„Můžete mi říct, k čemu je takové množství knih? Tohle přece nikdo nekoupí!“ Nevěděla jsem, jestli poznámka okolo procházejícího pána plynula z přehlcení, nebo to byla spíš mírná zlomyslnost.
To přehlcení bych brala – na pražském knižním veletrhu skutečně je ohromující množství publikací na jednom místě. Byla jsem tam jako vystavovatel, takže jsem jeho úžas dokázala pochopit. A to já navíc za každou knížkou vidím i autora. Jeho sen, přesvědčení a spoustu práce!
Vypadá to, že zatímco počet lidí rozhodnutých a schopných něco napsat pořád stoupá, počet čtenářů spíš klesá. Já bych v tom problém neviděla – vždyť každý čtenář čte mnohem rychleji, než dokáže jakýkoliv autor psát! Ostatně čtenáři větší množství autorů nutně potřebují. Už proto, že nikdo nečte všechno! Pokud totiž po otevření knihy nepřeskočí ona pomyslná jiskra sympatie a zájmu, čtenář sáhne jinam. A chce mít kam.
Navíc se vkus čtenářů v čase mění. Někdy i překvapivě rychle! Na to, abyste se rozhodli pro dosud neobvyklý literární žánr, postačí zvrat v lásce, šílený pracovní nápor či probdělé noci. Stejně působí nové vztahy, zájmy či nečekaný rozvoj intelektuálních kapacit. Je jedno, jestli zrovna pátráte po návodu na nesmrtelnost duše, těžkém romantičnu nebo vás zajímá historie vodních mlýnů v Čechách. Nutně potřebujete knihu!
Knižní trh je zvláštní ekosystém – mnoho titulů existuje čistě proto, že někdo věřil, že stojí za to je napsat a vydat. Za těchto okolností už ty fascinující hromady svazků začínají dávat smysl. Tedy lidem, kteří čtou.
Možná ten pán s úvodní otázkou jen na veletrh někoho doprovázel, a to množství potištěného papíru na něj působilo poněkud klaustrofobicky. Já bych nejspíš měla podobné pocity na výstavě jakýchkoliv modelů nebo akvarijních rybiček. S jediným rozdílem – svůj úžas bych si nechala pro sebe:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
K tématu 2 🙂
Jak je to s vaším literárním vkusem? Jak moc se během vašeho života vyvíjel? Existuje něco, co byste nikdy nečekali, že budete číst, a přesto to četli? 🙂
Milí spoludiskutující,
jak je možné, že NIKDO jmenovitě nezmínil JRRT (Hobit byl námětem mé maturitní práce z češtiny a pan profesor Petřivalský, skvělý pedagog i člověk, to NEZNAL!)?
Jednou z mých nejoblíbenějších dětských knih byla O letadélku Káněti.
Na Karla Maye jsem byl vždycky dost alergický, hlavně na ty jeho věci z Arábie – četl jsem Coopera, Curwooda a Setona a ti jsou IMHO o třídu lepší.
Stejně tak, jako zavilý nepiják a nekuřák, když slyším pojem Rychlé šípy, jevím silnou tendenci dát si 1 až 2 (slovy dvanáct ;-)) dvanáctek, vyhulit balíček Startek, vyjít ven a rozkopat nějaké ty popelnice (zvířátkům bych snad neublížil ;-)) – to dobro z toho stříká jak z protržené hadice. A teď do mne!!! 🙂
V dětství jsem hodně četl Verna, Františka Flose, hodně věcí z edice KOD – třeba Příhody Řeka Melikla a Tři útěky z Korintu, sérii románů od Josefa Kutíka (Bílá Vydra) nebo Ludbíka Součka.
Ze sci-fi velmi oblibuji P. K. Dicka (Dostojevskij ve sci-fi), Stanislawa Lema, A. C. Clarka, bratry Strugacké, … Znáte někdo …o psu nemluvě od Connie Willisové?
Pokud jde o klasiku, co třeba takový Oblomov? Zdá se mi, že ruskou duši vystihl dost přesně (a relativně laskavě). A takový Dostojevského Idiot nebo Bratři Karamazovi…
Milá Klokanice zmínila Forsytha – moje odpověď zní John le Carré!
A vůbec jsem nezmínil knížky od pana generála Fajtla nebo Filipa Jánského – tohle byli (a jsou) mí snad největší hrdinové.
A znáte někdo Josepha Rotha? Pro Mocnářství představoval přibližně totéž, co Karel Čapek pro 1. republiku (ale KČ byl lepší!) – byli to současníci.
S vlídným a přátelským zvoláním
INDIVISIBILITER AC INSEPARABILITER
Bilbo
P. S:
1. Milá Evo B a velectšěný Pů, ještě jednou gratuluji k papírovému vydání a vinšuji knížce, ať se dobře prodává a líbí.
2. A abych odpověděl Dede, vkus se mi dost mění, v současné době čtu hlavně literaturu faktu,
Milý Bilbo, jistě! Mistr Tolkien byl několik let v naší rodině velice v popředí – nejen u mě, ale i obou synů. Speciálně Andy byl silně ovlivněn, za srdce ho vzal i Silmarillion.
František Flos! Lovci orchidejí, jistě 🙂 Ludvíka Součka jsem také četla. I Františka Fajtla – o tom jsem tu už psala. Byl to stovky a stovky knih… 🙂
Vždyť já vím, nick Tvého staršího syna mluví za vše.
Bilbo
P. S: A ještě jsem si vzponměl, že jsem v dětství hltal Čtyři z tanku a psa, až později mi došlo, jak PŘÍŠERNĚ bylu ten seriál i knížky prolhané.
A taky se mi moc líbily knížky o Vikingu Vikeovi a Belle a Sebastiínovi – tohle jde číst i dnes.
Lovci orchidejí jsou prý podle skutečných událostí a vyprávění jednoho z účastníků, ale mám o tom upřímně pochybnosti, zejména proto, že na zámku v Červených Pečkách nemají vůbec tušení, že by tam správcem skleníků byl někdy někdo toho jména… Ale knihy jsou to skvělé, asi Flosovy nejlepší.
Na Carrého se podívám, díky za tip.
Směju se reakci na Rychlé šípy 😀
Velectěný Bilbo, Foglar je, pravda, poněkud černobílý. Tady dobro, támhle zlo, my a oni…ale to dělá spousta autorů, rozhodně v tom nebyla jeho unikátnost. Mě přišlo vždycky podivné jak to jeho literární prostředí fungovalo. V reálu by se takové věci jaké líčil třeba ve stínadelské trilogii nemohly stát, svět dospělých tam vedle světa dětí fungoval jen jako jakási nezřetelný stínový svět, na kterém vlastně ani tak moc nezáleží a odkazy na něj jsou jen v technikáliích (musíme chodit do školy, musíme psát úkoly, musíme být včas doma nebo nám otec nařeže). Ale dá se na to zvyknout. Já oceňuji jeho talent pro horror, mohl ho využít více.
Když k Tolkienovi jsem se dostala až jako dávno dospělá. Za mého mládí tu tohle prostě nebylo, nebo možná někde nějaké vzácné výtisky byly, ale rozhodně byly na tajné vypůjčení a nikoli ve veřejné distribuci. Takže jsem si to všechno ráda přečetla, některé díly i vícekrát, ale brala jsem to jako dluh, protože tohle jsem měla mít k dispozici jako teenager.
Pokud jde o Verneovky, ty jsem ráda četla, ale zjistila jsem, že současná mládež to nedává. JE to moc dlouhé, popisné, oni prostě chtějí něco jiného. Tak neteř koupila synovi nějaké upravené vydání – předpokládám hodně zkrácené a asi i se současným jazykem než byly starší překlady.
Tu úpravu napsal Ondřej Neff a myslím, že je dost povedená.
Tak to je prima. 🙂
Rozhodně! Byly navíc použity původní obrázky Zdeňka Buriana. Mám je všechny kromě Dětí kapitána Granta.
Vzácný příteli, Tvoje gratulace nás oba upřímně těší 🙂 Myslím, že všichni čtenáři Dedeníku, znající jen zkrácenou verzi z Literárního léta, budou velice překvapeni, jak se v papírové verzi příběh rozvinul 🙂 a jeden mrkající smajlík 🙂
Dede, díky za foto naší knihy 😀 Dnes jsem nestihla ani nakouknout…blížící se dovolená si žádá vyčištění stolu 😉
Ovšem pěkné téma dnes a článek bude, slibuji 🙂
Ale stejně to musí být strašně krásný pocit, když Ti vyjde knížka, že? Moc vám to přeju.
Děkujeme. 🙂 Je to rozhodně zvláštní. Uvidíme, my to bereme jako experiment a když se podaří, tak máme dost materiálu na další třeba za rok nebo za dva.
Díky, je to povznášející a velice zajímavý pocit…najednou se sny staly skutečností 🙂
Přidám se k většině s tím, že jsem v mládí četla všechno možné, byli jsme v Klubu čtenářů, sledovali jsme knižní čtvrtky, kdy vycházely novinky. Zvláštní zálibu jsme měla a stále mám v životopisech, teď právě na mě čeká britský velvyslanec Matt Field a jeho knížka Jsem tu novej. Nikdy jsem nevyhledávala sci-fi a fantasy, až v tomto pozdním věku jsem fantasy vzala na milost a nelituji. S nejstarší vnučkou jsem se před časem vrátila do oblasti literatury pro teenagery a přečetla jsem s ní Zákon smečky, Hraničářova učně, Harryho Pottera. S prostřední čtu její povinnou četbu, abych jí mohla korigovat čtenářský deník – a občas se tak vrátím k takovým perlám jako je třeba Smrt krásných srnců Oty Pavla, tu jsem si opravdu doslova vychutnávala. Nebo jsem objevila Petru Soukupovou. Ze současných autorů čtu ráda Mornštajnovou a jihočeského kronikáře Jiřího Hájíčka.
A abych nezapomněla, musím poděkovat za knižní tip Evě B., která mi tady v jedné z předchozích diskusí o knihách doporučila Martina Goffu. Tehdy jsem totiž poznamenala, že nemám ráda surovosti a zvrácenosti v detektivkách. Tak teď čtu Goffovu sérii Ve výslužbě, hlavní postavou je bývalý policista, který se vrátil do rodné vsi, sympaťák se psem, děj je poklidný, ale napínavý – opravdu jsem si ho oblíbila. 🙂 Tak ještě jednou díky, Evo B. !
Jojo, náš oblíbený autorský schizofrenik Martin Goffa alias Daniel Gris alias Alex Valló. 😀
??? Neznám, ale najdu si.
Rádo se stalo, Hančo 🙂 Zvala jsem Martina na naši autogramiádu, leč zase poletuje po Itálii a pracuje tam ve vinohradu svých přátel 🙂
Jo a ještě si vzpomínám – na základce jsme na konci školního roku vraceli učebnice a dostávali je na další školní rok. A já měla spolehlivě první týden prázdnin (pokud jsem nejela na tábor) přečtenou čítanku 😀
Já taky. Nejvíc se mi líbily ty slovenské ukázky, i když jsem jim jako malá zas tak moc nerozuměla.
Ještě otázka do pranice – kdo je podle vás nejlepší současný český spisovatel? Myslím v žánru beletrie.
A ještě jeden dotaz – kdo je podle vás v současnosti náš nebo naše nejlepší překladatel nebo překladatelka?
Z minulosti jeden tajný tip mám, byl to bezesporu Tomáš Hrách, bohužel zemřel příliš mladý, mohl toho moc a moc dokázat. Taky se na jeho počest každý rok uděluje v rámci Ceny Josefa Jungmanna „Prémie Tomáše Hrácha“ pro mladé překladatele do 34 let. On byl vážně skvělý.
Jak jsem psala dole, jedna z mých nejoblíbenějších knih je Parfém bláznivého tance, tu jsem četla už snad 10x, a myslím, že je to právě díky tomu překladu. Pořídila jsem si i originál a nemá to tu“šťávu“, nebo jak to říct.
Stanislav Komárek (z polštiny).
Karin Lednická, asi proto, že je historička. Ani Tučková (jedině Fabrika), ani Mornštajnová. Viewegem jsem se nechala trochu přesytit, tak jen ty nejstarší od něj.
A pro překladatele hlasovat nemůžu, protože jsrm podjatá, když mám jednoho doma (a francisovky-F.Francise tak můžu číst, ještě než vyjdou 😉 )
Obávám se, že Viewegh začal postupně vykrádat sám sebe, až z něj nic nezbylo. Ale Nápady laskavého čtenáře jsou IMHO velmi dobré.
Bilbo
Jsem na tom stejně jako ostatní, nejdříve jsem četla všechno, veřejná knihovna a knihovna rodičů. Pak někdy na přelomu osmdesátek a devadesátek jsem hltala mladé české autory, ale postupně jsem se propracovala k historickým románům a životopisům. Pak nezbytná severská krimi, ale už je to na mě moc drsné. Teď mám nejraději oddechovky jako Francisovky a špionážní Forsythovy romány. Úplně mě míjí scifi a fantasy s čestnou výjimkou Alžběty 😉 A nelákají mě ani ženské romány, na to mi stačí notně očtený Jih proti Severu.
Ale je fakt, že mě trochu odrazuje ta nadprodukce. Dřív jsem byla schopná prostát hodiny v knihkupectví a číst si, teď tak nějak nevím, po čem v regále sáhnout.
Začnu malou anketkou:
Kdo míval v dětství jako trest zákaz číst? Já ano, a tipněte si, za jaký přestupek byl tento trest nejčastěji udělován.
Kratší bude výčet toho, co nečtu a nečetla jsem: Krváky a horory. A díla, kde se PŘÍLIŠ rozpitvovává hluboké nitro a rozervanost hlavního hrdiny.
Jinak jako předpsavci – čtu všechno, kde jsou písmenka. Ve vyšším věku jsem vzala kapku na milost i tzv. ženské romány – v těch romantických letech jsem je čítala jako humoristickou literaturu. Kamarádkami slzícími nad osudy hrdinek jsem byla zvána barbarem a další tituly ani neuvedu.
A i teď docela ráda sáhnu po knihách z dětství – Ransome, Lindgrenové knihy o Kalle Blomkwistovi, Mayovky a Cooperovky apod.
Já jsem dostával takový trest, za to, že jsem si radši četl, než že bych se učil. 😀
Tipla bych nevnímání rodičovských rozkazů – protože když čtu, tak neslyším 😀 Aspoň takhle to bylo u nás:))
Ale ne moc krutě, naši četli oba s chutí a konec konců, za trest se daly dělat i užitečnější věci – třeba čistit nebo přerovnávat různé části bytu 😛
MaRi, kniha s věnováním je připravena k odeslání 🙂 Doufám, že se bude líbit…
Milá MaRi,
číst mi rodiče trestně nazakazovali, býval jsem dítko relativně hodné (a předewvším rodiče velmi tolerantní ;-)) – ale zákaz čtení by byl trest přímo ultimátní.
Mávám z Egerlandu
Bilbo
Čtení… dřív jsem četla pořád. Všechno, co mi přišlo pod ruku. Klasiku, detektivky, historii – jen teda romanťárny jsem nikdy nemusela, ani teď, na ty si asi ještě musím počkat nebo co. Poslední dobou čtu málo. Asi tím, že se snažím psát, ale teď máme (přestože jsme doma) takový záhul, že ani nečtu, ani nepíšu. Ale snad už bude brzo líp. Kdybych měla vypíchnout, co jsem četla nejradši, tak fakt neuvím. Strašně se to mění. Ale to, co tu bylo výš napsáno, jsem četla taky, všechno. A čím jsem starší, tím míň můžu číst drsňárny. Hlavně ty psychologické. A lepší už to asi se mnou nebude.
V poslední době čtu hodně málo, tedy kromě odborné literatury. Nějak není čas, navíc v poslední době se spíše snažím o háčkování (zatím rozpracované dva šátky), prostě potřebuji nějaký mentální odstup od práce. Jako dítě jsem četla skoro všechno, co se mi dostalo pod ruku, ale na druhou stranu některé knihy jsem nedávala už tenkrát. Nevím proč, ale patřila mezi ně naprostá většina školní povinné literatury. To mi vydrželo až do maturity. Úplně první kniha, kterou jsem přečetla v první třídě byla „Příběhy veverky Zrzečky“. Tu jsem dostala k vánocům a myslím, že do konce vánočních prázdnin jsem ji měla přečtenou. Jen, nekončí úplně dobře, na konci Zrzečka umírá. Vůbec všechny knížky o přírodě (třeba Lovy beze zbraní) jsem úplně hltala. Některé populárně odborné knihy – třeba od Cerama o severoamerických indiánech (titul teď z hlavy nevím) byla skvělá. Samozřejmě knihy o koních (populárně odborné, odborné i románky). Jinak, pokud jsem se dostala k Májovkám, to se mi líbilo. Byly ale naprosto nedostatkové, vůbec se nevydávaly a koneckonců naši by mi takový „brak“ ani nekoupili. Také Foglarovky byly prima, ale to většinou byly komiksy někde pod lavicí, také se nedaly koupit. Z dospělé doby mě naprosto dostal Robert Merle. První přečtenou kniha byla „Až delfín promluví“. Nejvíc mě ale dostala sága „Dědictví otců“, hlavně nejlepších prvních 6 dílů. Na ně Merle navázal dalšími sedmi díly, ale u posledních už je vidět, že to bylo až trochu příliš. Občas i trochu ztrácel nit. Koneckonců v době, kdy to dopisoval už mu bylo přes 90 let. Je to ale neuvěřitelné svědectví o Francii v době náboženských válek a doby od Jindřicha II. po Ludvíka XIV. Jen kolik materiálů musel prostudovat. Pro mě neuvěřitelné historické poučení, v dovětcích i těch prvních šesti dílů byly i kontexty s děním v Čechách a na Moravě, velmi zajímavé. Z detektivek je neuvěřitelný John Grisham – četla jsem několik knížek včetně „Farmy“. Knihy od Artura Haileyho jsou už klasika, třeba hotel jsem četla mnohokrát, ale i některé další. Jednou jsem k vánocům dostala švédskou krvárnu, ale to na mě bylo trochu moc. Těch mrtvých tam bylo až příliš a většinou zemřeli nějakým strašným způsobem. Mám ale dojem, že Švédům se tento typ detektivek líbí. SUper jsou i knihy paní Mornštajnové. Určitě toho bylo mnohem více než jsem teď vyjmenovala. Doma mám celou knihovnu, a to jsem po smrti našich více než 100 kg dala do knihovničky na nádraží. Byli to ale většinou nikdy nečtení sovětští autoři, které naši „dobrovolně povinně“ odebírali v klubu čtenářů, když chtěli i nějaké zajímavější tituly. Na té knihovně to ale nebylo vůbec poznat, je přeplněná úplně stejně jako předtím. Jednu knížečku, tedy spíše písně jsem ale doma nechala – spíše pro výstrahu budoucím generacím – je to v ruštině a kromě sovětské hymny a dalších budovatelských písní jsou tam oslavné písně na Stalina. Že tohle máma přitáhla z Leningradu, to jsem nepochopila, ale ať se na to jednou někdo podívá. To je naprostá šílenost. Jinak nechala jsem doma naprostou většinu klasické literatury a knížek, které mám z nějakého důvodu ráda.
Ach, Petr ze Sioraku. 🙂 Ano, taky jsem zvládl jen Dědictví otců, V rozpuku mládí a Mé dobré město Paříž. Od Francouzů se mi kromě Zoly líbil Pagnol i když ten je modernější. Maminčin zámek a Tatínkova sláva, myslím, že se to teď vydává společně pod názvem Jak voní tymián. Rovněž Živá voda je velice působivá.
Jak voní tymián jsem určitě četla, ale nevybavuju si, o čem to je. Zolu jsem musela trochu přečíst, ale vlastně jediné mě bavilo U štěstí dam. Je to o prvním obchodním domě v Paříži a fakt mě to bavilo.
Matyldo, to je o tom, jak byl Pagnol malý a jezdívali na „chalupu“ kousek za město + plus ty příběhy z té vesnice. Teď je na i-vysílání jedna z těch příhod: https://www.ceskatelevize.cz/porady/26384-jean-od-floretty/
Jean od Floretty / Manon od pramene je ta Živá voda.
Já vím.
Ano, přikyvuju, tohle všechno jsem taky četla 🙂
Jj, já taky.
Po mnoho let jsem četla úplně cokoliv, co se mi dostalo pod ruku. Měla jsem kliku, že u nás doma se braly knížky jako nutnost, že jsem v nich mohla ležet odmala. Jakmile jsem začala vyrůstat z dětské knihovny, pustila jsem se do té domácí. Od té pokračovala do dospělé knihovny – ve třinácti se za mě musela zaručit maminka, půjčovala jsem si na její průkaz.
Nejvíc jsem měla ráda knížky dobrodružné, historické a o přírodě (faktické i literaturu). Ale byla jsem jinak otevřená všem stylům, včetně detektivek (ano, i celý 87. revír:)) Ale tam jsem si začala brzy vybírat ty, kde bylo víc příběhu a pocitů než mrtvol 🙂 Aghata Christie, Dorothy L. Sayersová (Lord Petr, ach:)), Dick Francis.
Teprve později začalo přibývat fantasy. Scifi jsem zkoušela, ale cokoliv s vesmírnými cestami mě obvykle nesedělo, takže jsem to opustila. pamatuju si pár věcí od Lema a Asimova, které mě skutečně oslovily, ale zase to byly spíš psychologicky zaměřené texty, než ty technologické (ty mě obvykle ukrutně nudily:))
Někdy po třicítce jsem objevila Terryho Pratchetta a tím jsem objevila něco, co mi naprosto mluvilo z duše. Vtipné texty, kde autor mnohotvárnost fantasy světa používá k tomu, aby mluvil o velmi důležitých a podstatných věcech. S nadhledem a vtipem.
Nikdy jsem nečetla horory a už s tím nezačnu.
Co jsem zakusila osobní ztráty, a teď navíc s válkou za humny, nečtu deptající věci. Je mi jedno, kolik mají cen a jak vysoko stojí na pomyslném literárním žebříčku. Mám co dělat, abych nepodlehla depresi ze současného vývoje světa, rozhodně si nehodlám nakládat hrůzy literární. Jestli to znamená, že pustnu, staniž se tak 🙂
Na některých autorech se dobře shodneme. Samozřejmě Dick Francis, ale i Stanislav Lem, Ed McBain a určitě i další. Deptající věci také nedávám, to je lepší háčkovat, i když to ještě pořádně neumím.
MLP o mně říká, že jsem „lekturomaniak“, fakt přečtu všecko, i těch „400 útržkov“.
Moje nejoblíbenější knihy jsou 100 roků samoty, Mistr a Markétka a Parfém bláznivého tance.
Víš co mne na MaM zaráželo? To, jaké měl Bulgakov mizerné mínění o Rusech jako takových, vždyť v tom románu se mezi lidmi kromě samotných dvou hlavních hrdinů vyskytuje jen velmi málo kladných postav, pokud vůbec nějaké. Možná básník Bezprizorný, ale i ten k tomu dojde dost strastiplně.
No a Ty se mu divíš? Víš, jaký měl život, jak ho trápili?
Perlička: když jsme byli naposledy v Moskvě, zjistili jsme, že existuje něco jako „stezka po stopách Mistra a Markétky“, tak jsme se na ni vydali, ušli jsme snad 25 kilometrů za ten den, možná víc. Bylo to poměrně veselé. Jedna z prvních zastávek (hned po Varieté) byly Patriarší rybníky (jak tam Anuška rozlila ten olej a pak vše začalo). Takže – nejde o rybníky, ale o jezera, teda vlastně jen jedno. Podobných paradoxů jsme za ten den zažili víc a docela se zasmáli.
Nicméně, v jednom knihkupectví na Arbatu jsem si koupila snad 5 brožovaných výtisků Mistra a Markétky, už jsem je všechny rozdala, mj. jsem jeden dala Vladimíru Morávkovi, tomu režisérovi, který kdysi u nás Na Provázku udělal moc pěknou inscenaci inspirovanou právě Mistrem a Markétkou, trošku jsme se s ním kdysi znali.
Ani vlastně nedivím.
Slyšel jsem na té adrese na Sadové prý nějaký vtipálek choval černého kocoura, ale nevím jestli to není urban legend.
Jo, toho tam mají, je tam takové mini muzeum (teda v jiném bytě, než kde bydlel Bulgakov a kde se ten děj má odehrávat). Dvůr hlídá pán v jakési pseudo uniformě. Kocoura jim prý před pár lety ukradli a chtěli za něj veliké výkupné, jak to dopadlo, to nevím. Nicméně ten pán tvrdil, že kocour je původní. 🙂
Co mě teda pobavilo, že v tom parku u „Patriarších rybníků“ byly jakoby dopravní značky „Pozor na cizince“.
😀 😀 zejména když tvrdí, že jdou vyluštit manuskripty Gerberta z Aurillacu. 😀
Tak když už jsme u té ruské literatury.
Před x lety jsem si v jednom vetešnictví koupil Evžena Oněgina v originále s předmluvou od Maxima Gorkého. Mám to jako takovou raritku ve své sbírce knih. 🙂
Bezva.
Z ruské či sovětské literatury jsem četl ještě Turgeněva, Pasternaka a Osejevu, ale u té jsem brečel smíchy.
Já četla asi všecky ty ruské klasiky (třeba Bunin se mi líbil moc – a z druhého pólu třeba Daniil Charms), ze současné tvorby mám asi nejraději Sorokina – on je věštec, on to všecko předpověděl, jak to teď bude.
Taky se mi moc líbí taková ta malířská moderna z 1. půlky 20. století. I když na druhou stranu, většinou ta nejslavnější jména, to byli buď Ukrajinci nebo Bělorusové (a Židi, samozřejmě).
Velectěný Pů,
díky za připomenutí Pasternaka, Doktor Živago je IMHO výborný román, ale možná až přiliš klasický, tu šílenou absurditu myslím Bulgakov vystihl v MaM lépe. Bílá garda je taky klasický román, ale oslovil mne víc než DŽ. A co takhle Rybakovovy Děti Arbatu? Ti ruští velikáni za toho kágébáckého voždě nemůžou, stejně jako třeba Andrej Tarkovskij.
Mávám z Egerlandu
Bilbo
Při brigádě v telefonní ústředně jsem stačila přečíst část knihovny svých rodičů, brala jsem to knihu po knize. Jako Němcovou a Jiráska jsem přečetla, ale že bych si to zopakovala, to teda ne. Ovšem Kafku, kterého měla moje maminka kompletního, tak toho teda ne. Co kniha, to dvacet stránek. A deprese jak matička stověžatá. To jsem teda nedala. Co nečtu, to jsou horory. Ale miluju detektivky.
Kafku mám ráda (a pamatuju si na to ohromení, když jsem ho četla prvně). A až po čase mi doklaplo, že řada z jeho knih jsou vlastně humoristické, netřeba ho brát příliš vážně.
Můj tatínek hodně četl, ale vybíral si. O Kafkovi často mluvil jako o svém „ztraceném případu“ 🙂 Zkoušel ho víckrát, různé knihy, ale nikdy se mu to nepovedlo dočíst. Já mu dala kdysi šanci a na rozdíl od taťky ho opustila snadno a rychle 🙂
Je tolik knih, které k člověku mluví, tak proč bojovat s těmi, kde si s autorem prostě nesednu?
Ono to možná che načasování, ten správný věk. Mně on sedl na „první dobrou“ (četla jsem ho až někdy na VŠ, když zase začal opatrně vycházet) a líbil se mi moc, hlavně ty povídky.
Já se k němu dostala podle mě moc pozdě, až ve středním věku. On obecně věk dost ovlivňuje, co člověk rád čte. Některé knihy jsem četla předčasně a neocenila je tak, jak by si zasloužily, jiné jsem naopak věkově prošvihla. Naštěstí těchto případů není zas tolik.
Tak to je dobře.
Já třeba za mlada (tak těch 1-14-15 let) ráda četla Remaerquea a říkali mi nedávno známí, kteří si to chtěli připomenout, tj. připomenout si ten pocit, jaký měli, když to kdysi četli a říkali, že v našem věku se to prý už nedá, nevím, znova jsem to nečetla.
13
Přesně tak to mám s Remarquem. Shltala jsem všechny dostupné a teď po letech jsem si znovu přečetla Nebe nezná vyvolených, vlastně asi nejkratší z nich, ale už mě to moc nebavilo. I když je fakt, že jsem tam našla zase něco jiného než v těch 13-15 letech.
Pravda, někdy se věk nepotká s knihou. Například Malého prince jsem dostala jako celkem malá a prostě mi nesedl. Vrátila jsem se k němu až někdy na gymplu, to už bylo fajn. Podobně Babičku jsem nedokázala přečíst v době, kdy jsem ji měla jako povinnou četbu. O něco později už to šlo, ale už bych se nevracela. CO jsem nikdy nedokázala dočíst, byla Americká tragédie.
Tu jsem teda dočetla, ale s těmi dalšími knížkami jsem to měla podobně. Ale co máme doma za poklad – kdysi v nakladatelství Prostor vyšla taková ta velká Babička s ilustracemi Martina Velíška (dvorní výtvarník kapely Už jsme doma) a ta je teda naprosto úžasná.
Od té doby, co jsem se naučila číst, jsem četla. Knížky u nás byly klasickým a vítaným dárkem k čemukoliv 🙂 . S tatínkem jsem od mala chodila do knihovny.
Četla jsem, co mi přišlo pod ruku. Teď v podstatě taky, ale záměrně se vyhýbám knihám o válce , vyjma tedy válek dejme tomu antických 🙂 Také severské detektivky pro mne jsou někdy moc drsné.
Naštěstí mám knihovnu tak 5 minut od domu a paní knihovnice je skvělá, vždycky pro mne má něco schovaného a já se s chutí probírám záplavou knih a jen pak přemýšlím, jestli tu plnou tašku unesu 🙂
Dřív jsem čítával kdeco. 🙂
Poslední dobou spíš scifi, fantasy. A to jenom o dovolených, protože jinak většinu času nemám čas a hlavně na večery si musím pořídit pořádnou lampu, abych na to viděl. 🙂
Já si zas musím měnit brejle 😀
Lampa pomáhá hodně. A delší ruce nebo brýle. Už jsem se u čtení dostala do fáze, že hodnotím nejen obsah, ale i zvolený font. 😀
Eh, obsah, font a podsvícení – vedle toho světla 😀 Nerada to říkám, ale kolikrát se mi čte v mobilu snáz než v knize – pokud nejsou font a jeho velikost přívětivé 🙂
Jo, lampa a font. Jsem na tom stejně. Nedaří se mi najít vhodnou lampu na čtení v posteli.
Viděla jsem taková ta světla, co si je fakticky navlékneš na tu knihy – ledky. To by mohla být cesta 🙂
Znám, ale nezkoušela jsem ještě.
Detektivky jsem dřív čítal… (Evan Hunter alias Ed McBain), těch jeho Osmdesátých sedmých revírů jsem přečetl desítky. Ale dnes už se k nim nevracím a nevyhledávám tenhle žánr. Celoživotní stálice jsou sci-fi a horrory. Podotýkám horrory atmosférické, nikoliv nechutné. A k té otázce – ano, nikdy bych neřekl, že se pustím do knížek, které byly povinnou četbou. Jan Neruda. Jakub Arbes a jeho podivná romaneta. K.M. Čapek-Chod. Jirásek – vím, že je ahistorický ale on to nikdy nepopíral („já nejsem historik, já píši romány“) Nebo Émile Zola, nechal jsem si kdysi vnutit jeden jeho román a dopadlo to tak, že jsem postupně přelouskal velkou část té jeho ságy Rougon-Maquartů. No, nechám toho, o tom co jsem četl, čtu nebo ještě číst chci bych tu mohl napsat celý článek a myslím si, že to tak má většina z nás tady. 😀
Tzv. povinnou četbu jsem přečetla skoro komplet. Včetně toho nešťastného Jiráska, ale tam to chtělo mononukleózu, abych dala všechny tři díly Bratrstva. 😀 Ale zjistila jsem, že uměl i povídky a četly se líp než romány.
ty ženské autorky jsem četla taky všechny – na opakování to nebylo, ale číst se to dalo. nejen Božena Němcová. Třeba Cirkus Humberto od Basse byl čistá radost a potěšení, i když byl povinný 😀 Je to jedna z knížek, ke kterým se dokonce vracím.
To chápu, F.L. Věk mi taky dal zabrat. Ale Němcová mne spolehlivě uspala. Pokaždé. Moskalykovu filmovou verzi jakž takž snesu.
Vidíš, a já jsem Němcovou četla na střední vlastně ráda. A nejednou.
Když jsem se naučila číst, tak jsem napřed přečetla celou knihovnu, co měli naši, a to bez ohledu na žánr. Pak jsem četla jenom detektivky (vždycky zapomenu, kdo je vrah a můžu číst opakovaně 🙂 Potom už jsem vždycky měla úžasnou paní knihovnici, která podstrkovala to či ono. Aktuálně vyhledávám z žánrů historické detektivky – fantasy – kuchařky, to podle nálady.
Můj literární vkus se vyvíjel hodně. V mládí jsem hodně četla detektivky a klasickou literaturu, později fantasy a thrillery. Dneska se nechci drásat a potřebuju něco, kde nevadí, že po třech stránkách usnu. Takže čtu trochu slušnější romány pro ženy (takové ty romantické útěky, tzn. velké životní změny po nějakém průšvihu nebo vyhoření) a jsem v klidu.