V malé chaloupce, poblíž lesa bydlel pastýř Vojtěch se svou ženou Magdalenou. Byli už starší, děti neměli, a jejich dny plynuly v poklidu. Vojtěch se staral o stádo ovcí, Magdalena o dům a svoji bylinkovou zahrádku. Byli známi po celém kraji. Každý, kdo šel okolo, v ní našel vlídné přijetí, drobné pohoštění i střechu nad hlavou, to, když se blížil večer a pocestný neměl, kde by hlavu složil.

Džbán mléka, kousek sýra a skýva chleba byla vždy na stole. Vojtěch s Magdalenou říkali, že je to jen skromná strava, ale podávaná s láskou, a proto vždy všem moc chutnalo.

Byli známí tím, že nikdy a nikomu neodmítli pomoc, když ji potřeboval. Jejich domov se tak stal vyhledávaným místem, pro každého, kdo měl nějaké trápení, nebo potřeboval s něčím pomoct, věděl, kam má jít. Jejich chaloupka připomínala hříbek vystrkující svůj klobouk z trávy. V zimě, schovaná pod sněhovou čepicí, zase připomínala cukrovou homoli.

Za Magdalenou chodívala i porodní bába Anežka, někdy jen na kus řeči, jindy si přišla pro bylinky, to, když některá z šestinedělek měla problémy, tehdy přišly na řadu nejen bylinky, ale i Magdaléniny moudré rady. Jednou, bylo to už pozdě večer, zuřila venku strašná bouřka. Stromy se pod náporem větru ohýbaly téměř až k zemi, blesky se na nebi křižovaly a co chvíli osvětlovaly kraj, takže bylo světlo jako ve dne. Zvuk hromů se nesl údolím a déšť v náporech větru padal v hustých provazcích na zem a jeho kapkám neuniklo nic.

Magdaléna pohlédla z okna a zapálila hromničku se slovy: „Bůh opatruj všechny, kteří musí v tomto počasí být venku. Kéž by všichni brzy našli místo, kde by se mohli ukrýt.“  Bůh zřejmě její modlitbu vyslyšel, protože vzápětí se ozvalo zoufalé bouchání na dveře. A za chvilku zas. Magdalena s Vojtěchem se po sobě podívali, kdo by k nim v tomhle nečase mohl zabloudit? Vojtěch se zvedl ze stoličky, na níž u stolu seděl a pospíchal otevřít neznámému, aby jej vpustil dovnitř a ten se tak mohl ukrýt před nečasem panujícím venku.

Když otevřel dveře, naskytl se jim hrůzný obraz. Ve dveřích se objevila mladá žena v roztrhaných šatech, která vypadala, že každou chvíli porodí. Magdaléna honem rozestlala postel a spěchala do ní neznámou ženu uložit. Sotva ji uložila do postele mladá žena bolestí a vyčerpáním omdlela. Ten večer u nich trávila i Anežka, která se nestihla před bouří vrátit domů, do vsi. Vojtěcha poslaly do vedlejší místnosti a začaly se věnovat ženě.

Porod už začal. Mladá žena ztratila příliš mnoho krve. „To nevypadá dobře, dítě se narodí v pořádku, ale jeho matka to nezvládne,“ posteskla si Anežka. Měla za sebou už hodně asistencí u porodů a za ta léta praxe už dokázala bezpečně odhadnout, jak se bude porod vyvíjet.  Mladá žena s námahou otevřela oči a slabým hlasem je prosila, aby se o její dítě postaraly.

Anežka ji znala. Byla to Anna, dcera kuchařky ze zámku. Anna chodila pomáhat své matce na zámek do kuchyně, tam si jí všiml jeden z mladíků, kteří doprovázeli krále na jeho cestě po svém panství. Anna se do mladíka zamilovala, ale ona pro něj byla jen pouhým zpříjemněním zastávky na cestě, kterou absolvoval se svým pánem.
A tak se stalo to, co se dalo očekávat. Anna otěhotněla.

Její matka přišla za hradním pánem a řekla mu, co se stalo, ale ten ji odbyl s tím, že není jeho povinností postarat se každou, se kterou trávil někdo z královy družiny svůj volný čas a že až přijde Annin čas, tak ji na zámku nechce, a ať se o ni postará někdo jiný. Matka si ale dceru na zámku nechala. Byla už churavá, a tak byla ráda, že jí dcera zastane. Anna své těhotenství prožívala na zámku, aniž by o tom hradní pán věděl.

Matka svou dceru pečlivě chránila před jeho očima i hněvem. Zemřela pár dní předtím, než se mělo dítě narodit. Hradní pán se dozvěděl, že je Anna stále na zámku a vyhnal ji. Byl neoblomný a nic nepomohly prosby. Trval na svém. A tak nešťastná Anna musela odejít pryč. Vyprovázel ji jen její pláč a společníky na cestě pro ni byly hromy a blesky, které sužovaly krajinu. Šlo se jí těžko. Bosé nohy na mokré trávě podkluzovaly a ona měla co dělat, aby nespadla.

Navíc se přidaly bolesti, takže každý krok se pro ni stávala utrpením, a přece to odmítala vzdát. Věděla, kam má jít. Matka ji před svou smrtí kladla na srdce, aby zamířila za Magdalénou do pastoušky, tam že o ni bude dobře postaráno. Dítě se tam narodí v klidu a bezpečí. Hněv hradního pána časem opadne a ona se snad potom bude moci vrátit i s malým v náručí. Prozatím tomu ale nic nenasvědčovalo.

V noci se narodil malý chlapeček. Jeho první nádech byl zároveň i posledním matčiným. Obě ženy se na sebe mlčky podívaly. První ticho prolomila Magdaléna: „Malý zůstane u nás. Vždycky jsem toužila po dítěti, a když mi nebylo dopřáno vlastní, tak se postarám o něj.“ Z vedlejší místnosti zavolaly Vojtěcha. „Máme syna,“ podívala se na něj s úsměvem Magdaléna. S Anežkou mu v pár větách vylíčily, co se zde stalo a Vojtěch souhlasil s tím, aby malý u nich zůstal. „Jak se bude jmenovat?“ zeptala se Anežka.

„Jiřík,“ odpověděl Vojtěch a podíval se při tom na Magdalénu. Přikývla a v očích se jí objevily slzy. Bylo to tak strašně dávno. Rok poté, co se s Vojtěchem vzali, se jim narodil synek, byli šťastní.  Potom přišla zima a Jiřík onemocněl. Nic nepomáhalo. Ani bylinky, ani mastičky, ani modlitby. Jiřík chřadl čím dál víc, až nakonec jeho tělíčko boj s horečkou a nemocí už nezvládlo a on zemřel.

Pro rodiče to byla strašná rána. Všechno jim synka připomínalo. Nakonec se dohodli, že se odstěhují pryč, aby zapomněli. Našli si pastoušku a tam se zabydlili. Brzy se rozkřiklo, že pastouška má nové obyvatele. Všichni si je oblíbili. Byli laskaví a vlídní. Svůj smutek a svůj příběh nechali ve starém domově.

Ženy Jiříka umyly a Magdaléna jej zabalila do vlňáku. Zítra musí zajít do vsi a zajistit pro něho aspoň to nejzákladnější. Věděla, že ji teď čeká spousta práce a starostí, ale budou to příjemné starosti. Malý Jiřík zatím dřímal zabalený ve vlňáku a ti tři dospělí stáli nad jeho kolébkou jako tři sudičky. Co mu přisoudí, co ho asi čeká? Tato otázka jej zatím vůbec netrápila. Spal a jeho svět tvořili Magdaléna s Vojtěchem, kteří nedopustili, aby se z něj stal sirotek a vyrůstal bez lásky a opuštěný.  Ti dva už vůbec nepočítali s tím, že by se ještě někdy stali rodiči. O to bylo jejich štěstí větší.

Magdaléna prosila Anežku, aby se nikomu nezmiňovala o tom, co se tu dnes stalo. Ta slíbila, že si událost dnešní noci nechá pro sebe. Vzhledem k tomu, že Magdaléna do vsi moc nechodila, a i návštěv v pastoušce bylo poskrovnu, tak jí každý věřil smyšlený příběh o tom, že se jí podařilo počít a porodit dítě. Anežka její verzi příběhu přiživovala, a tak nikomu nenapadlo pátrat po Jiříkově původu. Na Annu si málokdo vzpomněl, a tak zůstalo přitom, že jeho rodiči jsou Magdaléna s Vojtěchem.