Letošní DMD bylo zvláštní. Prostě se mi nechtělo. Psát. Vědecká drabble. Hledat a ověřovat informace. A tak jsem se nechala od Tory a Regi velmi snadno přesvědčit, že budu tvořit seriál a nechám se vést zadávanými tématy. A jak tahle výzva dopadla? Posuďte sami.

 

Do seriálu se mi postupně vnutila řada postav. Myslím, že nebude od věci, když na začátku uvedu Osoby a obsazení:

 

Hlavní hrdinka, která si až do konce seriálu nevybrala jméno, časem je nazývána kantorka

Její šéf, o kterém můžete přemýšlet, jestli byste ho za šéfa chtěli

Její manžel, kterého byste určitě za manžela chtěli

Jan, barista, a nejen barista

Stanka zvaná pohádkářka, vrací se na pracoviště po třech dětech

 

A začínáme:

 

Z depozice do pozice (Ladění)

 

„Já se na to… “

„Co je?“ nakoukl do místnosti kolega.

„Nic. Nemůžu doladit tu zatracenou depozici. Chci sto nanometrů plus mínus deset. Koukni: první pokus – čtyřicet. Nastavím čtyřnásobný průtok – čtyřikrát tlustší vrstva. Fajn. Uberu na dvojnásobný a mám šedesát, ne osmdesát. Ta závislost měla být lineární. Lineární, chápeš?“

„Hm. Budou tam další vlivy.“

„Zjevně. Znova původní podmínky a sto.“

„No vidíš.“

„Ale sto tisíc! Ta blbá aparatura se ucpala! Serem taku robotu, idzem v baně robit, tri tisícky čistá ruka!“ Praštila do stolu, až se otřásl.

„Počkej… to fakt myslíš vážně… že bys toho nechala?“

„Jo. A nevymlouvej mi to.“

 

 

Nevymlouvejte mi to (Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!)

 

„Než skončím schůzi – má někdo nějakou připomínku?“ zeptal se pro formu vedoucí projektu.

„Já,“ zvedla ruku. „Od prvního pracuju na poloviční úvazek.“

„Do háje… nejsi v tom?“

„No dovol? Copak musím být v tom, když chci míň práce? Chci změnu. A buďte rádi, že tady neskončím úplně.“

„Ok, tak se nečil. Co chceš ještě dělat?“

„Učit. V tandemu. Něco tady, něco na pilotním gymnáziu.“

„Neblbni! Sežerou tě zaživa!“

„Studenti? Proč?“

„Jsou to parchanti.“

„My byli taky a Fendra s náma vždycky vymetla. Použiju její drakonický metody.“

„No nevím… “

„Ale já vím! Učit je poslání!“

„Naivko. Takže ti to nevymluvíme?“

„Ne.“

 

 

Když docházejí baterky (Loutkohra)

 

Vrkla cosi na pozdrav a vrhla se do kuchyně. „Dík, už padám hlady.“

„Chutná?“ Seděl v křesle pod lampou, knihu založenou prstem.

„Hm,“ přisedla si na opěradlo. „Co čteš?“

„Bradburyho, Marionety a.s.“

„O čem to je?“

„O nás.“

Zarazila se. „Myslíš o nás jako o lidech? Jako každá Bradburyho knížka.“

„Ne, o nás dvou. Taky mám pocit, že mi tě vyměnili.“

Překvapeně se na něj podívala.

„Dřív jsi hořela nadšením a povídala mi o věcech, kterým jsem nerozuměl. Teď přijdeš, mlčíš a padneš. Jako by ti přestřihli provázky. Prosím, zpomal. Dokud je čas.“

Vzdychla a políbila ho. „Od zítřka začnu.“

 

 

Zaškolení nových pracovníků (Dnes nezapomeň zemřít)

 

Kde vedoucí sehnal tyhle dva paznehty? zuřila. Prý laboranti… „Milí kolegové, bezpečnost především. Vysoké napětí, tlakové lahve. Navíc – aparatura stála dvacet milionů. Zpočátku budete pracovat pod dozorem, po přezkoušení samostatně. Budete se chovat zodpovědně a podle předpisů, nepodceňujte…“

„Pfff,“ odfrkl jeden.

Postavila se proti němu a upřeně se mu zadívala do očí.

Uhnul zrakem.

Nadechla se, ale koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.

Ten druhý si bezmyšlenkovitě pohrával se zajišťovacím řetízkem tlakové lahve. Sundal ho a jak vytahoval z kapsy mobil, vrazil do lahve s acetylenem loktem.

Zakývala se a začala padat. Tlakovým uzávěrem rovnou na hranu ocelového laboratorního stolu.

 

 

Je po všem (Sečtěme se)

 

„Jak?“ zeptala se sekretářky.

„Zle. Šeptá.“

To zlé bylo. V dobré náladě vedoucí hlaholil, ve špatné řval. Pokud mluvil potichu, bylo bezpečnější zamknout se do tygří klece a zalézt za tygra.

Oba laboranti vypadli ven, červení jak raci.

„Teď ty!“ houkl. „Jak chceš učit? Dva jsem ti svěřil a skoro jsme měli smrťák! Ty uhlídáš třicet fakanů?“ Podíval se na její obvázanou ruku. „Zlomená?“

„Naražená.“

„Na,“ podal jí sáček s ledem a pokračoval: „Jenže, holka, i tak máme problém. Počítej se mnou: šest projektů, osm lidí. Když někoho nepřibereme, nezvládneme je úspěšně uzavřít. Já tě na ten půlúvazek pustit nemůžu.“

 

 

Cukr, káva, čokoláda (Vánoční drabble)

 

Zalapala po dechu. „Počkej, jak – já tě na ten půlúvazek nepustím! Oni se mnou počítají! A já to slíbila! Sliby se mají-“

„Prd plnit! Neslavíš Vánoce, ale druhé narozeniny! Kdybys tu láhev nechytila, tak je laboratoř na kusy, fakulta v luftě a vy tři mrtví.“

V tu chvíli teprve nastoupil šok. Před očima se jí zatmělo.

Když si zase uvědomovala okolí, cpala do sebe čokoládové figurky, které jí šéf podával už vyloupané z alobalu.

„Už jsem je chtěl stejně vyhodit, jsou tu od zimy. Fakt mě to mrzí, ale já řešení nemám. Ty na něco přijdeš. Zajdi si na kafe.“

 

 

Katedr(ál)a kávovarnictví (Osamělé vrznutí)

 

Univerzitní kavárna byla přívětivé, důvěryhodné místo. Nábytek tvořil několik útulných, od sebe oddělených zákoutí. Pult se leskl a voda na něm rozlitá okamžitě utvořila maličké kuličky (důsledek plazmového opracování povrchu). Neméně vyleštěný byl i kávovar a vitrínka s pečivem slaným i sladkým. Pod digestoří stála plotýnka vařiče s čisťounkou pánví (olejofobní povrch, dar magnetronové skupiny) a konvektomat. Díky tomu bylo možné dostat míchaná vajíčka, steak či pizzu kdykoliv od otevření do zavíračky. Protože: „Vědec a) má vždycky hlad, b) bez cukru nemyslí c) bez kafe si ani nevrzne (jedno kafe, jedno vrznutí).“ Tuto filosofii šířil Jan, barista, nejdůležitější inventář kavárny.

 

 

Nejdůležitější inventář kavárny (Polibek Slunce)

 

Jan byl zahalen aurou tajemství. Jisté bylo, že studoval fyziku a angličtinu a studium přerušil kvůli nabídce jet učit do Tibetu. Tam prý polovinu času trávil vyučováním (projekt Polibek vzdělání), druhou polovinu při stavění solární destilační aparatury pro čištění vody ze studní (projekt Slunce do sklenice) a třetí polovinu prý studiem meditačních technik povznesení se nad každodenní problémy.

Po návratu si pronajal v kampusu kavárnu. K jídlu přidával zdarma dobrou náladu, a pro zájemce také dobré rady. Stal se baristou, terapeutem i zpovědníkem. V kavárně se sbíhaly nitky informací, jiskřily nové nápady a navazovaly se spolupráce i obyčejné lidské kontakty.

 

 

Baristo raď! (Paradox)

 

„Nechápu,“ zakroutil Jan hlavou. „Takže ty si chceš odpočinout od práce tím, že si jí nabereš ještě víc?“

Nadechla se k ostré odpovědi, ale přistál před ní talíř s grenaille brambory, kuřecím steakem a tzaziky a sklenice domácí mátové limonády. „To jsi špatně pochopil,“ natáhla se pro příbor. „Já nechtěla víc práce. Já jí chtěla část někomu předat a zkusit si něco jiného, méně náročného. Ale nemám komu. Lempla šéf nezaměstná.“

„Něco méně náročného? Tys ještě neučila, co?“

„A ty ano?“

„Jo. Můžu poskytovat nevyžádané rady zdarma.“

„Potřebovala bych jedinou: komu mám vrazit ten svůj vědecký půlúvazek?“

„Možná bych věděl.“

 

 

Záruka kvality (Padák)

 

„Ty jsi poklad! Kdo je to?“

„Stanka Sovičková. Dělala u tvého šéfa dizertaci.“

„Kdy?“

„Před… třemi dětmi.“

„To je pěkně dlouho z oboru. Proč by se chtěla vracet?“

„Třeba proto, že rodičovský příspěvek není zlatý padák? Mají hypotéku a dva psy, co žerou jak nedovření. Ale hlavní důvod bude, že se doma nudí a chce vypadnout někam mezi lidi.“

„Jak to víš?“

„Byla tu před týdnem. Dětem a psům jsem ucpal pusinky palačinkami, abychom dali řeč. Chce si podat návratový grant, ale musí přesně specifikovat, k čemu se chce vrátit.“

„Asi tě platonicky miluju,“ usmála se. „Šéfova studentka – záruka kvality.“

 

 

Návrat starých časů? (Hošku, hošku, brzdi trošku)

 

Padal a padal a neslyšel nic. Necítil vanutí větru. Neviděl přibližující se zemi.

Náhle zazněly varhany doprovázející mužský sbor:

„Zpomal, milý elektrone,

málo síly musíš mít,

neboť nesmíš do vzorečku

velkou jámu vyhloubit.

Podoben velkému ptáku

snášej se teď na padáku,

vyvaruj se nárazu,

ať nedojde k odrazu.

Nebuď prostě padavka,

snes se jako volavka…“

Otevřel oči. Ležel v posteli vedle své ženy, která poklidně oddychovala. Usmál se. Večer přišla po dlouhé době zase celá rozzářená a povídala mu o nějaké vychytávce v elektronovém mikroskopu, snad o módu bržděných elektronů. Že by se jí přece jen podařilo aspoň trochu zvolnit?

 

 

Karta se obrací (Kdo hledá, toho najdou)

 

Vedoucí seděl ve své kanceláři a zamyšleně si pročítal e-mail. Žádost o postdoktorandskou pozici na jeho pracovišti. Proletěl životopis uchazeče: ukončené studium fyziky plazmatu, zkušenosti ze zahraničních stáží, velmi pěkný publikační index.  A navíc – jeho pobyt bude financován (Úplně nebo částečně? – Nejasné! Musí upřesnit!)  ze stipendia, takže by mu nemusel (tolik?) platit.

Klepnul na tlačítko Odpovědět a zamyslel se.

 

Zaklepala a ani nečekala na odezvu a vpadla do jeho kanceláře: „Šéfe! Konečně mám tip na někoho, kdo za mě vezme ten půlúvazek! A znáte ji, dělala u vás doktorát!“

Zakroutil hlavou. Napřed nikdo, a pak hned dva dobří kandidáti najednou!

 

 

Vysněná kariéra (Proroctví)

 

Stanka Sovičková napovelovala psy na pelíšek, děti k papíru a pastelkám a zasnila se.

Podá si návratový grant a půjde požádat o půlúvazek. Bude přijata, vrátí se zase k práci v laboratoři, bude sbírat a vyhodnocovat data, psát články, začne jezdit na konference, možná i na nějakou stáž… Rozhodně ale přijde mezi lidi, naváže nové kontakty, zdokonalí se v angličtině, taky odborně poroste, navýší si publikační index, udělá si docenturu, začne přednášet (nejen na alma mater, ale také na konferencích, kam ji pozvou), bude-

„Mamí!“

Povzdechla si. Jediná jistota je, že doma bude moci vědecky pracovat tak maximálně na záchodě.

 

 

Uspávanka pro každého (My chceme pohádku!)

 

„Mami, my chceme pohádku.“

„Tak dobře. Šupky dupky, umýt, vyčůrat a vyčistit zubky.“

Po chvíli byly všechny tři postýlky obsazené a začalo vyjednávání:

„Kocoura v botách!“

„Ten je blbej, radši Johnyho obrobijce!“

„Ne, o princezně! O té na hrášku!“

„Nedokážete se domluvit, takže bude pohádka o elektronu, co jezdil na magnetické dráze.“

Děti vytuhly při druhé větě.

Stanka si oddechla. Konečně si bude moct jít číst, co ona sama chce. Usadila se v křesle, když vtom jí na koleně přistála psí tlapa.

„Ty chceš taky pohádku? Jak je libo, poslouchej: Magnetron sputtering of hot silicon carbide target…“

Pes odpadl okamžitě.

 

 

Čas intenzivně prožitý (V dobré víře)

 

„Máme hodinu,“ přisedla si Stanka k Janovi. „Déle manžel a děti v parku nevydrží, a přijdou pak sem za námi.“

„Do té doby budeme hotoví,“ odpověděl. „Jsem ti k službám.“

Otevřel notebook a oba se začetli.

„Začátek není špatný – pro excelentní vědkyně do deseti let od doktorátu, kariérní přestávka nejméně jeden rok. To splňuješ bohatě.“

„To ano. Ale píše se tady individuální projekt, a já chci do výzkumného tandemu.“

„A co kdybys pak tvrdila, že sis myslela… Stejně ty projekty nikdo pořádně nečte.“

„Bohužel, čte. Naivita nebo neznalost, natož dobrá víra, by mi neprošla… Má vůbec cenu ten grant podávat?“

 

Stančina pohádka o elektronu, co jezdil na magnetické dráze (Vyžehli to) – pohádka, vyprávěná v drabble Uspávanka pro každého

 

Byl jeden elektron, co odešel do světa. Roky pracoval ve fotonásobiči a množil elektrony, ale těšil se domů, do magnetronu.

Vrátil se a zjistil, že všechno je jinak. Magnety pořád stejné, v komoře pořád argon a terč stále titanový, ale jiné naprašování. Místo, aby elektrony jezdily po magnetické dráze neustále a cestou ionizovaly argon, startovaly ve velkých skupinách, rychle tam a zpátky.

Jednou udělaly skupinu tak velkou, že přepálily nožovou pojistku.

A tak musel přijít elektrikář, vzít žehličku, pojistku vytáhnout a dát tam novou. A vynadal vědcům, že musí ubrat, protože když je elektronů moc, tak zlobí. Stejně jako vy.

 

Závěrečná poznámka

Žehlička je speciální zařízení, s jehož pomocí se dá vytáhnout silnoproudová nožová pojistka – návod výrobce by měl být respektován.

Jednoduše řečeno, princip magnetronového naprašování je takový, že v komoře ionizují elektrony připuštěný argon (nebo jiný plyn), ionty argonu narážejí do materiálu terče a ten se pohybuje směrem k podkladu, na kterém vytváříme vrstvu. Zásadní rozdíl mezi oběma metodami je, že PVD (fyzikální depozice z plynné fáze) používá menší konstantní proudy, zatímco HiPIMS (vysokovýkonné impulzní magnetronové naprašování) používá velké proudové pulzy – až stovky ampérů. Výsledkem je v prvním případě hladká vrstva, ve druhém vrstva se sloupcovitou strukturou, která má ale lepší mechanické vlastnosti, například pevnost.

 

 

Kantorka a pohádkářka (Nóbl)

 

„Ten grant si rozhodně podej,“ rázoval vedoucí se Stankou po boku. „Pomůžou ti projektové manažerky. Jsou to sice herdek… dámy, ale vědí, jak žádost sepsat, abys uspěla. No a kdyby ne… nejsme tak chudý ústav, abychom tě nemohli vzít na dohodu. Rozhodně ti zařídíme přijetí do dětské skupiny.“ Zastavil se. „Tedy dětem, aby nedošlo k omylu.“

Vrazil do zasedačky a zahlaholil: „Vedu posilu. Skoro všichni ji znáte, kdo ne, seznamte se. A máme problém. Zítra dorazí exkurze z ministerstva. Ne vědci, úředníci. Je jim potřeba povědět nějakou pohádku a udělat zábavné odpoledne. Kdo tu chtěl učit?“

Zvedly se dvě ruce.

 

 

Jak zaujmout na exkurzi (Kandidátka)

 

„Nakoupit u Jana chlebíčky a koláčky je sice fajn, ale jako zábavný program to fakt nestačí,“ domlouvaly se pohádkářka a kantorka. „Musíme si napsat seznam, co bychom s nimi mohly dělat, a pak zvolit tu nejvhodnější variantu.“

„Tak pro začátek můžou vidět naše laboratoře.“

„Nebo si sami udělat krátkou depozici?“

„Anebo si sami snímkovat elektronovým mikroskopem?“

„Ha! Geniální nápad. Nebudeme vybírat nic, protože zvládneme tohle všechno.“

„To se… vlastně stihnout dá.“

Novopečení kandidáti vědecké práce byli opatřeni návleky, bílými laboratorními plášti, ochrannými brýlemi a rukavicemi a uvedeni do chrámu vědy. Když po několika hodinách vyšli ven, jejich nadšení neznalo hranic.

 

Děkuji všem, kteří dočetli až sem. A otázka: chtěli byste takového šéfa? Anebo mít kousek od pracoviště takovou kavárnu?