Dívám se na Ari, jak s chutí prozkoumává louku. Tlamu má pootevřenou v psím úsměvu, sleduje pro mě neviditelné stopy, a vůbec jí nevadí, že artrotické zadní nožičky občas nestačí jejímu temperamentu. Není to tak dlouho, co jsme byli přesvědčeni, že o ni přijdeme. S naší pomocí to zvládla, snad bez větších následků. Cítím hlubokou vděčnost. O to víc, že naší bílé vlčici je už třináct a půl roku.

Žijeme tak v darovaném čase. Čase, který vůbec nemusel být. Určitě jste se s něčím takovým také setkali! Naštěstí většinou nejde o tak dramatické okolnosti, obvykle je nám čas darován podstatně obyčejněji. Třeba formou zrušených či odložených plánů.

Co v mládí naštve nebo rozesmutní, lze ve zralejším věku vnímat úplně jinak. Pokud nejde o něco zásadního, do čeho vkládáme srdce, můžeme se zrušením plánů pocítit místo zklamání trochu absurdní pocit osvobození. Když mi chvilku před odchodem z domu pípne omluvná zpráva: „Promiň, dnes to fakt nedám“, odpovím s pochopením. Teprve pak mě napadne – hurá, mám nečekané volno!

Mnohem napínavější je, když nám osud daruje čas posunutím termínu nějaké nervy deroucí akce. Důležité zkoušky, prezentace, pohovoru. Najednou je tu vytoužená hodina nebo třeba i den, kdy můžeme dohnat resty, jejichž existence nás buď děsila nebo popuzovala – to podle povahy. Chvějícíma se rukama vytahujeme podklady, zuřivě hledáme a cpeme do hlavy všechny ty vědomosti, které jsme už považovali za nedosažitelné. Kolik se toho dá v poslední chvíli stihnout! I to je dar.

S naší Ari je to jednoduché. Užívám si každé podrbání v hustém kožichu, blažený pohled jejích očí. S povděkem poslouchám cvakot drápů a úlevné heknutí, když se skulí na pelíšek vedle mého křesla. A v duchu si opakuju: „Ať nám ten společný čas ještě chvilku vydrží. Prosím.“

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026

Tak co, kdy vám naposledy osud daroval čas, který jste zrovna moc potřebovali?