Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Deník Dagmar Ruščákové o zvířatech a lidech
Vydavatel: Ing Dagmar Ruščáková
ISSN 1805-0107
Vychází ve všední dny.
Šéfredaktor
Dagmar Ruščáková
(Dede)
Redaktor a webmaster:
Andrej Ruščák
(andrej.ruscak@outlook.com)
Loga:
Marek Ruščák
(marek.ruscak@outlook.com)
Všechna práva vyhrazena, použití článků či jakéhokoliv zde publikovaného textu či jeho části je možné pouze se souhlasem redakce a autora, vždy s uvedením zdroje.
Copyright © DeDeník, 2014

Bohužel mám praneteř s nízkofunkčním autismem. Nemluví, myslím, že lidská řeč je pro ni kakafonie naprosto nesrozumitelných zvuků. Prostě je těžce poškozený „přijímač“. Až teď do června chodila do speciální školy, kde pro ni udělali možné i nemožné. Dokonce jí rozložili 9. třídu, aby pomohli nejen jí, ale i mé neteřce, její mamince a dalším blízkým. Jenže teď už to prodloužit nešlo. Tím pádem skončila povinné základní vzdělání. A nenásleduje NIC, doslova NIC. Pokračování na jakékoli střední škole je mimo mísu, takže prý „stacík“. Nevím, jak teď, ale ještě koncem června nikde pro děvče nebylo místo. Tím pádem hrozí, že neteřka bude muset odejít ze zaměstnání jen proto, aby zabezpečila 24 hodinový servis. Přitom je koncipientka v právnické kanceláři. Jenže to není jen o tom, že jedna inteligentní žena možná bude muset opustit zaměstnání, kde se přece jen odreaguje a koneckonců má i plat, ale i pro naši autistku je to špatné, protože potřebuje neustále socializovat a upevňovat nabyté znalosti. U ní to samozřejmě není o čtení nebo pochopení textu, matematice a podobných věcech. Je to o tom, aby ve společnosti vůbec nějak dokázala existovat. Pokud nezbyde, aby byla doma sama jen s rodinou, to, co se pracně naučila ve škole, tak bude ztrácet. Navíc nevím, proč má stát pořád přicházet o chytré lidi tím, že jim nepomůže v péči o ty nejzranitelnější.
To je fakt děsné.
Přitom měla neteřka velký problém, aby autistce přiznali alespoň třetí stupeň příspěvku na péči. Ona má totiž ruce, nohy, chodí, nají se, i když to podle Gutha-Jarkovského není. Takže se úřednicím nevešla úplně do tabulek. Prostě dítě na vozíku by dokázaly vyhodnotit lépe. To, že nefunguje správně hlava, už v těch tabulkách nějak není. Jenže holka tím pádem bez dozoru odejde, kam chce, ale už by se nevrátila. Samozřejmě by se s nikým nedokázala domluvit, kdyby se opravdu ztratila. V noci rukama třeba pustí vodu, ucpe nějakým tričkem umyvadlo a vytopí tak celý byt (stalo se). Vůbec noc je problematická, protože dospělí potřebují spát, ale ona často ne… Prostě už neteřka se smíchem vyprávěla o hromadě různých katastrof, kde bych se já šla střílet do hlavy.
Bože. Člověk vlastně vůbec neví, co má, když se mu v životě takové situace vyhnou 🙁
Jedna kamarádka v psychiatrické léčebně pracuje a podle všeho to není žádná sranda, oddělení hodně plná a personálu s bídou dostatek. Myslím, že nejvíc ji tam mrzí mladé holky anorektičky, protože tam je léčba problematická a ty holky na svou nemoc umírají, což se obvykle ve společnosti neříká…
Máš pravdu Alčo, zatímco o svém bolavém koleně či úporné chřipce jsme schopni debatovat hodiny, o svých psychických problémech mlčíme i před sebou samými (pravda, ne tak o zjevných či údajných problémech ostatních lidí – tam jsme „odborníci“). Ale snad se to už lepší – akorát škoda, že odborníků bez uvozovek je opravdu málo a jak už říkal Anonym, kritický nedostatek je těch dětských.
Poznámka: například ještě v generaci našich rodičů bylo nevhodné mluvit o rakovině. Tato strašlivá nemoc byla povazována za „nečistou“ a byla to hanba, když se ve vaší rodině vyskytovala! Hrozné…
Vidíš Ygo, na to jsem už skoro zapomněla, s tou rakovinou. A jak zoufale se snažily ženy schovávat holou hlavu po chemoterapii… Člověk to nechápe. A přitom to fakt bylo. Tahle podivná společenská tabu se vykořeňují strašně těžko.
Jedna ze vzdálenějších sousedek chemo prodělala a já jí nadšeně fandím, jak jí ten ježeček krásně roste 🙂 a přitom to vypadá, že se za to taky stydí.
Moje kamarádka nosila celý svůj dospělý život dlouhé vlasy. Po chemoterapii se k nim už nevrátila, narostly jí vlnité, nosí je hodně krátké, nebarví se, je ten typ, kterému šedé vlasy sluší. Vypadá líp než s těmi těžkými dlouhými, tak trochu rošťácky a rozhodně mladší než dřív.
Co se týče léčeben, tak zkušenost nemám naprosto žádnou, ani z doslechu.
Ovšem ta slavná inkluze, ta se tedy „povedla“. Nemám naprosto nic proti zařazení tělesně postižených dětí do dětského kolektivu, ale když je dítě mentálně postižené, mnohdy těžce – a já vím, že to není jeho vina, aby bylo jasno 🙂 , je jeho zařazení do běžného školního kolektivu značně problematické. Učitelé musí přizpůsobit tempo výuky, děti to nebaví a zdržuje, a ani to samo handicapované dítě, byť s asistentem, nestíhá a vnímá to, že nestačí, že je „jiné“, na okraji. A když se k tomu ještě přidá agrese, je zaděláno na pěkný průšvih. Vím to od vnučky, mají ve třídě dva, navrch z nejmenované etnické skupiny, dneska se jich bojí jak děti, tak už i učitelé a jejich rodiče je ještě povzbuzují – jen mu ji vraž ! 🙁
Potíž je mimo jiné v tom, že i speciální školy už občas jedou na doraz – že i tam jsou děti ve stavu, který ani na tu speciální školu nestačí. Jenže tu prý (říká kamarádka, která ve specce pracuje) chybí denní péče právě o těžce postižené děti.
No a ti chybějící a tedy nedostupní psychiatři tomu taky nepomohou. Jak se má k psychiatrovi dostat dítě, kterému trable teprve začínají, když se tam nemohou dostat ani ty hůř postižené?
Moje kamarádka psychicky zkolabovala, záchranka ji odvezla do psychiatrické léčebny. Po dvoutýdenním pobytu a léčbě je doma (na lécích). O zařízení mluví v superlativech – strava, prostředí, přístup personálu. Říká, že do takového domova důchodců by se někdy chtěla dostat.
Tak si říkám: když si zlámu kotník a strávím nějaký čas na chirurgii, je to normální. Ale když mám jít do „blázince“, tak se můžu hanbou propadnout, stydím se. Nemáte pocit, že přetrvává i dnes strach,obava a stud z psychiatrické léčby? Kolik životů by mohlo být zachráněno, kdyby tomu tak nebylo…
Ono jak kde… znám zase lidi, kteří spokojení nebyli. Prý doktora vůbec neviděli, dostali stejné léky jako ostatní na pokoji, které jim akorát rozházely metabolismus a přidaly další důvod k psychických problémům a po nějaké době venku byli zase zpátky, a to stále bez oficiální diagnózy, protože jim údajně nic není…
Asi by bylo dobré psychiatrickou péči využít co nejdříve, dokud všude definitivně nezkolabuje. Ta dětská už totiž prakticky zkolabovala, s dítětem v některých regionech neseženete psychiatra, dokud to není na hospitalizaci.
Zachytili jsem mimochodem nedávný případ dítěte, které se chová extrémně agresivně, ale rodina vše popírá a tvrdí, že školy „nezvládají inkluzi“? Momentálně je to podle svědků ve stavu, kdy dítě napadlo (snad nožem?) pedagogickou asistentku a sice do školy nechodí, ale rodiče a učitelé hlídkují před školou a trnou, kdy zase přijde do školy. Kdoví, kolik děti kvůli takovému už je v psychologické péči nebo na lécich…
Ono by to tak bylo, kdyby takový přístup, jaký popisuje Tvá kamarádka byl všude, jenže co jsem tak slyšel, tak obvyklé je spíš to, co popisuje Anonym.