Letošní DMD bylo zvláštní. Prostě se mi nechtělo. Psát. Vědecká drabble. Hledat a ověřovat informace. A tak jsem se nechala od Tory a Regi velmi snadno přesvědčit, že budu tvořit seriál a nechám se vést zadávanými tématy. A jak tahle výzva dopadla? Posuďte sami – dnes přichází díl druhý a závěrečný.
Do seriálu se mi postupně vnutila řada postav. Myslím, že nebude od věci, když na začátku uvedu Osoby a obsazení, doplněné o nově příchozí:
Hlavní hrdinka, která si až do konce seriálu nevybrala jméno, časem je nazývána kantorka
Její šéf, o kterém můžete přemýšlet, jestli byste ho za šéfa chtěli
Její manžel, kterého byste určitě za manžela chtěli
Jan, barista, a nejen barista
Stanka zvaná pohádkářka, vrací se na pracoviště po třech dětech
Ředitelka střední školy
Ctibor, brutálně upřímný student
Profesor Tác, postrach studentů
A konečně i na začátku zmiňovaná Fendra.
Na konci prvního dílu se kantorka věnovala vědě, nyní si přichází realizovat svou představu, že učit je poslání:
První kantorčin žák (Zažraný čtenář)
„Vážená kolegyně,“ pravila ředitelka gymnázia, „rozhodli jsme se, že byste pro začátek mohla individuálně pracovat se zvláštními případy. Například – Ctibor. Přestavte si, on pohrdá výukou fyziky!“
Nic zvláštního. Takové už zvládla.
„Místo práce v hodině si pod lavicí čte!“
Čte? Puberťáci ještě čtou?
„Tvrdí, že středoškolská výuka přírodních věd je příliš elementární a jen ho okrádá o čas. Radši louská nějaký divný brak. Podívejte se sama. Odmítal ty papíry vydat, skoro se sepral s učitelem…“
Vzala je do ruky. Přístup k supergravitaci pomocí supergrupové variety. Kurnik. Musí si fofrem dostudovat gravitační teorie. Nebude ale jednodušší obrátit studentův zájem k magnetronům?
Pravda vyděsí (Došlo kafe)
„Nemůžeš učiteli říkat do očí, že je debil.“
„To jsem nikdy neřekl.“
„On tvrdí opak.“
„Lže,“ podíval se Ctibor podmračeně na kantorku. „Nedokážu posoudit jeho případnou mentální retardaci, ale dokážu posoudit jeho neznalost fyziky a nekompetentnost tento předmět vyučovat. Pouze jsem ho nazval ignorantem.“
„Dobře, neměl bys mu říkat do očí, že je ignorant.“
„Proč? Je to pravda.“
Upřela oči na dózu instantní kávy.
„Pojďme do kavárny. Zvu tě.“
„Ne. Nicméně… něco bych si zakoupit mohl. Za svoje.“
Šli vedle sebe, ale ne spolu, do Janovy kavárny.
„Zdravím,“ usmál se Jan. „Jako vždycky, latté? A co si dáš ty, Ctibore?“
Zelený čaj musí být připraven přesně, precizně a reprodukovatelně (Zcela zbytečné věty)
„Vy dva se znáte?“ vydechla.
Jan vzdychl. „Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat.“ Pak oslovil studenta: „Tobě jako obvykle?“
Bez odpovědi.
„Že se ptám.“ Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
„Medovník mám i karamelový… fajn, klasik. Na čtvrtky?“
Oslovený vzdychl.
„Prosím.“ Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
„Sedneme si do boxu,“ kývl na kantorku. „Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo.“
Jako dříví v lese (Kurník)
„Nejsem si jistá,“ sledovala kantorka Ctibora soustředěně pracujícího vidličkou. „Patrně je geniální, ale nezvládá sociální interakce. Že by Aspengerův syndrom?“
„Nějaká porucha autistického spektra to nejspíš bude, ale to musí určit psycholog,“ kývl Jan a dodal: „Pochybuji, že ho někdy nějaký viděl.“
„Počkej! Je na střední a takhle problémově musel působit nejméně od základky. Copak nebyl ani v pedagogicko-psychologické poradně?“
„Co jsem zjistil, nebyl. Tam objednávají dítě rodiče, často na doporučení školy. Oni to nikdy neudělali.“
„Nechápu. Proč?“
„Zavírání očí před problémem? Co by tomu řekli lidi? Pověst nade vše, nejspíš. Jsou to manažeři, vedou síť maloobchodů. Tuším Coop.“
Závěrečná poznámka: Sem mi téma nešlo a nešlo, ale jeden z významů slova coop je i kurník.
Dva úkoly pro Ctibora (Hlava děravá)
Zvonek cinkl a do kavárny vešel starší muž. Profesor Tác, teoretický fyzik, obávaný zkoušející, noční můra řady studentů.
Došel ke Ctiborovi a zlehka si odkašlal.
Student nadšeně vyskočil: „Pane profesore, příklad jsem vyřešil o den dříve!“ Vytáhl poznámkový blok.
Profesor kontroloval výpočet pečlivě. Na jednom místě se zastavil: „Tady uveďte použitou transformaci. Ano, vy i já ji známe, ale text musí pochopit i čtenář ze širší komunity. Výborně. Dobrá práce.“
Ctibor se zatvářil potěšeně.
„A nyní, studente, ten druhý, těžší úkol.“
Oslovený sklopil zrak.
„Zapomněl jste?“
„Ne.“ Odmlčel se, a pak vyhrkl: „Prostě jsem v té pekárně koupit chleba nezvládl!“
Stanka řádí (Hlavně, děvče, nepracuj)
Seděli u oběda a už nemohli. Smíchy. Stanka vykládala zážitky z dětské skupiny.
„Vychovatelka mě odvedla stranou a řekla mi, že musím s naším nejstarším promluvit. Prý si děsně vymýšlí…“
„Co říkal?“
„Prý v práci dělám divné věci. Zapaluju peníze, a ony neshoří. Lidem z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A pak zapaluju ty lidi…“
„Ten má fantazii!“
„Houby fantazie! Podává kusé informace. Nezapalovala jsem bankovky, ale líh, co do něj byly namočené. Vlasy nevstávaly hrůzou, ale statickou elektřinou. A nezapalovala jsem lidi, jen metanovou pěnu na dlaních.“
„Hm. Příště přenechej Divadlo vědy někomu, kdo ještě nemá vlastní děti.“
Závěrečná poznámka: Za inspiraci děkuji Matyldě. 🙂 Pro vysvětlení: Vlasy vstávají na hlavě při kontaktu se statickou elektřinou (velmi bezpečné), bankovky namočené do směsi lihu a vody hoří tak, že líh shoří rychleji, než se bankovka stačí ohřát na zápalnou teplotu (poměrně bezpečné) a pěna, kterou zapalujete na dlani, se získá nafoukáním metanu do vody se saponátem (pokud máte ukázněné figuranty, jakž takž bezpečné v přítomnosti velikého kýble vody). Oblíbené fyzikálně chemické triky na popularizačních akcích.
Motivace, derivace, konspirace (Návnada)
Ctibor sebou trhl a vyběhl ven.
Jan a kantorka se zvolna přišourali ke stolu, u kterého zůstal profesor Tác. „Asi přemýšlíte, kde jsem ke Ctiborovi přišel,“ řekl zvolna. „Přišel on za mnou, po popularizační přednášce na hvězdárně. Dávám mu matematické konzultace. Velice brzo mi došlo, že s ním musím pracovat i jinak, než o něj začne pečovat psycholog. Drobné praktické úkoly jsou mu opravdu nepříjemné, tak se ho snažím motivovat odměnami, totiž, že ho naučím něco navíc. Ale jak vidno, kovariantní derivace na zakoupení chleba nestačí.“
Ve dveřích se objevil Ctibor s malým bochníčkem.
„Nesu! Zavedete mi ty derivace, prosím?“
Hlavou v práci, tělem v ringu (Pokušení mocných)
Ředitelce se chumelily hlavou všelijaké myšlenky. Pocítila touhu přetrhnout drzého fracka Ctibora. A taky fyzikáře. Učit neumí, odborně nic moc, a co hůř, i učitelé tvrdí, že je arogantní. Jenže – kde sehnat náhradu? Není k dispozici ani absolvent, ani páťák, čtvrťák… jen ta vědkyně, co jí dala na starost Ctibora. Ale může jí svěřit rovnou celou třídu? Jedině s někým do tandemu, ale s kým?
Nedrž emoce v sobě, připomněla si. Když chceš z někoho vymlátit duši, posluž si. Stiskla ruku v pěst a udeřila. A znova a znova.
„Ty dneska boxuješ jak Tyson!“ odfoukl její sparingpartner mezi dvěma koly.
Hrnečku hoř! (Hrnečku vař)
„Vysvětli pojem katalyzátor.“
Ctibor přešlápl: „Látka vstupující do reakce a vystupující z ní nezměněná. Zvyšuje rychlost reakce, protože snižuje energiovou bariéru potřebnou pro vznik produktů.“
Ředitelka spokojeně kývla. „Uveď příklad.“
„Faraónův had.“
Třída se zarazila, a pak se začala chichotat. Ředitelka nadzvedla obočí. Urychleně zmlkli.
„Cukr se oxiduje. Vzniká oxid uhličitý a vodní pára,“ křída v Ctiborově ruce se rozběhla po tabuli, „a hydrogenuhličitan sodný se mění na uhličitan za vzniku stejných plynů. Ty vytvářejí pěnovou strukturu produktů hoření do spotřebování reaktantů. Začnou růst takzvaní hadi.“
„Já myslela, že chemií nesnášíš?“
„Fyzika je lepší.“ Ctibor se zamyslel a dodal: „Promiňte.“
Závěrečná poznámka: Taktak se vešlo, chemik by mohl namítnout, že definice katalyzátoru je dost zjednodušená.
Ctibor se odvolává na pokus, který se dost často dělá na popularizačních akcích, postup a snímky jsou třeba na stránkách Vidy – https://vida.cz/blog/faraonovi-hadi A přidám video – https://www.youtube.com/watch?v=nIsJV9tMacs
Povídání přes… Teams či SMS (Kvetoucí korál)
V mobilu jí cinkla zpráva od Jana.
Profesor Tác to dokázal. Ctibor je v péči psychologa!
Paráda! odepsala. Proto přišla ředitelka z hodiny na prášky. Ctibor projevil zájem o pokusy! Chemické, ne fyzikální!
Moje práce, pochválil se Jan. Předvedl jsem hořícího hada na porcelánové podložce. Produkt pramalý, smradu jak v hradu.
Přiložila smajlíka. Prima probuzení pozornosti! Dodala: Fyzikář odchází. Samozřejmě se to rozkřiklo. Ctibor mu pogratuloval. Řekl, že je rád a že to škole prospěje.
Psychologa čeká pytel práce… Proč si píšeme v aliteracích?
Prosím?
Opakování stejných hlásek na počátcích slov. Třeba: Kvetoucí korál.
Kvetoucí korál? Parádní pitomost!
Přiletěl palec.
Upřímnost nade vše (Klišé aneb Hoď si kostkou – Vylosované téma je: 1.hrdina zjistí, že byl celou dobu jen nástrojem padoucha)
„Nechápu, pane profesore,“ pronesl Jan, „kde jste tak rychle sehnal psychologa pro Ctibora?“
„Stačilo oslovit absolventy a bylo. To víte, když učíte základní kurz, poznáte všechny studenty. A vyberete si jen ty nejschopnější. Jako budoucí spolupracovníky. A o ty ostatní se postaráte jinak.“
Jan svraštil obočí.
Tác vzdychl: „Ano, ten leták o Tibetu jsem vám dal na lavici já. Pochopte. Byl jste roztěkaný, nesoustředěný, chtěl si vyzkoušet úplně všechno. Vrátil jste se jako schopný organizátor a odsud z kavárny zařídíte to, co bych já oficiálně nemohl. Vadí vám moje upřímnost?“
„Ne,“ zvedl se Jan. „Odměním vás za ni. Po zásluze.“
Tibetský obřad (Máte právo nevypovídat)
Tác zkroušeně hleděl na Jana, jak velmi soustředěně cosi kutí za pultem. Možná mu neměl všechno vyklopit na rovinu a nechat ho v iluzi, že si svou cestu našel sám. Ale myslel, že zrovna on to unese. Který rarach mu tohle našeptal?
Jan postavil na stůl exoticky vyhlížející konvičku a odlil do dvou malých misek našlehanou hnědou tekutinu.
Profesor upil a zašklebil se. „Těžké pokání.“
„Udělám vám kávu.“
„Ne, já se vpiju. Takže odpuštěno?“
„Jasně. A další úkol?“
„Na gymnázium potřebují nového fyzikáře. Někoho s praxí.“
„Znám.“
„Kdo je to?“
„To vám v žádném případě neřeknu. Mám taky svoje tajemství.“
Závěrečná poznámka
Janova odměna spočívá v konvici tibetského čaje. Pokud si nedovedete představit, co to obnáší, tak pořádně silný horký výluh z černého čaje (Pu-Erh) a v něm zašlehaná malá lžička soli a pořádný krafanec másla (doufám, že Janovi už došlo to originál jačí a dal kravské). Alespoň pro mě by to bylo opravdu pokání, tohle vypít. 🙂
Někdo odchází, někdo zůstává a někdo přichází (Zbabělá rošáda)
„Potřebuju…“
Jan vyhodnotil situaci a beze slova sáhl pro koňak. Kantorka polkla doušek a trochu nesouvisle spustila: „Jak víš, fyzikář vymázl. Ředitelka si mě zavolala a povídá: převezmete Ctiborovu třídu. A protože nemáte pedagogické vzdělání, musíte učit v tandemu. Seznamte se se svou parťačkou. Fajn, otevřu kabinet, a tam sedí…Fendra!“
„Fendra?“
„Moje učitelka na gymplu! Postrach třídy! Ještě po těch letech jsem se rozklepala jako sulc! Já s ní učit nezvládnu! Nechceš to vzít za mě?“
Zavrtěl hlavou.
„Takže… opravdu musím?“
Kývl.
„Kdo ji sakra ředitelce dohodil?“
Kavárník uložil láhev na místo. Hluboký předklon mu umožnil skrýt vědoucí úsměv.
Setkání po letech (Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem)
Kantorka se odhodlaně nadechla. Zítra mají s Fendrou první společnou hodinu. Už nemůže potichu vycouvat jako poprvé, dneska se znovuseznámit musí. Zaklepala a stiskla kliku kabinetu.
„Nazdar! Vlastně – dobrý den, paní kolegyně!“ usmála se Fendra.
„Kde jste se tu vzala, paní profesorko?“ vypadlo z kantorky.
„To víš, našli si mě a vytáhli z důchodového hrobečku. Jako zahrádka, kultura a Univerzita třetího věku prima, ale opravdový život to není. Konečně zase učit! Vždyť já bych se doma ukousala nudou!“
„Aha. Tak… jak to zítra uděláme?“
„Ty začneš… vlastně – měla bys mi taky tykat, ne?“
„Vám???“
„Ok, takže časem. Takže: co navrhujete?“
Vedlejší a zásadní (Dobré rady druhé kategorie)
Kantorka vzdychla.
„Mám z webu stažené příklady vzdělávacích cílů podle Bloomovy taxonomie, materiály pro kolegiální podporu a mentoring, pracovní listy pro sebereflexi… dobře, ty se budou hodit až po hodině, metodické materiály k tandemové výuce… já si to všechno pročetla, ale tak nějak nevím, jak vlastně konkrétně učit.“
Fendra povzbudivě kývla. „Víte, pochybnosti jsou normální. A zkoušet nové postupy je záslužné. Některé fungují lépe, jiné hůř. Nicméně – klíčové jsou tři věci: Vědět, co studentům říct. Vědět, co jim prozatím neříkat. A hlavně – nejdřív stanovit pravidla práce v hodinách. Protože škola bez kázně…“
„… je jako mlýn bez vody,“ dodala kantorka spokojeně.
Závěrečná poznámka
Tím nechci říci, že uvedené materiály nemají pro učitele cenu, ale, jak správně tvrdil už Komenský, napřed je potřeba stanovit pravidla. Pokoušet se vzdělávat, případně i vychovávat, někoho, kdo o to nestojí, a navíc nezná mantinely, ve kterých by se měl pohybovat, je úkol nemožný.
Večírek končí (Sbaleno)
Hosté zvolna odcházeli.
Nejdřív kantorka s pohádkářkou popadly kufry a vyrazily na nádraží. Odjížděly na konferenci, kantorka se svým mužem, celá nadšená, že mohou jet spolu, Stanka sama, celá šťastná, že se týden nemusí o nikoho starat.
Pak zmizel Ctibor, v debatě s ředitelkou.
Zůstal jen Jan, který zvolna sklízel stoly, a profesor Tác.
Ten se pohodlně usadil a zamyslel. Přijde den, kdy pronese poslední přednášku, vyklidí kancelář… a co potom?
Zaslechl za sebou Janovy kroky a pak druhé, které neznal.
Kdosi se ho lehce dotkl na rameni. Otočil se.
„Majko?“
„Říkej mi zase Fendro. Stejně jako tenkrát na výšce.“
A to je úplný konec. Postavy se rozešly každá za svými cíli a myslím, že příští rok mě už nebudou potřebovat. Téma k diskuzi – potkali jste někdy někoho takového, jako je Ctibor? A co vaši oblíbení a neoblíbení učitelé, kdo přidá nějakou pěknou vzpomínku?
Budu opakovat své včerejší konstatování, rád jsem si to připomněl a je dobře, že si to mohou přečíst i zdejší čtenáři.
Ještě jednou děkuji.
Pamatuju, četla jsem, dobrý seriálek. Pan profesor se mi líbil asi nejvíc
Díky moc, Aries. Jo, pan profesor se povedl. 🙂
Hodně povedené čtení. A škoda, že už je konec.
Taky jsem se zkusila pohroužit do vzpomínek na školní léta, ale buď jsme neměli nikoho tak výrazného, aby se dal zmínit, nebo památku na podobné zkušenosti jako u předpisatelů smazalo půlstoletí od závěru školních dob.
Milá JJ, tebe bych opravdu chtěla mít za učitelku. Umíš upoutat a vysvětlit.
Díky moc, MaRi. Tvé chvály si moc cením.
Skvělé stejně jako první díl, díky 🙂 Dneska mám poletuch, čtu se zpožděním 🙂
Děkuji. Já taky teď zabrzdila o postel. 🙂
Hm, nikdy jsem neměla tak dobré učitele, abych pochopila matematiku a fyziku. Prostě asi neměli čas něco vysvětlovat holce, která tupě zírala. Češtinářka na základce byla skvělá, uměla nás nadchnout a vydrilovala z nás pravopis bez chybiček. Pochopení struktury jazyka taky. Angličtinářky jsme měla velmi dobré, na gymplu skvělou- vysvětlovala gramatiku velmi jednoduše, aby se dala zapamatovat a aplikovat i na složité věty. Naučila mě ji učit. Zbytek školství jsem tak nějak prodělala, aniž by to na mě mělo větší vliv.
Máš pravdu, Matyldo, učitel hodně určuje, co bude koho bavit i živit. 🙂
Na matiku a fyziku jsem taky bohužel neměla štěstí. Když jsem se pak sama učila na přijímačky na VŠ, nakonec to šlo (dělali jsme je z chemie, fyziky a biologie + ústní pohovor).
Mně paradoxně ta fyzika ani nevadila, ale pokud jsem musela něco propočítat, potřebovala jsem si to rozepsat, protože jinak jsem se někde něco přehlédla a pak třeba udělala chybu. Sice se říká, že kdo umí matiku, jde mu fyzika, ale já na matiku byla dost tupá.
Dobrý učitel může ovlivnit i budoucí směřování mladého člověka. Měla jsi kliku alespoň na tu češtinářku a angličtinářku. A nakonec nikdo nikdy nebude umět všechno. To šlo naposledy za renesance. A koneckonců, já si z matiky většinou vystačím s trojčlenkou a také tím, že musím vědět, co se násobí nebo dělí 100x nebo 1000x. Na druhou stranu chápu, že někdo tu matiku potřebuje dohnat na vyšší úroveň a že tyhle lidi potřebujeme jako sůl.
Dobří kantoři, kteří mě učili. Tak to je výzva. Zkusím to.
Paní učitelka Slámová v 1. třídě – mimořádně laskavá, rychle pochopila, že vždycky budu psát jen levou rukou. Ale ten hrbatý oblouček, který jsem musela nakresli pravou, jsem vám paní učitelko nikdy nezapomněla.
Paní učitelka Kotěšovcová – 3.-5. třída, mladá, milá hodná, ale já byla hodná žákyně.
2. stupeň – tělocvikářka Radotínská, byla fajn, vzala nás na školní výlet do Vysokých Tater, třídní se bál a nikdy s námi nejel. Docela fajn byla češtinářka v 8. třídě (jméno si už nepamatuji), taková herdek baba, ale připravila nás dobře na přijímací zkoušky, dokonce jsme chodili k ní domů na doučování.
Na gymplu, snad jen prof. Potměšil, byl přísný, ale i vtipný – „Nekoupíš si laškovnou blůzu a pojedeš do Itálie“ (doba plné normalizace a zadrátovaných hranic), „Zavedu novou zkratku UO – unavený občan“
No, a tím ti kantoři, kterých bych si mohla alespoň vážit, vlastně končí.
Byli samozřejmě i takoví ti neutrální, vlastně se dá říci, že jich byla většina. Někteří učit uměli, jiní ne.
Katastrofa byla má třídní na gymplu. Nejenže inteligenci studentů posuzovala podle toho, ze které školy byli, ale sama byla strašně pitomá. Navíc já jsem nebyla z té „správné“ školy. Učila nás angličtinu, ač jsem nebyla z jazykovky (prvotní hřích srovnatelný s Eviným ukousnutím jablka), přišla jsem tam a mluvila jsem anglicky, možná jednoduše, ale mluvila. Po čtyřech letech tzv. intenzivní výuky angličtiny jsem tuto schopnost absolutně postrádala. Navíc si dala záležet, aby mě ponižovala při každé příležitosti, což samozřejmě absolutně zničilo mé sebevědomí. Když jsem se přihlásila do středoškolské soutěže a přednesla dvoustránkový výklad v angličtině, řekla, že ji to překvapilo, že si nemyslela, že to dokážu. Když jsem chtěla v 17 letech dělat autoškolu, což bylo navázáno přímo na náš gympl a kde na kurz byla slušná sleva, byl potřeba její podpis. Nedala mi ho s tím, že bych nezvládla se současně učit do školy a dělat autoškolu. Přitom jsem velmi slušně hrála na klavír, což vyžadovalo pravidelné hodiny tréninku, ale to jí nedošlo. Takových podrazů v menší míře bylo za 4 roky spousta. Přitom ona sama byla prostě blbá. Jeden příklad za všechny – třídnická hodina před vánocemi. Chtěli jsme do třídy dát stromek. Vlevo byla katedra, uprostřed tabule, vpravo starý klavír – křídlo, lavice až dozadu. Tak jsme chtěli posunout katedru doprostřed s tím, že na tabuli bude vidět a bude prostor pro stromek. Po hodině vysvětlování, že vpravo je klavír, tam to nejde, jinde místo než vlevo není, řekla: „Když já to stejně nechápu.“ Už ani nevím, jestli jsme ten stromek vůbec měli nebo ne. Byla pomstychtivá, kromě mě si zasedla i na další spolustudentku. Té pro nějaký „prohřešek“ odmítala vydat maturitní vysvědčení. Došlo to tak daleko, že ona už seděla u zkoušek na VŠ a rodiče z té strašné ženské lámali to vysvědčení bez kterého na VŠ nemohla. Tahle ženská mi zničila čtyři roky života, které by v principu měly být ty nejhezčí. Dostávala jsem se z toho celé roky a myslím, že si dodnes nesu následky.
Ježiš, to je moc smutné a je mi to líto.
Na gymplu bylo pro mě nejlepší období když si třídní zlámala koleno a byla půl roku mimo. Ono se totiž to její chování ke mně promítalo i do chování některých mých spolužáků. Dočasně nás měla češtinářka, která byla vůči mě neutrální, to nakonec uklidnilo i třídu, ale i některé kantory. Spolužáci byli často fakt šílení šprti, některá děvčata plakala, když dostala dvojku, o trojce ani nemluvím, to byly potoky slz. Najednou jsem i já měla lepší známky.
Jedou jsem z fyziky dostala po super výkonu, kdy jsem fyzikářce skákala do otázek se správnou odpovědí známku 2-, prý za to, že jsem si při správně a bez pomoci spočítaném příkladu (šlo o rychlost kulek z pistole) nezkrátila zlomky. Takže asi tak, prostě jsem byla v kategorii neplakající a může klidně dostat trojku. Neříkám, že jsem si kolikrát blbou známku nezasloužila (hlavně z matiky), ale někdy to bylo fakt nespravedlivé, jako třeba při té fyzice.
To je moc smutné a je mi to za Tebe líto i po těch letech.
Ach jo, Apino, jak už jsemnpsala níže, někdy takový by s dětmi vůbec neměl pracovat.
Měla jsem na třídní pifku ještě dlouhá léta a koneckonců ani jsem nechodila na třídní srazy poté, co se mě někdy ve druháku na VŠ bývalí spolužáci ptali na současné známky a funkce v SSM. Prostě testovali, k čemu jim kdo může být dobrý. To mě tak znechutilo, že na další sraz jsem dorazila až po 20 letech, ten časový odstup byl těm spolužákům ku prospěchu. Začali se chovat celkem normálně, i když mají super kariéry. Tenkrát tam dorazila i ta třídní. Jak jsem byla dlouho připravená, co všechno jí vmetu do obličeje, tak jsem najednou viděla starou bezmocnou paní, která si ke všemu evidentně nepamatovala, kdo jsem. Tvrdila, že mě měla ráda… Tak to určitě. Prostě mi jí přišlo líto, tak jsem se na to nadávání vybodla, ale nebavila jsem se s ní více, než bylo třeba. Do slabých se nekope.
To je děs, spousta lidí asi šla taky studovat učitelství proto, že viděli z vlastní docházky, kolik lidí nemá ve školství co dělat. Takovouhle osobu jsem měla čtyři roky taky a teď mi teprve došlo, že se nejspíš ke „své“ třídě chovala daleko hůř než k těm, kde měla jednu dvě hodiny týdně. Ponižování u tabule a uhození žáka, co chvíli nábožně nekoukal na její samožerský výklad, už ani nikdo neřešil, v kontrastu s naprosto svévolným známkováním na vysvědčení (běžně jste dostali s průměrem 2,5 čtyřku, protože přece jeste během pololetí měli jednu čtyřku z pětiminutovky – ale propadnout nikoho nenechala, to už by asi bylo moc nápadné). Takže jste mohli mít průměr 1,4, ale stejně jste měli problém se dostat na jiné gymnázium kvůli prospěchu a patrně i později na vysokou (to už nevím, naštěstí jsem z té školy přestoupila jinam). Zlatý hřeb bylo, když se během jedné „volné hodiny“ najednou objevila a začala zkoušet. Dva žáci se ohradili a později jsme zjistili, že o nich tvrdí, že odešli z hodiny a že mají neomluvenou hodinu. Třídní jim doporučil sehnat si omluvenky, protože osoba byla kamarádka ředitelky a prošlo jí naprosto všechno. Zpětně si uvědomuji, že musela vyvolávat toxické prostředí všude, kam přišla, a možná její vlastní třída byli její oblíbenci, ale určitě si tam našla jako správná psycho osoba nějaké ty zlaté děti a černé ovce.
Co k tomuhle dodat. 🙁
Proč by neměl rád chemii i bez psychologa. Musí si jen připomínat, že chemie je fyzika elektronových obalů ((c) doktor Cooper). 😀 a půjde to.
Opět skvělé. Podobného „Ctibora“ znám, naším školstvím prošel aniž by se zbláznil, dnes skvělý programátor pracující na tajných projektech a vydělávající měsíčně asi sto tisíc (a tak málo jen proto, že nechce pryč z Čech). V sociálních kontaktech je dost zoufalý, není to s ním tak strašné, že by si nedokázal nakoupit, ale problémy má. Jeho koníčkem je praktická botanika. Posledně tam nějak rychlil maliny nebo co, nepochopili jsme to. 😀
To máš pravdu, Pů. S takovými lidmi se dá i velmi dobře kamarádit, ale chce to extrémní pochopení a toleranci.
On je nesmírně hodný, kamarádit se s ním je čest, ale člověk musí prostě akceptovat a neřešit specifika jeho chování.
Milá JJ, já si to teď přečetla podruhé a bavila se stejně dobře jako na poprvé! 😀 Vtipné, chytré, ze života a dostalas tam dokonce i aliterace:))
Teď nemám kdy na delší rozbor, ale palce nahoru dávám všechny, co mám 🙂
Díky, díky a ještě jednou díky.
Aliterace byly čisté zoufalství. 🙂
Ohledně těch pokusů o bezpečnosti/nebezpečnosti.
Náš chemikář na gymplu nám ukazoval na sobě působení některých chemikálií. Např. si poléval dlaně dýmavou kyselinou dusičnou.
Jednou si donesl fenol a ukazoval nám nějaký pokus, jen si zapomněl v kabinetu odměrku a nechtělo se mu pro ni vracet. Tak si ho nasypal na dlaň a přesypal do zkumavky. Pak půlhodiny chodil, že ho to pálí, no měl tam pěkně vyrudlé kolečko.
Byl to správně zažraný šílenec v dobrém slova smyslu. 🙂
Náš chemikář rovnou hodil plíšek sodíku do zkumavky s vodou. Rána, blesk, trochu kouře, zkumavka ustřelený spodek. Kdyby letící sklo někoho trefilo, následky radši nedomýšlet.
Náš chemikář se kdesi dostal k Césiu. 😀
Stejný postup jako se sodíkem chtěl provést, když nás nechal vyvíjet acetylen. 😀 Jsem rád že jsme ho stihli zadržet, jinak by náš gympl mohl být první školou na Měsíci. 😀
🙂 Jo, syn má takového chemikáře taky, ale ten ví, co si dovolit může. 🙂
Super.
Skvěle se to četlo. 🙂
Díky.
Moc pěkné, opět.
Ohledně těch učitelů, jestli můžu?
Základka – hrůza, snad až na jednu paní, která vedla hudební kroužek a pěvecký sbor. I když jsem naprosto amuzikální a nemám hudební sluch, celou ZŠ jsem k ní chodila a ráda na to vzpomínám.
Gympl – úžasná chemikářka. Z počátku jsem s chemií hodně bojovala (špatné základy ze ZŠ), ale pak se to nějak zlomilo a z chemie jsem nakonec i maturovala a z toho, co nás naučila jsem „žila“ i na VŠ.
Pak naše úžasná třídní, Rafina. Učila nás češtinu, výtvarku a latinu, z toho taky žiju doteď. Tu češtinu nám s výtvarkou propojila, ona to brala spíš jako dějiny umění, nějaké obrázky jsme moc nedělali, snad za celou dobu 2x-3x, zato jsme hodně věděli o dějinách výtvarného umění a architektury.
No a ta latina, to je asi základ, díky ní aspoň pasivně trochu rozumím většině románských jazyků a i v té mojí angličtině se to dost hodí, řada takových těch sofistikovanějších slov v AJ má vlastně románský původ, ale to jistě všechny víte.
Učitelé na VŠ, tam už to bylo horší, holt veterináři, no. Ale jeden mi utkvěl výrokem „Veterinář má být silný jako býk, ale chytrý dvakrát tolik“. 🙂
Super, že se našli alespoň nějací dobří kantoři, já se musím zamyslet a zkusit alespoň špendlíčkem nějakého vyhrabat. Těch špatných, až zlých, bylo mnohem více.
Zlý člověk a člověk, kterého to nebaví, by neměl učit vůbec.
Je to tak, viz mé zkušenosti výše. Však jsi na ně reagovala.
Jo latina… Na klasickém GyBy mají děcka dva roky latiny. A z ní se pak jednoduše odpíchnou na španělštinu, případně portugalštinu, francouzštinu,… Je to prostě matka evropských jazyků.
Ano, ano. Snacha je primárně lusitanistka, ale jinak umí snad 6 dalších jazyků, syn taky.
Zapomněla jsem napsat, že chodila ještě na ten klasický gympl, kde měli jak latinu, tak řečtinu. Pak tu školu pro velkou úspěšnost zrušili. To by tak bylo, aby byla děcka chytrá, že.
I němčina toho bude plná. Viz ono známé Jiráskovské
Ich habe eine Garten – ego habeo hortum.