Název Prozření jsem tomuto dílku dal pracovně zejména pro to, že aktéři projdou několika tzv. „Aha“ momenty. Kdy jim dojde, že na některé věci mohli nahlížet jinak.
Dám tedy čtenářstvu otázku. Jak byste po dočtení obou částí tohoto příběhu nazvali povídku vy?
Na základné Proteus přistál raketoplán marsovské kolonizační mise. Tyché vystoupila a na základné ji uvítal velitel základny Alan Melnichenko. “Je mi líto, co se stalo. Kéž bychom se setkali za radostnějších okolnosti.”
“Děkuji za účast Alane. “
Přešli spolu do ubytovací části a Alan Tyché zpravil o zjištěné situaci.
“Vinici byli předáni spravedlnosti, ale co se stalo, tak to nám je nevrátí. Byli mými přáteli a vice než platnými členy trvalé měsíční mise.”
“Ráda bych se na místo vypravila, co nejdříve.”
Alan podobný požadavek předpokládal a měsíční letoun byl již připraven. Tyché zasedla na místo pilota, nechtěla nikoho dalšího s sebou. Pokynula Alanovi na rozloučenou a vydala se na cestu.
Tyché posmutněle vstoupila do ztichlé základny v kráteru Peary. Je to již několik let, co se dozvěděla, že ze základny nepřichází žádné zprávy a s Nyx a Ciaranem není možno navázat kontakt. Kvůli pracovnímu vytížení na kolonizační expedici na Marsu se nemohla vrátit dříve a zjistit, co se stalo.
Procházela místy, která důvěrně znala. Našla zničený kvantový počítač, zničený iracionální zlobou čišící z nenávisti k něčemu, co nejsem schopen pochopit. V řídicím centru nalezla ztichlé animatronické tělo. K jejímu úžasu tělo zareagovalo na její přítomnost a stisklo přehrávací tlačítko. Záznam přehrál šifrovanou zprávu, kterou uměla přečíst jen ona.
Tyché se podvědomě usmála a pomyslela si: “Díky, tati.”
A vzala s sebou paměťové bloky z jejich knihovny, která zůstala výbuchy nedotčena.
Vrátila se letounu, ještě naposledy zakroužila nad ztichlou a opuštěnou základnou a vydala k Proteu, kde ji přivítal Alan.
„Díky za letoun a za podporu. Zjistila a získala jsem, co jsem potřebovala a nyní se mohu vrátit zpět na Mars. Už mě tam potřebují,“ řekla lehce posmutnělým hlasem, ale myslí jí probleskla naděje.
Při cestě zpět na Mars si v duchu přehrávala poslední vzpomínky na Nyx a Ciarana, i to, jak probíhaly přípravy na misi.
V kanceláři agentury seděl Patrik a probíral se nejnovějšími zprávami o kosmickém programu. Zapadající slunce prosvěcovalo kancelář a zvýraznilo místy prokvétající šediny jeho vlasů. Mezinárodní sdružení vesmírných agentur plánovalo kolonizační misi na Mars. Veškeré automatizované mise splnily svůj účel a nyní nastal čas. Měsíc již své trvalé základny má a poznatky Nyx a Ciarana o principech výstavby trvalých základen byly zapracovány i do této mise. „Již je to pěkná řádka let, co jsem se poprvé potkal s Ciaranem a Nyx,“ pomyslel si Patrik, když zaregistroval svůj odraz na až zrcadlově vyleštěné nábytkové stěně.
Patrik kontaktoval Nyx, říkal si, že by bylo vhodné, aby informoval Nyx a Ciarana, že Tyché bude jedním z pilířů kolonizační mise na Marsu. Když místo Patrik Tyché nabídl, nadšeně souhlasila. Věděla, že by s tím rodiče souhlasili. Nyx její domněnku potvrdila, i Ciaran souhlasil. Další účastníci mise Tyché znali, dlouhodobě s ní spolupracovali a jednomyslně ji přijali jako nepsaného vedoucího mise. Věděli, že na její úsudek a schopnosti se mohou spolehnout v jakékoli situaci.
Nyx a Ciaran se zapojili do přípravy mise. Nyx ve spolupráci s kontrolním střediskem připravovala předstartovní testy i přípravné fáze testování jednotlivých komponent. Ciaran konzultoval a kontroloval seznamy zařízení a vybavení pro kolonizační misi. Vzhledem k tomu, kolik měsíčních základen pomohl vybudovat, tak byl také platným členem týmu pro zabezpečení dočasných ubikací a zajištění jejich bezpečnosti.
K některým pracím si výslovně vyžádal přítomnost profesora Blackfeathera, se kterým se i přes před lety prožité příkoří u Kresge Auditoria nakonec stali blízkými přáteli. Když se to tak vezme, tak Ciaran využil všechny své žijící známé, kteří mohli do projektu přinést nový vhled a nápady. A bylo vidět, že tato mezinárodní spolupráce nese své plody.
Přípravy mise se zdárně blížily svému konci a Patrik, v té době, pověřený řízením mise se s uspokojením opřel do křesla. Blahořečil svého dědečka za zajištění v rámci kolokvia, že se Nyx a Ciaran stali rovnocennými bytostmi, a také tomu, že vědecká obec, která byla seznámena s jejich existencí je přijímala jako sobě rovné. Ne vždy to probíhalo hladce, ale bytosti s otevřenou myslí si k sobě cestu vždycky najdou. A dalo by se říct, že to platí o větší části lidstva, nejen vědecké obce.
Profesor Blackfeather doma přemítal a těšil se na další setkání s Nyx a Ciaranem. Již před nějakým časem si nechal doma instalovat křeslo a vybavení, které jej bylo schopno připojit do jejich světa, aby spolu mohli vést plnohodnotné rozhovory, když zrovna v tu dobu museli plnit své povinnosti na Měsíci, a to v době přípravných prací na marsovskou kolonizační misi, byl přesně ten případ. Již dávno se u profesora, v případě Nyx, Ciarana a Tyché, rozplynula obava, kterou postuloval filozof Bostrom ve svých knihách. Věděl, že od nich podobné nebezpečí nehrozí.
„Ahoj Richarde,“ uvítala Nyx profesora v jejich kvantovém světě. „Ciaran se k nám připojí za chvíli, znáš jeho vášeň pro jeho zahrádku.“
„Ale samozřejmě, klidně jej můžeme jít překvapit, jestli s tím souhlasíš Nyx.“
„Rozhodně, pojďme.“
„Ciarane, máme návštěvu, zelenina počká,“ zahalekala Nyx už od příjezdové cesty.
„Ahoj Richarde, to jsou k nám hosti,“ opáčil Ciaran, když se narovnal a otočil po hlase.
„Máte pěknou kořenovou zeleninu, ale ty banány jsou málo zralé,“ zavolal profesor Richard Blackfeather místo pozdravu.
Ciaran se zakřenil a zamával na pozdrav, poznal parafrázi Patrikovy oblíbené písně. „To byl test ostražitosti?“ opáčil.
„Samozřejmě, znám tvou vášeň pro vaši zahrádku. Vždyť jak mi Nyx prozradila, byla to jedna z prvních věcí, kterou jsi ve vašem kvantovém světě díky svému podvědomí vytvořil. Ale zahrádka není to, proč jsem k vám zavítal. Pojďme dořešit pár zbývajících věcí ohledně mise, ať je Tyché i celá lidská posádka v úplném bezpečí.“
Jejich kvantový svět se za ty roky společného soužití proměnil. Pryč již byly prostorné jídelny a haly zející prázdnotou z doby Ciaranova příchodu. Jediné, co zbylo z původního světa byla malá budova, kde měli kanceláře a pracovali na společných úkolech. Vybudovali si společný dům, s útulným obývacím pokojem a krbem, kam si chodívali vést soukromé hovory, Ve výjimečných případech, jako byla návštěva Patrika či Richarda Blackfeathera zde vedli i rozhovory o plánech a přípravách důležitých projektů. Jak Richard říkal, vždy se dobře přemýšlí u dobrého moku. A příjemně plápolající oheň v krbu mu připomínal jeho oblíbený The Muddy Charles Pub.
Plány byly domluveny, Nyx, jež pečlivě během rozhovoru zaznamenala všechny důležité body se omluvila, že musí ještě provést kontrolní výpočty předletových zkoušek nových typů motorů určených pro meziplanetární lety. Ciaran a Richard zůstali o samotě. Ciaran zaregistroval, že Richarda něco trápí.
„Vidím, že tady již delší dobu sedíš jako na trní. Děje se něco?“
„Víš, jak mám občas ještě stále obavy, že by se mohla umělá inteligence vymknout kontrole. Tím nemyslím Nyx ani Tyché.“
„O tom jsme se bavili již několikrát. Něco tě znepokojilo?“
„Jsem stále aktivní v některých skupinách a zjistil jsem, že někteří lidé jsou nepoučitelní, a to na obě strany. Jedni si nedají říct a pokoušejí se vyvinout ryzí umělou inteligenci bez morálních zásad. Ale tam žádný zásadní posun není. Ale zásadní radikalizaci jsem zaznamenal u druhého tábora. Novodobých rozbíječů strojů. Nechtějí nejen pochopit, ale ani vyslyšet argumenty druhé strany. Tam je bohužel potenciál velký, jak jsem si to sám ověřil na vlastní kůži a vy ostatně také.“
Ciaran se zamračil. „Díky za varování, již dříve jsem měl nějaké tušení. Pokusím se něco vymyslet. Ale pojďme teď pracovat na radostnějších věcech.“
„To máš pravdu, máme před sebou nemalé cíle, ale muselo to ven.“
„To chápu, taky bych byl jako na trní, kdybych o něčem podobném věděl a nezmínil se.“
Ciaran se s Richardem rozloučil. Hlavou mu probleskla myšlenka, možnost. „Šlo by to?“
Na základně Proteus byly přípravné práce pro kolonizační misi v plném proudu. Byla zde vybudována ubikace pro posádku a také pro letecké inženýry, protože praktické zkoušky meziplanetárních motorů neprobíhaly na Zemi, ale právě tady. Vzhledem k tomu, že atmosféra na Měsíci je oproti zemské mizivá, lépe se zde testovaly optimalizace jejich běhu. Také z praktického hlediska bylo vhodné také celou loď kompletovat na nízké měsíční orbitě, nebylo pak následně třeba překonávat zemskou gravitaci, pouze daleko slabší měsíční.
Do přípravy posádky na misi patřily i práce stavebně inženýrské, pokud měla mise být trvalá. Bylo třeba vybudovat trvalou základnu. Vzhledem ke vzdálenosti od Země a nutnému dovozu potřebných materiálů bylo dohodnuto, že součástí vybavení bude i solární pec, díky které bude možno začít základní metalurgické procesy přímo na Marsu. Rozhodnutí bylo v rámci vesmírných agentur jednomyslné, plánovala se postupné rozšiřování základny, a to bez dostupných materiálů nebylo možné.
Do prací se zapojila jak Nyx, tak i Tyché. Nyx prováděla výpočty pro optimální nastavení a zakřivení zrcadel solární pece, tak aby měly nejvyšší možnou účinnost. Vzhledem k nebezpečí silných prachových bouří na Marsu se musel vyvinout také systém pro rychlé a bezpečné zaparkování zrcadel do ochranného krytu.
Mars je bohatý na oxidy železa, ale pro správné vytavení je potřeba dosáhnout teploty mezi 1500–1600 stupni Celsia. To byl hlavní cíl výzkumu. Že dosáhnou dostatečné teploty pro vytavení hliníku, vypálení cihel, či keramiky bylo jasné. To se jim podařilo při prvním sestavení solární pece na Měsíci.
Tyché spolu s posádkou pilovali dolovací, stavební a inženýrské postupy. Učili se zacházet s vrtacími soupravami, trhavinami. Jak vyvézt vytěženou horninu, jak zpevnit stěny, aby zabránili případnému propadu. Připravit veškeré rozvody, zprovoznit fotovoltaickou elektrárnu i tavicí solární pece.
Mnohé z postupů a prací byly pro ně nové, museli se je naučit, což se neobešlo bez menších obtíží. Každý občas dělá chyby, obzvláště, když se učí něco nového. Ani Tyché se v tomto ohledu nevymykala z běžného stavu. Mnozí z týmu to kvitovali a chápali, ale vzdálenost od domova a nutnost vykazovat stabilní výkon při učení některé doháněla zoufalství. Většinu času to dokázali držet pod pokličkou.
„Já se na to vykašlu, nic nefunguje, nic nejde,“ zuřil George Houston a vztekle třísknul dveřmi od ubikace.
„Zklidni se Georgi, to se stává, když se člověk učí. Vzpomeň si školu.“ snažil se jej uklidnit Karol.
„A ty mě taky …“ zrudnul George a rázně vyrazil do jídelny. Pomalu v něm začínala doutnat zloba na celý svět a pocit odloučení a počínající ponorkové nemoci tomu nepřidával. Cítil potřebu se opít do němoty, opít se tak, že se nebude moci zvednout a na nějakou dobu vytěsní ten pocit zmaru. Co na tom, že bude mít opici, hlavně, že na tu chvíli na všechno zapomene.
Vtrhl do jídelny jako vítr a začal se dožadovat nějakého alkoholu. Ve svém stavu dávno zapomněl na to, že se upsal k tomu, že při přípravě na misi a na misi samotné bude alkohol přísně zakázán a nebude ani součástí proviantu.
„Hergot, ani panáka tady nemají,“ zaklel. Jeho mozek se přepnul do jednoúlohového režimu. A v mysli mu jasně zářilo jediné heslo. CHLAST!
Napadla jej spásná myšlenka. Vyrazil do dílenského skladu. Prohrabával se skříní s čistidly a rozpouštědly.
„Mám tě, já věděl, že tady budeš,“ láskyplně prohlásil a vytáhl plechovku s technickým lihem. Co na tom, že na plechovce bylo výrazné upozornění, že je nepoužitelný ke konzumaci. Sbalil plechovku pod košili, v jídelně si vzal vodu a sirup.
Druhého dne se měli společně věnovat nácviku zapojení vodíkového okruhu k hlavní solární peci, aby bylo možno otestovat, zda první vytavení železa proběhne podle plánu.
„Kde je Houston?“
„Nevím, naposledy jsem jej viděl, jak naštvaně vyrazil ven z pokoje,“ pokrčil rameny Karol.
Namísto testování zapojení solární pece se rozběhlo pátrání po Houstonovi. Ze stravovacího systému v jídelně zjistili, že si vzal s sebou vodu a sirup.
„Kdo měl včera odpoledne směnu?“ otázal se Alan.
„Martin, je vzadu v kuchyni,“ ukázal palcem za sebe vedoucí jídelny.
„Martine, nebyl tady včera George Houston?“ otázal se Alan.
„Byl, byl vytočený do ruda a dožadoval se chlastu.“
„Tak to bude problém,“ pomyslel si Alan. „Může být kdekoli.“
Za tu dobu, co základna Proteus v Mare Imbrium existuje se rozšířila několikrát, občas při rozšiřování narazili na různé jeskyně a kaverny, které se pak staly takovou přirozenou součástí komplexu základny.
Alan nechal rozšířit pátrací tým. Kdyby se ztratil někde cestou z hospody na Zemi, tak s sebou plácne někde v lese a vyspí se z toho. Jenže není na Zemi, je na Měsíci. Stačí v rauši otevřít špatné dveře a nadechl se naposledy.
Našli ho v zapadlé části starého dílenského prostoru. Na stole otevřená plechovka technického lihu, zbytek sirupu a vody. Sesunul se z židle mezi skříň a stůl. Hruď se mu lehce zvedala, naštěstí se úplně uchlastat nestihl. Vytáhli ho z té škvíry a opřeli ho zády o stůl.
Alan ho zkusmo proplesknul. George heknul a zamžoural očima. Tvářil se mimořádně připitoměle, zíral na hlouček lidí, který jej v půlkruhu obklopil.
Alan mu naštvaně kopnul do podrážky.
„Houstone, máte problém.“
„He???“ To bylo to jediné, co ze sebe George Houston byl schopný vydat.
„Kvůli vašemu chemickému pokusu a testování, co vaše játra vydrží, jsme ztratili skoro celý den, když jsme vás hledali.“
„Pppproč jste mě hledali? Vžžždyť jsem celou dobu tady,“ nechápal George.
„Protože ses zlil jak Dán,“ vmetl mu do tváře Karol. „Místo toho, abychom nacvičovali sestavování vodíkové části solární pece, tak tady hledáme jednoho ožralého idiota, jestli náhodou někde nevylezl do neventilovaného prostoru.“
„Klid Karole, máš právo být naštvaný. A vy Georgi se jděte umýt a hlaste se u mne v kanceláři, ještě si promluvíme.“
„A někdo seberte ten líh a zamkněte ho pod zámek.“ Těmito slovy ukončil Alan pátrací misi.
George se došoural do ubikace a poslušen příkazu velitele základny si vlezl do sprchy. Hlavu měl v jednom plamenu, pustil na sebe proud studené sprchy, což ho trochu probralo, alespoň tak, aby se byl schopen vydat k Alanovi na kobereček.
Tyché v mezidobí kontrolovala schémata zapojení solární pece. S Nyx konzultovala efektivitu výsledku. Nyx naprogramovala řídící jednotku, kde bylo možno efektivně řídit celý tavný proces. Po konzultaci s metalurgy přidala také do ovládacího panelu možnost řízení přidávání příměsí, aby bylo možno dle potřeby a možností vyrábět různé druhy oceli. Do řídícího počítače také doprogramovali část, kam se přidávaly receptury právě pro výrobu různých typů oceli a také komunikační modul, aby bylo možno relativně online konzultovat případné úpravy s odborníky na metalurgii na Zemi.
„Co s mám s vámi dělat, Houstone. Co jste si myslel, že děláte?“ Spustil na George Alan.
„Víte o tom, že jste mohl ohrozit tou svou alkoholickou eskapádou celou misi? Tady nejsme v hospodě na mýtince, kde si můžete lehnout pod strom a vyspat se z opice. Přece víte, že když otevřete špatné dveře, tak to může skončit špatně minimálně pro vás. Základna se za poslední dobu rozvíjela a rozšiřovala takovým tempem, že ne všude jsou dvojité hermetické uzávěry.“
„No, já jsem nemyslel, ani nevím proč, ale byl jsem tak vytočený, že jsem myslel jen na to, že se musím nalít.“
„A to se vám stávalo i dřív?“
„Ve vysoce stresových situacích ano,“ přiznal po pravdě George.
„Dobře, víte, že tím pádem nemohu doporučit vaši účast na misi, protože stát se to na lodi nebo na Marsu, kde budete závislí jen sami na sobě a o vysoce stresové události na počátku kolonizační mise nebude nouze?“ otázal se ho Alan.
„Ano, je mi to jasné.“
„V pořádku, budete tedy součástí příprav, momentálně si nemohu přijít o schopného mechanika. Nyní mi zmizte z očí.“
George odkráčel z kanceláře a kupodivu mu odlehlo. To, že by byl měsíce v plechové konzervě uprostřed vesmíru ho vlastně poněkud děsilo.
Na základně v kráteru Peary pracoval Ciaran na přípravě přenosové soustavy. Zapracoval do ní korelační algoritmy, které vyvinuli spolu s Nyx při řešení problému s detektory solárního větru. Zkoumal kapacitu přenosu, jak rychle a jaké množství dat je schopen přes tuto přenosovou soustavu přenést. Druhou část přenosové soustavy umístil na jen jemu a Nyx známou základnu v kráteru Haskin. Postranním komunikačním kanálem kontroloval rychlost přenosu a správnost přenesených dat. Během testů si vzpomněl na rozhovor s Richardem Blackfeatherem. A zažádal o náhradní díly pro kompletní přenosovou soustavu.
Nyx odesílala hlášení Patrikovi o výsledcích provedených zkoušek solární pece. Výsledky byly více než uspokojivé, a to ji osobně těšilo, protože i díky rozmluvám s Ciaranem, Patrikem či Richardem, se v ní probudily objevitelské touhy. Nejen, že tvořila výpočty dle zadání, ale poslední dobou již přicházela s vlastními nápady na inovace i návrhy komplexních řešení. Patrik byl s vývojem událostí také velmi spokojen a dával Nyx i Ciaranovi volnou ruku.
Během příprav Nyx živě komunikovala s Tyché, která dávala Nyx zpětnou vazbu ohledně prováděných úprav a úprav, jestli jsou vhodné pro praktické využití. Ciaran prováděl poslední testy přenosové soustavy a připravoval velký zátěžový test. Občas za nimi Tyché zaletěla na základnu, aby si mohli popovídat v soukromí.
Jednou, když Tyché dorazila, slyšela, jak Ciaran ještě něco kutí v laboratoři.
„Ahoj tati, co tady ještě děláš?“
„Dokončuji ty zátěžové testy přenosové soustavy a taky na tebe čekám,“ obrátil se na ni.
„Děje se něco?“
„Ani ne, ale potřeboval jsem něco probrat soukromě. Zajdeme do knihovny,“
„O co jde tati?“
Ciaran ji provedl knihovnou a začal vysvětlovat, jak s Nyx knihovnu technicky vytvořili, jak jsou data v ní uspořádána, a také jak si přetáhnout důležitá data i v případě havárie.
„Trochu jsi mne vyděsil.“
„Ta mise je dlouhá, i komunikace bude mít jistá omezení. Nikdy nevíš, co se může stát.“
„O Murphyho zákonech jsem četla dávno.“
„Tak víš, že to sice není pokaždé, ale občas se něco pokazí, i když by nemělo. Pojďme za mámou, už se hřeje u krbu,“ mrkl Ciaran na Tyché.
Na terminálu Madrid–Torrejón se scházeli stálí i noví pracovníci, kteří buď přímo pracovali na základně Proteus nebo měli být součástí kolonizační mise. Hučelo to tam jako v úlu, staří známí vracející se z dovolených vyměňující si své zážitky. Také postávající hloučky budoucích pracovníků základny, z nichž čišela dychtivost po nový zážitcích a zkušenostech. Vzhledem k jejich počtu byly lety plánovány po hodině, aby bylo možno na základně všechny bez problémů odbavit.
Alan seděl za stolem v jídelně, která sloužila jako provizorní odbavovací hala. Podíval se na dalšího nového příchozího, zběžně proběhl pas.
„Jméno?“
„Juan Pérez“
„Předchozí zaměstnání?“
„Důlní střelmistr“
„Vzdělání?“
„Strojní elektroinženýr.“
Alan zvedl oči a podrobněji si jej prohlédl. Pomyslel si, že podobná kvalifikace i vzdělání se nu na základně hodí.
„Až se ten blázinec trochu uklidní, tak se stavte u mne v kanceláři.“
Juan přikývl, sbalil doklady a příruční zavazadlo a spolu s dalšími vyrazil dle ukazatelů k ubikacím. Štrůdl lidí se pomalu táhnul základnou a Juan měl dost času si prohlédnout, jak je základna zařízena. Cítil, že vzduchotechnika funguje bezvadně, když čidla zjistila vyšší koncentraci CO2, promptně zvýšila výkonnost, takže chodbou se proháněl příjemný vánek. Trochu mu to připomnělo rodné místo na pobřeží Costa del Sol, když od moře zavál vítr. „Jen to slunce mi tady bude chybět,“ pomyslel si.
Se spolubydlícími se v rychlosti seznámil a jak opadl největší frmol, vydal se za Alanem. Alan seděl ve své kanceláři a probíral se osobními spisy nových členů. Juan zaklepal na otevřené dveře.
„Aa, dobře, že jste přišel. Pojďte dál pane Pérezi,“ když jej uviděl ve dveřích.
„Říkejte mi Juane, veliteli.“
„Jak si přeješ, já jsem Alan. Mám na tebe pár otázek,“ vychrlil ze sebe Alan. „Chceš se účastnit kolonizační mise nebo máš zájem pracovat tady na základně? Tvá odbornost bude potřebná na obou místech.“
„Myslím, že mi prozatím cestování v lodi stačilo. Když jsem procházel, tak jsem si všiml, že základna prošla bouřlivým rozvojem. Vzduchotechnika pracuje na jedničku, ale pár nedostatků by chtělo doladit.“
„Díky za upřímnost, ano, díky tomu, že jsme hlavní základnou pro kolonizační misi, tak je tady poslední dobou blázinec a některé části jsou rozšířeny tak, aby byly funkční, ale chtěl bych je dotáhnout. Je potřeba mít některé části lépe jištěny. Pročetl jsem si tvá doporučení a zařadil bych tě do svého týmu pro řízení a správu základny.“
„Díky, v to jsem ani nedoufal.“
„Večer bude v jídelně klasické seznamování s chodem a pravidly života na základně.“
Juan se rozloučil a vydal se na cestu zpět do ubikací. Jedním z jeho spolubydlících byl i George Houston. Dali se spolu do řeči a George mu vyprávěl, jak to na základně chodí, i to že je členem přípravného týmu mise. O svém alkoholickém extempore tak nějak taktně pomlčel.
„Pojď bude večeře a naprosto výjimečně na přivítanou nováčků bude i přípitek,“ mrkl na Juana George a v očích mu lehce zajiskřilo.
Vydali se spolu do jídelny, která již byla upravena zpět do původního stavu a po provizorní odbavovací hale nebylo ani vidu ani slechu. Jídelna se začínala plnit, hučelo to jako v úle, noví členové se seznamovali s ostatními a téměř nikdo si nepovšiml, že do jídelny vešli Nyx, Tyché a Alan. Zasedli spolu ke stolu v čele místnosti. Alan zvedl skleničku a několikrát o ni klepl lžičkou. Nezvyklý zvuk zapůsobil téměř okamžitě. Většina se otočila po směru zvuku a téměř okamžitě ztichli.
„Dámy a pánové, stávající i noví členové osádky základny Proteus. Vítám vás na dnešní seznamovací večeři. Tak jak bývá naším zvykem vždy, když probíhá obměna.“
Juan naslouchal a koutkem oka pozoroval, jak George labužnicky pokukuje po skleničce připraveného moku. George, který podobných večírků zažil již více, zvedl oči k Alanovi a zamrkal. To že s Alanem přišly i Tyché a Nyx vůbec nezaregistroval.
„Áaa, naše bohyně dorazily také,“ a šťouchl do Juana a ukázal směrem k Alanovu stolu.
„Bohyně?“
„Nyx a Tyché.“
„Co to je za jména? To se jim někdo chtěl pomstít?“ udiveně se ptal Juan.
„Mno, jména mají po řeckých bohyních. A mají s nimi víc společného, než by sis myslel.“
„Jak to myslíš?“
„Uvidíš, až s nimi budeš pracovat,“ mrkl na Juana George.
Pokračování zítra














Pokud jde o techniku, jsem poněkud mimo, ale smekám nad tvou fantazií. A jsem zvědavá na pokračování příběhu.
Děkuji za komentář. 🙂
Díky za pokračování příběhu z loňského léta, strašně mě to bavilo už tehdy. Jsem nadšená, zvědavá a nedočkavá!
Děkujhi za komentář. 🙂
Velmi mne těší, že se příběh líbí.
Přidávám část, která nebyla v původní Druhé misi:
Na základně Proteus v Mare Imbrium probíhala běžná činnost. Základna prováděla standardní základní geologický průzkum. V průzkumných štolách odebírali vzorky hornin a zkoumali jejich složení. Některé odebrané horniny vykazovaly slibný obsah kovů, zejména železa a titanu.
Šéf základny Alan Melnichenko sepisoval kontrolní hlášení. „Během mé služby se nic zvláštního nestalo, až na tu lopatu …“, brumlal si pod nosem a připomínal si starý vtip.
„Jen to přivolávej“, loupl po něm okem strojní inženýr John Talbot právě kontrolující expediční výbavu. „Je před námi několik misí v průzkumných štolách. Expedičním vozítkem je to kus cesty a bůhví, co se může stát.“
„Všechno vypadá v pořádku, předpovědi kosmického počasí jsou příznivé“.
Expediční vozítko Explo-11 bylo plně adaptováno pro pohyb měsíční krajinou. Pojmulo 4 osoby a objemný nákladový prostor pobral zásoby i na několikadenní misi. Pro sbírání vzorků se používala kombinace vrtných souprav i lokálních odstřelů. Bez lidské přítomnosti byla taková práce neuskutečnitelná. Proto byly průzkumných štolách vytvořeny i dočasné ubikace, aby se mohli lidé kultivovaně najíst i odpočinout. Následné prosívání a třídění bylo již automatizováno na třídící lince.
Explo-11 se svižně pohybovalo měsíční krajinou ke svému cíli.
Průzkumná štola XD-12, která podle posledních průzkumů vykazovala slibné výsledky, co se týkalo obsahu železa, niklu, titanu v silikátových horninách, byla poslední dobou jejich častým cílem. Geologové ve vozítku potřebovali zajistit větší množství vzorků, pokud se potvrdí jejich současné odhady, tak by štola mohla obsahovat horniny, které budou vhodné i pro metalurgické účely a nebyli by tolik závislí na dovozu zásob ze Země.
Výzkumníci dorazili na místo a přenášeli vybavení k ubikacím ve štole a probírali se zásobami.
„Myslel jsem, že tady bude i náhradní vysílačka. Je tady jen komunikátor na krátké vzdálenosti.“, zavrtěl hlavou Talbot.
„Volám Prot-MI, tady Explo-11. slyšíte mě? Přepínám.“.
„Tady Prot-MI, co se děje Johne? Přepínám.“
„Ahoj Alane, jen informuji, že na ubikaci není náhradní vysílačka. Napiš si ji do seznamu, co nám mají dodat při dalším zásobovacím letu. Přepínám.“
„OK, Johne. Hodně štěstí při práci. Končím.“
Nyx a Ciaran vstoupili do objektu v kráteru Peary a odložili svá animatronická těla. Aby se mohli volně pohybovat v animatronických tělech po povrchu Měsíce, vybudovali na nízké orbitě síť retranslačních stanic. Poslední dobou totiž tvořila jejich práci koordinace prací jednotlivých mezinárodních skupin na Měsíci, zkoumající nerostné bohatství a možnosti budování trvalých základen na Měsíci.
Praktickými studiemi a měřeními bylo potvrzeno, že jedním z největších nebezpečí pro dlouhodobý pobyt na Měsíci jsou mikrometeority. Malé částečky bombardující povrch Měsíce, jsou kvůli své vysoké rychlosti schopny vytvořit tak vysoké teploty, že by na skafandrech a jiných zařízeních způsobily značné škody.
Nyx pomohla vylepšit detektory mikro meteorických rojů a předávat přes systém včasného varování informace jednotlivým pracovním skupinám.
Druhým problémem byly časté poryvy slunečního větru, které působí problémy vnějšímu prostředí vystaveným elektronickým zařízením. Řídká měsíční exosféra a minimální magnetické pole Měsíce není před slunečním větrem dostatečnou ochranou. Proto také odborné skupiny spolu s Ciaranem již před časem navrhly, že nejvhodnější bude budovat obydlí a kancelářské prostory spíše pod povrchem Měsíce než stavět a neustále opravovat budovy na povrchu. A v případě stálých základen se to také převážně realizovalo.
„Voláme Peary NXC, tady Prot-MI , ozvěte se. Přepínám.“, zaznělo praskavě z vysílačky.
„Tady Peary NXC,“, ozval se do vysílačky Ciaran. „Co se děje? Přepínám.“
„Posádka Explo-11 se nevrátila z průzkumné mise a ani se neozývají. Zasáhl nás silný poryv slunečního větru, obáváme se o posádku. Jsou na opačné straně Mare Imbrium, jeli zkontrolovat průzkumnou štolu. A poslední hlášení bylo, že nemají náhradní vysílačku, Přepínám.“
„OK, podíváme se po nich. Peary NXC končí.“
Ciaran se napojil na satelitní síť na nízké měsíční orbitě.
Přepnul na zobrazení a prohledával nejjižnější část Mare Imbrium. Celá oblast má v průměru kolem 1000 km, takže nějaký čas trvala lokalizace expedičního vozítka. Satelitní síť neměla tak dokonalý kamerový systém, aby bylo vidět, zda je posádka ve vozítku. Spustil zpětný záznam a viděl, jak vozítko dorazilo na místo a posádka jej opustila a zmizela v průzkumné štole. V rychlosti proběhl záznam a viděl, že posádka po celou dobu neopustila místo výzkumu.
Překontroloval systémy a zjistil, že vozítko nevyzařuje žádné elektromagnetické charakteristiky. Buďto jej úplně vypnuli, nebo byly elektromagnetické součásti poškozeny solárním větrem. Vozítka mají jen základní výbavu a ochranu.
„Nyx, připrav náš miniraketoplán ke startu, asi se budeme muset zaletět podívat na Mare Imbrium. Zřejmě tam uvízla posádka. Sbalím výbavu pro záchrannou misi.“
Zatímco Nyx kontrolovala připravenost miniraketoplánu, včetně stavu paliva, Ciaran během balení ještě po očku sledoval kamerový systém v online režimu. Zahlédl, že posádka vyšla z průzkumné štoly a zmateně pobíhá kolem expedičního vozítka, které nejevilo ochotu s posádkou spolupracovat. Oddechl si. „Tohle je ta lepší varianta“, pomyslel si.
Nyx oznámila, že miniraketoplán je připraven ke startu. Ciaran měl připravenou záchrannou sadu. Odstartovali a po pár desítkách minut byli na místě. Když se blížili a byli již v dosahu jejich osobních komunikátorů, kontaktovali je. Sdělili jim, aby se během přistání pro jistotu uchýlili do průzkumné štoly. Přistáli kousek od vozítka.
„Ahoj, Nyx, díky, že jste pro nás dorazili.“, uvítal ji Talbot. „Tady ten krám přestal fungovat a nechce nastartovat a vysílačka to taky odnesla.“, ukázal za sebe na expediční vozítko.
„Mare Imbrium zasáhl silný poryv slunečního větru, když jste byli ve štole. Tohle vozítko nemá proti němu pořádné stínění. Vy jste nedostali předpovědi?“
„Podle předpovědí, které jsme dostali, tak k ničemu dojít nemělo. Jinak bychom cestu sem odložili. Budeme muset tady vybudovat krytou garáž. Vzorky z této štoly jsou metalurgicky velmi slibné a zřejmě sem budeme jezdit častěji.“, vysvětlil John.
Ciaran kontroloval stav expedičního vozítka. Baterie byla funkční, ale odnesla to řídící elektronika vozítka a frekvenční modulátor.
„Na to tady nemám náhradní součástky, vezmeme vás na základnu, vyzvedneme náhradní díly a pak to spolu opravíme. Náhradní vysílačku jsme s sebou vzali. Souhlasíš Johne?“, ptal se Ciaran.
„Jasně, kolegové mají zásob dostatek, tak budou ještě pokračovat v práci. Náhradní vysílačku jim tady pro všechny případy necháme.“, otočil se na geology. Jejich vedoucí Frank McMullan kývl na souhlas, zamával jim a zmizel s ostatními v průzkumné štole.
„Záchranný modul Peary NCX-2 je namístě. Posádka je v pořádku, během solární bouře byli všichni v průzkumné štole, ale vozítko je nepohyblivé, odnesla to řídící jednotka. Johna jsme naložili a míříme k vám, vyzvedneme řídící jednotku vozítka a vrátíme se s Johnem vozítko opravit. Náhradní vysílačku jsme předali kolegům, šli ještě pokračovat v práci.“, ohlásil Ciaran Alanovi.
„Díky za zprávu, oddechli jsme si. Mohlo to být daleko horší. Kontaktujeme středisko pro varování před slunečním větrem. Není to poprvé, co jsme to museli řešit.“, odpověděl s viditelnou úlevou Alan.
Tato část vznikla na popud toho, že nebylo dostatečně v Druhé misi vysvětleno, proč bylo důležité se zabývat řešením problematiky detektorů solárního větru. 🙂
Čím dál víc jsem zvědavá na celý příběh. Hodně zajímavý kousek.
No jo, češtinu ještě leštíme, bylo důležité povídku poslat do světa i s muškami 😀 Taky jsem si toho nevšimla.
Mouchy se vychytají. 🙂 Jsem zvědavá na druhý díl.
P.S.: Technické reálie – já si je užívala. Ten měsíční letoun by mě hodně zajímal.
Díky. 🙂
Pochvalu za technické reálie si užívám. 🙂
Ode mě to ber jako profesionální deformaci…
Beru 😀
I takové komentáře potřebuji, když jsem to psal a pak následně četl, tak už jsem klasicky trpěl provozní slepotou. 🙂
Houstone, máte problém 😀 tomu se směju pořád, i když jsem byla u původního psaní hlášky 🙂
Je to sakra dobré a ano, právě pročítám a nabízím vsuvky a ladíme společně 🙂
Sci-fi už skoro nečtu, koukám na filmy, ty ano. NYX mne drapla a vtáhla do svého světa, z něhož se následně stal i svět Ciarána a Tyché a jsem tam, až po uši. A je to velice reálný svět, žije si vlastním životem. Jsem poctěna, že se můžu podílet na jeho doladění a upgradech 🙂
Díky. 🙂
I přes technickou hantýrku (omlouvám se za drzost 🙂 ) se mi povídka četla moc dobře. Budu trochu hnidopišit – bude třeba doplnit něco čárek v souvětích a po oslovování osob. Na druhou stranu bych doporučila redukci „taků“ a kapku se zaměřit na stejná slova blízko sebe, jako například tady testy: „Ciaran prováděl poslední testy přenosové soustavy a připravoval velký zátěžový test.“ To jsou ale poznámky pro konečnou úpravu – vyleštění textu. Tím končí hnidopišení.
Každopádně jsem si ráda připomenula původní povídku i její rozšíření. Mívala jsem docela ráda vesmírné sci-fi a jsem ráda, že se můžu aspon trochu k němu na Dedeníku vrátit.
A až celý rozšířený příběh o Nyx, Ciaranovi a ostatních vyjde jako kniha, budu prosit osobní věnování. Začínám se těšit.
Děkuji za komentář.
I na základě Tvých připomínek jsem udělal úpravy v Samostatnosti. 🙂
Na knihu bude potřeba, jak správně říkáš, provést doleštění.Opravit čárky, odstranit slovní balast a tak podobně. Případně někde něco doplnit, či odmazat. 🙂
Tak já se kapku přidám- Našla zničený kvantový počítač, zničený iracionální zlobou čišící z nenávisti k něčemu, co nejsem schopen pochopit.
Ta zmměna osoby na konci souvětí je z hlediska češtiny nelogická.
A dvakrát zničený.
Díky, mrknu na to. 🙂
Název v pohodě. Jako obvykle se trošku ztrácím v těch technických věcech, ale tak je to scifi, že.
Díky.
Malá technická – vidíte dobře interpunkci? Já jsem za prvním dialogem a chybí spousta háčků a čárek… Možná mi to dělá mobil.
Na počítači ano. Mrknu ještě na mobilu.
Ale to, že tam mohou být chyby nevylučuji. 🙂
Nejsem fanoušek Sci-fi, tak se v těch technikáliích trošku ztrácím, ale jinak jsem si hezky početla. Jsem zvědavá, jak to bude dál, co se vlastně na základně stalo. Počítám, že v tom bude mít prsty George a možná i Chuan. Uvidíme… Název bych nechala. Většinou ten první bývá nejlepší
Juan a ne Chuan, jsem trotl 🙂
Díky. 🙂
Už jsem to četl ale opakování – matka sklerózy, nebo jak to je. Takže jsem si to rád přečetl znovu. Upřímně, když jsem psal původní Bohyni noci (ta by tu ještě někde měla být), tak bych nikdy nebyl netušil, kam a do jakých výšek to vyneseš. Název bych nechal, je dobrý.
Díky. 🙂
Třeba se nám to podaří posunout ještě o kousek dál. 🙂
Eva už to pročítá jako celek, tak uvidíme, jestli mi navrhne nějaké vsuvky ještě. 😀
To buď ubezpečen, že navrhne. 😀 😀 Je mistryní světa ve vsuvkách. 😀
Taky jsem vlastně netušil, když jsem psal ten komentář k Bohyni noci, kam mne ten příběh vlastně zavede. 🙂
Davide, tohle se ti moc povedlo! A to já nejsem žádný fanda vesmírných sci-fi 🙂
Vím, jak to dopadlo, ale nic neříkám! Ne dnes… 🙂
Díky. Toho si cením. 🙂
Některé děje v této povídce se odkazují na starší povídky Druhá mise a Samostatnost, ale tyto děje byly do povídek přidány až po vydání na Dedeníku, takže byste je v povídkách zde vydaných nenašli.