Jsou hrdá sídla, co z dálky hrozí poutníku chmurnými valy a cení zuby cimbuří. Zato pevnost mezi Žatcem a Louny, nazývanou Nový Hrad, její panstvo spanile přestavělo a rozšířilo. Rukávy hradeb rozkřídlila nad stromky a křovinami zeleného ostrohu jako vlídná hospodyně, přívětivě a pěkně do široka. Bílé zdi staveb s úsměvem shlížely na cestu, věž s hodinami pod dvojitou bání zvala k návštěvě.

A příští host vskutku pobídl koně, zvědav na hradní paní. Předcházela ji nejedna pověst, jaké se vypráví jedovatě zdušeným tónem, ukrytým za vějířem. Historky skandální a pobuřující – o šlechtičně, která v květu mládí zakoupila Nový Hrad a nalezla v tom sídle zalíbení. Svou krásou jej prozářila, svěžestí mysli oživila v zahradu radosti a duchaplného obcování. Pan choť přízemně úředničil ve Vídni.

Hrabě Michna z Vacínova čekal ledacos, ďábelský pach hříchu, Afroditin palác. Dámu, jež podobna libertinské kurtizáně Ninon de Lenclos hltá kavalíry na vidličce k snídani; ústa si očistí kapesníčkem Montreuilova madrigalu.

Anna Barbora z Löweneggu, rozená de Tondeur, byla drobná a něžná. Její půvab tkvěl v neobvyklosti, spíš v síle duše než sličnosti tváře. Mluvila lehce, ne však příliš. Líbezný hlas parfémoval přízvuk jinak dobré němčiny. Nachový brokát večerní toalety zdobily látkové růžice a výšivky. Sasankami propletla vrkoče vlasů, jen náznakem poprášených pudrem. Třpyt perel zářil z velkých temných očí a leskl se na rtech.

Kouzlo jejího důvtipu a vytříbeného vkusu obestřelo Hrad. Pan Ferdinand Michna jako ve snu procházel zrcadlové sály. Prohlížel fresky síní, stropy, na nichž mezi ratolestmi vzlétali pestří ptáci, gobelíny s výjevy Ovidiových Proměn, obrazy krajin v salonech, ovocná a květinová zátiší v jídelně. Drobnůstky na komodě, mušle vroubená stříbrem, indiánský vějíř, bezoárový kámen.

Výstavné plátno líčící dobývání města korunovalo schodiště. Mladý šlechtic po něm kráčel do jídelny, v níž hlučela společnost. Jas svící klouzal po leštěném nábytku, sloupcích, sfingách, akantových listech a slonovinových řezbách. Podávala se čokoláda se skořicí a mandlemi, jež má léčivé účinky. Karty při reverzinu narážely o rudý lak herního stolku měkce jako vlny o břeh, želvovinové a perleťové tabatěrky se otevíraly podobny lasturám.

Hovor šuměl opojněji než víno v křišťálových pohárech a více vzrušoval. Paní Anna Barbora jej řídila úskalími sporů i mělčinami opomíjení – laskavě, s dovedností umělce a nevtíravostí mistra. Četli za doprovodu loutny Dějiny církve, dopisy učených přátel i kuplety, plné galantních narážek a rozkošných příměrů. Debatovali o jansenismu, Lúkianovi a módních Racinových dramatech.

Od nevěrnice Faidry, jíž básník věnoval svoji hru, polemika doplula k soubojům lásky. Pán z Vacínova vpadl střemhlavým proslovem. Ještě nikdy se necítil tak lehce a v blažené dychtivosti. Strhával jej vír rozjařeného kroužku, vtipné výroky kavalírů, spanilost dam, jejichž oči hořely a pleť pod malínskými krajkami zrůžověla.

Noc protékala pod šedivými prsty svítání. Svíce usínaly a leckterý kout hradu poskytl útočiště rozhovoru, v němž slova nahradily doteky.

„Ten mladý Michna se zdá chytřejší, než jsem si myslila – na to, jak je hezký,“ řekla paní Anna své komorné, když ji převlékala do nočního roucha. „Všimla sis, nenosí paruku, má své vlasy jako rytíř, kadeřavé a dlouhé, a dívčí rty,“ posoudila v čistém obdivu, zvesela a bez neřesti, stejně jako muži zálibně oceňují ušlechtilé koně a dobré psy, nebo s potěšením obrátí zrak za půvabnou dívkou.

„Hodil by se k vám víc než ten morous ve Vídni,“ zasmála se služebná, obratně rozpouštějíc panin složitý účes.

„Jsem vdaná žena,“ vzdychla Anna Barbora, „a matka dětí ponurého pána na císařském dvoře, který mne obdařuje výhružnými psaníčky pro rozmařilost a pokaženou reputaci.“ Vstoupila do ní touha srdce, a nemohla usnout, ač se dnilo.

Pan Michna snil s otevřenýma očima, zatímco venku se ozývali ptáci. Víno a něžný cit jej vznášely ke štukovému stropu. Neodejel v příštích dnech, což si byl předsevzal… jako by jej očarovala bájná Kirké.

Hradní paní a její host se míjeli s dvornými slovy, sklíčeni na těle i na duchu; jen rozum je s úsilím vykazoval, kam jim patřilo. Věnoval jí za prokázané pohostinství skříňku na flakony s voňavkami, vykládanou bílým zlatem a rudým korálem. Obratem mu poslala zlatem premované sedlo, čabraku a pistolové tašky s prosbou, aby opustil Nový Hrad.

Tehdy si vyžádal u paní z Löweneggu slyšení a pravil jí:

„Co vás znám, paní, mé city k vám vzrůstají, a jsem přesvědčen, že si vás nikdo nemůže vážit více než já. Nemám odvahu odjet z těchto míst a nespatřit již osobu, která mne zahrnuje dobrodiním, v němž mi ne pýcha, ale láska dovoluje spatřit den co den nové známky přízně spolu s potěšením zábavné společnosti.

Je třeba nadlidské síly, aby člověk vydržel kruté rozloučení a takové zkrácení! Lichotil jsem si, že nikdy nezakusím podobný žal, a teď mne svírá a drtí. Zasloužím si váš soucit a malý podíl na cti vašeho přátelství, jestliže k jeho získání stačí upřímná úcta a velký obdiv, který chovám k vaší znamenitosti.“

„Vaše zdvořilost, pane,“ odvětila, „se nemusí obávat, že zvýší svoji bolest, když promluví o ztrátě, kterou byste mohl utrpět. Věřte mi, pane, že ráda splatím vaši náklonnost něžným a stálým přátelstvím.“

A těšili se z krásné lásky, která tak sladce a příjemně koluje žilami. Ve svém milostném poblouznění se neohlíželi na lidské huby, dokud dobré duše nezpravily osiřelého chotě ve Vídni.

Pana Michnu, když pobýval v Praze, přepadli dva muži, přestrojení do ženských šatů. Zabili mu sluhu; jeden uprchl, druhého pán z Vacínova skolil ve střetu. Uhodl, kdo vrahy poslal, nezměnil však svoji touhu. Koňmo se vracel z Nového Hradu – kdosi na něj vypálil z bambitky, a chybiv, hbitě se ztratil v houštinách.

„Není ostří, které by mne od tebe oddělilo,“ prohlásil pan Ferdinand a ujištění stvrdil Anně Barboře polibkem jako pevnou pečetí.

„Za dnešních časů jsou silnější zbraně než meče a odvážná mysl,“ pravila hořce. „Můj ctihodný choť si takový nástroj umí vyhledat.“

„Když nejsem s tebou, padám, dělám kotrmelce, rozbíjím si hlavu – nemohu tě opustit!“ vyhrkl s vášní. „Dám za tebe život!“

„Ten život čeká skvělá budoucnost,“ opáčila, „nekaz ji, nám pak jednu z posledních nocí, utkaných ze zlata a hedvábí… Miláčku můj nejdražší, tvůj meč není ani tak dlouhý, ani tak smělý, aby bodal do císařského trůnu.“

Jestliže odpouštěli paní z Löweneggu nepřístojnosti jejího malého vybraného dvora, milencem pohoršila přemnohé. Přáli jí ostudu, když na císařův zákrok – a manželovu snažnou žádost – bylo nadobro rozehnáno nemravné společenství novohradského sídla. Anně Barboře odebrali děti a předali je k opatrování otci, kypícímu rozhořčením. Paní samu převezli do Prahy jeptiškám uršulinkám, na pokání s převýchovou.

„Trest přetrpím,“ vzkázala zhrzenému choti, „jako se užívá nechutný lék. Vám však, můj pane, všechny medikamenty světa nespraví zapšklou duši.“

Pan Michna vyvázl domácím vězením. Mohl skončit hůř: vždyť docela nedávno se hřích cizoložství stíhal přeukrutnými ortely. Brzy nato se oženil a ještě dříve, než Anna Barbora opustila klášterní celu, padl v Rusku.

Paní z Löweneggu se posléze s manželem smířila; co jiného jí zbývalo? Žila dlouho… a ctnostně. Nač myslela stará dáma, předávajíc synovi po více než čtyřiceti letech Nový Hrad, zbarvený galantních čar?