S dcerou to bylo teda trochu těžší*, ale syn v pohodě, ten tu pubertu vyvesloval, ani později s ním žádné problémy nebyly, je fajn. On je takovej Mirek Dušín v podstatě (skautík, ragbista, vzal si rozvedenou paní s malým chlapečkem, o kterého se vzorně stará).
*Chodila k nám půlka sídliště na piercing, dcera se tím zabývala a asi to i uměla, veselé to bylo. Občas(teda dost často) byly ráno v předsíni nějaké veliké tenisky a MLP po cestě na WC potkal někoho, kdo říkal něco ve smyslu: „Čau, já jsem Lukáš, co Ty tady?“ MLP: „Já to tady všecko platím.“ 😀

Pamatuju, jak mi tekly nervy. A taky si pamatuju, jak mi párkrát ulítla ruka. Dnes děti přiznávají, že pokaždé dostaly právem. A každou tu facku si pamatují (no, nebylo jich mnoho). Puberťáci dupou na plyn, aby zjistili, co všechno jim ještě projde a obvykle jsou strašně ukřivdění. Bezmezná trpělivost vyžadovaná od rodičů je mimo lidské schopnosti, když k toum rodiče řeší nejen jejich chování, ale taky práci a všechno kolem rodiny.

Ježkovy zraky, raději si to nepřipomínat 😀 U dcery se naštěstí to nejhorší období překonalo díky koním, se synkem jsme si užili.
A nezoufej, milá JJ, teď je to báječný pětadvacetiletý mladý muž.
A myslím, že nás to oba (protože především mezi námi dvěma to jiskřilo) naučilo schopnosti kompromisu, vyjednávání a tolerance.
A veselá historka 🙂 Měla jsem několik moderních výchovných knih, např. Respektovat a být respektován a opravdu jsem se snažila. V jedné zoufalé chvilce mi synek vmetl: „Tak si to přečti v těch svých knížkách, jak to se mnou máš dělat:“ 😀