Ve Frýgii velmi často pořádal Dionýsos, bůh vína a oslav, slavnosti skutečně božské úrovně. Strašlivě se na nich pil Dionýsův osobní vynález – silné víno, které bylo potřeba ředit, aby z toho konzument neměl potíže. Přeci jenom vinná réva byla teprve ve stadiu prototypu.

Dionýsův vychovatel a pěstoun Silénos ovšem patřil mezi pijáky neředěné verze a na jedné ze slavností se tak strašidelně opil, že zabloudil i na rovné cestě a ztratil se v lese. Tam ho našel se svou družinou projíždějící fryžský král Midas. Midova družina se škytajícímu a vzlykajícímu starci vysmívala ale Midas, rovněž milovník vína, okamžitě poznal Dionýsova vychovatele, a nařídil, aby o něj bylo postaráno se vším komfortem.

Bůh Dionýsos měl svého pěstouna velmi rád a když mu jej Midas navrátil umytého, odpočatého a střízlivého, byl Midovi vděčný a nabídl mu, že mu splní jakékoliv přání. Midas měl, jako ostatně většina králů, značnou afinitu k bohatství, takže si bezmyšlenkovitě poručil, aby se proměnilo ve zlato vše, čeho se dotkne. Dionýsos proti tomu nebyl. Tušil, že bude legrace a tuto schopnost králi věnoval.

Midovi se to samozřejmě zpočátku líbilo, ale poté, co zezlatil kámen, květinu, všechno nádobí ve svém paláci, nábytek ve své komnatě, lůžkoviny ve své posteli a žlaby v konírně, byl z toho zlacení tak vyhládlý, že si poručil pečené kuře a víno. Když si o zlaté kuře vylomil tři zuby a zlatým vínem se málem udusil, došlo mu, jaký nesmysl si to přál. Pádil zpět za Dionýsem a prosil ho, aby byl svého „daru“ zase zbaven ale Dionýsos se rozhodl neudělat mu to jednoduché a poslal ho až k řece Paktólos, s tím, že vody této řeky z něj tu neblahou schopnost smyjí. Midas skutečně dojel až do Malé Asie, pohoří Tmólos, kde tato řeka pramení, skočil do ní šipku a cachtal se tam jako učiněný vodník. Zabralo to, svou schopnost ztratil a řeka Paktólos je od té doby zlatonosná.*

Jestli se někdo domnívá, že Midas touto příhodou zmoudřel, nechť se tak domnívat přestane. Při procházce zahradami se jednou přinatrefil k malému uměleckému sporu, který vedl bůh Apollón s rohatým bůžkem Panem. Spor se týkal kvality produkce, Apollón trval na tom, že jeho hře na lyru se Panovo zběsilé pískání do trubiček nemůže rovnat a Pan zas tvrdil, že veselé skočné písničky jsou vždycky lepší než Apollónovo uspávající drnkání.

Apollón kontroval tím, že například Andreas, když ho Athéna přivedla na Olymp, označil jeho hru za nadvesmírnou! Nadvesmírnou, ty nevzdělanče! Pan si pohrdlivě odfrkl a opáčil, že Andreas je jen šplhoun, který si myslí, že když sbalil Athénu, tak tím sežral všechnu moudrost světa.**

Příchozího Midu nenapadlo nic chytřejšího než vmísit se do sporu bohů s tím, že Panovy veselé písničky jsou rozhodně lepší než Apollónova klasika na lyru. To by by samo o sobě nebylo tak zlé, jenže Midas se dostal do ráže a dodal ironicky, že kdo si nemyslí to, co on, nemá v pořádku uši. Rozzlobený Apollón přiskočil a vykrákal Midu za uši tak, že ten je měl od té doby dlouhé a špičaté, jako osel.***

Midas své uši nejdřív skrýval, jenže se to stejně rozkřiklo, a nakonec se za ně přestal stydět. Když je někdo hlupák, stejně se to pozná, uši neuši.

*Plútarchos

**Půos 🙂

*** Ovidius