Vycházíme s Ari z vrátek. Na cestě před námi jsou dekorativně rozložené sousedovic kočky. Leží, hledí, vyhodnocují situaci. Zůstat, nebo se psu radši vyhnout? S napětím čekám, k čemu se která z nich rozhodne. Po fenčině nedávné zdravotní krizi ji pořád s obavami pozoruju a kočičí instinkty mi umějí dodat další informace.
Moje chlupaté měřící pomůcky však nemají stejnou váhu. Nemyslím tu v kilogramech, spíš tu vypovídající. Oba kocouři jsou podstatně jemnějším a přesnějším měřidlem než kočky, které mají už roky s Ari uzavřený pakt o neútočení. Což samozřejmě neznamená, že by je Ari při vhodné příležitosti s chutí neprohnala!* Obě strany však vědí, že jde jen o hru.
Ari 🙂
Nicméně dnes, kdy je Ari už opravdová psí babička, si především trojbarevná Cecilka umí fenku vychutnat. Lehne si jí do cesty, sleduje ji přivřenýma očima a… neuhne. Uhne pes. Pravda, o Ariině aktuálním stavu to moc nevypovídá – Cilka totiž stejným způsobem vyzývá i auta. Ne, zatím není placatá.
Cecilka 🙂
Asi nejlepším a nejcitlivějším měřidlem na kočičí hodnotící škále je kocour Lojza. Drzý, ale opatrný. Podle jeho reakcí mohu vcelku přesně určit, jak se naše bílá vlčice aktuálně cítí.
Dnes ráno jsem si jen povzdychla. Když jsme vyšly z vrátek, Lojza seděl na posekané části louky jen kousek od našich vrat. Ari však zahnula na cestu, aniž by ho zaregistrovala. Nebo ho vidět nechtěla? Tohle se nikdy předtím nestalo!
Lojza 🙂
Pomaloučku jsme došly po cestě až ke kaštanu a otočily to zpátky. Dělala jsem si starosti – že by dnes bylo Ari hůř? Přece jen se významně oteplilo! Když jsme přicházely k našim vrátkům, Lojza tam stále ještě seděl a vyzývavě hleděl. Najednou si Ari artriticky poskočila a pomalu, leč s radostným výrazem vystartovala za kocourem. Lojza nečekal a bleskově zmizel ve vysoké trávě.
Tady byl kocour! 😀
Musela jsem se smát a srdce jsem měla na okamžik lehčí. Hurá! Ari právě prošla kočičím hodnocením na výbornou:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Každý, kdo žil se zvířaty, se musel při troše pozornosti setkal s jejich schopností poměrně komplexně číst své okolí – tedy lidi i jiná zvířata. Psí lidé tyto znalosti aktivně uplatňují ve snaze dopředu odhadnout, jak dopadnou setkání jejich psa vlastně s kýmkoliv – jinými psy, kočkami, slepicemi, divokými zvířaty.
Je to fascinující pozorování, člověk se pořád učí. Není divu, že jsem v tomto případě vypůjčila kočičí schopnost číst psa. Navíc psa, kterého většina těch koček zná celý život. Jejich postřehy bývají velmi citlivé.
A tak se ptám – pozorovali jste někdy, jak zvířata čtou jiná zvířata nebo lidi? Jak moc se trefují?
*Poznámka na okraj: Prohnat kočku je termín označující krátkou hravou honičku, obvykle mezi zvířaty, která se znají. V těchto případech obě strany vědí, že jde o hru.
Nezaměňovat se štvanicí na kočku! Tam může jít o život. Někteří psi jsou kočkám nebezpeční sami o sobě. Bohužel stále ještě se najdou lidé dostatečně odporní na to, aby své psy k těmto štvanicím vyzývali.
Fotka Lojzy je ukázková neviditelná plíživá kočka na lovu! Nemohlas předstírat, že ho taky nevidíš? 😀
😀 Ne!
Když jsme si vzali fenku Trixie, zkusili jsme ji seznámit s našimi kočkami, bohužel se to nepovedlo, ona prostě kočky nemusela. Pak už je nikdy neviděla, ale jak na zahradě, tak v domě (možná i za dveřmi zavřené ložnice) musela cítit jejich pachy, ale nereagovala. Když na procházkách občas běhala na volno, naštěstí se s žádnou kočkou nepotkala, to by býval mohl být malér.
Cecilka je překrásně zbarvená a že Lojza je kocour dokazje svým výrazem, i když jak píšeš, je to mazel.
ALE Dede, já užasla nad Ari kožichem !!!! Myslela bych, že v ledním horku bude mít kožich spíše řidší, ale ona ho má hustý jak lední méďa, navíc krásně vlnitý !!! K tomu krásně stojící ušiska a dobrácký výraz – no nemohu se na ni vynadívat, jaká je fešanda !!! Tak ji též vřele přeji, aby si ještě ce nejdéle užila pár zmíněných poskoků.
A něco mě napadlo. Moje švagrová má na FL už docela dlouhý seznam psů, o které se ve svém domě stará, když páníčci odjedou (na různě dlouhou dobu). A říkala, že všichni milují „TV pro psy“. Prostě snad hodinové video psů, jak běhají po pláži, v psím parku apod. Dokonce nám poslala fotku jednoho pejska, jak stojí na zadních předními opřený o obrazovku pozoruje ten psí frmol a radostně mává ocáskem. My jezdíme občas hlídat fenku naší bývalé sousedky. A jednou tam pro ni také nechali puštěnou psí TV. No fenka moc nereagovala, zato já byla fascinovaná a koukala na to snad půl hodiny :). Nádherné psí skotačení psů na pláži, buď sami v moři, nebo různě s páníky, či různé psí hrátky – opravdu zloděj času. Jak jsem pak doma zjistila, těch videí je na netu spousta (jsou i pro kočky – ty jsou s ptáčky) , možná by se to jako zábava líbilo Ari.
Maričko, o TV pro psy jsem ještě neslyšela! 🙂
U Ari by to stejně nefungovalo. Jak přítomnost osoby necítí nosem, ví, že je to podvod a nereaguje. Zkoušeli jsme mockrát různé videohovory a tak. Nic. Ani když slyší pánečka 🙂 Možná je to tím, že je to ovčák, ti se venku orientují hlavně nosem, podle pachů. Očima až v druhé řadě.
A ano, vím o psech, které děj v telce zaujme. Většinu koček taky 🙂
Milá Dede,
kočičí princezna Citronka (žluté oči), moje první kočka (nějaký známý nám, když mi bylo asi 5 let, ji dal jako podzimní kotě. Dožila se 10 let a pak na ni jeden zm*d poštval psa – nebyl to lidový bouchal, jenom debil, ale znali jsme ho a on věděl, čí Citronka je…) se chodila dívat ZA televizi, kde jsou ti lidé, ptáčci a spol, co je předtím viděla V televizi. A chodila spolu s naším tehdejším psem Lordem na návštěvu k jednomu starému pánovi, který žil na semotě a o kterého se máti trošku starala (nakupovala mu a tak). Vždycky jí hlásil, že přišli diese Katzi und Hund, tak jim dal trošku mléka, pohladil je a oni pak zase odešli domů.
Bilbo
Máš půvabné historky, milý Bilbo – až na debila. Radši nevím, čeho bych byla schopná, kdyby někdo tohle udělal. 🙁 Hajzl.
No, ten debil před asi tak deseti nebo patnácti lety „koupil raka“ a umíral dost ošklivě, nebylo mu, pokud si dobře pamatuji, ani 60 let. Upřímně, nijak zvlášť mi ho líto nebylo. V rodině se nemstíme (msta patří poněkud vyšší instanci), ale máme poměrně dost dlouhou paměť a nezapomínáme na dobré ani na zlé (takže asi jsem tak trochu trpaslík ;-)).
Bilbo
Milí spolučtenáři,
povylezu opět ze své komfortní nory (přitáhl jsem z práce trošku dřív) a dovolím si podělit se o jednu příhodu, možná deset let starou.
Účinkující:
1. Vetaj Filip, přibližně velikosti vyvýšeného jezevčíka, tehdy ve stáří okolo 10 let. Byl nalezenec, přibyvší za ne zcela standardních okolností, dožil se věku 16 let. Jeho největší radostí bylo vyjít si na procházku s páníčkem, vzhledem k silné osobnosti zásadně na vodítku (V mládí byl agresivní, to se podařilo zcela potlačit. Přesvědčení, že páníčkovy povely jsou jen taková nezávazná doporučení, nikoliv).
2. Dospívající kočičátor ze sousedství, nazvěmež ho Zrzkem.
Místo děje:
Plácek na ulici před mmým domkem, několik seříznutých stromků, palouček.
——–
Vycházím s Filipem na procházku (chodili jsme každý den, naposledy jen den před tím, než umřel), Filip je na vrcholu blaha (na té procházce byl přece tááák dááávno, už včera). Najednou se k nám přitočí Zrzek.
Zrzek: Mňauzdar, Filipe.
Filip: Hafím tě, Zrzku.
Zrzek, domnívající se, že bude nějaká legrace: Hele, Filipe, já před tebou budu jako utíkat. A ty mne budeš jako honit, jo?
Filip: Já jdu na procházku s pánečkem…
Zrzek: Aha, no, dobře, tak ty budeš jako utíkat a já budu jako honit tebe!
Filip: … k rybníku a…
Zrzek, poněkud zaražený a přebytkem adrenalinu úplně hopíkující, hřbet do oblouku, naježený ocásek: Tak váš co, já se na tebe jako vrhnu a ulovím tě, ale neboj, sem civilizovanej kocour, tak nebudu kousat a drápky taky umím zatáhnout.
Filip: …teď si eště přečtu ňáký pesemesky.
Zrzek úplně konsternovaně: Tý vole na kole, dneska s tebou nic neni. (A znechuceně odešel za jakýmisi kočičáckými záležitostmi).
🙂
Bilbo
😀 Milý Bilbo, já toho konsternovaného kocoura úplně vidím! 😀
Když se dívám na ty fotky, tak s Lojzou bych si opravdu nezahrávala. Koneckonců ani Cecilka určitě není žádné ořezávátko. Ale jsou oba nádherní. Arince přeji ještě hodně podobných proběhnutí, ať má také radost ze života.
Vidíš, zrovna s Lojzou by ses nejspíš pomazlit mohla 🙂 Je naprosto úžasnej, chytrej, mazlivej, dokonce bez problémů ošetřitelnej na veterině – a že už nějaké ty průšvihy měl. Už nás tu má pod palcem tři parcely 😀
Na Rexe strašně žárlil, chodil ho provokovat a Rex ho pak honil. Nikdy mi to ale nepřišlo zlé. Ari na něj štěká, pokud je za plotem, venku je to různé.
Cecilka je ostrá jak žiletka a na nějaké mazlení si nehraje. Když si lehne do cesty mému autu, troubení nepomůže – musím ven a doslova ji odstrkat za plot 😀 Naštěstí totéž dělá jen svým lidem, takže je ještě celá. Inu povaha, jakou si zamiluješ:))
Cizí kočka mi dokáže psy povzbudit tak, že letí i ve špatném stavu- jak říká náš vet, prostě je to vyhecuje 🙂
Jo, čistej bezva adrenalin 🙂
Mimochodem, Rex byl hodně rychlej a párkrát kočky zahnal do kouta. Nikdy se k nim nepřiblížil víc, než na půl metru – smál se, když mu nadávaly:)) Pak je nechal utéct. Jednou takhle „chytil“ kotě – sedělo na zadních, zády k plotu, mydlilo po něm pacinkama a nadávalo. Rex se opět jen smál a sám couvl, aby se prcek mohl otočit a ten plot podlézt.
No jo, Rex byl kapku neskutečnej přírodní úkaz.
Moje ségra má vždycky kocoura vzor mistr Jekyll a pan Hyde. Prostě v Praze 100% gaučák a na chalupě vesnický floutek. Jeden z nich byl opravdu neskutečný provokatér. Soused měl k ovcím dvě fenky komondora, obě opravdu ostré. Macour se usadil u sousedů na kůlně, ocas spustil dolů a čuby skákaly jak pumlíče. Pochopitelně to měl mistr kocour přesně vypočítané a soused musel pro ségru, aby holky nezdemolovaly kůlnu
Naše předešlé kočky Prahu sice snášely a dokázaly žít v bytě, když se dostaly na chalupu, zbořily by barák, kdyby se nedostaly ven. Jo, to byl život kočičí, který Mourečkovi nedokážu dát. Musí se smířit s tím bytem.
Jo, a Macour byl evidentně frajer.
Inko, jako bych to viděla! 🙂
Takhle chodil na naše dřevníky dráždit Lojza Rexe – to byl kravál! Přesto si nemyslím, že by Rex Lojzovi ublížil. Pokud ho ovšem mohl prohnat, stálo to za to 🙂
Asi už jsem to tu někde někdy psala….
Micinka byla provokatérka. Sedávala na betonovém sloupku nad kotcem pro Beníčka, což byl sousedovic moc hezký pejsek střední velikosti zlaté barvy. Jenže strašně nenáviděl Micinku. Ona totiž s oblibou natahovala packy po sloupku přesně tak 5 cm nad místo, kam Beníček doskočil. Mohl se zbláznit. Myslím, že mu vysvětlovala, jaký je pitomec a asi pro něho měla pár hezkých kočičích nadávek. Vsadím se, že Beníček tomu výborně rozuměl. Jednou se ale Micinka přepočítala. Beníček byl zrovna puštěný na zahradě, Micinka tam byla také, sice u plotu, ale prostě nebyla na naší straně. Bylo to tak rychlé, že sousedka, která všechno viděla, vůbec nezvládla reagovat. Prostě Beníček uviděl Micinku na zranitelném místě a rozhodl se, že veškerou tu potupu ukončí. Přiletěl k Micince, že ji prostě zabije a ona už neměla šanci utéci. Vyřešila to elegantně, posadila se na zadní a oběma předními tlapami mu vrazila dvě pořádné facky do čenichu, že měla vytažené drápy asi nemusím dodávat. Beníček zůstal úplně tumpachový a Micinka se přehoupla přes plot do bezpečí. Sousedka nám pak vyprávěla, že už si představovala, jak nám nese naši roztrhanou kočku a neví, jak nám to vlastně říci. Nakonec nám všem bylo líto Beníčka, protože mít kočičí drápy v čenichu, to musí pekelně bolet.
To s tim stredne velkym zlatym psem pripomina jeden takovy stary prasteny vtip.
Prijde pan s nejakym zviretem do hopody. Vsichni se ptaji, co je to za rasu, protoze uz vyprovodil nekolik psich mazlicku od hospody.
Ja nevim, stredne velky zluty pes.
Ale on se s nimi nekamaradi. Vzdycky na ne zarve a oni utecou.
Ja nevim, co je to za rasu. Ziskal jsem ho z cirkusu, jen tu hrivu jsem mu musel oholit, strasne doma pelichal.
Tak to je super 🙂
Micinka měla kliku, že Beník nebyl (navzdory zdání) opravdu rozhodnutý jí ublížit. Jinak kočka nemá proti psu* v přímém střetnutí šanci, bohužel.
*Psu běžné psí velikosti 😀
Edýsek si koček nevšímá, jen když od sousedů Zlobil /kocour/ ho provokuje tak ho poválí a kocour ho ani nepoškrábe tak si asi jen hrají.
Náš první koliák Fanfán – to byla jiná třída, na kočky byl vysazený, museli jsme ho hlídat aby je nepozabíjel protože zabil i kunu. A nedal si říct. Já bych nikdy na kočku psa nepoštvala. Byla no nějaká averze vůči nim. Mohla bych o těch našich pěti koliích psát pořád.
Kočky jsou mršky – leží, neuhne – jak typické! Náš Culek by kteroukoliv kočku prohnal rád, kdybych ho nechala. Ale je to truhlík! Tuhle jsem na něj koukala, jak pobíhal kolem plotu a marně se snažil rozluštit, kde najednou zmizela kočičí stopa – a kočka se smála nad ním ze sloupku. 😀
Přeji Ari ještě hodně dní, kdy si opatrně, ale radostně poskočí a popoběhne!
Ano, dvojí sousedé tady v okolí mají plotové sloupky dřevěné, s větším průměrem (asi 10 cm) Takže kočky na sloupku tady vidět bývaly – hlavně za dob veselého Rexe 😀
S mým šéfem chodí do práce jeho pejska, nalezenkyně Betynka, krásná, miloučká a vděčná směska nejspíš jezevčíka s teriérem. Když začal mít zdravotní potíže šéf, začala i Bety chřadnout a mít „nenálady“. Přičítali jsme to věku, její nejmíň 14. A ejhle, jakmile se začal zlepšovat šéf, pookřála i Betka. Chodím s ní léta o polední pauze na procházku a ta změna byla skoro zázračná.
-:) To je krásné.
Věřím! Tohle se mnou uměla Berry…
Krásné povídání DEDE.
Naše rodina je už drahně let kočková.
Naše jediná kočička Hepinka uměla léčit.
Ale musela to chtít ona sama.
Léta brala na sebe špatný psychický stav mého staršího syna, když se utápěl v depresích. Lehla si vždy na něj a hřála ho a uklidňovala.
Mě když po jedné operaci propustili domů, tak za mnou přišla do ložnice a hodiny u mě ležela a pomáhala mi.
Jinak to mazlivka nebyla, ale léčila.
Kocouří hoši tohle neumí a neuměli.
Nevím, měli jsme dvě kočky a i kocourky. Ani jedna kočka nebyla léčitelka. Micinka blahé paměti dokonce, když vycítila nemoc, tak šla obloukem okolo. Mrzelo mě to zvláště u táty, protože to jinak byla jeho kočka, ale když pochopila, že je nemocný, už k němu nepřišla. Současný Moureček je velký mazel a vůbec neřešil, zda je někdo nemocný nebo ne. Trochu mazlením pomohl mámě, ale myslím, že to z jeho strany nebylo touhou pomoci, ale spíše se rád přitulí ke komukoli. To je prostě povaha.
Slyšela jsem to už od více lidí – kočky skutečně léčit umějí. Pokud chtějí, samozřejmě. Některé chtějí a umějí být velkorysé 🙂
Hepinka byla pozoruhodná kočička 🙂
Dobře pro Ari, že její instinkt rozhýbal artritidu. Trocha adrenalinu v jejím věku neuškodí! Má zážitek a třeba si ho bude doma spokojeně přehrávat.
Cecilka je moc pohledná kočka!
Jo, byla pak celá radostná. Raduju se z každého dne – vlastně od toho zhoršení (bylo to fakt zlé) žijeme v darovaném čase…
To víš, že mi tou snahou „prohnat“ kocoura udělala radost 🙂
Když bylo zle, kočky ji v podstatě ignorovaly. To rozhodně nebylo normální 🙂
A jo, domácí zvířata umějí lidi číst zatraceně dobře. Není divu, závisí na tom.
To mělo být pod JJ 🙂
U Lojzíka jsem v první chvíli myslel, že tam sedí manul. 😀 A moc mne těší, že stav Ari se zlepšil. 🙂 K té poznámce na okraj. Jsou. Jednou jsem to viděl. Málem jsme se s tím „člověkem“ poprali.
Mně se jednou při čekání na vlak svěřil „myslivec“ (čti debil) s prý veselou historkou. Poštval svého ohaře jako obvykle na kočku a rozčílil se, když pes kočku doběhl, ale nezabil. A ona to byla, haha, jejich kočka! Aneb kdo v té dvojici měl rozum a cit, že.
Hnusnej chlap. Ne výjimka mezi svými.
Já bych si dovolil rozlišovat mezi na jedné straně lesníky, ti mívají psy vychované a obvykle si dobře rozmyslí, než „to zmáčknou“, a na straně druhé „lidovými bouchaly“.
Lehce to přeženu, ale představa, že se bude konat hon na ty lidové bouchaly (aby si to tihle zm*di užili taky z té druhé strany), je v některých případech docela lákavá…
Bilbo
Dobrý den všem, máš, Dede, v okolí krásné kočkovstvo. 🙂 Lojza vypadá jako správná divoká kočka a Cilka je kočka fešná.
Jo, dokud má pejska blbé nápady, nic není ztraceno. 🙂 Tak až jí to dlouho vydrží.
Zvířata mívají většinou dobrý odhad na lidi. Když se k někomu hrnou, přehodnocují svůj případný špatný první dojem.