala. „Přírodě se hnusí prázdnota. Ano. To je přesné.“

„Takže malování,“ pronesla Brittany zvědavým hlasem. „Olejové barvy a světlo svíček?“ Pohlédla na Tomáše, jemuž mlha změkčovala okraje siluety a proměňovala ho v cosi téměř elementárního – stín a dech. „Hýbe plamen barvami nebo je uvězní v nehybnosti?“

Tomáš nestihl odpovědět, protože Brittany dychtivě pokračovala: „Víš, dřív jsem žila a snila ve frekvencích. V crescendech a decrescendech. Teď se probouzím v tichu a sahám po stabilitě – puzzle, pero, staré písemnosti.  Ale ty – světlo svíček, oleje, plátna, to je taky druh terapie, že? Zůstat v téměř tmě, odtlačit od sebe noc barvou,“

Opět se na chvíli rozhostilo ticho, vyplněné jen vzdáleným šuměním řeky a truchlivým skřekem volavčiným.

„Dovolil bys mi někdy se aspoň na jednu malbu podívat?“ Otázka vyklouzla Brittany téměř sama.  „Ne proto, že bych to potřebovala pochopit. Ale protože,“ zaváhala, ale pak zašeptala: „Protože je to poprvé za dvanáct let, co chci stát před něčím, co někdo vytvořil, a necítit se, jako bych ve srovnání s tím selhala,“

Tomáš se v myšlenkách vrátil k Brittanině otázce, na kterou předtím nestihl odpovědět.

„Světlo svíček nehýbe barvami v tom smyslu, že by je měnilo. Jen s nimi tiše tančí. A ano, bylo by mi ctí ukázat ti jeden ze svých obrazů. Nebo třeba všechny, namaloval jsem jich několik. Každý z mých obrazů zachycuje noc, přesněji řečeno nějakou formu noci,“

Brittany tiše odpověděla: „Ráda bych viděla tvou noc. Jedno plátno, jednu svíčku,“ Pomalu vydechla. „Protože poprvé po letech nemám pocit, že by ticho mělo být vyplněno, ale udržováno.“

„Dobře, ale plátna sebou nenosím,“ dovolil si zažertovat Tomáš. Posléze pokračoval vážněji: „Když mne navštívíš, ukážu ti své Noci. Můj dům je na konci města, je tichý, vzdálený od veškerého shonu a hluku. Pokud by to ale pro tebe bylo nepřijatelné…?“

Brittany zdvihla koutky úst – jen nepatrně – jako by se její tvář znovu učila reagovat na humor, na laskavost. Studený vzduch ji štípal do tváří, ale to horko u srdce, to bylo jiné. Ne strach, nebo smutek. Něco tiššího, nejistého.

„Plátna si s sebou nenosíš,“ opakovala Brittany tichým, skoro škádlivým hlasem – tak slabým, že by to mohl klidně být vítr šumící olšovým listím. „Nevešla by se ani do kapsy kabátu. Ani do brašny,“

Opatrně uložila své puzzle zpět do batohu a zavřela. Cvaknutí plastové přezky se v mlze rozléhalo „Tvá plátna žijí tam, kde byla stvořena. Jako duchové v domě, který si pamatuje každý život,“

Brittany váhala. Pozvání viselo v mlze. Tomášovy Noci. Jeho domov. Svět za archivem, za říční cestou, za bezpečnými, malými cestami, po kterých chodila dvanáct let.

„Nechodím k lidem domů,“ řekla nakonec, ne nelaskavě, ale těžce, „už ne. Neznámo mne znepokojuje. Nábytek na špatných místech, vůně, které nepatří mně. Hudba, která by mohla…“  Zarazila se a nasucho polkla.

„Ale…“ slovo jí vyklouzlo, křehké jako zadržený tón. „Kdybys jeden obraz, jen jeden, přinesl do parku? Ne dnes večer ale příští neděli? Ve stejnou dobu? Na tuhle lavičku? Mohla bych přinést čaj v termosce. Něco, čím se dají ohřát studené ruce,“ Odmlčela se. „Neslíbím, že promluvím, nebo že zůstanu dlouho. Ale přijdu,“

Tomáš horečně uvažoval a Brittany pokračovala: „Ať ke mně přijdou tvé Noci. Jen… ne všechny najednou. Nejsem připravená na celou galerii temnoty někoho jiného. Jen jeden obraz. Jedna Noc. Sdílená v tichu.“

Tomášovi rezonovala v mysli její slova. Nemusíš mi vykládat o své temnotě. Nejsem připravena na galerii temnoty někoho jiného. To je sice v pořádku, protože on chce pomoci jí. Ale kdo pomůže jemu? Nakonec přikývl. Mrzelo ho, že pozvání odmítla, ale když byl sám k sobě upřímný, nečekal, že bude pozvání přijato. Nahlas řekl: „Jistěže je to možné. Přinesu obraz, svíčku, zápalky. Vyberu pro tebe jednu z Nocí, ale varuji tě. Ne všechny mé Noci jsou tma. Noc může nádherně zářit. Noc je totiž vždycky taková, jaká je tvá nálada. Takže se tu sejdeme příští týden a já ti ukážu jednu Noc, ty pak sama rozhodneš, jestli chceš vidět i ty ostatní,“

„Noc může zářit,“ opakovala Brittany tiše, jako by si zkoušela frázi v dávno zapomenutém jazyce.  „Taky jsem hrála v noci. V koncertním sále se ztlumily lustry, jediný ostrůvek ve tmě bylo mé pódium. Hudba se pak zdála upřímnější. Jako by k tichu jen promlouvala, nesnažila se ho zaplnit,“

Pomalu zvedla hlavu, bledá modř jejích očí zachytila slabý odraz vzdálené lampy, jako studené hvězdy na zimní obloze.

„Máš pravdu. Není to denní doba, co definuje noc. Je to tíha toho, co si do ní přineseme. Takže pokud tvé Noci nesou světlo, pak je chci vidět. Ne proto, že bych potřebovala věřit v jas. Ale protože jsem zapomněla, jaké to je, když dopadne na kůži,“

Lehce se pohnula, protože vlhký chlad konečně pronikl vlnou Tomášovy šály. Byl čas jít.

„Jeden obraz,“ řekla tichým, ale jistým hlasem, „jedna svíčka, jedna Noc. To stačí, je to víc než dost. Přinesu dva šálky. Pro případ, že by tě ticho také mrazilo.“

Pomalu vstala, na rameni cítíc známou tíhu batohu. Mlha začala opravdu houstnout a zahalovat cestu. Brittany udělala dva kroky vpřed, neotočila se celá, jen mírně natočila tvář směrem ke zvuku Tomášova dechu. „Budu tady Tomáši. Příští neděli, až se svět uklidní,“

Tomáš vstal z lavičky a šel s Brittany, dokud se jejich cesty nerozdělily. „Dobře, Brittany. Přijdu, slibuji,“ Pak ještě stál a dlouho se za ní díval, dokud mu úplně nezmizela v ulici směrem k archivu. Teprve potom se vydal domů.

Brittany však kráčela bez ohlížení. Dlažební kostky se jí leskly pod nohama, kluzké mlhou. Každý Brittanin krok byl měkký a rozvážný, jako prsty otáčející stránky knihy, kterou nikdo nikdy nečetl.

Město se v tuhle dobu stahovalo do sebe. Zatažené závěsy, ztlumená osvětlení, dokonce i vítr zadržoval dech, když prolétal ústím uliček kolem zavřených oken. Brittany nespěchala, když došla k ocelové brance vedoucí k už dávno ztichlému archivu, její ruka vklouzla do kapsy kabátu a nahmatala metronom. Nebyl natažený, netikal, jen tam prostě byl. Pevný, ukotvující Brittany v realitě. Brittany šla dál a když se železná branka s vrzáním otevřela, Brittany naléhavě zašeptala: „Ne dnes večer, duchové. Ne dnes!“

Pak prošla. Do ticha, k plným policím.

Pokračování zítra