Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Jednou, je to tak 30 let 🙂 nejmíň, jsem šla z práce, resp. od tramvaje domů a viděla jsem tak cca 12-13 letou dívčinu, jak táhne za sebou na vodítku jezevčíka, evidentně mladýho. Než jsem k nim došla, začala toho vystresovanýho psa mlátit vodítkem. Ve mně bouchly saze. to vodítko jsem jí vyrvala a málem jsem jí s ním zmlátila já. Holce jsem strašně vynadala, psa se snažila uklidnit, pak jsme si sedly na lavičku a já jí vykládala, jak na psa. Dokonce jsme se domluvily, že na mě počká, já dojdu domů pro Majka a půjdem spolu na louku. Psi se vyblbli a ještě párkrát jsme to zopakovaly. Pak už jen vím, že jela někam na prázdniny k babičce a tuším, že pes zůstal tam.
Milá Alimo, to bylo zatraceně dospělé řešení! Tedy dostat se za touhu dát slečně ochutnat vlastní medicínu 😀 a ukázat jí, jak dělat věci správně. Pokud ale chyběla láska v srdci (můžeš být se psem nešika začátečník, ale pokud ho miluješ, neubližuješ), bylo snad lepší, že pejsek skončil jinde.
V kočičí kavárně jsem zatím nebyla, někdy to ale uskutečním. Jsem vlastně docela zvědavá. Nicméně smrad by mě asi odradil. Kočky přitom vůbec nemusí páchnout. Jen je ale třeba se pořádně starat a samozřejmě je mít vykastrované. Jedna sousedka byla dokonce překvapená, že to u mě nesmrdí, když mám kočky. Stačí na to jen pár pravidel. Kromě kastrace (jak koček tak samozřejmě i kocourů – ti jinak značkují) je třeba mít stále vyčištěné záchodky a mít jich dost pro všechny, aby kočky neměly důvod chodit někam jinam. Vím, že jsou takové, které „zanášejí“ a tam je třeba hledat příčinu. Někdy se dívám na pořad Kočka není pes, tam se problémy hodně opakují, jak u psů, tak u koček. Mezi tím je také chození mimo záchůdek. To je třeba mít vyřešeno co nejlépe.
Mívala jsem problémy s Amálkou, ke stáru sice na záchůdek poctivě vždy šla, ale občas si sedla na rantl jako na prkénko a pak to i kvůli své kočičí anatomii pustila vedle a u mainky to byla velelouže. Možná artróza, nevím. Holt jsem musela uklízet, vše omývat, nutné je mít omyvatelný povrch pod záchodkem. Nicméně její moč celkem nepáchla. Trochu silnější je ta Mourečkova, i když jsem ho naštěstí našla už kastrovaného. NIcméně kočkolit veškeré pachy dobře vsákne.
Tak jsem z kočičí kavárny tak trochu uhnula ke kočičím záchodkům, snad to nevadí. Ale jestli něco doma nechci, tak to je kočičí smrad, a to ten kocour mi doma velí.
Jo, je to tak. Pokud je kočička kastrovaná a člověk se stará, tak by přítomnost kočky podle pachu v bytě zjistil tak leda pes.
V kočičí kavárně jsem byla, ale kočky byly od lidí oddělené sítí. Navíc tam byl dost smrad, což neznám, ač jsme měla doma kočky dvě.
Adéla už jako kočičí jedináček se stala o něco klidnější kočkou. Dneska došla k názoru, že chleba s lososovou pomazánkou pro Mušketýra k snídani je přesně to, co po kusu konzervy a granulích potřebuje. Byla vyhozena od stolu, ale netvářila se ublíženě, spíš spokojeně, že stihla jedna půlku chleba olízat téměř celou.
To tam asi nebylo moc dobře vedené. V téhle kavárně byly normálně na volno, bylo jich 5 pokud jsem dobře počítal a cítit absolutně nebyly.
Ona je realista, co? Raduje se z toho, čeho dosáhla, ne čeho dosáhnout mohla. 😀 Prima přístup.
JJ, tos vystihla dokonale 😀
Druhé téma, pro ty co si nechtějí povídat o tom předchozím. Včera jsem byl s bývalou kolegyní v kočičí kavárně, kvůli mé a Evině knize. Kočky byly rozverné a mlsné, daly se tam pro ně koupit dobrůtky, viděl jsem jak normálně ty potvory vodily lidi k pultíku, kde ty dobroty byly. Je to legrace když sedíte u stolku, povídáte si a najednou odkudsi před vás na stůl přistane kočka s takovým výrazem „tak coooo, o čem je řeč?“ Byli jste někdy v kočičí kavárně?
U nás jich je několik, v jedné jsou milé kočky a protivná obsluha (hodně dlouho si rozmyslím, než jim dám druhou šanci), v dalších dvou milé obojí. Jen už se tam obvykle dostanu až před zavíračkou, když kočky už vypadají jako na konci směny, což taky jsou, a zájem o hosty už je povinný :), spíš tak lehké obhlédnutí. Síť a zápach není ani v jedné.
V jedné kavárně na dovolené přibral chumel koťat do chumlu naše tehdy malé kluky, to byla úžasná legrace. 🙂
Zatím nikdy, ale bavilo by mě to! Musím si vygooglit, jestli mám vůbec nějakou v geografickém dosahu 🙂
Popravdě mě ta myšlenka pořád překvapuje. Kočky jsou obvykle hodně soukromí tvorové, a pak najednou být k dispozici pro všechny… Možná mají pro kočky výběrové řízení, kde hledají společenské kočičí extroverty 🙂
Byla jsem v několika kavárnách, platí tam striktní pravidla, především nesahat na spící kočky, nechytat kočky. Kočka musí prostě přijít sama, pokud o kontakt stojí. A ve všech kavárnách kromě míst mimo dosah a skoro i pohled lidí, měly kočky možnost odejít do vedlejší místnosti, kam za nimi nikdo z hostů nemohl, tam měly i své záchůdky a asi i misky.
Já vždycky žasnu, že tyhle kavárny nezavře hygiena za to, že kočky smějí chodit po barpultu 😀 Je to legrační pohled, když shora pozorně sledují přípravu kávy pro hosty.
A taky zákaz krmit kočky čímkoliv jiným než co za tím účelem prodá obsluha.
Máš, v Hradci na univerzitě. Mňau caffé. Vedou to tam študáci.
Děkuju! Kouknu tam, až pojedu příště nahrávat 🙂
Zaujala mne včera poznámka Dede o těch – nemám pro ně slušný název – kteří štvou své psy proti kočkám. Setkali jste se někdy face-to-face s týráním zvířat? Jak jste reagovali? Já to viděl naživo a museli nás pak od sebe roztrhávat (já fakt nejsem rváč, ale tehdy jsem měl zatměno). Celá věc byla o to horší, že to do té doby byl můj…řekněme že kamarád, tuhle jeho stránku jsem vůbec neznal, později jsem se pak doslechl, že jednou kočku i schválně přejel. Jak včera psala Dede, ono jde fakt o život protože pokud pes od střední velikosti nahoru opravdu chce, tak ta kočka nemá šanci, drápy nedrápy. 🙁
Jednou jsem za někým takovým jela. Příjezd do Dvora z Trutnova, široká ulice vedoucí z kopce. Sjíždím dolů, za jiným autem. Najednou jsem uviděla, jak před námi běží přes cestu jezevčík. Moc nespěchal, takový ležérní typ. Najednou to auto přede mnou zrychlilo a dokonce se za tím psem stočilo!
Opřela jsem se o klakson, vztekle a víckrát za sebou. Jezevčík naštěstí okamžitě zrychlil a utekl. Je to už spoustu let, ale ten vztek si dobře pamatuju. Nejvíc mě štvalo, že bez důkazů (to jsem ještě neměla v autě kameru) to tomu hajzlovi prošlo.
To jsem zažil jednou cestou na sraz Zvířetníků. Přes cestu se batolily bažantí slepice s kuřátky. Postavili jsme auto tak abychom je z naší strany chránili. V protisměru ovšem jiné. Troubíme, blikáme na něj jak šílení. Ještě zrychlil, hovado jedno. Pardon. Kuřátka to stihla, matka ne, naštěstí stihla nějak uskočit, udělala jen takový kotrmelec, zdála se pak být v pořádku ale s jistotou to nešlo poznat. Ten zmetek samozřejmě ujel.
Hajzl! Takové bych se bála nechat u dětí a obecně bezmocnějších osob. Kdo se takhle chová ke zvířatům musí mít vadný charakter.
Ta naše civilizační slupka je bohužel hodně tenká.
To byl fakt nějaký … (když mám vynechat sprostá slova, nemůžu napsat,co to bylo).
Nám se jednou podařilo na D1 „ulovit“ vlaštovku, už je to víc než 20 let a pořád je mi z toho nanic. Zato s úsměvem vzpomínám, jak jsme jednou courali na vedlejší cestě za zajícem, který si jen tak v klidu hopkal. Taky mi PeRi vyprávěl, jak se kdysi autobus plazil za stračenou, která si vykračovala prostředkem silnice. Oháňka se jí kymácela zprava doleva, vémě houpalo zleva doprava a kravka nevzrušeně pochodovala.
Jednou jsem takhle „honil“ zajíce. On prostě vesele hopsal pořád uprostřed uzounké silnice, nedalo se ho objet. Po kilometru jsem si už nevěděl rady tak jsem trochu zrychlil, samozřejmě ne abych ho přejel, na to jsem dával hrozný pozor, doufal jsem, že konečně odskočí do strany, neměl tam vůbec žádné překážky, ale z nějakého důvodu se mu líbilo na cestě. Ani ho nenapadlo, bez potíží zrychlil taky. Tak jsem radši počkal na přehlednější úsek, pak jsme zastavil a čekal několik minut než se zajíc vzdálí. 😀